• O co jde v dialogu "Jak se žije v táboře"?

Pokud někdo žádá o azyl, znamená to v praxi, že v 99 % případů bude muset alespoň nějakou dobu strávit v prostředí tzv. uprchlického tábora. Je to místo specifické tím, že jeho obyvatelé jsou do jisté míry omezeni na svých právech už jenom kolektivním charakterem uprchlického zařízení, navíc se v jeho prostorách nacházejí jedinci i skupiny velmi různorodé, co se životních návyků a tradic týče.

Dialog se snaží ilustrovat atmosféru uprchlického tábora, přiblížit způsob, jakým člověk žijící v uprchlickém táboře vnímá a jak se cítí a jaký můžeme mít pohled na věc my, kteří stojíme „vně“.

• Co je...?

Uprchlický tábor: Je lidové označení pro zařízení, které je zřízeno Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR za účelem poskytnutí přístřeší a základních služeb žadatelům o azyl. V mezinárodním měřítku je to také označení pro mnohdy statisícové stanové nebo velmi primitivní tábory zřizované v oblastech válečných konfliktů a přírodních katastrof (např. Afrika, Čečensko atd.).

Přijímací středisko (PřS) neboli tzv. karanténa: Je prvním místem, které musí ten, kdo chce požádat o azyl, navštívit. Po dobu cca 3 týdnů nesmí toto zařízení opustit a musí se podrobit preventivním vyšetřením, sejmutí otisků prstů a dalším identifikačním úkonům. Zde se také provádí 1. pohovor o důvodech, které jej vedou k žádosti o azyl. (Vyšní Lhoty, Ruzyně).

Pobytových středisek (PoS): Je v současné době 10 po celé ČR, kapacita je od několika desítek po cca 300 míst. V pobytových střediscích žijí k počátku roku 2006 cca 2/3 všech žadatelů o azyl. Pobytové středisko je možné opustit na základě povolení cizinecké policie trvale („pobyt v soukromí“) nebo tzv. „na propustku“, což znamená až na 30 dnů.

Integrační azylové středisko (IAS): Slouží k ubytování úspěšných žadatelů o azyl, tzn. lidí s uděleným azylem. IAS jsou v současné době 4 a jejich režim je od režimu výše zmíněných zařízení značně odlišný. Jedná se o menší zařízení, služby v něm poskytované jsou omezené nebo odlišné, jeho obyvatelé jsou de facto nájemníky.

Tzv. „Táborový syndrom“: Je souborem psychosomatických symptomů, které se mohou vyskytnout při dlouhodobém pobytu v uprchlických zařízeních. Po několika měsících (v závislosti na individuálních dispozicích a dalších okolnostech) dochází po počátečním období relativní spokojenosti k tomu, že lidé začnou nepříznivě reagovat na omezení osobní svobody, izolaci od okolního světa, nejistotu doprovázející azylové řízení, těžce nesou ztrátu svých tradičních rolí, uvědomují si obtížnost současné situace nebo se vracejí k prožitým traumatům. V důsledku všech těchto procesů trpí často depresemi, apatií, bolestmi hlavy, žaludku nebo jinými somatickými obtížemi, jindy může docházet k projevům agrese vůči sobě či ostatním.

Táborový řád: Je souhrn oficiálních pravidel, který vydává zřizovatel tábora a která musí být dodržována. Hlavním dokumentem, který vytyčuje práva a povinnosti žadatelů o azyl, je nicméně zákon o azylu. Ten stanoví podmínky, za jakých je poskytováno ubytování, jaké služby náleží uprchlíkovi uvnitř uprchlického tábora, upravuje možnosti opuštění tábora a návrat do něj, stanoví podmínky vyplácení kapesného atd.

Služby: Ze zákona o azylu náleží obyvatelům uprchlického zařízení právo na určité sociální a materiální služby. Tyto jsou zajišťovány buď přímo pracovníky SUZ nebo nevládních organizací, které mají do těchto zařízení umožněn vstup na základě povolení. Žadatel o azyl žijící v táboře má nárok na obdržení základních hygienických a zdravotnických potřeb, zajištění základního ošacení, výplatu kapesného, na stravu (nebo na příspěvek „na vaření“). Sociální, právní a psychologické poradenství jsou poskytovány buď zaměstnanci tábora nebo nevládních organizací.

Tradice: (vnímané jako soubor společenských, rodinných, národních a jiných zvyklostí) jsou v novém prostředí a nové životní situaci vystaveny jistému tlaku, konfrontaci s tím, co je tradiční nebo obvyklé pro ostatní. V prostředí uprchlického tábora je každý člověk vystaven tomu, že svůj běžný denní režim a své návyky přizpůsobuje nebo prožívá v nějakých nových souvislostech. Vykonávání některých aktivit nebo např. náboženských rituálů může být spojeno s obtížně překonatelnými překážkami. V uprchlických táborech jsou např. dle potřeby zřízeny místnosti – modlitebny pro muslimy, také strava je přizpůsobena potřebám základních skupin věřících. V období ramadánu mají muslimové upravený stravovací režim.

Ačkoli je v uprchlickém táboře věnována pozornost náboženským i jiným potřebám ubytovaných (viz. opatření v době ramadánu apod.), každodenní život často přináší nejrůznější problémy. Jedním z velmi palčivých problémů ubytovaných je právě způsob stravování v uprchlických táborech, kde není možné dostat příspěvek na přípravu vlastní stravy a kde nezbývá, než navštěvovat společnou jídelnu. Konkrétním příkladem byly např. opakované stížnosti na jídelníček, který zahrnoval houskové knedlíky 2x týdně. Problém, nad kterým se většinou nikdo ani nepozastaví, maximálně si člověk řekne něco jako „mohou být rádi, že mají jídlo zadarmo“, může právě v nepřirozených podmínkách uprchlického tábora, v němž tráví ubytovaní i roky svého života, znamenat rozbušku většího konfliktu. To, že člověku chybí strava, na kterou byl zvyklý, nebo že si nemůže zvyknout na stravu novou, je jen zástupným problémem v situaci, kdy člověk může prakticky velmi obtížně ovlivnit aktivně svůj další život.

Ačkoli tedy existují jistá opatření, která umožňují lidem žijícím v uprchlickém táboře nadále respektovat a naplňovat své tradice a potřeby z nich vyplývající, neřeší to vše. Rodinné role se v důsledku nové situace mění, což nutně vede k napětí uvnitř rodiny (např. matka nemůže připravovat jídlo, otec přestává fungovat jako živitel rodiny). Jakkoli mohou být krize plynoucí z přeměny rolí ve finále příznivé (např. osamostatnění manželky), v napjaté situaci, jakou čekání na azyl bezpochyby je, jsou především zdrojem dalších stresů.

Volnočasové aktivity: Jsou opět zajišťovány pracovníky SUZ i nevládních organizací a jejich hlavním smyslem je umožnit žadatelům o azyl alespoň nějakou aktivní činnost. Jedná se převážně o kulturní a sportovní akce, rukodělné kroužky, skupinová sezení apod. Žadatelé mohou také vykonávat některé pomocné práce přímo pro SUZ (údržba prostředí tábora, úklid, zajištění některých aktivit..)

V souvislosti s tímto je na místě zmínit nedávnou mediální kauzu o zneužívání práce uprchlíků; konkrétně se jednalo o přípravu jídla na kulturní akci MV bez toho, aniž by ti, kteří jídlo připravovali, dostali zaplaceno (dle informací MV byl těmto lidem místo výplaty odměny zprostředkován výlet dle jejich výběru). Odhlédneme-li od zákonné úpravy možnosti dostat zaplaceno za práci vykonanou pro uprchlický tábor (zákon toto řeší pouze možností navýšit o 100% měsíční kapesné, a to především proto, že žadatelé o azyl nemohou po dobu 1 roku legálně pracovat), jedná se opět o složitější problém. Některé nevládní organizace kritizovaly postup MV oprávněně. Přesto by kritický tón měl mířit i do jejich řad, protože často samy “využívají“ práce svých klientů (byť placené).

Zdánlivě se nejedná o problém: uprchlík je požádán o zhotovení např. tradičního pokrmu pracovníkem MV nebo nevládní organizace, je s ním dohodnuta forma odměny. Problém je však v tom, že uprchlík je jednak klientem služby, kterou mu poskytuje pracovník MV nebo nevládní organizace (např. poradenství, materiální podpora), a současně také dodavatelem nějaké zakázky tomuto poskytovateli. Nutně pak dochází k tomu, že role jednotlivých aktérů jsou nejasně vymezené a v budoucnu mohou uškodit vzájemnému vztahu, který by měl být založen především na profesionálních zásadách poskytování sociálních služeb.

Člověk (uprchlík – klient), který využívá něčích služeb (MV nebo nevládní organizace), je poskytovatelem těchto služeb požádán v podstatě o laskavost – o dodání nějakého produktu. Samozřejmě, že to rád udělá (jednou, dvakrát...), nechce přeci tomu, kdo mu pomáhá, odepírat nějakou službu na oplátku, navíc samozřejmě s možností přivýdělku, který je vždy příjemný. Je pak ovšem těžké v budoucnosti takovouto službu odmítnout, např. z obavy z toho, že pomoc poskytovaná ze strany MV nebo nevládní organizace bude tímto odmítnutím ovlivněna. Současně vzniká jiný vztah k takovému klientovi i ze strany poskytovatele sociální služby (MV nebo nevládní organizace); může se stát naším „oblíbencem“ a na úkor jiných klientů bude požívat větší pozornosti. ¨ Současně taková situace bezděky učí klienta vnímat pracovní vztahy v poněkud pokřivené rovině.

• Téma

V uprchlickém táboře nemusí žít všichni žadatelé o azyl, záleží to na jejich finančních možnostech, na schopnost získat si práci nebo prostě na štěstí. Nicméně každý žadatel o azyl ví, jak život v uprchlickém táboře vypadá, a většina z nich by ho, pokud by měli tu možnost, vyměnila za život mimo něj. Mnoho žadatelů o azyl by však naprosto jistě dalo přednost životu ve svém domovském státu, kdyby to jen podmínky a okolnosti dovolovaly.

Právní rámec
Úmluva o právním postavení uprchlíků (dále Úmluva) byla přijata Valným shromážděním OSN v Ženevě v roce 1951 a je dodnes základním právním dokumentem, který definuje uprchlíka: „...pojem uprchlík se vztahuje na kteroukoli .osobu, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních či z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, a je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti...„. Úmluva vychází z článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že: „Každý má právo vyhledat si v jiné zemi útočiště před pronásledováním a požívat tam azylu.„ Úmluva je pro Českou republiku právně závazným dokumentem. Parlament ČSFR Úmluvu ratifikoval podle článku 10 Ústavy, čímž ji postavil nad ostatní zákonné normy. Závazek poskytnutí azylu upravuje Listina základních práv a svobod v článku 43, který říká, že „Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními právy a svobodami“.

Pokud hovoříme o uprchlících, můžeme mít na mysli obecně každého, kdo byl nucen z nejrůznějších příčin opustit svůj domov a uprchnout na jiné místo (uprchlíci de facto/refugees). Pokud se takový člověk nachází mimo území svého státu a požádá o azyl, stává se žadatelem o azyl (asylum seeker), a naplní-li definici Úmluvy a je ve své žádosti úspěšný, stává se azylantem/uznaným uprchlíkem (recognised refugee). V uprchlické terminologii je ještě jeden pojem, který se vztahuje k lidem, kteří jsou sice uprchlíky, ale v rámci území svého státu. Jedná se o tzv. vnitřně přemístěné osoby (internally displaced persons). Uprchlíci a žadatelé o azyl jsou v České republice stále relativně mladým jevem. Proto také legislativa, která upravuje podmínky jejich pobytu na území ČR se stále mění a zpřesňuje. V současné době je rozhodujícím právním nástrojem zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Novela z roku 2002 Sb. měla mimo jiné za cíl také harmonizaci českého azylového práva s právem EU. Azylový zákon je neustále novelizován, i v současné době je v Parlamentu projednávána další novela. Problematika azylu spadá do kompetence Ministerstva vnitra ČR, které za tímto účelem zřídilo Odbor azylové a migrační politiky (dále OAMP) a Správu uprchlických zařízení (dále SUZ). OAMP je orgánem rozhodujícím ve správním řízení o žádosti o azyl, SUZ zřizuje a spravuje většinu uprchlických středisek a poskytuje základních sociální služby.

Žadatelem o azyl se člověk stává podáním žádosti o azyl na hraničním přechodu nebo přímo v tzv. přijímacím středisku MV ČR. V přijímacím středisku je každý povinen strávit dobu cca 3 týdnů, během níž je žadatel podroben zdravotním vyšetřením a absolvuje také první pohovor o důvodech své žádosti. Poté může žadatel buď využít ubytování v pobytovém středisku MV ČR (lidově nazývaném uprchlický tábor), anebo má-li možnost, může žít tzv. v soukromí (na soukromé adrese).

OAMP by mělo rozhodnout o žádosti o azyl do 90 dnů v rámci tzv. azylové procedury, lhůtu je možné prodloužit. Tzv. zjevně nedůvodné žádosti o azyl, u kterých je např. zjištěno, že slouží čistě k legalizaci pobytu na území ČR a jedinými důvody, které žadatel uvádí, jsou ekonomické, nebo přichází ze země, která je považována tzv. za bezpečnou, jsou rozhodovány ve zkráceném řízení (rozhodnutí by mělo být vydáno do 30 dnů). Mnoho žadatelů, jejichž žádost není zamítnuta ve zkráceném řízení, však čeká na vydání rozhodnutí až několik let. V zásadě je azyl udělen tehdy, je-li během řízení zjištěno pronásledování žadatele z důvodů uvedených v Úmluvě. Azyl mohou následně získat také někteří rodinní příslušníci azylanta, ve výjimečných případech (zdravotní stav, věk) může OAMP udělit azyl z humanitárních důvodů.

Proti rozhodnutí OAMP o zamítnutí žádosti o azyl má žadatel možnost podat žalobu k místně příslušnému krajskému soudu. Soud nemůže azyl udělit či neudělit, může pouze rozhodnutí OAMP potvrdit, nebo mu věc vrátit k dalšímu projednání. Proti rozsudku soudu je možné ještě podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Na základě této kasační stížnosti může být pobyt na území ještě prodloužen udělením tzv. víza za účelem strpění pobytu. Pokud se cizinec rozhodne v azylovém řízení nepokračovat, udělí mu cizinecká policie výjezdní vízum a on musí buď opustit území ČR, nebo si legalizovat pobyt na území podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. V případě, že se rozhodne pro vycestování, může žadatel v průběhu azylové procedury (a do 24 hodin po jejím pravomocném ukončení) požádat o tzv. repatriaci, tzn. asistovaný návrat do země původu. Žadatelé o azyl mohou, jak již výše uvedeno, využít ubytování v pobytových střediscích MV ČR, ve kterých mají nárok na stravu, hygienické potřeby, lékařskou péči a kapesné ve výši 480,-/měsíc (původní výše kapesného byla od roku 1995 12,- na den na dospělou osobu a 6,- na dítě, teprve v r. 2006 bylo kapesné zvýšeno na 16,- na den na dospělou osobu i dítě). Během prvního roku azylové procedury nesmějí žadatelé pracovat, to lze až po uplynutí této lhůty a i potom pouze na základě povolení k zaměstnání uděleného příslušným úřadem práce. Pro žadatele žijící tzv. v soukromí je tu ještě možnost požádat o tříměsíční finanční příspěvek ve výši životního minima. Novelou zákona o dávkách státní sociální podpory byli žadatelé o azyl zahrnuti do okruhu osob, které mohou dávky žádat; a sice po splnění podmínek: min. 1 rok pobytu na území ČR jako žadatel o azyl a pobyt mimo uprchlické středisko. Žadatelé o azyl mají nárok na zdravotní péči, která je poskytována ve zdravotních zařízeních na základě smlouvy s MV ČR. Děti žadatelů o azyl plní svou školní docházku ve školách společně s českými dětmi.

Pro úspěšné vyřízení azylové žádosti je třeba předložit dostatek důkazů o tom, že tvrzení každého žadatele o osobním pronásledování jsou pravdivá. Rozhodne-li OAMP ve prospěch žadatele o azyl, znamená to, že azyl je udělen a z žadatele se stává azylant. Udělený azyl se v podstatě rovná trvalému pobytu, tzn. že azylant má stejná práva a povinnosti jako občan ČR s výjimkou branné povinnosti a volebního práva. Po 5 letech azylu je možné žádat o přidělení českého občanství. Člověk se statutem uprchlíka může využít ubytování v integračním středisku MV ČR do doby, než si sám najde vlastní bydlení nebo než mu bude přidělen integrační byt. Ten je vedle zdarma poskytnutých kurzů českého jazyka a některých dalších možností součástí tzv. integračního programu.

Pro případ, kdy např. válečný konflikt vyprodukuje velké množství uprchlíků de facto a hrozí, že situace v zemi původu bude po nějakou dobu nestabilní, může Vláda ČR vyhlásit dle speciálního zákona tzv. dočasnou ochranu. Dočasná ochrana se vztahuje pouze na vymezenou skupinu uprchlíků, je vyhlášena na určité časové období a skýtá lidem, kterým je poskytnuta, širší možnosti než zákon o azylu. Nicméně se předpokládá, že jakmile to bude bezpečné, navrátí se běženci zpět domů. V České republice byl tento institut použit v souvislosti s běženeckými vlnami z Bosny a Hercegoviny, Kosova a Čečenska.

Statistiky
Oficiální statistiky OAMP MV ČR (k nalezení na www.mvcr.cz/uprchlici) uvádějí, že k 31. 12. 2005 mělo platný azyl 1 799 lidí. V roce 2005 byl azyl udělen 251 lidem.

Nejvíce azylantů pochází z Rumunska a tvoří pětinu osob, které v České republice získaly azyl. Další skupiny úspěšných žadatelů tvoří osoby přicházející z Afghánistánu, bývalého Sovětského svazu, Ruska (jedná se především o uprchlíky z Čečenska), Vietnamu, Arménie a Běloruska. Úspěšné žádosti občanů Rumunska pocházejí převážně z počátku 90. let, později začal tento trend prudce klesat.V současné době jsou nejúspěšnější žadatelé o azyl občané Ruska, Afghánistánu, Běloruska, Arménie a Kazachstánu.

Od roku 1990 do roku 2005 podalo žádost o azyl celkem cca 81 000 osob, z toho byl azyl udělen cca 2 700 osobám. Převážná většina žadatelů o azyl pochází z Evropy, kolem 35% z Asie a cca 2% z Afriky. V průměru se úspěšnost žadatelů o azyl pohybuje kolem 3%. Se vstupem do EU se zpřísnily podmínky vstupu na území, a tedy i možnosti požádat o azyl. Díky tomu klesají počty žadatelů o azyl (kolem 5 000 v roce 2005) a roste také jejich úspěšnost. Přesto je však počet udělených azylů velmi nízký v porovnání s ostatními státy Evropské unie.

Pro srovnání na území EU žádá o azyl každoročně téměř 400 tisíc cizinců. Mezi cílové země patří i přes zpřísňující se azylovou politiku nejčastěji Velká Británie, Německo a Nizozemí. Jen pro srovnání- ve Francii získalo azyl v roce 2001 15 % žadatelů, v Německu uspělo dokonce 21% (v roce 2002 však došlo k významnému snížení). Úspěšnost ve Velké Británii se pohybuje okolo 12%.

Psychické, sociální a kulturní aspekty uprchlictví
Uprchlík je normální člověk, který se ocitl v nenormální situaci, a je třeba mít na paměti, že nepřestává mít základní lidské potřeby ani v novém či nepřátelském prostředí. Odborná literatura řadí mezi tyto potřeby (pomineme-li potřebu jíst, spát a cítit se v bezpečí) potřebu rodinného života, soběstačnosti, fungující komunikace, zachování lidské důstojnosti, zaměstnání a smysluplné činnosti a potřebu někam patřit. Je třeba říci, že v českých podmínkách a vzhledem k celosvětovým trendům, které směřují spíše ke zpřísňování migrační politiky, nedochází mnohdy k naplnění výše uvedených potřeb.

Člověk - uprchlík opustí svůj domov, někdy i rodinu, spálí za sebou mosty, prodá dům, byt, investuje všechny prostředky do cesty za bezpečnějším a lepším životem. V zemi, kde žádá o azyl a kde doufal, že bude moci tento nový život začít, jej pak často čeká tvrdé setkání s realitou. Nejenže jeho možnosti jsou po dobu azylové procedury značně omezené, zjistí také, že získat azyl je takřka nemožné a nějaký jiný způsob legalizace pobytu jakbysmet. Doba strávená čekáním na rozhodnutí o žádosti o azyl pak může být vnímána jako několik ztracených let života. Minulost neexistuje a budoucnost je velmi nejasná. Přičteme-li ještě psychická traumata způsobená válkou, útěkem, zkušeností nelegálního migranta či oběti organizovaného zločinu, pak je jasné, že uprchlíci a žadatelé o azyl jsou vysoce ohroženi psychickými a psychosomatickými obtížemi.

Výzkumy ukazují, že uprchlíci jsou nejvíce ohroženi následujícími zdroji stresu:
a) ztráta síly a finanční závislosti na druhých
b) nový příbytek
c) napětí v rodině
d) proces akulturace

Nejčastější problémy
Jedním ze základních problémů české azylové problematiky je především délka azylového řízení. Není-li žádost o azyl rozhodnuta ve zkráceném řízení (viz. výše), tak se může čekání protáhnout i na dobu několika let. Navíc je procento udělených azylů velmi nízké.

Problémem je i umístění uprchlických středisek, které je dnes kritizováno i samotnými zřizovateli. Některé uprchlické tábory se nacházejí na těžko dostupných místech, spojení s okolním světem je omezené. Pro člověka, který je nucen žít několik let v jakémsi provizoriu a nejistotě z toho, jaká bude jeho budoucnost, je to velmi obtížná situace. V uprchlických táborech dochází také ke smazávání tradičních rodinných rolí (muž nemůže pracovat a živit rodinu, žena nemůže připravovat tradiční pokrmy) a v součinnosti s ostatními faktory se u mnoha lidí projeví psychosomatické obtíže.

Nejčastějším steskem žadatelů o azyl je velmi omezená možnost pracovat. V praxi je totiž vše mnohem obtížnější než podle zákona a najít si zaměstnání a legálně se zapojit do pracovního procesu je pro mnohé takřka nemožné. Vyřízení pracovního povolení pro zaměstnance i zaměstnavatele není automatické, znamená finanční zátěž a relativně komplikovaný byrokratický postup. Často sami zaměstnavatelé nutí své zaměstnance setrvávat v práci načerno, aby za ně nemuseli odvádět pojistné. Žadatel o azyl, který stráví jeden rok v azylovém středisku, ať chce či ne, stává se závislým na poskytované pomoci a jen těžko se staví na vlastní nohy. Otázka získání práce a jakékoli možnosti smysluplného využití přemíry volného času je jednou ze základních otázek, které žadatel o azyl pokládá pracovníkům vládních i nevládních organizací. Na tuto situaci se snaží reagovat např. nevládní organizace vytvářením projektů volnočasových aktivit. Volný čas žadatelů o azyl by bylo možno využít i k dalšímu vzdělávání tak, aby byli úspěšní žadatelé lépe integrovatelní na český pracovní trh. Jenže v našich podmínkách pro žadatele o azyl v podstatě neexistuje ucelený systém reedukace a rekvalifikace.

Žadatelé o azyl žijící mimo uprchlická střediska mají jen minimální možnosti podpory ze strany státu. Již zmíněný finanční příspěvek je poskytován s několikaměsíčním zpožděním, takže úplně ztrácí na účinnosti jako finanční podpora do začátku života mimo uprchlické středisko. Práce, která je však ovlivněna výše popsanými problémy, je jediným zdrojem příjmů pro rodiny žadatelů o azyl. Ti, kdo se rozhodnou pro samostatný život a nestojí daňové poplatníky 10 500,- měsíčně, což je částka, kterou vynakládá Česká republika na pobyt jednoho žadatele o azyl v uprchlickém středisku, nemají tak paradoxně žádnou účinnou podporu. S problémy se žadatelé o azyl setkávají i v souvislosti se zdravotní péčí a vzděláváním.

Uznaní uprchlíci mají podstatně lepší podmínky k životu než žadatelé o azyl. Mohou pobývat v integračních střediscích, požádat o přidělení integračního bytu a navštěvovat zdarma kurzy českého jazyka. Přesto to nemají jednoduché. Integrační střediska jsou navzdory svému označení často opět ve značně odlehlých lokalitách a integrace je pak v podstatě jen prázdným slovem. Vzhledem ke stále všudypřítomné xenofobii se také často potýkají s obtížemi při hledání zaměstnání.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Paní K. a její dvě děti žijí jako žadatelé o azyl v uprchlických táborech v ČR už skoro 6 let. Pocházejí z jedné africké země, kterou opustili před 10 let ve strachu před zvěrstvy, která provázela probíhající občanskou válku. Uprchli ještě jako celá rodina – s manželem a dalšími dvěma dětmi, jednoho syna však museli nechat u příbuzných. Po složitém putování se dostali do Moskvy, kde několik let žili a narodilo se jim tu páté dítě. Poté se rozhodli, že se pokusí dostat dál na západ. Vzhledem k finanční situaci však mohla nejprve odjet pouze paní K. se dvěma nejmladšími dětmi. V roce 1999 požádala o azyl v ČR; od té doby neviděla paní K. svého manžela ani své dva starší syny. Několik let marně doufala, že dostane azyl, po třech letech čekání jí přišla zamítavá odpověď. V současné době má podanou žalobu proti negativnímu rozhodnutí.

Jejímu muži se posléze podařilo získat nějaký druh pobytu v USA, kam společně se syny odcestoval, paní K. s dalšími dvěma dětmi čeká na již 1,5 roku na vyřízení náležitostí k cestě za ním. Bojí se, že už spolu nebudou umět žít.

Paní K. zná několik uprchlických táborů v ČR, je unavená z života v táboře a přesto se bojí jej opustit, protože jak říká, neumí si představit, že by žila sama mimo něj. Navykla si na určité služby a podporu, kterou jí zde poskytují sociální pracovníci, je zvyklá na to, že má kolem sebe další lidi v podobné situaci. Přesto trpí v táboře neutuchajícími bolestmi hlavy a dalšími zdravotními problémy. Ty jsou způsobené stresem plynoucím z odloučení od manžela, od ostatních dětí, z nekonečného čekání a nejistoty, z nepřirozeného prostředí uprchlického tábora.

Příběh 2
Rodina K. z Afghanistánu žila v uprchlickém táboře 4 roky, než dostala politický azyl. Matka s otcem přišli do ČR s nejmladším šestiletým synem. Jejich další tři synové zůstali v Afghánistánu, neznámo kde – museli se skrývat před talibánským režimem. Rodiče se o ně velice báli, každý den pro ně plakali. Paní a pan K. byli již středního věku, pan K. měl vážné zdravotní problémy. Život mimo uprchlický tábor byl pro ně nemyslitelný. Nebyli schopni naučit se česky, ačkoli navštěvovali pravidelně kurzy českého jazyka, mluvili pouze velmi špatnou ruštinou. Jediným pojítkem se světem byl pro ně jejich nejmladší syn – fungoval jako překladatel, pomáhal rodičům řešit všechny složitější záležitosti, které souvisely s životem v táboře. Bylo to pro něj jistě velmi těžké, musel poslouchat na slovo a být rodičům k dispozici, kdykoli potřebovali. Navíc byl neustále konfrontován s tím, jak rodiče velmi oplakávali své tři starší syny.

• Zdroje

Odborná literatura:

Boroda, V. (1999). Bez hrdinů. Praha: Maťa.

Buryánek et al. (2004). Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty. Praha: Lidové noviny.

Diamant, J. (1995). Psychologické problémy emigrace. Praha.

Hendriks, M.(1994). Sociální práce a uprchlíci. Utrecht: Hogeschool de Horst.

Preiss, M. & Vizinová, D. (1999). Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál.

Šišková, T.(1998). Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál.

Internet:

http://www.czso.cz

http://www.domavcr.cz

http://www.migraceonline.cz

http://www.mvcr.cz