• O co jde v dialozích "Kde se budeme koupat?" a "Cikán se nesmí říkat, ne?"

Cílem dialogů je nabourat některé mýty a stereotypy, které se vztahují k romské menšině. V pohledu na Romy totiž přežívá stále mnoho polopravd a mýtů, zbytečných romantických obhajob namísto objektivního vysvětlení, nepravdivých obvinění a paušalizací.

• Co je...?

Rom je příslušník etnické skupiny Romů. Slovo Rom bylo přejato z romštiny do češtiny. Odpovídá označení indické džátí (kasty) Dombů.

Gádžo, Nerom je příslušník majority. Slovo gádžo je přejaté ze slovenské romštiny.

Cikán je hanlivé označení příslušníka etnické skupiny Romů. V některých jazycích zatím není nahrazen neutrálním sebeoznačením Rom.

Subetnická skupina je skupina lidí, kteří mají společný původ, společný jazyk a sdílejí společnou materiální a duchovní kulturu, která je součástí větší jazykově- kulturní pospolitosti.

• Téma

Mezi Romy a neromy probíhá jen velmi omezená, či spíše žádná výměna každodenních životních praktik a postupů na úrovni běžných lidských a sousedských vztahů. Ani jedni, ale ani druzí se tak navzájem často nedozvědí o svých životních zvyklostech a zvláště o svých odlišnostech. Je důležité si uvědomit, že nic, co lze říci o Romech jako o celku, nemusí být zcela pravda a nemusí být zcela použitelné v případě jednotlivců Romů. To se ostatně netýká pouze Romů, ale každé jiné lidské pospolitosti a pokusů o vyjádření jejích případných charakteristik a odlišností. Romové jsou lidé jako jiní, se stejnými lidskými životními potřebami a přáními, se stejnými radostmi a starostmi. Dějinné osudy, které nemohli ovlivnit, je jen vedly cestami, stavěly je do jiných situací, než které zažívaly ostatní evropské národy. Nutily je naučit se přežít, zachovat si rodinu za každou cenu, naučily je jiným dovednostem než zakotvení v půdě, naučily je nedůvěře k vnějšímu světu a jeho autoritám. Oporu a jistotu nacházeli jen v sociálních vztazích rodiny. Některé z těchto dovedností jim dodnes ztěžují nalézt odpovídající vztah k majoritě a jejím institucím. V pohledu na Romy přežívá stále mnoho polopravd a mýtů, zbytečných romantických obhajob namísto objektivního vysvětlení, nepravdivých obvinění a paušalizací.

Oni jsou Cikáni
Když se budeme snažit co nejpřesněji vymezit, kdo jsou ti, kteří jsou v českých zemích zhruba od 15. století nazýváni Cikány, dříve nebo později narazíme na slovo Rom, kterým se tito lidé sami označují. Je velmi těžké vymezit, co je etnická skupina Romů a kdo k ní patří. Právě jejich vlastní a nejčastěji používané skupinové označení může být jistým vodítkem. Slova Rom (muž ve smyslu manžel), Romňi (žena ve smyslu manželka) a Roma (jako označení určitého společenství) jsou těmi, která nejpřesněji- a především vycházeje z vlastního chápání Romů- vymezují jejich různorodé společenství. Rom neznamená, jak bývá mylně uvedeno, „člověk“, pro tento pojem užívá romština termínu manuš nebo (podle dialektu) dženo/žejno.

Název cikán s malým c, který pro označení Romů používají neromové, pravděpodobně vznikl v 11. století ze slova Athinganoi, které bylo užito v gruzínském textu sepsaném v klášteře Iberon na hoře Athos v tehdejší Byzanci (A. Mann, 2001). Z termínu Athinganoi vzniklo vedle výrazů odvozených od oblasti (Malý) Egypt (jako Gypsy či Gitano), nejrozšířenější pojmenování Romů, užívané v mnoha evropských jazycích. Např. v němčině je Rom označován jako Zigeuner, v maďarštině jako Cigány apod. (C.Nečas, 1993). Jestliže Romové jsou neromy označováni termínem cikán, většina Romů cítí jeho negativní náboj, který vzbuzuje představu vlastností, které jsou Romům obvykle přisuzovány. Navíc má toto slovo i další významy nevztahující se k etnické skupině. Slovník spisovné češtiny uvádí např.: tulák, dobrodruh, podvodník, lhář, zloděj. Odvozené sloveso „cikánit“ znamená výslovně „lhát“.

Někdy se skutečně stává, že Romové v osobním kontaktu s neromy nabízejí k používání označení cikán (já nejsem žádný Rom, my jsme cikáni), ale zřejmě proto, že mají pocit, že se to od nich očekává. Zdá se, že u svého protějšku se pokoušejí vyvolat atmosféru bezpečí, přátelství či porozumění. Označení Rom bylo také jednomyslně doporučeno mezinárodními romskými organizacemi. V mezinárodních souvislostech začíná být označení Rom považováno za politicky korektní, i pokud jde o vyjádření politiků či jiných veřejně činných osob.

Všichni jsou stejní
Blížíme-li se novému fenoménu, např. neznámému městu či tématu, jeví se nám jako jednolitá, málo diferencovaná masa. I první identifikace Romů tomu odpovídá. Nemělo by to však u toho zůstat. Přes nejisté obrysy identity Romů je nepochybné, že z jejich pohledu je základní a tradiční jednotkou romské pospolitosti, ať žije kdekoliv a přísluší ke kterékoliv romské komunitě či skupině, širší rodina. Při pohledu na větší celky je bezpodmínečně nutné zohlednit fakt, že při hledání identity Romů a vymezování jejich skupin nelze uvažovat v zeměpisných či politických kategoriích jednotlivých evropských států. Subetnická příslušnost Romů jde napříč nebo úplně mimo tyto kategorie našeho chápání evropských souvislostí. V Dánsku tak žijí Romové hlásící se k olašským Romům a pocházející z Ruska, v Holandsku se setkáte se skupinami kočovníků, v jejichž romštině zní ruská slova apod.

Pohled na romské subetnické skupiny se například nedaří, pokud se zohledňuje větší celek bývalého Československa, protože i kořeny těch, kteří žijí v Čechách či na Moravě, jsou na území Slovenska. V zemích bývalého Československa žije několik subetnických skupin Romů, které mají kulturní vazby nejen do Maďarska, ale i do Polska a na Ukrajinu. Zdaleka největší skupinou jsou slovenští Romové. Pocházejí ze slovenských romských osad, kde žili po staletí usedle, a do českých zemí přišli až po roce 1945. Naproti tomu na Slovensko přicházeli Romové z Balkánu z oblasti, kde se mluvilo srbochorvatsky. Kromě mnoha srbských slov o tom svědčí i velice častá příjmení Horváth (maďarsky: Chorvat) a Rácz (maďarsky: Srb). Ještě před padesáti lety bylo možné od starých Romů slyšet, že jsme srbští Romové. Srbskou historii si však nikdo nepamatoval, i onen historický přívlastek pak rychle upadal do zapomenutí a po příchodu slovenských Romů do Čech po roce 1945 byl nahrazen aktuálnějším: „My jsme slovenští Romové.“

Další skupinou jsou maďarští Romové, pocházející z jižního Slovenska. Početně třetí romskou skupinou jsou olašští Romové s velmi specifickou a dobře zachovanou kulturou i jazykem. Pro většinu olašských Romů je dodnes typické uzavřenost vůči okolnímu světu a konzervativnost v dodržování svých zvyklostí a tradic. Olašští Romové nazývají slovenské i maďarské Romy „Rumungři“. Původně to znamenalo pouze Rom Ungro, „maďarský Rom“, a apelativum se vztahovalo skutečně jen na usedlé Romy, převážně v severním Maďarsku a jižním Slovensku. Olašští Romové se od maďarských a slovenských liší nejzjevněji tím, že až do roku 1959 kočovali. „Olašské“ je odvozené od území politického názvu historické země Valašska, která je součástí dnešního Rumunska. Romové odsud hromadně migrovali poté, co bylo v roce 1856 zrušeno romské nevolnictví.

Na území České republiky žije již jen nepatrný zbytek původních subetnikých skupin Sinti (německých Romů) a tzv. českých a moravských Romů. Tyto skupiny tvořily předválečné romské obyvatelstvo v Čechách a na Moravě a vyznačovaly se vysokým stupněm integrace do české společnosti. Všechny tyto subetnické skupiny Romů, tak typické pro české země, byly téměř beze zbytku vyvražděny během druhé světové války.

Přes stovky let, které Romy vzdalují od života v jejich původní vlasti, je tradiční kastovní chápání vztahů v komunitě stále ještě velmi silné. Není při běžném styku s Romy příliš zjevné, nicméně je poměrně determinujícím faktorem vnitroetnického spolužití. Je patrné na řadě zvyklostí, hodnot a orientací Romů. Romové se ve svém vlastním chápání nedělí jen na příbuzenské rody, které tvoří jednotlivé, subetnické skupiny, ale také na tzv. žuže Roma a degeša. Toto rozdělení na rituálně čisté (žuže) a nečisté (degeša) skupiny jde napříč romským společenstvím. Základem pro toto kastovní či rituální dělení jsou vztahy romských velkorodů, návyky v požívání nebo naopak odmítání některých potravin, ale také společná profese některých skupin (M. Hübschmannová, 1993). Některé druhy prací jsou považovány za nečisté, například vybírání žump, řemesla spojená se zpracováním hlíny. Jiné profese zase požívají obecně mezi slovenskými Romy zvláště vysokého statusu, např. hudebníci či obchodníci apod.

Nelze zde ovšem hovořit za všechny Romy, protože by to vedlo k nepřípustným generalizacím a exotizujícím závěrům. Pravidla čistoty jsou součástí všech světových náboženství. Jsou zakotvena v nejvýznamnějších dílech hinduismu, védách, tak jako v buddhismu, v jídelním kodexu koránu tak jako ve Starém a Novém zákoně. Touto čistotou není myšlena čistota těla..

Naopak s ohledem na tělesnou čistotu nutno podotknout, že Romové velice pečlivě až úzkostlivě dbají na hygienu a i na pořádek ve svých příbytcích. Mnozí Romové, kteří vlivem různých okolností patří do skupiny sociálně chudých, mnohdy nemají materiální podmínky ani dostatek finančních prostředků k tomu, aby si průběžně mohli obnovovat svůj šatník a opravovat např. vybavení domácností. Obnošené oblečení, které budete každý den prát, tak nebude vypadat jako nové i přesto, že se budete snažit vypadat dobře. Je to stav, s kterým nejsou sami Romové spokojeni a mnohdy si s ním neví ani sami rady.

Neumějí se chovat, jsou hluční
Každá pospolitost má svoji specifickou komunikační symboliku – jazyk a kulturní zvyklosti, kterou po generaci vyvíjí, pozměňuje, doplňuje proto, aby si její příslušníci mezi sebou navzájem dorozuměli. Nedorozumění je zdroj konfliktu. Každý člověk touží po míru, po harmonii, po štěstí, nevyjímaje samotných Romů.

Komunikační styl Romů, který vychází z historie, již nebude platit na všechny kolem nás. Ostatně o rozdílech mezi lidmi se přesvědčujeme sami v každodenním životě. Zobecňující model je však za účelem prvního přiblížení nevyhnutelný. Romové mají ohromně vyvinutý smysl pro poznání člověka pouhým pohledem a intuicí. Umějí okamžitě zjistit upřímnost jedince a dokonce i rysy či vlastnosti z řeči těla, pohledu očí, grimasy, pohybu rukou, nohou, gest. Cítí se v přítomnosti druhé osoby příjemně a jistě, či vnímají ohrožení. A to i tehdy, když naše slova ujišťují o opaku. Jakoby četli postoj člověka z jeho nitra. Obrovskou roli v komunikačním stylu Romů dále hraje schopnost empatie. Rom se velmi brzy vcítí do pocitů druhého člověka a hned si dovede vybavit, co člověk prožívá. Dostává se tak velmi rychle do pocitu radosti či strachu, bezmoci a nejistoty, který vládne v okolí. Romové mají zkušenost s majoritou takovou, že její příslušník naopak čitelně a přesně přečíst druhého neumí. O svých citech nemluví a city negativní a zraňující vůbec nechtějí sdělovat. Jedinec z majority by sám sebe vnímal tak, že se před ostatními ztrapňuje. Atmosféra mezi Romy samotnými je založená na důvěře a nepodněcuje úzkostlivou sebekontrolu. Jejich spontánní vystupování může pak vyvolávat pocit ohrožení dominující ostatním pocitům. Z jejich reakcí se tak zdá, že Romové zaujímají vždy extrémní postoj k veškerému dění kolem sebe. Přitom patří pro ně impulzivita či okamžitá reakce k životu a je dennodenním projevem. Rom to vidí v rodině, dobře tomu rozumí a posléze se sám tak chová. Kdyby neuměl zaplakat, zakřičet, vynadat, nedokázal by, že mu na člověku opravdu záleží. Protože majorita není na tak emocionální jednání zvyklá, čte to jinak, mj. jako vyšší stupeň ohrožení.

Nechtějí se vzdělávat
Vzdělání, kultivovanost představovaly vždy v tradiční romské komunitě významnou hodnotu. Bylo to však vzdělání v romské kultuře, jazyce, etice a v romských profesích. Sláva člověka, který byl dobrý hudebník, šla přes hranice krajů a států. Rodiče mnohdy obětovali veškerý svůj majetek, aby svého syna dali vyučit některému ze známých hudebníků. Šance k tomu, že by se Rom mohl živit něčím jiným než hudbou nebo nějakým romským řemeslem, či obchodem, byla v minulosti tak minimální, že na majoritní vzdělání aspirovali jenom zcela výjimeční a výjimečnými okolnostmi obdaření jedinci. Romské profese měly své místo ve společnosti. Byly specifické, potřebné a požadované. Žádná svatba, žádná zábava se na Slovensku v Maďarsku dříve neobešla bez romské kapely. Téměř každá vesnice tam měla svého romského kováře. Někdy fungoval i vedle cechem posvěceného kováře, nicméně si vzájemně nevadili, protože pokrývali odlišné segmenty trhu. Romský kovář dělal speciální práce,např. podkoval koně a navíc byl velice levný. Byl odměňován bramborami, tvarohem, slaninou apod.

Postupně se však význam tradičního vzdělání znehodnotil. Změny ve společnosti nabídly hodnotu novou: vzdělání v české škole. Jenomže institucionální škola byla a je diametrálně odlišná od příbuzenecké pospolitosti, která kdysi poskytovala romskému dítěti jak základní vzdělání, tak profesní kvalifikaci (viz M. Černá, 1998). Tradiční základní vzdělání směřovalo k tomu, aby si dítě osvojilo úctu, čest, slušnost – všechno, co přispívá k harmonickému životu v rodině a v komunitě. K základnímu vzdělání patřilo i umění moudrých a vhodných slov. Bylo např. absolutně nemožné, aby mladší pronesl před rodiči či před kýmkoli jiným starším např. sprosté slovo. Cit pro slovo se ovšem vztahoval ke slovu romskému, jehož výrazy, obraty, kulturní formule si každý dovedl velice citlivě spojit s různými situacemi, věděl, kdy jsou která slova vhodná, kdy nevhodná, kdy přípustná, kdy nepřípustná.

Vzdělání se dostávalo pochopitelně i děvčatům. Dívka byla odmalička vychovávaná tak, aby mohla úspěšně plnit veškeré role, kterými procházela žena v průběhu života. Hodnotu ideální ženy tvořila např. její čistota, věrnost, děti apod.

Vzdělání v české škole, abstraktní informace zprostředkované slovy cizího jazyka, se tak staly zcela novou historickou zkušeností a bylo a je absurdní očekávat, že celá etnická pospolitost si ji najednou osvojí během jedné generace. Období po roce 1989 mnoho Romů vnímá jako šanci na své národní obrození. Čím dál tím více Romů si uvědomuje cenu vzdělání a snaží se, aby se jejich dětem dařilo lépe než jim samotným.

• Příběhy a příklady

Jan, 14 let
Honza navštěvuje 8. třídu základní školy. Učitel češtiny jim jednoho dne sdělil, že příští hodinu budou psát písemku, a vyzval žáky, aby se na ni dobře připravili. Honza se rady učitele držel a poctivě se doma učil. Nastal den d, kdy měli psát onu avízovanou písemku. Učitel měl pro žáky k dispozici dva druhy testů- test A byl náročnější než test B. Když pan učitel přistoupil k lavici, kde seděl Honza, předal mu test B. Honza byl zklamaný, a proto se odvážil k tomu, že položil panu učiteli otázku:“Vy si myslíte, že to nezvládnu?“ Odpověděl,že to ne, že už nemá jinou variantu testu. A odešel ke svému stolu. Po chvíli se však vrátil a mlčky mu předal test A. Honza měl radost, protože mohl prokázat, co všechno umí. Test byl panem učitelem nakonec ohodnocen na jedničku.

Pavel, 16 let
Bylo to jednoho večera před státním svátkem. Nastoupila na stanici Masarykovo náměstí do tramvaje. Stále se snažím si vybavovat, jak dokázala nastoupit do vagónu, na pravé ruce mimino, v levé ruce kufr a dvě děti a za ní cupitali kluk a dívka, asi tak tři až pět let staré. Byla Češka, vypadala sympaticky, okolo dvaceti pěti let. Za dálnicí jsem viděl, jak se připravuje vystoupit na další zastávce Vltavská, tam, kde jsem chtěl vystoupit i já. Bylo pro ni těžké nastoupit a určitě bude pro ni těžké organizovat výstup spolu se dvěma dětmi, s miminem na pravé a středně velkým kufrem na levé ruce. A já, který chce také vystoupit na Vltavské, tu jen stojím, netahám žádnou těžkou tašku, ani knížku, bez které si normálně připadám nahý. Když tramvaj brzdila při nájezdu do zastávky Vltavská, ,vstal jiný Čech a pomohl jí vystoupit. Děti postavil ven na dlouhou, opuštěnou refýž. Na zastávce byli jen dva dospělí na dlouhém peróně. Už se mi vybavovaly ty dlouhé, prudké schody, které vedly podchodem do obytné čtvrti. Měl jsem jí nabídnout pomoc tak jako ten Čech na dveřích v tramvaji, když vysadil děti na perón? Měl jsem hlídat ty děti, držet je za ruku, pokud nevylezeme po schodech dolů a zase nahoru tím podchodem? Romové bývají mezi sebou velice zdvořilí. A teď jsem tu stál, Rom uprostřed noci, přede mnou kufr, dvě české děti a česká paní s miminem na ruce, potřebovali by pomoc alespoň do té doby, pokud neprojdou podchodem, schody dolů a pak zas zpátky nahoru. Ale jakpak mám já, černý Cikán, oslovit tuto Češku, která má pravděpodobně předsudky vůči Romům a vůči cizincům obecně, a to pozdě v noci v opuštěném podchodu? Co by tomu řekla? Jaká by byla první reakce této bílé české ženy, která možná pochází z venkova, se svým kufrem, s dvěma malými dětmi, s miminem na ruce? Řekne: „No jasně, budu ráda.“ Anebo si myslí, že ji chci balit? Anebo si myslí ještě horší věci? Co bych dělal, kdyby začala křičet, když se jí přibližuji a nabízím jí pomoc? Anebo si to špatně vykládám? Kolik negativního a také pomlouvačného se píše o Romech. Dlouhou, věčnou chvilku jsem váhal. Pral jsem se se zdvořilostí, jakou jsem nabýval po otci, tak jako každý Rom, vzdělaný či ne. Těsně po půlnoci jsem se najednou nacházel v situaci, ze které by se mohl vyklubat výbuch předsudků. Uplynula celá dlouhá minuta. Šel jsem okolo ní, jako kdyby nic nebylo. Jako kdybych necítil její nepříznivou situaci. Jako nezdvořilé zvíře na dvou nohou jsem prostě šel dál, po celém peróně, kufr, děti a i ji samotnou s miminem jsem nechal za sebou. Seběhl jsem po betonových schodech, vždy po dvou, a potom zas zpátky nahoru, až jsem byl mezi domy, z příkopu vanul studený vítr. Třeba neměla předsudky, ta žena? Anebo alespoň ne takové, aby křičela na Roma, který se jí uprostřed noci, krátce po půlnoci, na tramvajové zastávce blíží. Pokud tedy nemáš takové předsudky, milá ženo, tak jsem ti fakt křivdil a asi jsem selhal. Mně je jasné, že není pravděpodobné, že budeš číst tyto řádky, ale přesto se pokouším o tuto možnost. Pokud nemáš takové předsudky, selhal jsem, vůči tobě. Vůči tvým dětem. Vůči sobě. V těchto nočních hodinách jsem pohřbil svou zdvořilost. Dnes a teď slibuji: Kdykoli se dostanu znovu do takové situace, určitě nabídnu svou pomoc, bez ohledů na to, jak dotyčný bude reagovat.Pak se ke mně má zdvořilost určitě vrátí.

Příběh je převzat z knihy: Giere Jacqueline, Köbler, Gottfried (2001). Konfrontation. Bausteine für die pädagogische Annäherung an Geschichte und Wirkung des Holocaust. Frankfurt am Main: Fritz Bauer Institut. s. 19-20.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Balvín, J. (1999). Romské osobnosti ve fotografii. Ústí nad Labem: Hnutí R.

Banga, D. (1992). Lyrika. Bratislava: Romaňi kultura + Mikromex.

Bartoloměj, D. (1994). Dějiny Romů, Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Buryánek, J. a kol. (2002). Interkulturní vzdělávání. Příručka nejen pro středoškolské pedagogy. Praha: Člověk v tísni, spol. při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Černá, M., Davidová, E., Holomek, K., Horváthová, J., Hübschmannová, M., Jařabová, Z. a Nečas, C. (2000). Černobílý život. Praha: Gallery.

Daniel, B. (1994). Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Davidová, E. (2001). Romové ve fotografii Evy Davidové. Praha: Fortuna.

Davidová, E. (1995). Cesty Romů. Romano Drom. 1945-1990: změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého.

Drenko, J. (1992). Rómská primáška Panna Cinková In: Neznámi Rómovia, Bratislava.

Dzurko, R. (1990). Ich bin wieder Mensch geworden. Lipsko a Výmar: Gustav Kiepenheuer Verlag.

Dzurko, R. (2002). Rudolf Dzurko. [texty Erika Manuš...et al. překlad Jan Amos Hrdlička]. Český Krumlov : Egon Schiele Art Centrum, 2002. 191 s. ISBN 80-86300-25-0.

Horváthová, J. (ed.) (2004). Memoáry romských žen; Elina, Sága rodu Holomků; Karolína, Cesta životem v cikánském voze. Brno: Muzeum romské kultury.

Fabiánová T., Hübschmannová M. (1991). Čavargos – Tulák (Romańi paramisi – Romská pohádka). Praha: Apeiron.

Fabiánová, T. (1992). Sar me phiravas andre škola – Jak jsem chodila do školy. České Budějovice/Brno: ÚDO České Budějovice a Společenství Romů na Moravě.

Fraser, A. (1998). Cikáni. [z anglického originálu přeložila Marta Miklušáková]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech (na co jste se chtěli zeptat). Praha: Vzdělávací centrum pro veřejnou správu ČR, o.p.s.

Haluška, V. (2003). Pal le Devleskero Sidorkus – O božím Sirotkovi. Praha: Signeta.

Hanzal, J. (2004). Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha: Nakladateství Lidové noviny.

Hašová, L. (1997). Romové, nebo cikáni? (Výsledky dotazníkového průzkumu). In: Naše řeč 4, 80, 1997, s. 195-201.

Homoláč, J. (1998). A ta černá kronika! Brno: Nakladatelství Doplněk.

Homoláč, J., Nekvapil, J., Karhanová, K. (eds.) (2003). Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk.

Horváth, J. (1999). Tumenge - Vám. [překlady Jaromír Vavroš, Milena Hübschmannová a autor]. Brno: Petrov.

Horvátová, A. (2003). Pal e Bari Rama the aver paramisa – O Velké Ramě a jiné příběhy [Překlad Milena Hübschmannová a Máša Bořkovcová]. Praha: Signeta.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.

Lacková, E. (2002). Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. [Podle vyprávění autorky zpracovala, do češtiny přeložila a předmluvu napsala Milena Hübschmannová]. Vyd. 2. Praha: Triáda.

Lacková, E. (1999). Romské pohádky. [překlad ze slovenského originálu do romštiny Marián Balog… et al.; ze slovenského originálu do češtiny převyprávěl Jaroslav Balvín]. Vyd. 1.. Praha: Radix.

Tatjana Šišková (ed.). (2001). Menšiny a migranti v České republice. Vyd. 1. Praha: Portál.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů: Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha: Apeiron.

Nečas, C. (1999). Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Oláhová, L. (2000). Nejen romská kuchařka. Praha: Fortuna.

Pavelčíková, N. (2004). Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR.

Preussová, M. (1995). Rudolf Dzurko (Cesta, kterou bloudíš, je cesta, kterou sis zvolil) Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan. Praha: Arbor (nadace pro literaturu a výtvarné umění).

Reiznerová, M. (2000). Suno (Sen). Praha: Savoredženengere tajsutne ďivesa – Společná budoucnost.

Scheinostová, A. Romipen: Cesta k moderní identitě – Diplomová práce na Katedře české literatury FF UK v Praze, obhájená 26. 5. 2003.

Soulis, G.C., Rochowová, I. (1998). Romové v Byzanci. Praha: Indologický ústav FF UK.

Stewart, M. (2005). Čas Cikánů [z anglického originálu The Time of the Gypsies přeložila Silvie Prudká]. Brno: Barrister & Principal.

Stojka, C. (1992). Reisende auf dieser Welt (Aus dem Leben einer Rom-Zigeunerin). Wien: Herausgegeben von Karin Berger, Picus Verlag.

Stojka, P., Pivoň, R. (2003). Náš život – Amáro Trajo. Bratislava: sd studio.

Šebková, H. (2003). Bacht the balvaj pheňa hin. Štěstí a vítr jedno jsou. Příchovice: Nakladatelství Buk.

Šišková, T. (1998). Výchova k toleranci a proti rasismu : sborník zdroje a formy rasismu a netolerance informace o národnostních menšinách hry a cvičení pro žáky a studenty. Vyd. 1. Praha: Portál.

Šotolová, E. (2000). Vzdělávání Romů. [fotografie Filip Remunda]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing.

Taikon, K. (1999). Katici, ty to zvládneš [ze švédského originálu Katitzi přeložila Vendula Bohuslavová]. Praha: Ivo Železný pro velvyslanectví Švédského království.

Winter, W. (2004). Winter Time – Memoirs of a German Sinto who survived Auschwitz (Čas zimy/Wintera – památky německého Sinta, jenž přežil Osvětim). Hertfordshire: University of Hertfordshire Press.

Wyatt, Chad E. (2005). Roma Rising: Romské obrození. Praha: Argo & Nadační fond Dobrý soused.

Další zdroje informací:

Banyák J. (1993). Panna Cinková. Filmový scénář.

Dúral me avilem – Z dálky jsem přišel (Avri kidine le vlašika ďila – Výbor z olašské písňové poezie) Nakladatelství Karel Holub Ars Bohemica, Praha 2000, 142 stran

HOST. Měsíčník pro literaturu a čtenáře. Ročník XXII, č. 4/2006 Brno 2006: Spolek přátel vydávání časopisu HOST & HOST – vydavatelství. 127 s. ISSN 1211-9938.

Internet:

Amare Roma (Naši Romové). Videograph 2000.
http://fredfred.net/amareroma/texty/texty_html.php

Romane bare manuša - MENT.
http://archiv.radio.cz/romove/osobnost.html

Romské osobnosti publikovované v časopise Romano džaniben:

Bartoloměj Daniel: Miro dživipen / Můj život In: Romano džaniben 1/1994

Žigovi, Anna a Berty Miniportrét řezbáře Ernesta Danča In: Romano džaniben 2/1994

Christo Kjučukov: Mo životo / Můj život In: Romano džaniben 4/1994

Malíř samouk Július Lakatoš In: Romano džaniben 1-2/1995

Július Lakatoš: Mro dživipe / Můj život In: Romano džaniben 1-2/1995

Cefferino Jiménez Malla - El Pelé In: Romano džaniben 4/1995

Aladár Kurej-výtvarník samouk: Čar, veša, phuv-oda miri bacht / Tráva, lesy, země-to je moje štěstí In: Romano džaniben 1-2/1996

Lundgren, Gunilla Cikánský baron Arthur Theslef In: Romano džaniben 3/1996

O Yanko le Redžosko / Prof. Dr. Ian Hancock In: Romano džaniben 3/1996

Elena Lacková In: Romano džaniben 1-2/1997

Jožka Fečo In: Romano džaniben 3-4/1997

Tony Gatlif In: Romano džaniben 1-2/1998

Eva Davidová. Kdo je Tony Gatlif In: Romano džaniben 1-2/1998

Tony Gatlif hovoří o filmu Lačho drom In: Romano džaniben 1-2/1998

Ryvolová, Karolína Johann Peter Preiss: Střet dvou kultur nN: Romano džaniben 3/1998

Hübschmannová, Milena MUDr. Ján Cibula In: Romano džaniben 3/1998

Denisa Demeová: Predstavujem si seba In: Romano džaniben 4/1998

Jozef Pešta / Motospojka u hlavního štábu In: Romano džaniben 4/1998

Romský folklór je živý / (Rozhovor s Idou Kelarovou) In: Romano džaniben 1-2/1999

Ján Berki: Život v černé a bílé In: Romano džaniben 1-2/1999

Dživav vaš o Roma / Žiju pro Romy / (Portrét Jana Horvátha) IN: Romano džaniben 1-2/1999

Andrej Giňa In: Romano džaniben 3-4/1999

Holomek, Karel Moravský Cigán - Tomáš Holomek In: Romano džaniben 3-4/1999

Rozhovor M. Hübschmannové s JUDr. Tomášem Holomkem In: Romano džaniben 3-4/1999

Tera Fabiánová In: Romano džaniben 1-2/2000

Aby po člověku něco zůstalo / (Rozhovor s romským sochařem Jaroslavem Cickem) In: Romano džaniben 3/2000

Tera Fabiánová II In: Romano džaniben 3/2000

Hübschmannová, Milena Osmdesáté narozeniny Ilony Lackové: Uľiľom tel bachtaľi čercheň. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. In: Romano džaniben 1-2/2001

Kramářová, Jana Duj trin lava pal o Gejzas - Pár slov o Gejzovi In: Romano džaniben 1-2/2001

Hübschmannová, Milena Rozhovor s Ronaldem Lee In: Romano džaniben 1-2/2002

Weckmanová, Saga Rada Romky In: Romano džaniben jevend/2002

Lillqvist, Katarina Básník, malíř, nebo romský baron Prášil ? In: Romano džaniben jevend/2002

Hübschmannová, Milena Alexandr Vjačeslavovič Germano (1893-1955) In: Romano džaniben jevend/2002

Elena Lacková (22.3.1921 – 1.1.2003) In: Romano džaniben ňilaj/2003

Hübschmannová, Milena František Demeter (28.12.1948-29.6.2003) In: Romano džaniben jevend/2003

Bartosz, Adam Papusza (Bronislava Wajs – cca 1908 – 1987) In: Romano džaniben ňilaj/2004

Bartosz, Adam Papusza v galerii nejslavnějších Polek In: Romano džaniben ňilaj/2004

Hübschmannová, Milena Rozhovor s romským výtvarníkem Jánem Oláhem-Širem z Detvy In: Romano džaniben ňilaj/2004

Hübschmannová, Milena (ed.) Emilie Machálková: Elinka vypráví In: Romano džaniben ňilaj/2005

Hübschmannová, Milena Antonín Holomek: O mém životě kdybych měl mluvit, tak by to byl román In: Romano džaniben ňilaj/2005

Nečas, Ctibor Uplatnění prvních romských studentů z Moravy. In: Romano džaniben ňilaj/2005

Hübschmannová, Milena Matéo Maximoff (1917 Barcelona – 1999 Paříž), po otci Kalderaš, po matce Sinto-Manuš z rodu Rénard In: Romano džaniben ňilaj/2005

Horváthová, Jana Vyšívané příběhy Markéty Šestákové In: Romano džaniben ňilaj/2005

Zdařilová, Eva Philomena Franz (nar. 1922) In: Romano džaniben jevend/2005

Šebková, Hana, Wagner, Peter Ferenc Snétberger In: Romano džaniben jevend/2005

Magda Kokyová In: Romano džaniben jevend/2005

Wagner, Peter Sintský výtvarník Alfred Ullrich In: Romano džaniben jevend/2005