• O co jde v dialozích "Po ramadánu si pěkně zakalím" a "V neděli na fotbal nemůžu"?

V dialozích „Po ramadánu si pěkně zakalím“ a „V neděli na fotbal nemůžu“ jsou Tim a Jami konfrontováni s postoji svých spolužáků, kteří ne tak úplně chápou jejich náboženské praktiky. Vzhledem k tomu, že víra a náboženství jsou velmi citlivé oblasti, nejsou dialogy pro naše hrdiny právě nejpříjemnější. Zkusme se tedy podívat na témata, která se k jejich situaci váží.

• Co je...?

Tradice: Tradice (traditio, lat. – předávání) v obecném slova smyslu znamená předávání kulturního dědictví z generace na generaci. Jedná se tedy o zachovávání kulturní a náboženské identity v čase. Děje se tak prostřednictvím dynamického dějinného procesu předávání vzorců chování, myšlení, projevů umění, náboženství a víry, ať už jsou zakotveny v institucích, nebo zůstávají v neformální rovině. Tradice tedy dodává kulturnímu či náboženskému společenství stabilitu, působí jako společenský tmel, jako symbolické vyjádření sociální sounáležitosti jako zakotvení kolektivní i individuální identity.

• Téma

Tradice a společnost
Z hlediska sociologie náboženství je náboženská tradice principem sociální soudržnosti, brání lidská společenství před rozpadem a chaosem, legitimuje (a místy konzervuje) stávající uspořádání společnosti a funguje jako záruka společenských hodnot a ideálů. Autorita náboženské tradice je vesměs odvozována od svého posvátného původu. Nejedná se o výmysl „sociálních inženýrů“, původ tradice bývá spatřován v Božím zjevení, to jí dodává nezpochybnitelnou a posvátně garantovanou autoritu nad lidskými životy.

Blahodárná stabilizující funkce tradice bývá upevňována a symbolicky potvrzována prostřednictvím pravidelných bohoslužeb a výročních náboženských svátků, které zpřítomňují věřícím zakládající posvátné události, které stály u zrodu jejich náboženské kultury, a zároveň tyto slavnosti fungují jako přehlídka a připomínka sociálních ideálů (solidarity, lásky k bližnímu, společenských a občanských ctností atd.).

Tradice a jednotlivec
Z hlediska psychologie náboženství splňují náboženské tradice blahodárnou funkci stabilizace duševního života ve vztahu k nevědomým složkám lidského nitra. Náboženské symboly, posvátné příběhy, legendy atd., zpřítomňované v náboženských obřadech, působí jako důležitý harmonizující faktor duševního zdraví člověka, mají preventivní funkci ve vztahu k neurotickým a úzkostným stavům a psychickým problémům spojeným s krizí identity. Rytmický řád pravidelně se opakujících obřadů či bohoslužeb (v týdenním i ročním cyklu) působí jako důležitý stabilizační faktor v průběhu individuálního vývoje stejně jako obřady a slavnosti konané v kruhu rodiny (vedle náboženských aktivit konaných v širším rámci společenství věřících). Tyto rodinné či komunitní obřady se ukládají do „hlubinné paměti“ a působí jako nesmírně silný faktor utváření osobní identity, zejména v období dětství a dospívání.

Tradicionalismus
Tradice má tedy jak ve vztahu ke společenství, tak ve vztahu k jednotlivci především stabilizující funkci. To je její největší síla a také její úskalí. Nadměrné zdůraznění této stabilizující funkce totiž může vést k absolutní vládě minulosti nad přítomností, k nábožensky legitimované regresi a autoritářství ve jménu zkostnatělé představy o „nadčasovém“ posvátném řádu lidského života. Z podobně přebujelé nostalgie po „zlatém věku minulosti“ čerpají své argumenty fundamentalistická „hnutí návratu“ k prvotní čistotě a ryzosti (tedy k době počátků té které náboženské tradice). Tato hnutí ovšem často zcela nehistoricky usilují o uplatnění a prosazení řádů a pravidel, jež byla formována pro dobu před mnoha staletími, a jsou proto dnes i z praktického hlediska neuskutečnitelná.

Tradice a současnost
Pokusy o bezpodmínečný a jednostranný návrat do svaté minulosti jsou ovšem spíše ojedinělé. Většina věřících chápe stabilizující úlohu tradice diferencovaně: tradice spojuje věřícího s minulostí, zprostředkuje mu dědictví jeho náboženské komunity, otvírá mu přístup ke kulturní paměti a určuje jeho „místo v dějinách“, zakládá jeho kulturní a náboženské kořeny. Ale tradice není jenom záležitostí minulosti, nejde v ní o ošetřování muzeálních sbírek. Živá náboženská tradice je dynamická, otvírá se výzvám přítomnosti i budoucnosti. Má spíše charakter štafety, každá generace přispívá k „pokladu tradice“ svým nezaměnitelným přínosem. Každá generace má tedy dědictví tradice „poponést“ o uložený díl dopředu a tím jej obohatit. Prakticky to znamená, že tradiční nauky, pravidla a zvyky se nemají jen stále dokola pasivně opakovat, že je třeba tuto moudrost předků vždy nově a tvořivě interpretovat, že je třeba odkaz minulosti vždy nově a vždy jinak adaptovat tváří v tvář proměnlivým výzvám současnosti a budoucnosti.

Živá tradice tedy vždy znamená tvořivý dialog mezi minulostí a přítomností (a budoucností), nejedná se o skanzen minulosti, který by na věřící působil jako tísnivé vězení, jako nábožensky vynucovaná poslušnost „středověkým“ zákazům a příkazům.

Tradice a menšiny
Úloha tradice v menšinových společenstvích je specifická: situace (náboženských a etnických) menšinových komunit je silně ovlivněná skutečností, že jsou obklopeny více či méně přátelskou většinovou společností. Identita (kolektivní i individuální) je touto skutečností automaticky problematizována. Každý příslušník menšinové komunity je konfrontován se skutečností, že většinová společnost je „jiná“ a tento fakt bude nutně spolupůsobit v jeho vlastním utváření identity.

Tato situace je obzvláště patrná ve společenstvích imigrantů, kde k faktoru menšinovosti přistupuje faktor „přesazení“ z domácího prostředí původní vlasti do kultury hostitelské země. Postupné utváření identity v přistěhovaleckých komunitách bývá samozřejmě silně (negativně či pozitivně) ovlivněno prozíravostí politiky hostitelských zemí vůči imigrantům a týká se to jak známo nejen přistěhovalců první generace (tj. těch, kteří se přestěhovali), ale i jejich dětí a vnoučat, narozených v hostitelské zemi. Vzhledem k tomu, že menšinové skupiny trpí nejen rychlým tempem společenských změn (tím trpíme všichni), ale také skutečností, že jejich identita je nesamozřejmá (vzhledem k většinové společnosti) a navíc (zejména skupiny migrantů) ztratily stabilizující zázemí tradičních sociálních vazeb, dochází k pochopitelnému posílení úlohy tradice (náboženské, národní, kulturní) jakožto zakotvení ohrožené identity. Imigranti se proto často silně přimknou ke kulturnímu a náboženskému dědictví své domoviny, nezřídka i ti, kteří ve své vlasti nepatřili mezi praktikující či horlivé věřící. To je pochopitelně naprosto v pořádku a je to koneckonců čítankový příklad blahodárné stabilizační úlohy kulturních a náboženských tradic (velmi podobně působily národní a náboženské tradice v židovských komunitách v rámci křesťanské Evropy).

Tradice a náboženská radikalizace
Pod tlakem většinové společnosti (zvláště v případě xenofobiích nálad v hostitelských zemích, špatné imigrační politiky, diskriminace na trhu práce, omezení sociální mobility atd.) může místy dojít i k radikalizaci náboženských postojů ve více či méně otevřené nepřátelství vůči kultuře hostitelské země a v afirmativní a ostentativní deklaraci vlastní náboženské a kulturní odlišnosti (úprava zevnějšku, okázalé a provokativní nošení náboženských symbolů atd.).

Tradice a dialogy v Czechkid

Dialog „Po ramadánu si pěkně zakalím“
Jami spolu se svou rodinou dodržuje půst v měsíci ramadán (půst platí jen ve dne, po západu slunce se smí jíst a pít do sytosti a také se tak činí). Smyslem postu není „přizabít se hladem“, ale připomenout sobě i druhým poslušnost Božímu řádu. Je to posvátná tradice, jejíž původ je spatřován v Božím zjevení (viz k tomu výše). V muslimských rodinách je to symbolické připomenutí a potvrzení společné náboženské a kulturní identity. Jami moudře spojuje svůj kladný vztah k tradici s tím, že žije jakoby „v cizině, kam pořád tak trochu nepatří“ (viz výše o vztahu menšinových a přistěhovaleckých skupin k tradici).

Zároveň je z rozhovoru zřejmé, že Jami „kalí“ (KFC, Cola cola atd.). Jeho vztah k tradici neznamená, že žije ve středověku. Rodina či komunita, která se hlásí k živé (nikoli mrtvé) tradici, nežije v kleci z pravidel či v nostalgickém zahledění do minulosti. Naopak jí nic nebrání stavět se čelem k otázkám, vymoženostem i problémům současnosti, ovšem ne bezhlavě, spotřebitelsky a nekriticky, ale ve tvořivém a neustávajícím rozhovoru s moudrostí předků (viz výše o vztahu tradice a současnosti).

Dialog „V neděli na fotbal nemůžu“
Tim chodí pravidelně v neděli do kostela, dokonce hraje na varhany. Jami nakonec konstatuje, že je to podobné jako s tím jeho ramadánem. A má pravdu. Timovi, který jako křesťan patří v ČR k náboženské menšině, přináší jeho víra problémy a někdy rozpaky, ale zároveň má to štěstí, že smí „někam patřit“, že má tradicí zprostředkované zakotvení v prostoru a čase. Má-li navíc moudrého faráře a laskavé a shovívavé (tedy ne bigotní a „odstrašující“) rodiče, je celkem pravděpodobné, že sám najde cestu k víře, že si tedy tradici své rodiny přivlastní a zniterní. Pokud se to podaří, nebude pro něj pravidelná cesta do kostela znamenat nepříjemnou povinnost (viz výše o významu pravidelných rytmů (bohoslužby, svátky atd.) ve vztahu k utváření identity v dětství a dospívání). Zakotvení v tradici se mu stane zdrojem hodnotové orientace a životního nasměrování. Cestu k hledání vlastní identity bude mít o něco snazší než Jami, protože se přece jen tolik neliší od většinové společnosti (viz výše o úloze tradice v menšinových a přistěhovaleckých komunitách).

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Stařenka A.K. v Ústavu pro léčbu dlouhodobě nemocných často a ráda vzpomínala na období svého dětství. Největší útěchu jí ve stáří dodávalo recitování celé mešní liturgie v latině. Ačkoli měla vážné výpadky paměti a pletla si jména svých příbuzných, latinskou mši si pamatovala perfektně, protože v dětství chodívala každou neděli do kostela. Říkala, že jí to uklidňuje a že když je jí smutno, vzpomíná na dětství a recituje mši.

Příběh 2
P.K. vypráví, že citově nejsilnější vzpomínky na dětství má dvě: obě se týkají, jak říká, rodinných rituálů- když ho tatínek vozil autem do školky a společně zpívali lidové písně, které tatínka naučila jeho babička, a když později s otcem chodil pravidelně do lesa na houby, kde měli „svoje místa“, „svoje způsoby“ čištění hub a vaření houbové smaženice podle speciální receptury. P.K. říká, že dodnes, když na to vzpomíná, vyhrknou mu často slzy do očí a že by nebyl tím, čím je, nebýt toho zpívání v autě a těch výprav na houby.

Příběh 3
Manželé J.F. a V.F. se dostali do vážné manželské krize, protože si oba přinášeli ze svého dětství úplně jiné chápání společného stolování. U J.F., který má židovské předky, bylo společné jídlo o víkendu něco jako slavnost, rodina se sešla u stolu, jídlo bylo pečlivě připravené (obvykle několik chodů) a mělo symbolický charakter rodinné události. Členové rodiny na sebe čekali, začali jíst všichni najednou, u jídla seděli dlouho. V.F. vyrostla v rodině, kde jídlo nemělo funkci rodinného obřadu, členové rodiny jedli v nestejnou dobu, někdy i v různých místnostech, někdy u televize. Jedlo se ve spěchu, často předem hotové, rozmražené a ohřáté jídlo (matka V.F. byla velmi zaměstnaná a doma vařila jen výjimečně). Nakonec se J.F. a V.F. dohodli, že alespoň o Vánocích, Velikonocích a o narozeninách členů rodiny budou stolovat opravdu slavnostně. Jejich děti M.F. a H.F. se pro tyto rodinné hostiny velice nadchly a začaly je striktně vyžadovat.

• Zdroje

Odborná literatura:

Berger, P. & Luckmann, T. (1999). Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Eliade, M. (1994). Posvátné a profánní. Praha: Česká křesťanská akademie.

Gennep, A. (1997). Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Říčan, P. (2002). Psychologie náboženství. Praha: Portál.

Weber, M. (1998). Sociologie náboženství. Praha: Vyšehrad.