• O co jde v dialogu "Ty jsi Ruska, co?"

Olga čelí relativně typické situaci. Nejdřív si ji pletou s Ruskou, dají jí najevo, že jako taková je zde nechtěná a navíc, ve srovnání s Jožem jí ani její ukrajinská příslušnost v očích Čechů nepomůže – nebo to tak alespoň vnímá.
V tomto textu se pokusíme představit Ukrajinu, ukrajinštinu i Ukrajince i v kontextu „pletou si nás s Rusy“.

• Co je...?

Zarobitčanyn (mn.č.zarobitčani) je člověk, který jezdí převážně za sezónní nebo krátkodobou prací do zahraničí. Obdoba termínu „gasteirbeiter“.

Kozák je termín z tatarštiny zn. svobodný junák, muž, voják. Kozácké hnutí bylo nejsilnější v 17.století za hejtmana Bohdana Chmelnyckého. Dodnes žijí na Ukrajině rody a rodiny se slavnou kozáckou minulostí a kozácká tradice je na Ukrajině stále živá. Kozák je pro Ukrajince symbokem udatnosti, boje za svobodu i svobody samotné.

Ukrajinský folklór: Lidových písní existuje nekonečná řada, nejslavnější jsou asi svatební a s vojenskou, tedy většinou kozáckou tématikou a dále ještě tzv. kolomyjky. Písně jsou založeny na polyfonní harmonii, tzn, že většinou zpívají alespon dva zpěváci anebo dvě zpěvačky, z nichž jeden drží základní hlas a druhý tzv. předzpěvuje. Většinou bývá ale zpěváků více. Ukrajinci dodnes velmi rádi své písně zpívají a umí zazpívat kterýkoli z hlasů písní a dokáží tak onu typickou ukrajinskou harmonii vytvořit bez zkoušení i s neznámými lidmi třeba na chodníku, ve vlaku nebo na každé oslavě v práci, škole apod.Ukrajinský folklór je důležitá součást národní identity. Nerozdílným elementem folklóru jsou i bohaté kroje, zejména pánské i dámské vyšívané košile, tzv. „vyšivanky“, které muži zejména na západní Ukrajině často nosí i běžně na ulici, ještě častěji v národní svátky.

Ruskyj x rosyjskyj jsou dvě důležitá ukrajinská přídavná jména. První označuje věci spojené s Kyjevskou Rusí a potažmo i v určitých většinou historických kontextech s Ukrajinou. Ukrajinci se totiž dříve nazývali Rusíny a Ukrajina Rusí. Termíny Ukrajinec a Ukrajina se používají teprve od 18. století. I v češtině se nakonec geografický termín Rus vztahuje v podstatě k Ukrajině. Druhé adjektivum se vztahuje čistě a jenom k Rusku.

Step – Nekonečné stepi centrální Ukrajiny jsou pro tuto zemi tou nejcharakterističtější krajinou, jakou si lze jen představit. Ve folklóru se to tématy spojených se stepí jen hemží.

Oligarcha je člověk, který drží v rukou díky svému obrovskému majetku i politickou moc. Většina oligarchů pochází z východní části Ukrajiny, kde je soustředěno nejdůležitější težké strojírenství a nerostné bohatství. K pohádkovým majetkům a svým podnikům se oligarcharchové dostali během „privatizace“ popř. spekulacemi s nerostnými surovinami. Oligarchům patří i celé fotbalové kluby apod. Jejich propojení na ukrajinské politiky bývá většinou dobře známé. Vliv oligarchů je pro ukrajinský politický systém typický. V podstatě za každým politikem ve vysoké politice nějaký takový oligarcha stojí.

Oranžová revoluce téměř na den přesně, ale o 15 let později a větším rozměru, si také Ukrajina zažila svou sametovou revoluci, která na pár měsíců ohromila svět. Ukrajinci tak dokázali, že jim osud jejich vlasti není lhostejný a že se na jeho směřování hodlají aktivně podílet. Obecně se tato revoluce považuje za okamžik, kdy se po desetiletích probudila občanská společnost. Vývoj země je od té doby mírně optimističtější.

Klient je osoba, která zprostředkovává práci za úplatu a procenta. Do sítě klintů spadne převážná většina Ukrajinců, kteří sem přicházejí za prací. Klientem často bývá známý ze stejné vesnice nebo dokonce příbuzný. Klient má síť potenciálních zaměstnavatelů, kterým pracovníky dohazuje. Za tyto služby si bere ovšem často nemalé procento z výdělku dělníků a nezřídka se stává, že jim dá mnohem méně peněz, než zněla dohoda. Případů, kdy klienti spolupracují s mafií a předávají informace o tom, kdy se kdo s penězi vydává na cestu domů, aby byl ještě před odjezdem okraden, není málo. Klient si často výhrůžkami vyhostění ze země udržuje své podřízené v poslušnosti a plyne mu tak z nich tučný zisk. Zastrašovaní ukrajinští dělníci většinou vůbec neznají svá práva a neví proto ani, že mohou stejně jako kterýkoli jiný občan získat práci a nemusí být závislí na klientech. Klienti často zařizují všechno - od dopravy přes víza až po ubytování- a za tyto dodatečné služby si účtují několikanásobně vyšší sumy, než jaké by odpovídaly realitě. Rovněž tak zabrání kontaktům dělníků s českým prostředím. Jedinou cestou, jak se zbavit tohoto systému je osvěta ukrajinských pracovníků v podobě vyjasnění jejich práv a povinností vůči tomuto státu. Tyto snahy různých organizací však komplikuje fakt, že z Ukrajiny nikdo na funkční právní stát není příliš zvyklý a se všemi procedurami a svými právy se seznamují teprve tady.

• Téma

Nejrozšířenější omyly o zemi nad Dněprem
„Ukrajina je země na východě Evropy.“ Už tato na první pohled banální a jasná věta je pouhým politickým produktem a logicky neodpovídá pravdě. Každý, kdo se podívá na mapu Evropy, zjistí, že geografický střed Evropy se nachází právě na Ukrajině, v její západní části. Tuto klasifikaci asi hned tak nezměníme, ale pokud už používáme geografické termíny, pokusme se mít před očima mapu a ne zažité stereotypy.

Ani s tvrzením, že Ukrajinci jsou typickým slovanským národem, se nelze plně ztotožnit. Ukrajina je etnicky velmi zajímavou zemí a slovanské obyvatelstvo, které se rozšířilo na toto území teprve v 6.století, je silně promíšeno s Turky, Tatary, Poláky, Němci, Rumuny, Maďary, Litevci, Bulhary, Bělorusy, Rusy, Řeky a samozřejmě také s Židy. Na samém začátku existence státu Kyjevské Rusi ještě stáli severští Vikingové, a tak byla vládnoucí třída a dvůr Skandinávci, konkrétně Ugrofinové, předchůdci dnešních Finů. Ukrajinská kultura je tedy neuvěřitelně bohatá, neboť absorbovala elementy ze všech kultur, se kterými se setkala. Ukrajina byla před násilnou stalinovskou homogenizací obyvatelstva,kterou započala už Kateřina Veliká, multikulturním státem par excelence. Odsuny či likvidace jiných než majoritních etnik po druhé světové válce proběhly i v naší zemi (viz Sudetenland v sekci česko-německé vztahy), v Polsku, Chorvatsku a i ve zbytku východního bloku. Vznik tzv. národních států se silně podepsal na růstu xenofobie jejich obyvatel, kteří byli zbaveni přirozené možnosti srovnávat jiné kultury, se kterými tradičně sousedily a částečně splývaly po staletí.

A argumentem, že jsou Ukrajinci národem nájemních dělníků, který vždycky vzhlížel ke svému velkému staršímu bratrovi na východ, souhlasit nejde ani v nejmenším. Rusko je bratr sice velký, ale o několik set let mladší, který vyrostl z kultury své mladší sestry Ukrajiny a dlouhá staletí ji exploatoval a drancoval. I přes 15 let tzv. nezávislosti Ukrajiny ji ještě celou nevyvrhl a udělat to ani nehodlá. Ve vydrancované zemi, kde byly důsledně odstraňovány elity, bude ještě chvíli trvat, než bude ekonomická situace alespoň na takové úrovni jako u nás. Bylo by dobře si připomenout, že Česká republika je sice komunismem jednou z nejpostiženějších zemí po stránce duševní, ale ekonomicky byla vždy na čele východního bloku. Po r. 1989 nedošlo k žádnému zázraku a velkým změnám v oblasti národního hospodářství, ale naše země přesto prosperuje, neboť má na čem a s čím začít. Diametrálně odlišná byla situace v zemích bývalého SSSR, kterým nezůstalo kromě závislosti na ruské ekonomice nic. Výjimku tvoří pouze 3 malé baltské země, které jsou příklady ekonomických zázraků. Zemi o velikosti Ukrajiny však malé dotace na nohy nepostaví.
S Ukrajinou tedy věc zdaleka není jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Není totiž a ani nikdy nebude jen takovým menším Ruskem, bývalou kolonií SSSR, jedním z 15 násilně připojených států k tomuto imperiu. Má svou bohatou kulturu a historii, kterou musela po staletí hájit před okolními mocnostmi, jež měly a stále mají na Ukrajinu spadeno jako na zemi, která oplývá nerostným bohatstvím, úrodnou půdou a která má tu smůlu, že má důležitou strategickou polohu v Evropě. Tyto faktory vedly během staletí ke stovkám represí, jež zapříčinily silnou emigraci. Proto Ukrajinci dnes nežijí jen na území Ukrajiny, ale i Severní a Jižní Ameriky, Evropy i Austrálie či Jihoafrické republiky.
Ukrajina je největší zemí Evropy a zahrnuje v sobě mnoho kulturně i jazykově historických regionů, které byly do dnešní podoby sjednoceny až po druhé světové válce. A z takové země pochází Olga, jejíž rodinu osud jako jednu z mnoha zavál z Ukrajiny až sem, do České republiky. Olga pochází ze Zakarpatí. Její rodiče se ale rozhodli začít nový život bez chudoby a korupce, který přinese jejich dětem lepší možnosti a budoucnost, a vybrali si naši republiku. Mohli bychom jejich rozhodnutí brát jako kompliment pro naši zemi i nás samotné.

Několik slov o Ukrajině a česko-ukrajinské historii
Dnešní stát Ukrajina (Україна) se rozkládá mezi Karpatami ze západu a doněckou stepí z východu a mezi Krymem z jihu a Běloruskem ze severu. Sousedí se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Moldávií, Ruskou federací, Běloruskem a Polskem. Ukrajina je se svou rozlohou 603,700km2 největším evropským státem, pokud tedy nepočítáme mezi evropské státy i evropskou část Ruské federace. Ze západu na východ měří přes 1300 km a z Polesí na severu ke břehu Černého moře více než 900 km.
Hlavním městem Ukrajiny je od raných dob Kyjev, který má dnes necelé 3 milióny obyvatel. Území dnešní Ukrajiny bylo víceméně stabilně osídleno již od 3.století př.n.l. Skýty a dalšími národy. Skýtové byli národ kulturní a mnohé elementy jejich kultury ukrajinská kultura převzala (viz slavné navršené mohyly bojovníků ve stepi místo klasických hrobů). Historie státu sahá do 9.století n.l., kdy vznikl státní útvar Kyjevská Rus. Kníže Vladimír, později Svatý Vladimír, Čechům známý hlavně díky satirickému Havlíčkovu dílku „Křest svatého Vladimíra“, přijal křesťanství (r. 988) ze strategických důvodů jako ostatně všichni panovníci v té době. Aby ale získal větší nezávislost, přijal ji z rukou Byzantské říše. Částečně rovněž proto, že přijímat křest ze západu, který byl dosti vzdálen a navíc v této době za východem a jihem zdaleka kulturně zaostával, by zkrátka nedávalo smysl a byl by dokonce krokem zpět (z Byzantské říše přišli i Cyril s Metodějem, kteří přinesli písmo a počátky kultury).
Prudký kulturní a urbanistický rozvoj města Kyjeva (mělo okolo r. 1200 asi 50000 obyvatel, Londýn v té samé době měl jen asi 12000) a nárůst politické prestiže, kdy nejslavnější rody usilovaly o spříznění s dynastií skandinávsko-slovanských Rurikovců, jak se tento rod v Kyjevské Rusi podle svého zakladatele Rurika jmenoval, byl přerušen nájezdy Mongolů, později Tatarů ve 12. století. Kyjevská Rus byla porobena a ze jha Zlaté Hordy se klopotně dostávala jen jednotlivá roztříštěná knížectví. Jediná dvě knížectví, která si v podstatě udržela svůj význam a nezávislost, bylo Haličské a Volyňské na západu země. Proti Tatarům, kteří měli svou strategickou bázi na Krymu, i proti dalším nepřátelům, kteří opakovanými nájezdy do vnitrozemí, během nichž rabovali a odváděli slovanské obyvatelstvo do otroctví a v podstatě znemožňovali normální zasídlení stepní, tedy centrální Ukrajiny, se postupem času zformovali obyvatelé dnešního ukrajinského území, kteří si říkali kozáci. Byli to zejména muži, kteří byli postiženi nájezdy tatarských hord, nebo utekli před robotou u polských nebo ruských pánů na step, jež byla v té době zemí nikoho. Žili polovojenským životem na místech těžko přístupných nepříteli, jako třeba v dolním toku Dněpru, okolo dnešního Záporoží. Tam založili svůj hlavní tábor Záporožskou Sič, ze které podnikali výpady proti nepřátelům. Jejich vojenská prestiž rostla a stejně tak i jejich bohatství. Nechávali se dokonce jako vojáci najímat (nejdále kozáci bojovali v USA), ale bojovali hlavně za svobodu svou i své země, která byla neustále ohrožována jak Polsko-litevským impériem, tak Tatary a Turky a sílícím Moskevským knížectvím. Těžkou ránu jim i celé Ukrajině zasadila tzv. Perejaslavská dohoda, kterou v dobré víře v záchranu Ukrajiny před nepřáteli podepsal nejslavnější kozácký ataman všech dob, Bohdan Chmelnyckyj. Tou dohodou fakticky stvrdil spojení levobřežní Ukrajiny (na východ od Dněpru) s Moskevským knížectvím. Pravobřežní Ukrajina patřila Polsku, čímž pádem po jeho dělení přešla na sklonku 18.století do rukou Moskvy. Kozáci si až do dob panování Kateřiny Veliké udrželi jistou autonomii, ale tato vládkyně nakonec Sič nechala svými vojsky rozmetat. Od dob jejího panování také začínají největší represe proti ukrajinskému národu, kultuře a jazyku v podobě vyhnanství, násilné změny vyznání a rusifikace.
V tomto duchu pokračovaly i další ruské vlády, ale s přehledem největších „úspěchů“ na poli destrukce všeho ukrajinského dosáhl J.V. Stalin. Tento diktátor nejenže nechal popravit tisíce a tisíce představitelů ukrajinské inteligence, ale ve 20. a 30.letech nařídil na ukrajinském venkově proti vzpurným sedlákům, kteří byli proti kolektivizaci, ohromné dvě vlny hladomorů, během kterých přišly o život asi 4 milióny lidí. Tyto tragédie jsou i dnes, bohužel,téměř mimo světového povědomí, stejně jako byly v době, kdy je Stalin páchal.

Bída, nesvoboda a nespokojenost s životem v rakouském záboru a potom stalinský teror přiměl obyvatele k masové emigraci ze země. První vlna emigrace se datuje už koncem 19.století, druhá přichází s první světovou válkou. Během druhé vlny odešlo množství ukrajinské inteligence právě k nám do Prahy, kde byly díky pomoci prezidenta Masaryka vybudovány ukrajinské university, gymnásia, škola výtvarného umění a v Poděbradech technická universita. Ukrajinský kulturní život tepal, vznikla tu i významná ukrajinská básnická skupina „Pražská škola“. Slovanská knihovna Klementina vlastní sbírku velmi ceněné ukrajinské knižní grafiky z této doby a mnoho dalších publikací.
Slibný rozvoj života ukrajinské menšiny v Praze byl přerušen příchodem druhé světové války. Ukrajinci, kteří neodešli na frontu nebo včas neutekli do tzv. “DP campů“ (shromažďovací tábory přemístěných osob, které byly po válce zejména v Německu), byli odvlečeni do ruských lágrů příslušníky Rudé armády a KGB. O existenci všech těchto ukrajinských institucí bylo zakázáno během totality hovořit a jejich stopy byly vymýceny. I z toho důvodu tu dnešní příchozí paradoxně nemají na co navazovat.
Velké emigrační vlny Ukrajinců odešly i do Spojených států a Kanady. V Kanadě dnes Ukrajinci tvoří 10 procent z celkové populace a ve Spojených státech rovněž velmi čilá a početná diaspora pomohla vytvořit a udržuje ukrajinské instituty při nejprestižnějších universitách jako je Harvard University, Columbia University, Yale apod. Díky diaspoře přežila ukrajinská kultura nejkrutější léta stalinizace i další léta až do r.1991, kdy její význam začal logicky mírně upadat. Celkem žije v diaspoře, tedy mimo území Ukrajiny, asi 20 miliónů Ukrajinců.

Ukrajina získala nezávislost 24.srpna 1991. Jak bylo již dříve naznačeno, Ukrajina prošla neobyčejně těžkým vývojem, v němž byla ukrajinská identita po celou dobu svého vývoje silně potlačována. Ani dnes, 15 let po získání nezávislosti, se Ruská federace nevzdává svého vlivu na tuto zemi a všemi prostředky se snaží udržet si ji jako svou kolonii. Rusifikace, o které byla již výše řeč, stále probíhá, ačkoli jediným úředním jazykem státu je ukrajinština. Realita je však trochu jiná. Rusky mluvící část obyvatelstva, která tvoří větší polovinu,se domáhá svých práv a snaží se o uzákonění ruštiny jako druhého jazyka (ne-li jediného) s argumenty, že si přeje vznik bilingvního státu. V takovém státě ovšem musí existovat stav, kdy obě strany hovoří oběma jazyky, což bohužel platí jen pro ukrajinsky hovořící část populace.
Dědictví sovětského svazu se projevuje i v sovětizované mentalitě národa. Oranžová revoluce, která vypukla po druhém, zfalšovaném kole prezidentských voleb ale prokázala, že ukrajinský národ má velmi zdravé jádro. To však nic nemění na faktu, že politická situace je a zůstává složitou.
Na složité politické situaci na dnešní Ukrajině nese vinu i nejednoznačný postoj EU ohledně perspektiv Ukrajiny v tomto společenství.

Regiony
Jak už bylo řečeno, Ukrajina se skládá z mnoha kulturně odlišných regionů. (Nemluvíme tu teď o administrativním rozdělení na oblasti apod., které sleduje tradiční hranice jen částečně.) Nezajímavějšími i turisticky nejatraktivnějšími dvěma regiony je Zakarpatí a Krym.

Podkarpatská Ukrajina neboli Zakarpatí prošla zcela odlišným vývojem než zbytek Ukrajiny a její součástí se stala až po násilné anexi Sovětským svazem po druhé světové válce. Zakarpatí je částí několika knížectví, později Rakouska-Uherska a po první světové válce bylo až do roku 1938 součástí Československa („Od Jasini do Aše, republika je naše!“ – jak znělo prvorepublikové heslo). Z tohoto období pochází i příběh o zbojníku Nikolu Šuhajovi. Československá vláda budovala školy a snažila se postavit na nohy místní samosprávu. V r.1938 následoval několikaměsíční pokus o vytvoření samotného státu, který zhatila Maďarská anexe a následné připojení k Sovětskému svazu.
Zakarpatská populace je etnicky naprosto odlišná od zbytku Ukrajiny. Zakarpatský typ není klasický slovanský. Populace je zde silně promíšena geny nejrůznějších utečenců hlavně z dob válek. Ti ale přicházeli opět hlavně z jihu a přinášeli tak zase tmavý gen. Zakarpatský gen je složen z genu rumunského, maďarského, slovenského a ukrajinského. Rusíni, jak se nazývají místní obyvatelé, bývají tedy o něco tmavší. Navíc Zakarpatí má vysoké hory, takže tím jejich karnace ještě tmavne. Slovanské kulaté obličeje a bílá pleť se tu objevuje zřídka a těchto rysů přibývá směrem na východ.
V postatě i typická ukrajinská kráska opěvovaná v písních je tmavý typ. Je to dáno opět tím, že na stepích se pozdější slovanské obyvatelstvo hodně mísilo se Skýty a Tatary.
Stejně tak odlišní jsou i Huculové, kteří bývají často s Rusíny zaměňováni. Huculové jsou ovšem národem, který přišel do ukrajinských Karpat z Rumunska, podobně jako naši Valaši na Vsetínsku.

Krymská autonomní republika: Právě zde se nalézají nejatraktivnější černomořská letoviska. Krym byl osídlen již mnohá staletí př.n.l. kulturními civilizacemi. Dodnes jsou tam k vidění antické památky apod. Z řeckých rukou postupně přešel do rukou Tatarů. Tatarská populace byla ovšem z Krymu násilně deportována roku 1943 za Ural a na jejich místo byli dosazeni etničtí Rusové. Můžete zde ale nalézt i českou vesnici s půvabným názvem Bohemka.

Jazyky
Ukrajinština: Variant ukrajinštiny je mnoho, ale nejčistší podobu tohoto jazyka lze slyšet na Haliči, tedy ve Lvově, Ivano-Frankivsku a dalších městech. Poltavská oblast na středovýchodě země rovněž patří k tradičně ukrajinojazyčným.

Ruština: užívá se na východě a středu země, dále pak na Krymu.

Rusínština: vyskytuje se na západě Ukrajiny a na Slovensku a je velmi blízká jazyku Lemků, tedy Rusínů, kteří žijí na polské straně hor. Centrem slovenských Rusínů je Prešov.
Jazyk, jakým se hovoří na Zakarpatí, je pro Ukrajince někdy obtížně srozumitelný, protože má spoustu specifik – mnoho slov pochází z maďarštiny, slovenštiny, rumunštiny, němčiny, ruštiny a jidiš. Má spoustu svých vlastních slov a existují dokonce zakarparsko-ukrajinské slovníky.

Nejslavnějšími Rusíny jsou Andy Warhol, který se narodil v Medzilaborcích, nebo Paul Robert Magocsi – profesor historie z Toronto University. Nejsilnější rusínská lobby je právě v Kanadě.

Náboženství
Na Ukrajině existuje specifická církev řecko-katolická neboli uniatská, zvaná též ukrajinská. Tato církev vznikla díky Brestské unii, uzavřené v r.1596, která byla v podstatě fůzí církve pravoslavné a římsko-katolické. Polská vláda, která její vznik iniciovala, doufala, že tak pravoslavný ukrajinský národ postupně přiblíží katolicismu a zvolna konečně asimiluje s polským obyvatelstvem. Projekt asimilice však nebyl úspěšný. Řecko-katolická církev se naopak stala jedním ze základních elementů ukrajinské identity. Uniatská církev je rozšířena zejména na západní Ukrajině.
Církev pravoslavná je naopak rozšířena na východě a středu země. Má 3 centra, 3 hlavy této církve a je pro ni tudíž charakteristická roztříštěnost a sváry mezi těmito centry. Vyznavači muslimské víry byli a jsou na území Ukrajiny především Tataři a Turci, tedy obyvatelé Krymu. Tyto národy jsou na Ukrajině zastoupeny dodnes, avšak v malém počtu. Víra židovská má rovněž na Ukrajině své hluboké kořeny. První Židé přišli na území Ukrajiny již v 8.století z Byzantské říše, další přicházeli z Persie, Mezopotámie a Polsko-litevské Rzeczypospolité. Velké množství těch, kteří přežili holocaust, od 60.let opouštějí Ukrajinu i Rusko a vydávají se převážně do Izraele nebo USA, kde nejsou vystavováni náboženské ani politické nesnášenlivosti.
Na západní Ukrajině je také velké množství katolíků, což souvisí s polským vlivem a se silným zastoupením polské menšiny.

Národní svátky
Pravoslavné nebo uniatské církevní svátky se slaví většinou podle starého ritu, tj., podle Juliánského kalendáře, tedy o 2 týdny později než u nás. Největšími svátky jsou Pascha (Velikonoce), Rizdvo (Vánoce) a 24.srpen, kdy Ukrajina slaví den nezávislosti.

Ukrajinci v České republice aneb komunita, ze které pochází Olga
Oficiální odhady počet ukrajinských pracovníků, kteří jsou v zemi, se pohybuje okolo 60 tisíc osob. Neoficiálně se však hovoří o nejméně dvou stech tisících osobách, z toho:
20 tisíc občanů ČR
13 tisíc s trvalým pobytem
78 tisíc s přechodným pobytem
100-150 tisíc na různá víza, nebo nelegální práce
Přicházejí sem nejčastěji za prací. Většinou mají už jisté zázemí v tom, že někdo z jejich rodiny nebo vesnice se jich ze začátku ujme a vysvětlí jim, jak shánět práci, čeho se vyvarovat apod. Často se díky tomu stává, že celá jedna vesnice pracuje např. v malém moravském městečku. Z největší části jsou ale najímáni na práci tzv. klienty (viz slovníček). Kromě ČR jezdí v současné době Ukrajinci za prací nejčastěji do Polska, Německa, Itálie a Portugalska.

Ukrajinci přijíždějí do České republiky zejména za výdělky, tedy pracovat zde přechodně. Jedná se o tzv. „kyvadlovou migraci“. Nejčastějším modelem je několikaměsíční práce v zahraničí, měsíc až dva měsíce doma a opět odjezd. Vyjímkou ale nejsou ani případy, kdy se pracovník dostane domů jednou za 2 roky. Případy, kdy odjíždějí i ženy, jsou stále častější. Fatální ekonomická situace je nutí opustit i své děti, často ještě kojence, ponechat je v péči prarodičů a vydat se do zahraničí za prací. Procento osob, které zde zůstanou, není vysoké, ale jsou mezi nimi takoví, kterým se poštěstí a najdou si zde partnera, nebo dají přednost lepší perspektivě v naší zemi než svému rodinnému zázemí.

Jediným místem, kde se Ukrajinci všech vrstev mezi sebou potkávají, je kostel v neděli. Mnoho z nich pracuje ale i sedm dní v týdnu, takže se i sem dostanou spíše výjimečně. „Zarobitčani“ se příliš veřejně nesdružují. Strach z policie a vyhoštění, který v nich ještě přiživují „klienti“, i když jsou tu legálně, je velký. Tvoří většinou skupinky, které bydlí v jednom bytě, v jednom domě, nebo pracují u stejného zaměstnavatele. S Čechy přicházejí do kontaktu velmi omezeně. Neučí se proto ani česky, což jim zase brání navázat s nimi kontakt, i když se namane příležitost, a kruh se uzavírá. Existuje ovšem několik organizací Ukrajinců, kteří se zde již plně etablovali a snaží se svým krajanům pomáhat a připravovat pro ně i pro Čechy bohatý kulturní program, který zahrnuje od výstav a projekcí filmů i koncerty, divadelní představení nebo plesy či vzdělávací akce a konference.
Takovými organizacemi jsou: Ukrajinská iniciativa ČR, která vydává časoppis pro Ukrajince „Porohy“, www.ukrajinci.cz, dále Fórum Ukrajinců www.ukrainians.cz, Katedra ukrajinistiky existuje na FF UK Praha, FF MU Brno, FF PU Olomouc nebo Česká asociace ukrajinistů (ČAU).

Co se hudby týče, tak moderní rockové podoby ukrajinského folklóru nabízejí např. skupiny Ahmed má hlad www.ahmedmahlad.cz
Klasickou verzi ukrajinského folklóru můžete slyšet od souboru Ignis a mnoha dalších Nejslavnější ukrajinskou kapelou současnosti je Gogol Bordello z New Yorku, Vopli Vidopliasova (VV) z Kyjeva a Hajdamaky ze západní Ukrajiny.

• Příběhy a příklady

Můj třetí domov je v Česku
Ludmila (49) již měla se životem v cizí zemi zkušenost. Za prací však odešla poprvé. V Čechách byla už od prvních dní zaměstnána legálně. Po roce se hodlala vrátit a za ušetřené peníze si doma otevřít na tržnici stánek s oděvy. Dnes ale žije se svým českým partnerem už jedenáctým rokem v Olomouci. Své příbuzné na Ukrajině a v Rusku navštěvuje jednou do roka.

Na chodbě za dveřmi bytu už čeká několik tašek. O půl čtvrté přijede taxík, který ji zaveze na nádraží. Na pět týdnů unikne od rutinní práce a výparů průmyslové zóny. Poslední společné minuty, poslední objetí a polibky. Pět týdnů bez manžela, zahrádky, pěstěných fialek.
Po roce se zase uvidí se svým synem, příbuznými a kamarády z mládí. V srpnu se sjíždí do města Javorova na západní Ukrajině také všechny Ludmiliny kamarádky. Setká se s Natašou, která přiletí ze Španělska, se Světlanou z Itálie, s Irinou z Izraele a Věrou z Německa.
Z Javorova pojede navštívit svou matku a sestru do Ruska. Potom ji čeká týdenní dovolená u Černého moře a odtud zpět na Ukrajinu a pak zase do Česka, za manželem a svou zahrádkou. Jedenáctého září už opět nastupuje na ranní směnu. Autobus do Lvova odjíždí z prvního nástupiště. U zastávky postávají rodiče dvou dětí; to mladší má plno otázek, táta jen odsekává. Stará paní se sklovitýma očima sedí na lavičce. Je sama. U dvou rozměrných, izolepou oblepených kartónových krabic s nápisy mikrovlnná trouba přešlapují dvě štíhlé dívky. Opodál kouří levné cigarety tři mladíci v džínách, tričkách s límečkem a džínových bundách.
Před cestou si všichni dojdou ještě na toalety, pro kávu a na cigaretu. Autobus přijíždí se zpožděním, řidič pomáhá se zavazadly.
Polská nákupní taška, aktovka, krabice, igelitky a skutálené plastikové lahve vytvoří překážkovou dráhu v uličce mezi sedadly. Nastupující absolvují poslední cvičení před dvacetihodinovou poutí v poloze skrčenců.
Ačkoli je na každé jízdence uvedeno číslo sedadla cestujícího, dochází ke sporům nejen o volná místa, ale i o ta obsazená. Dohadování cestujících dramatizují výstřely v akčním filmu z již puštěné televize. „Sedněte si tam, kde je volno!” uzavírá hádku tělnatý řidič. „Vyrážíme.” Je půl páté odpoledne. … Když se Ludmila v polovině devadesátých let rozhodla odejít pracovat do Čech, už ji doma nic nedrželo. Bez jejího vědomí a souhlasu odvezl její tehdejší manžel syna do Sýrie. Zůstala bez práce, bez kontaktu s dítětem, na krku příbuzným na Ukrajině.
V této tísnivé situaci dostala kontakt na Váňu, který „nabíral” lidi do Čech. Neváhala ani minutu. Předala mu potřebné doklady a za měsíc už ona a dvě další ženy seděly ve Váňově autě směřujícím na západ.

Práce byla sjednaná již z Ukrajiny a za zprostředkování nemusela, na rozdíl od mnohých krajanů, zaplatit ani halíř. Vzala si s sebou jen pár osobních věcí. „Na té ubytovně je všechno, od kolíčků na prádlo až po hadr na podlahu” sliboval Ivan. Nenašla ani hrneček na kafe, ani lžičku, natož nějaký kolíček.
Na druhý den nastoupila do zahradnictví. První tři měsíce Ludmila a její krajanky pracovaly dvanáct, někdy šestnáct hodin denně, včetně víkendů a svátků. „Do práce, jíst, spát, my jsme ani nevěděly, kde bydlíme,” vzpomíná Ludmila. Poté, co pochopila, že český zákoník práce se vztahuje i na ni, rozhodla se intenzitu práce zmírnit a porozhlédnout se po městě i po okolí. V blízkosti města objevila les, kam začala chodit na houby. S kamarádkami z ubytovny si občas vyrazila na koncert, výstavu, diskotéku, chodily do zoo, jezdily na výlety.
Spokojený zaměstnavatel jí nabídnul prodloužení smlouvy o rok, poté ještě o jeden. Přijala. V té době už žila s českým přítelem v malém bytě. Domů jezdila jednou za rok a o návratu přestala uvažovat. Zahradnická firma po třech letech zkrachovala. Když už nebylo jiné cesty, jak prodloužit povolení k pobytu, zřídila si živnostenský list, ale nepodnikala, pracovala na černo v restauraci, poté v kuchyni a v nonstop baru.
Po pěti letech Ludmile hrozilo, že bude muset opustit republiku. Situaci zachránil její přítel, který jí nabídnul manželství. Krátce po sňatku byli oba pozváni k pohovoru na cizineckou polici. Výpovědi novomanželů souhlasily, a tak vytoužené razítko s povolením k pobytu ozdobilo její pas. … Za dvě hodiny dorazí starý Mercedes na hraniční přechod v Českém Těšíně a zařadí se za vysloužilou Karosu, Mana a novější typy Mercedesů čekajících na rozsudky celníků. Autobusy stojí, popojíždějí, motory startují a zhasínají. Pasažéři si povídají, kouří, svačí, luští křížovky, znuděně koukají nebo spí.
„To dostali úplatky, aby neprohlíželi náš autobus”, říká jeden z nich a ukazuje z okna na záda dvou českých celníků, kteří odcházejí od řidičů s igelitovými taškami neznámého obsahu. Čekání se protahuje na tři hodiny. Setmělo se. V devět hodin přináší celník prověřené pasy. Konečně se cestující mohou začít smát promítané ruské komedii a při kodrcání se po polských silnicích jsou hned pasažéři uvolněnější. … Ludmila pochází z hornické oblasti jihozápadního Ruska. Maminka je Ukrajinka, táta byl Rus. Jako dítě chtěla být baletkou, poté tankistkou, žurnalistkou, přála si cestovat po světě a tato touha ji nikdy neopustila. Přátel měla vždycky spoustu.
V sedmnácti odešla studovat vysokou železniční školu do Rostova na Donu. Po roce přestoupila na večerní studium ekonomie a nechala se zaměstnat v leteckém závodě. Během svého studia se seznámila s Georgem, syrským studentem medicíny a jejím budoucím manželem. Už v prvním roce společného soužití se jejich vztahy zhoršovaly, ale narodil se jim syn Farid a ona nechtěla syna odlučovat od otce. A i kdyby chtěla odejít, v tu dobu neměla kam.
Žili společně na ubytovně pro cizince, neboť za socialismu nesměli cizinci bydlet jinde. Plánovali, že až manžel dostuduje, odstěhují se z Ruska do Sýrie a budou žít v domě Goergových rodičů. Plány ale změnila atraktivní pracovní nabídka, které Georg využil a odcestoval jako lékař do Libye. Ludmila se sedmiletým synem se vydala k tchánovi, tchýni a švagrům na syrský venkov. Manželovi se zkraje finančně nedařilo a Ludmila zůstala v cizí zemi bez prostředků.
Adaptace na život v arabské společnosti pro ni byla velice obtížná. Vždycky byla samostatná a nezávislá a teď se musela podřizovat pro ni nepochopitelným rozdílům v postavení ženy a muže. Po roce strádání a pláče do polštářů se rozhodla odcestovat se synem k tetě na Ukrajinu. Tam s definitivní platností pochopila, že její manželství už nejde zachránit a odjela do Ruska, kde pracovala na pozici obchodní referentky. V polovině devadesátých let začala prosperující firmu vydírat mafie a Ludmila se ze strachu o vlastní život uchýlila zpět na Ukrajinu.
V té době začal Ludmily manžel podnikat v Kyjevě. Veškeré své úspory ale ztratil v podivném byznysu s jednou švýcarskou firmou a jediné, co dostal jako odškodné, byla dovolená pro dvě osoby u moře v Bulharsku. Na žádost Ludmily tam vzal s sebou Farida, který často trpěl bronchitidou. Georg ho odvezl ke svým rodičům do Sýrie a z dovolené se vrátil sám. Tehdy Ludmila ještě netušila, že neuvidí svého syna čtyři roky. … Kolona aut a kamionů ucpává pravý jízdní pruh před polsko-ukrajinským přechodem. Odvážného řidiče čeká několikakilometrová jízda v levém jízdním pruhu. Protijedoucí auta mají pochopení a uhýbají před ním z vozovky. Jsou tři hodiny v noci. První zastávka po šesti hodinách. Toalety se nacházejí asi sto metrů od autobusu ve křovinách příkopu mezi silnicí a polem: dámy napravo, páni kousek doleva. Z vysoké trávy zářící papírové kapesníčky varují návštěvníky, kam určitě nestoupat.
V sedm hodin ráno se řady vyvrácených hlav, otevřených úst, unavených očí, bolavých zad a ztuhlých končetin pomalu došourávají k hraničnímu přechodu.
Po osmé hodině přichází policistka v brýlích a pečlivě porovnává pobledlé tváře cestujících s barevnými obrázky v pasech. Následně přibíhá policejní pes a analyzuje všechny pachy dopravního prostředku. Pro vjezd na ukrajinské komunikace dostává autobus zelenou.
Ludmila stírá hřbetem ruky vlhký opar z okna, sleduje krajinu, zarostlé příkopy, pole, zahrádky, gladioly a slunečnice za ploty z plaňek a betonovými zídkami. Husy, slepice, koně, rozestavěné domy, honosné novostavby, chudé domy. … Poslední tři roky Ludmilu zaměstnává úklidová firma. Už to není takový shon jako dřív, nepracuje víc než deset hodin denně a každý druhý víkend má volný. „To že uklízím, nebo že umývám nádobí někde v kuchyni, za to se nestydím, hlavně abych měla práci a něco si vydělala. I duchovní velikáni se živili manuální prací,” usmívá se. Chtěla by si oživit arabštinu a jednou pracovat jako tlumočnice. Požádala syna, aby jí dovezl její starou učebnici.

Farid se rozhodnul pro studium medicíny ve Lvově. Roky odloučení jsou již zapomenuty, Ludmila dokázala obnovit se synem vztah a i s bývalým manželem jsou dnes přátelé. Společně se podílejí na financování Faridova vzdělávání. Ludmila doufá, že odejde i se svou ukrajinskou přítelkyní pracovat jako lékař do Česka. Farid je ale občan arabské republiky Sýrie, a pokud se tak rozhodne, bude pro něj vyřizování všech administrativních náležitostí velice obtížné.

Ludmila zkraje nerozuměla odtažitosti Čechů vůči cizincům. Připadali jí jako studení „čumáci”. V osobním jednání byli velice zdvořilí: děkuji, prosím a pak sbohem, žádný bližší kontakt. „Brzo jsem pochopila, proč je ten národ takový. Je to maličká země mezi dvěma obry. Tenhle národ si zachránil svůj jazyk a kulturu a to není málo,” říká.

Čeština dělala Ludmile ze začátku problémy právě pro svou podobnost s ruštinou. Rozumět česky začala brzy, ale kde vyslovovat dlouhou a kde krátkou samohlásku, nebo tvrdou a měkkou souhlásku, to pro ni bylo hádankou. Do jazykového kurzu nikdy nechodila, na to nezbýval čas. Číst se učila nejprve z magazínů pro ženy, které nosily spolupracovnice do zaměstnání. Později začala luštit křížovky a číst beletrii, seznámila se s díly Boženy Němcové a přečetla řadu Čapkových románů. Syntax dnes ovládá výborně, ale slabý ruský přízvuk jí zůstává.

Ludmila sice může žádat o české občanství, ale dokud bude mít příbuzné v Rusku a syna na studiích, nespěchá: „Mám všechna práva jako Češka, akorát nemůžu volit a cestovat, i když to cestování mě mrzí.”
Úředně má ukrajinské občanství, ale srdcem je Ruskou. „Já vždycky říkala, že jsem Ruska, i když jsem věděla, že Rusové v Čechách nejsou oblíbení. Narodila jsem se v Rusku, a ať bude jak bude, tak Rusko je má vlast, jsou to pro mě moji lidé, moje rodina a moji přátelé. Vždycky to bude můj domov, ale Česku jsem velice vděčná a mám ho ráda.” … Za několik minut autobus zastavuje na křižovatce u benzínové pumpy. Pro Ludmilu tu dnes cesta končí. Bratranec Sergej vystupuje z tmavomodrého Daewoo. Objímá svou příbuznou, sděluje jí novinky a už společně míří k tetě Světlaně a strýci Sašovi. … „Ukrajina je taky mým domovem, vlastně mám domovy tři a všude je mi dobře,” řekne ještě, než se rozloučí.

Ukrajinské matky v cizině
Úvod. Po legalizaci pobytu přistěhovalců v Itálii roku 2002 vzrostlo množství Ukrajinců, kteří se zdržují v Itálii legálně, ze 14 035 na 112 802 , tedy téměř desetkrát. Většina z nich - až 80,8% - přišla ze západní části Ukrajiny. 90% této migrace tvoří ženy v průměrném věku kolem 45 let. Z nich je 64,3% vdaných, 90,4% má děti, ale jen 5,5% je má v Itálii s sebou. Ženy, které nemají tu možnost nebo se rozhodnou děti s sebou do Itálie nebrat, je nechávají na Ukrajině s otcem, prarodiči, příbuznými nebo staršími sourozenci.
29. června 2006 pořádala Řeckokatolická církev Ukrajiny ve Lvově kulatý stůl na téma „Děti migrantů za prací: nová podoba sociálního osiření“. Mezi otázkami, které zástupci církví, médií, učitelé a místní vládní představitelé probírali, byl i návrh, aby ženy odcházející za prací do ciziny byly zbaveny rodičovských práv.

Motivy. Halyna Drachová odešla za prací do malého italského městečka Montalcino, které má asi 5000 obyvatel a leží nedaleko Sieny, před šesti lety. Je jí čtyřicet osm let, na svůj věk ale nevypadá. Má štíhlou, sportovní postavu a blond vlasy nosí ostříhané do krátkého mikáda. Často se směje a lehkost, s níž vypráví svůj příběh, prozrazuje ženu, která je zvyklá být ve společnosti a pohybovat se na veřejnosti. Setkáváme se v ukrajinském Ivano-Frankivsku, v kavárně v centru města, kde se Halyna představuje slovy: „Ciao. Sono Anna. In Italia. In Ukraina sono Halyna.“
Halyna pochází z Tlumachu, městečka na západě Ukrajiny o asi 8000 obyvatelích, které leží poblíž Ivano-Frankivska. Na vysoké škole vystudovala pedagogiku a před odchodem do Itálie pracovala jako učitelka na základní škole. Má dva syny, šestadvacetiletého Vitalyka a devatenáctiletého Voloďu. Manžel, který od roku 2000, kdy Halyna odešla, zůstal doma a staral se o syny, se s ní minulý rok rozvedl a vzal si její bývalou kolegyni a přítelkyni. Na začátku svého příběhu se Halyna vrací zpátky do dob, kdy se rozpadal Sovětský svaz. Tehdy před patnácti lety pevně věřila v rozvoj nezávislé Ukrajiny, ale situace se dramaticky zhoršovala. Chaos perestrojky podkopal nejen ekonomickou stabilitu a individuální jistotu lidí, ale více než to: „Mívala jsem perfektní život. Učila jsem na škole a svou práci jsem prostě milovala. Se svými malými žáky, s manželem, který učil na téže škole, a s našimi dvěma syny jsem byla naprosto šťastná. Bydleli jsme jen tři minuty od práce, něco jsme si našetřili a naši žáci a jejich rodiny nás respektovali.“
Celý sociální systém se zhroutil jakoby přes noc, mnoho lidí se nedokázalo novým podmínkám přizpůsobit. Lidé přišli o úspory a běžně se stávalo, že nedostali plat třeba devět měsíců. Místo 100 hřiven měsíčně (dvacet dolarů) dostávala Halyna 10 hřiven s omluvou, že v bance nejsou peníze. Halyna vypráví, že zchudli natolik, že šest let měla jen jedny hezké šaty, které nosila na všechny důležité příležitosti. Jedna z jejích žaček, šestiletá holčička, jí jednou s dětskou upřímností řekla, že dnes musí být opravdový svátek, protože Halyna má přece na sobě své slavnostní šaty. Nicméně Halyna tvrdí, že jí osobně ani chudoba, ani rostoucí pocit hanby z chudnutí rodiny nevadily.
Co jí ale vadilo, byla skutečnost, že její děti chodily spát hladové. „Nevydržela jsem se jim dívat do očí, když chtěli víc jídla, které jsem neměla. Jsou to chlapci, víte, a ti potřebují vitamíny a maso, aby dobře rostli. Pokaždé, když jsem si nemohla dovolit koupit jim to nebo ono jídlo, tak jsem je místo toho objala a políbila. Ale hlad stejně nezmizel. Nedokázala jsem si představit, že moji synové by kvůli naší chudobě měli vyrůst v bídě, zanedbání, bez dobrého vzdělání a vyhlídek do budoucna.
Halyna nevzpomíná na tyto časy ráda. Vypráví, jak pobízela manžela, aby šel pracovat do ciziny, ale ten měl různé výmluvy nebo říkal, že zdravotně není v pořádku. Jednoho dne si Halyna uvědomila, že to ona bude muset odejít a postarat se o rodinu. Říká, že si nikdy nemyslela, že něco takového bude muset udělat, že bude muset z Ukrajiny odejít. Ale přišel den, kdy se k odchodu rozhodla s konečnou platností - bylo to poté, co uspořádala v Ivano-Frankivsku další šestihodinový seminář pro učitele, ale opět nedostala zaplaceno, jen další příslib. Cestou domů si Halyna všimla agentury nabízející zájezdy do Itálie, zeptala se, kolik to stojí, a prostě vyplnila formuláře. Potom, říká, jen doufala, že nedostane vízum, ale po dvou týdnech se agentura ozvala a stanovila datum odjezdu. Halyna si na 25procentní úrok vypůjčila tisíc dolarů, aby mohla zaplatit služby agentury, sbalila se a odjela. Když jí o dva měsíce později zemřela matka, nemohla se vrátit ani na pohřeb. Poprvé se na Ukrajinu vrátila po dvou a půl letech, když dostala italské permesso di soggiorno.

V cizině. Do Říma Halyna tehdy přijela na Štědrý den. Zavolala jedné Ukrajince, která jí podle známých v Tlumachu mohla pomoci se sháněním práce a ubytováním. Ta žena jí ale řekla, že její manžel, Ital, s takovými věcmi nechce mít nic společného a ať jí prostě už nevolá. Tři dny spala Halyna na nádraží Roma Termini bez jediného kontaktu, se 150 dolary v kapse. Říct uměla jen „non parlo italiano. Když konečně potkala první Ukrajince, požádala je o pomoc. Vzali ji k další ukrajinské ženě, která za úplatu poskytovala ubytování a pomáhala přistěhovalcům hledat práci. Halyna našla práci v Montalcinu během jednoho dne - žádná z žen v ubytovně migrantů totiž nechtěla pracovat mimo Řím, ale Halyna práci prostě potřebovala.
Dnes má Halyna čtyři zaměstnání. Svou hlavní práci má v casa di riposo, kromě toho se stará o dvě staré ženy přímo doma v rodinách. Když jí ranní směna v domově důchodců, kterou slouží od šesti do dvou hodin odpoledne, skončí, stará se Halyna o 95-ti letou paní. Češe jí, obléká, pomáhá chodit na záchod, vaří a tráví s ní čas, dokud se nevrátí dcera staré paní z práce. Ve dnech, kdy má směnu v domově od dvou do deseti hodin večer, tráví čas 30km od Montalcina, kde se stará o 88letou paní, která žije se synem. Tady má Halyna na starosti domácnost, vaří, uklízí, pere prádlo. „Čtvrtá práce je můj domov, tak zvaný domov. Ano, bydlím tady, ale musím dělat všechno, jako by to bylo moje zaměstnání. Musím uklízet, prát a vařit večeře. Když to nedělám pořádně, pak se majitel domu velmi zlobí.
Její třináctihodinový pracovní den nepočítá s žádnými přestávkami, Halyna pracuje i o víkendech. Když je unavená, vezme si na půl dne volno, aby mohla zajet do Sieny a poslat balíček synům. Má-li volnou hodinu, např. když jí jedna z pacientek nechá odejít dříve, vrací se do svého pokoje a studuje. „Ráda se něco učím, dělala jsem to celý život. Když něco studuji, nemusím myslet na žádné problémy ani na nic jiného kromě toho, o čem čtu. Ráda čtu a píšu, pracuji na počítači a učím se angličtinu. Když jsem poprvé přišla do Itálie, hodně jsem malovala, ale to teď nejde, protože to zabírá hodně času.
Podle Halyny se tu s Ukrajinkami v práci zachází s respektem, který by nikdy neměly, kdyby stejné práce vykonávaly na Ukrajině. Většina žen si ke starým lidem, o něž pečují, vytvoří úzký vztah, jako by to byli členové jejich vlastní rodiny. Člověk nemůže strávit 24 hodin denně po sedm dní v týdnu s někým, koho nenávidí nebo kdo je mu lhostejný. Ukrajinky se často stávají nejbližšími důvěrníky svých zaměstnavatelů. Sdílí jejich vzpomínky, životní příběhy, dávají jim jídlo, péči, pozornost. Ačkoli, jak říká Halyna: „tahle blízkost je zavádějící, protože pro většinu Italů zůstávají Ukrajinky jenom zaměstnanci, které lze při první nepříjemnosti propustit nebo vyměnit.“
Halyna ví, že v řadách italských kolegů panuje proti Ukrajinkám mnoho předsudků. „Pro Italy je těžké představit si, že někdo, kdo má vzdělání a kvalifikaci zdravotní sestry jako já, odejde do ciziny dělat špatně placenou práci. Také si myslí, že když neumíte pořádně italsky, musíte být úplný ignorant a zaostalec. Ale je to jen jazyk a k tomu, aby se ho člověk naučil, potřebujete čas.“ Na obranu před takovými stereotypy Halyna formulace často převrací a žertuje se svými kolegy slovy „Co bys ode mě čekal, vždyť jsem jenom straniero!“ Nicméně nejobtížnější z toho všeho je pro ni odloučení od rodiny. Halyna říká: „Italky se mě často ptají: co jsi to za matku, když necháš děti samotné? Já jim ta obvinění nemám za zlé. Byly doby, kdy jsem si myslela, že tohle já nikdy neudělám. Takže jim prostě odpovím, že v životě asi nezažily opravdovou bídu a že doufám, že ji taky nezažijí“.
Halyna domů volá několikrát za den a od ledna do července 2006 utratila za telefon 1500 dolarů: „Když jsem v Itálii, nemám nikdy klid, ani minutu. Starám se o starou babičku a přitom myslím na to, kdo se postará o moje syny doma“.

Zpátky doma. Od chvíle, kdy byl její statut v Itálii legalizován, jezdí Halyna domů každého půl roku. Tentokrát si vzala 15denní dovolenou, aby mohla jet na urychlenou svatbu mladšího syna a na křtiny prvního vnoučete. Svatba byla pro Halynu překvapením. Voloďa to oznámil, když byla jeho 18tiletá přítelkyně Anna v šestém měsíci. Když Halyna přijela domů, netroufali si její syn a budoucí snacha kvůli strachu z odsouzení lidí a studu za svůj „hřích“ ani uspořádat svatbu v kostele, ani koupit nevěstě bílé šaty. Anna se svou matkou. Ta vychovávala jedenáct let sama dvě dcery, protože její manžel odešel pracovat na východní Ukrajinu a už se nikdy nevrátil. Všem pomluvám musely čelit samy. Na civilní svatbě Anny s Voloďou pak matka nevěsty jen plakala a neřekla ani slovo.
Halyna říká, že její snacha vypadá hodně jako ona sama před 20 lety. „Tohle těhotenství a svatba jsou také jen důsledkem toho, že jsem odešla do Itálie“, říká Halyna. „Volodík potřeboval mateřskou něhu tak zoufale, že se zamiloval do dívky, která vypadá jako moje přesná kopie. Ale já jsem velmi šťastná, když vidím, že se milují a že jsou spolu. Připomínají mi Romea a Julii, jsou tak mladí a zamilovaní!“
Nicméně Halyna říká, že bez Itálie by se tento happy end neuskutečnil - jak z materiálního, tak morálního hlediska. Bez Itálie by si nemohla dovolit uspořádat opravdovou svatbu ani opustit morální postoje, které odsuzují předmanželský poměr. Halyna říká: „Byla bych jako matka nevěsty, jen samý pláč. Myslela bych si, že všechno tohle štěstí v životě našich dětí je hanba a tragédie! Teď ale vím, že se nemají za co stydět. Nevzdali se jeden druhého a teď jsou rodina, která čeká dítě.“
Během celého vyprávění mluví Halyna neustále o své rodině. Když se jí zeptám, co zkušenost z Itálie přinesla jí osobně, usměje se. „Konečně jsem se v sedmačtyřiceti letech naučila kouřit. Sice ještě neumím šlukovat, ale chci se to naučit. Myslím, že kouření vyznačuje v mém životě novou etapu. Itálie mě určitě naučila být silná a vytrvalá.“
Itálie se pro ni stala novým světem: „Myslela jsem si, že znám život, ale život v Tlumachu byl jen tou lepší stránkou. Práce v Itálii ze mě udělala služku; začala jsem myslet a chovat se jako služka. Ale Itálie mě taky naučila, abych nikdy nepřiznala slabost. Naučila jsem se skrývat své pochyby a nejistotu, dělat svou práci a dosáhnout cíle. Člověk se musí neustále učit a zlepšovat, aby něčeho dosáhl.“
Od té doby, co je v Itálii, se naučila řídit auto, přihlásila se na kurzy práce s počítačem a na angličtinu. Naučila se plynně italsky. Její diplom z pedagogiky a certifikát sestry červeného kříže leží už přes devět měsíců na italské ambasádě, kde čekají na nostrifikaci. Halyna tam několikrát týdně volá, aby zjistila, jestli to nějak pokročilo, protože certifikáty nutně potřebuje k tomu, aby mohla vykonávat kvalifikovanější práci.
Přes šest let strávených v Itálii a přes všechno, čeho zde dosáhla, nechce Halyna zůstat v Itálii natrvalo. Dodnes vidí svou budoucnost jedině na Ukrajině. „Chci, aby děti žily na vlastní půdě, a jsem si jistá, že Ukrajina se stane brzo bohatou zemí. Nebudeme muset pracovat v cizině, na Ukrajinu začnou jezdit turisti. Věřím, že svojí prací tady přispívám k této transformaci - všemi penězi, které na Ukrajině investuji. Doufám, že Ukrajina a naše vláda jednoho dne uznají, že se o to všechny ženy tady také zasloužily.

Epilog. Migrace Ukrajinců za prací do Itálie pokračuje dál. Podle italského Ministerstva vnitra zde bylo v roce 2006 registrováno kolem 117 000 Ukrajinců. V interview pro noviny Express z 19. června 2006 socioložka Natalija Shega uvedla, že neoficiální počet Ukrajinců v Itálii může dosahovat 600 - 700 000. Většinou jsou to lidé se vzděláním - inženýři, ekonomové, pracovníci ve společenských vědách, pedagogové. A většina z nich odchází do ciziny, aby svým dětem na Ukrajině poskytla lepší životní podmínky a vzdělání..

Oba výše uvedené příběhy vznikly v rámci projektu časopisu Plotki a MKC "Kolik cest vede na Florenc".

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:
Grygar, J; Čaněk, M. & Černík, J. (2006). Zpráva z výzkumu: Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. http://migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=1919735

Jirák, J. e.a. (2003). Nečitelní cizinci; Jak se (ne)píše o cizincích v českém tisku. Praha: Multikulturní centrum.

Zilynskyj, B. (2003). Ukrajinci v Čechách a na Moravě. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.