Kluci jdou po špinavé chodbičce ze záchodů.

Jami: To je pěknej humáč, skoro jako v táboře.

Daniel: V táboře? Ty myslíš vlastně uprchlický tábor, co?

Jami: No jasně, jaký jiný?

Daniel: A jaký to tam vlastně bylo? To tam byla taková špína, nebo co?

Jami: No, to máš různý. Byli jsme všichni v jedné místnosti, hezký to tam nebylo, ale máma hodně uklízela snažila se to tam udělat trochu hezký. Vzala si s sebou nějaký dečky a takový drobnosti z domova, to jsme byli opravdu rádi. Jenže chodby a záchody a koupelny byly společný a to byla fakt hrůza.

Daniel: A to se tam jako neuklízí, nebo co?

Jami: No trochu jo, ale na tolik lidí pohromadě to nestačí. A taky hrozný smrad všude. Jedna společná kuchyň na chodbě, a když si chceš uvařit něco jiného než knedlíky, tak musíš tam, ale to je zase hroznej humus.

Daniel: Ty nemáš rád knedlíky?

Jami: Zkoušeli jsem je na všechny způsoby, ale nějak nám nechutnaly. Oni vařili knedlíky skoro pořád a my jsme neměli peníze, abychom si mohli vařit sami. Tak jsme chodili do kantýny. A máma občas vzala knedlíky na ubikaci a zkoušela je opéct alespoň na slano. To bylo pak trochu lepší, ale stejně nic moc.

Pavla: Tak to jste mohli být rádi, že vám aspoň někdo uvařil, ne? Taková dobrá dovolená, ne?

Jami: Dovolená, jo? To si děláš srandu!

Olga: Já jsem taky slyšela, že to je v táborech hrozný.

Pavla: O to nejde, ale bezdomovci nemají ani takovýhle servis. Tak co jako?

Olga: To nemůžete ale srovnávat. Ten tábor tady prostě je, ale knedlíky jim vařit nemusí, když je nemají rádi. Jsou snad taky jiný jídla, ne?