• O co jde v dialogu "Šoupli mě rovnou do kuchyně"?

Daniel je naštvaný a bezmocný. Cítí se být obětí diskriminace a neví si rady. Následující text se pokusí přiblížit oblast diskriminace i možnosti obrany.

• Co je...?

Diskriminace – méně příznivé zacházení s jednotlivcem nebo skupinou osob z důvodu jeho rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. Zákazem diskriminace stát zajišťuje právo na rovné zacházení všech svých obyvatel. Ochrany před diskriminací je možné se vůči veřejným i soukromým právnickým nebo fyzickým osobám domáhat soudně. Významným posunem k zajištění práv diskriminovaných osob bylo přijetí antidiskriminačního zákona.

Přímá diskriminace - případ, kdy je s jednou osobou méně příznivým způsobem než je, bylo nebo bylo by zacházeno s jinou osobou ve srovnatelné situaci.

Nepřímá diskriminace - případ, kdy navenek neutrální ustanovení, kritérium nebo praxe způsobuje znevýhodnění osob, ledaže je toto ustanovení, kritérium nebo praxe objektivně zdůvodněno legitimním cílem a ledaže prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné (Takovým odůvodněným případem by třeba bylo přijmutí pouze ženy-operní pěvkyně pro roli Mařenky v opeře Prodaná nevěsta. Neodůvodněným naproti tomu stanovení pracovní pozice ).

Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního stavu je i odmítnutí nebo opomenutí přijmout opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k zaměstnání.

Obtěžování - obtěžováním se rozumí jednání, které je druhou fyzickou osobou oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí.

Sexuální obtěžování - sexuálním obtěžováním se rozumí jakákoliv forma nežádoucího ústního nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem nebo výsledkem je narušení důstojnosti osoby, zejména když se vytváří zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážející prostředí.

Jiné obtěžování - obtěžování z důvodu příslušnosti k pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, věku, náboženství či víry se považuje za diskriminaci.

• Téma

Právo na zachování lidské důstojnosti a ochrana před diskriminací patří mezi přirozená práva vlastní každé lidské bytosti bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Mezinárodně-právně je ochrana před diskriminací zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a zejména evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl.14), jejíž porušení zakládá přístup k Evropskému soudu pro lidská práva (viz níže případ D.H. a další vs. Česká republika). Na úrovni Evropské unie je právo na rovné zacházení a ochrana před diskriminací obsažena jak v primárním unijním(Smlouva o založení Evropských společenství), tak v sekundárním unijním právu (Směrnice) a judikatuře. Původně se ustanovení SES vztahovala na zajištění rovného zacházení mezi muži a ženami, novelizací Amsterodamskou smlouvou je možné, aby rada přijala opatření k potírání diskriminace z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického důvodu, víry nebo světového názoru, invalidity, věku nebo sexuální orientace. Antidiskriminačních směrnic je řada a jsou závazné pro stát co do dosažení cíle v nich obsažených, volba forem a prostředků je ponechána na vůli členských států. K provedení (transpozici) směrnic je státům stanovena lhůta, po jejímž marném vymáhání(cíl není dostatečně zajištěn například přijetím právní normy) je směrnicí přímo použitelná tím, kdo se domáhá její ochrany.

Na vnitrostátní úrovni je ochrana před diskriminací zajištěna zákonem o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminačním zákonem), který je platný od 1.9.2009.

Podle zákona je diskriminace zakázána z důvodu

• rasy
• etnického původu
• národnosti
• pohlaví
• sexuální orientace
• věku
• zdravotního postižení
• náboženského vyznání
• víry
• světového názoru

Ochrana před diskriminací je aktivně zajištěna v těchto oblastech

• zaměstnání a přístupu k zaměstnání
• přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti
• pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování
• členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují
• členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují
• sociálního zabezpečení
• přiznání a poskytování sociálních výhod
• přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování
• přístupu ke vzdělání a jeho poskytování
• přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování

Kromě antidikriminačního zákona obsahuje ochranu před diskriminací i zákon o zaměstnanosti, zákon o ochraně spotřebitele a další. Na úrovni trestního zákoníku je dokonce předpokládána skutková podstata trestného činu Apartheid a diskriminace skupiny lidí (§ 402 trestního zákoníku), kterého se dopustí ten, kdo uplatňuje apartheid nebo rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou nebo třídní segregaci nebo jinou podobnou diskriminaci skupiny lidí. Ze své podstaty (zařazení mezi trestné činy proti lidskosti) půjde o velmi závažné případy skupinové diskriminace, ochrana se nevztahuje na diskriminované jednotlivce.

Diskriminovat lze jednáním či opominutím. Diskriminace jednáním je diskriminace vlastní činností, např. zveřejnění neoprávněně rozlišujícího inzerátu, odlišný přístup k žákům podmíněný jejich vírou, neobsloužení žen v restauraci, zatímco dochází k obsluhování mužů. Diskriminace opominutím je neodůvodněné selektivní nekonání, např. nedostatečné poučení účastníků správního řízení z důvodu jejich sexuální orientace či přehlížení šikany hendikepovaného dítěte, zatímco v ostatních případech je neprodleně zasaženo.

Po krátkém vymezení toho, co zákon za diskriminaci považuje, je třeba se zmínit o tom, co diskriminací není. Rozhodování o tom, zda byla porušena zákonem a Listinou stanovená rovnost přitom je dáno vnitrostátním soudům (viz níže). Jaké jednání není diskriminační, závazně určují ustanovení antidiskriminačního zákona (§§ 6 a 7), současně je téma rozpracováno poměrně bohatou judikaurou Ústavního soudu. Při rozhodování o tom, zda došlo či nedošlo k diskriminaci, je třeba zjišťovat, zda případ namítané diskriminace:

• spadá do okruhu sociálních vztahů chráněných antidiskriminačním zákonem (§ 1)
• představuje rozdílné zacházení
• toto rozdílné zacházení nesledovalo legitimní cíl
• toto rozdílné zacházení nebylo přiměřené cíli

Sociální vztahy vymezené antidiskriminačním zákonem jsou konkrétně dány a pokrývají širokou škálu jednání právnických a fyzických, soukromých a veřejných osob. Jsou však typické oblasti mezilidských vztahů, kde se ochrana před diskriminací neuplatňuje, konkrétně například výběr partnera a přátel.

K stanovení toho, zda skutečně došlo k rozdílnému zacházení, je nutné mít především dostatečně shodné srovnávací kritérium, prostřednictvím kterého lze dojít k závěru, zda skutečně došlo k diskriminaci. Vůči různým skupinám osob může být postupováno různě, přitom nemusí jít nutně o diskriminaci, ale o reflexi odlišnosti těchto skupin. Typicky za diskriminaci nebude považována rozdílná výše důchodového věku pro muže a ženy odůvodněná počtem dětí ženy, tedy předpokládanou fyzickou náročností mateřství.

Určení legitimního cíle pro případné různé, resp. diskriminující zacházení, je obtížné. V řadě případů je totiž právě nepřímá diskriminace úspěšně maskována údajnými legitimními cíli. Tímto cílem může být například fyzická dispozice pracovníka, zdravotní stav pracovníka, znalosti a dovednosti uchazeče o zaměstnání. O diskriminaci pak jednoznačně půjde, pokud rozdílné zacházení není objektivní a rozumně ospravedlnitelné.

Přiměřenost rozdílného zacházení se posuzuje vzhledem ke kolizi ústavně zaručených práv. Jinými slovy, mohou nastat situace, kdy rozlišování je legitimní, současně je však nepřiměřené s negativními důsledky do zaručených práv a svobod, a z toho důvodu nelegální. Jako příklad je možné uvést rozhodnutí, ve kterém dal Ústavní soud za pravdu stěžovateli, který namítal diskriminační právní úpravu důchodového pojištění. Podle této úpravy musí muž pečující o dítě do věku 4 let podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění do dvou let od skončení této péče (žena nikoli). Cíl byl podle soudu legitimní – účelné hospodaření s veřejnými prostředky – nicméně neproporcionální.

Po té, co jsme stanovili co diskriminací je, je možné se zastavit i nad otázkou, co diskriminací není. Diskriminací v prvé řadě nejsou odůvodnitelné požadavky, v řadě případů stanovené právními normami, na úroveň vzdělání a odborné praxe (např. povolání advokáta může vykonávat pouze mj. osoba s vysokoškolským právnickým vzděláváním, s odpovídající tříletou praxí, po složení advokátních zkoušek). Diskriminací není ani rozdílné zacházení za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství, ochrany osob se zdravotním postižením a osob mladších 18 let, případně různé zacházení z důvodu fyzických dispozic uchazeče o zaměstnání. Nerovným zacházením také není zpřístupnění pracovního trhu pouze cizincům s určitým právním statusem (vízum za účelem zaměstnání, dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, trvalý pobyt).

Pozitivní opatření

Pozitivní opatření (v některých případech nepřesně nazýváno pozitivní diskriminace) je zvýhodnění určité skupiny lidí oproti jiné. V žádném případě se nejedná o zvýhodnění jedné skupiny na úkor druhé, ale úsilí o dosažení rovnosti všech obyvatel určitého státu. Pozitivní opatření jsou ve většině právních systémů vnímána jako opatření dočasná. Argumenty svědčící pro realizaci pozitivního opatření jsou v zásadě čtyři:

Pozitivní opatření předpokládá i současný antidiskriminační zákon.

Ochrana před diskriminací

Každý, kdo je diskriminován, má právo na ochranu před takovým jednáním. Rozlišujeme zásadně tři postupy – ochranu prostřednictvím orgánů veřejné správy v rámci jejich kontrolní nebo přezkumné pravomoci, ochranu soudní předpokládanou ustanoveními antidiskriminačního zákona a mediaci.

Ochrana orgány veřejné správy spočívá v podání podnětu resortnímu orgánu, který zajistí kontrolu nebo přezkum. Touto cestou je možné se domáhat ukončení diskriminačního jednání, není však možné dosáhnout náhrady majetkové nebo nemajetkové újmy či přiměřeného zadostiučinění. (Příklad: Úřad práce je příslušný k podání stížnosti v případech, kdy byl uchazeč/ka diskriminován při ucházení se o zaměstnání. Na inspektorát práce se pak může obrátit zaměstnanec/kyně, pokud se domnívá, že byl/a ve stávajícím zaměstnání diskriminována. Pokud k diskriminaci dochází ve škole, je možné se se stížností obrátit na školní inspekci, aj.).

Monitorovacím a metodickým orgánem veřejné správy ve vztahu k diskriminaci je od 1.12.2009 veřejný ochránce práv. Ochránce poskytuje obětem metodickou pomoc při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace. Diskriminační jednání je možné mu oznámit, samotné diskriminační kauzy však nerozhoduje. Může vydat stanovisko. Kromě tohoto postupu provádí ombudsman výzkum, zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací a zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty.

Diskriminovaný se může s žalobou obrátit na soud. V zásadě se může domáhat ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Pokud by tato ochrana nebyla dostačující, je možné, zejména v případech, kdy byla ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost diskriminovaného nebo jeho vážnost ve společnosti, se domáhat náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výši této náhrady této nemajetkové újmy soud určí s ohledem na charakter vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Jiným způsobem bude hodnocena jednorázová diskriminace spočívající v neobsloužení zákazníka v diskriminaci a nerovné zacházení spočívající v nepřijetí žáka do běžné školy a fakticky tak znemožňující jeho vzdělání a následné uplatnění v zaměstnání.

Obecným principem civilních soudních sporů je, že prokázání tvrzeného prostřednictvím odpovídajících důkazů. Toto důkazní břemeno tedy v celé šíři zatěžuje žalobce, který je povinen důkazy obstarat a jejich prostřednictvím prokázat určitou věc či situaci. Případy diskriminace jsou typické tím, že v řadě případů je pro diskriminovaného obtížné diskriminující chování prokázat v plném rozsahu. Proto je v právních řádech pravidlem, že dochází k částečnému přenosu důkazního břemene tak, aby diskriminovaný, osoba ze své podstaty ve slabším postavení, měl vůbec naději na prokázání diskriminace, jejího odstranění a odškodnění případné újmy.

Novela občanského soudního řádu zakotvila do diskriminačních sporů tzv. přenesené, resp. sdílené, důkazní břemeno, konkrétně v paragrafu 133 a ( zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). O sdíleném důkazním břemenu hovoříme proto, že nestačí, aby diskriminovaný diskriminaci pouze tvrdil, ale musí toto tvrzení do jisté míry i dokázat. V prvé řadě musí prokázat, že se s ním zacházelo méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě diskriminačního důvodu, tj. i důkazní prostředky předložené žalobcem musí nasvědčovat skutečnosti, že k rozdílnému zacházení došlo z jednoho ze zakázaných důvodů. Ohledně tvrzeného diskriminačního důvodu však žalobce povinnost důkazní nemá. Pokud žalobce toto břemeno tvrzení i břemeno důkazní unese, důkazní břemeno přechází na žalovaného. Žalovaný pak musí tvrdit a dokázat, že k diskriminaci nedošlo a že jednání, které vedlo k tvrzené diskriminaci, mělo legitimní odůvodnění a cíl a dosahování tohoto cíle se dělo přiměřenými prostředky (test legitimity a proporcionality). Pokud by žalovaný důkazní břemeno unesl, nemohl by soud konstatovat diskriminaci.

Rozsah věcí, v nichž přechází důkazní břemeno na žalovaného, se však v celé šíři nepřekrývá s úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně. Antidiskriminační zákon zapovídá diskriminaci z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry a světového názoru ve všech oblastech vymezených v ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Podle ustanovení § 133a se však důkazní břemeno přenáší z těchto důvodů (s výjimkou národnosti) pouze v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách. Na základě rasového nebo etnického původu dochází k přenosu důkazního břemene při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb. Významnou roli při ochraně před diskriminací hrají neziskové organizace, které mohou ve prospěch obětí diskriminace aktivně vystupovat, poskytovat diskriminovaným informace o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo doplnění návrhů a podání. Nevládní organizace zřízené za účelem ochrany před diskriminací jsou oprávněny podávat správním úřadům vykonávajícím kontrolu nad dodržováním právních předpisů podněty k provedení kontroly, popřípadě podněty k zahájení správního řízení. V řadě případů nevládní organizace předkládají vlastní stínové návrhy právních norem, připomínkují legislativní návrhy, případně se aktivně podílejí na sledování stavu diskriminace v ČR (watchdog aktivity). Mezi významné organizace zabývající se diskriminací patří Liga lidských práv, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, Romea (antidiskriminační telefonická linka), Zvůle práva (diskriminace Romů), Člověk v tísni aj.

• Příběhy a příklady

Přímá diskriminace

Paní BB je učitelkou českého jazyka, který učí převážně v kurzech určených pro romské studenty. Je totiž také Romka a uvědomuje si, jak je důležité pro romskou menšinu, aby dokonale ovládala jazyk majority. Po semináři pro učitele češtiny zašla do nedalekého rychlého občerstvení. Tamní obsluha ji požádala, jakmile se zařadila do fronty, aby odešla, protože v jejich podniku nechtějí Romy. Paní BB odešla a cítila se velmi ponížená.

Nepřímá diskriminace

Malé město na severní Moravě se rozhodlo, že nebude nadále podporovat nepřizpůsobivé občany a změnilo pravidla přidělování obecních bytů. Nově si mohl přihlášku o přidělení obecního bytu podat pouze dospělý občan České republiky s trvalým pobytem v tomto městě alespoň dva roky a s nejméně pět let čistým trestním rejstříkem. Podmínka čistého trestního rejstříku znemožnila 90% tamní romské komunity ucházet se o přidělení bytu.

(Příběh převzat z publikace Bobek, M., Boučková, P., Kűhn, Z. (2007): Rovnost a diskriminace. C.H.Beck, Praha. )

D.H. proti České republice

V roce 2007 vynesl Velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudek v případu D.H. proti České republice. Stěžovateli byla skupina Romů, kteří byli umístěni do zvláštních škol, resp. škol pro děti s mentálním postižením. Stěžovatelé přitom tvrdili, že kritériem, které bylo použito pro začlenění to takovéhoto typu škol, byl skrytě jejich etnický původ. Pro začlenění žáků do zvláštních škol byli tito testováni testy připravenými pro socio-kulturně homogenní (bílou) populaci. V potaz přitom nebyla brána úroveň prostředím podmíněných získaných znalostí a vědomostí. Nepřímá diskriminace byla prokazována srovnáním statistického výskytu mentálního postižení v běžné populaci a počtem romských dětí zařazovaných do škol pro děti s mentálním postižením. Toto srovnání poukázalo na fakt, že zatímco v běžné populaci se mentální postižení vyskytuje v řádech jednotek, v romské populaci by to muselo být, soudě podle počtu romských žáků ve zvláštních školách, několik desítek. Takovýto závěr není možné učinit, bylo konstatováno, že stát porušil svoji povinnost zajistit přístup ke vzdělání všem bez diskriminace. Z dlouhodobého hlediska se pak podílel na špatném uplatnění Romů, nevzdělaných v důsledku jejich umístění do zvláštní školy, na pracovním trhu.

Poslední aktualizace: 15. 11. 2010

• Zdroje

Odborná literatura:

Bobek, M., Boučková, P., Kűhn, Z. (2007): Rovnost a diskriminace. C.H.Beck, Praha.

Pavlíček, V. (1999): Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. Linde, Praha.

Antidiskrimační zákon (zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů)

Zákon o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

Zákon o ochraně spotřebitele (zákon č. 634/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

Evropská direktiva 43/2000/EC, kterou se zavádí rovné zacházení s osobami bez ohledu na etnický původ.

Webové stránky Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. http://www.poradna-prava.cz

Veřejný ochránce práv, http://www.ochrance.cz