• O co jde v dialozích "Člověče, nezlob se", "Zase jdeš pozdě", "Výměna, uff" a "Není tu nic českýho"?

Všechny tyto dialogy jsou drobnými ukázkami situací, ve kterých může člověk narazit na oblast kulturních rozdílů. Přitom je třeba si připomenout, že kulturní rozdíly se nevyskytují jen mezi lidmi pocházejícími z různých států, ale také mezi lidmi, kteří mají ve svém rejstříku různé kultury v jedné zemi (Pavla s jejími pravicovými sklony, intelektuálská Magda a Ali s jeho fotbálkem budou narážet na kulturní rozdíly stejně jako Jami nebo Suong). V těchto dialozích se pokusíme podrobněji podívat na to, jak s námi vlastně kultura hýbe, jak můžeme kulturní rozdíly rozpoznat a jak s nimi třeba naložit.

• Co je...?

Kulturní rozdíly a jejich projevy: Kulturní rozdíly se obecně mohou týkat všech tří úrovní kultury (výtvory, způsoby a vzorce chování a jednání, ideály a hodnoty), konkrétně jejich výtvorů, institucí, komunikace, životního stylu, zvyků, rituálů, symbolů, norem, hodnot a předpokladů. Kulturní rozdíly je nutné vždy posuzovat v rámci srovnávání dvou konkrétních kultur, neboť čím se liší jedna kultura od druhé, nemusí se lišit od třetí. Je to relativní pojem. V některých aspektech se kultury mohou lišit a v jiných si zase mohou být velmi blízké. Kulturními rozdíly se mohou projevovat tak,
- že obě kultury nacházejí jiné způsoby např. vyjadřování – vytvářejí si jiný jazyk,
- že v obou kulturách stejný projev chování vyplývá z jiných příčin a motivů (v některých zemích je úsměv vnímán jako známka dobré nálady jedince, v některých také jako známka nálady špatné, v některých zemích je přímý pohled do očí posuzován jako slušné chování, v některých jako neslušné chování, někde je svastika vnímána jako symbol fašismu, někde jako symbol štěstí),
- že v obou kulturách různý projev chování může mít stejné příčiny a motivy (když se lidé chtějí najíst, někde používají hůlky, někde příbory a někde ruce, když chtějí něco s někým vyjednat, někde se nejprve důkladně seznamují s tím druhým, někde jdou hned na první schůzce přímo k věci, když chtějí vyjádřit radost z dárku, někde ho hned předají někomu jinému, někde si ho ponechají).
V některých situacích u některých kultur a jejích příslušníků může docházet k tomu, že kulturní rozdíly brání v jejich efektivní komunikaci, že si správně nerozumí:
- když se někdo nenaučí cizí jazyk, jen těžko se domluví s příslušníkem jiné kultury
- když někdo nepozná rozdílné projevy chování a jejich rozdílné příčiny, motivy v dané kultuře, jen těžko lidem této kultury porozumí.

Příčiny kulturních rozdílů: Většina lidí vyrůstá v určitém omezeném prostředí (svého přírodního prostředí, své rodiny, svého města, své země). Tím, že člověk reaguje na své konkrétní přírodní prostředí, vytváří si i specifické každodenní návyky, stereotypy, způsoby naplňování svých potřeb apod. Někde se vstává v pět ráno a chodí se zalévat rýže, někde se vstává na devátou a jezdí se tramvají do práce. Člověk se tak přizpůsobuje svému životnímu prostředí, přírodě i společnosti kolem něj. Postupem času si každá společnost vytváří další způsoby, jak předávat svým dětem (novým členům – např. cizincům) své kulturní dědictví, osvědčené způsoby chování v daném prostředí a v dané společnosti. Takové procesy nazýváme výchova v rodině, výchova ve školách, socializace, akulturace a globalizace. Rodina předává dětem základní citový a vědomostní potenciál, škola základní vzorce chování a potřebné dovednosti a vědomosti pro život ve společnosti. Výchova a další procesy vedou k socializaci jedince – kdy je schopen přijmout a porozumět zvykům a normám apod. dané společnosti v případě akulturace kultury. Globalizace se dá chápat také jako proces, který působí na jedince tak, aby byl schopen žít ve svém globálním prostředí.

Jestliže člověk odmalička vyrůstá v prostředí jedné kultury ,učí se žít v místních přírodních podmínkách, je vychováván svou rodinou a v místní škole, má zkušenosti s místní společností, kulturou, absolvuje velmi intenzivní proces vývoje své osobnosti. Avšak to, co se naučí ve specifických podmínkách, nemusí fungovat v podmínkách jiné kultury. Proto se často člověk, který se rozhodne odjet do jiné země, stává v cizině „malým dítětem“, kterému chybí jazyk (neučil se ho a nikdy ho nebude znát jako svůj jazyk mateřský), slušné chování (je zvyklý na jiné normy slušného chování, které se mohu v různých kulturách lišit), potřebné dovednosti a vědomosti (je zvyklý chytat ryby, ale v cizině jezdí lidé v tramvaji do práce) apod.

Vnímání kulturních rozdílů: Některé projevy kulturních rozdílů můžeme vnímat na první pohled (tradiční oblečení, zvláštní šperky), některé poznáme až tehdy, když člověk promluví jiným jazykem, či až poznáme jeho názory a hodnoty, zvyky apod. Měli bychom si častěji uvědomovat, že lidé různých kultur nemusí mít odlišné pouze lidové kroje a jazyk, ale také celý právní systém, systém vzdělávání, životní hodnoty, zkušenosti apod. Pokud se stane, že se setkají dva příslušníci různých kultur, velmi často na své rozdíly zapomínají, nevnímají je, nejsou schopni na ně reagovat, nevědí, jak je překonat. Tak se stane, že hovoříme půl hodiny na Poláka, který vypadá jako my, jenže neumí česky. Tak se stane, že někoho litujeme, protože nemá peníze, ale on je na to pyšný, protože se uživí i bez nich. Když uvidí křížek Číňan, přečte číslo 10, když ho uvidí Čech, může se mu vybavit například první pomoc, švýcarská vlajka apod.

Kulturní rozdíly můžeme většinou pochopit až tehdy, když se najednou ocitneme v prostředí jiné kultury. Doma nám přijde samozřejmé, že se jí příborem, že se u jídla nemluví. V jiných kulturách tomu ale tak vůbec nemusí být – jí se tam rukama a u jídla se naopak probírá úplně všechno, co se událo, co je potřeba zařídit, jak uzavřít smlouvu apod. Teprve, když jsme ochotni a schopni se na svou vlastní (pro nás samozřejmou) kulturu podívat jako na něco, co není samozřejmé a nejlepší, jsme schopni lépe a adekvátně chápat jiné kultury, které spočívají ve zcela jiných zvycích a hodnotách, protože vznikaly ve zcela jiných podmínkách.

Důsledky kulturních rozdílů: Kulturní rozdíly (tak jako všechny ostatní rozdíly mezi lidmi) mohou být příčinou zmíněných nedorozumění a konfliktů. Mnohdy se také stává, že jsou kulturní rozdíly využity jako záminka k započetí války, diskriminace určitých národnostních a kulturních skupin apod. V takovém případě se často kloubí nedorozumění mezi kulturami a jasný politicko-mocenský či ekonomický motiv konfliktu. Důsledky kulturních rozdílů mohou být v běžném životě velmi různé, a to od nedorozuměních, nad kterými je možné se zasmát, až po ohrožení holého života jedince.

• Téma

Kultura je mnohovrstevný pojem, který má také velké množství definic. My se v tomto textu zaměříme na tu podobu kultury, se kterou se setkáváme v běžném životě, a pokusíme se zmapovat tento složitý fenomén tak, aby s ním bylo možné jednodušeji naložit. Na pomoc si vezmeme kombinaci modelů kultury od Hofstedeho a Trompenaarse.

Oba vědci se shodují na tom, že při setkání lidí z různých kultur dochází k tomu, že na nejrůznějších úrovních našeho vnímání narážíme na rozdíly, se kterými si více či méně dokážeme poradit.

Symboly a rituály jsou v takovém modelu tím, co najdeme při pouhém pohledu nebo letmém setkání. Jedná se o oblékání, jídlo a jídelní zvyky, způsoby pozdravů, jde o to, jak se chovám, když k někomu přijdu na návštěvu (Zouvám si boty? Existuje u stolu pevný zasedací pořádek?...). To jsou situace, které nás mohou znejistět, v zásadě jsou však snadno řešitelné a není těžké o nich komunikovat.

Hrdinové jsou druhou, hlubší vrstvou, kterou objevíme např. při konverzaci. Koho považuji za svůj vzor v tom nejlepším slova smyslu? Jaké chování považuji za následováníhodné? Jaké vlastnosti u druhých lidí jsou pro mě zajímavé? Mám rád spíše zakřiknuté jedince nebo expresivní typy? Odpovědi na takové a další otázky jsou signálem pro to, co je pro mě důležité.

Nemusí jít nutně jen o běžný život, na kulturní rozdíly ve vrstvě hrdinů můžeme narazit např.i v pohádkách, mýtech a příbězích. Jako příklad nám může sloužit postava čerta. Zatímco české pohádky mají jednak postavu čerta jako ztělesnění principu zla - ďábel, satan, který člověka svádí a dovede často až do pekla, tak máme i postavu hodného čerta, čertíka. Zpravidla je to bytost vyhnaná z pekla, nebo zkrátka rošťák, který nemá daleko ke špásování a je s ním docela legrace.

V německých pohádkách tuto druhou variantu čerta neznají. Čert je zkrátka ztělesnění zla. No a při takovém obrazu čerta zkuste někomu říct laškovně při konverzaci, že je čertík….. Asi se nesetkáte právě s nadšenou reakcí.

Normy a hodnoty jsou další, hlubší vrstvou, na kterou můžeme narazit. Jde o hluboko zakořeněný pocit, jak se věci dělají, co je dobré a co je špatné. Např. kladení otázek při konverzaci. V holandském kontextu může být člověk snadno považován za „burana“, když neklade otázky. Tím totiž vyjadřuji svůj nezájem. Zároveň však otázky, které při konverzaci očekává holandský partner, už by byly často v českém kontextu považovány za příliš osobní.

Přesně v takových situacích už nejde jen o slušné vychování, ale zkrátka o fakt, že v jiné kulturní skupině se věci dělají jinak a i normy a hodnoty mohou být posunuté. Tato rovina se začíná jevit jako relativně složitá, ještě stále o ní však lze komunikovat, pokud existuje povědomí o tom, že můj partner může situaci zkrátka jen jinak vnímat.

Základní předporozumění (pre-assumptions; Grundannahmen) je termín, pro který je velmi obtížné najít český ekvivalent. Je to snaha popsat fakt, že existují situace, které jsou natolik jednoznačné, že nás ani nenapadne uvažovat o tom, že je náš partner vnímá jinak. Vyjádřeno obrazem, jde o situaci, kdy otevírám dveře a zkrátka udělám krok, aniž bych kontroloval/a, zda podlaha za nimi pokračuje. Má zkušenost mi zkrátka praví, že tomu tak je. Problém v situaci setkání lid z odlišných kultur je často v tom, že právě takovýto předpoklad neplatí a za dveřmi může existovat i propast. Lidé z různých kultur mají tato předporozumění odlišná, což je způsobeno opakovanou (a odlišnou) životní zkušeností. Kdybych přeci běžně za dveřmi padal/a do propasti, také bych si dával/a pozor.

A právě v tom je ona svízel. O takto hluboko usazených věcech se složitě hovoří a to často způsobuje nejzávažnější nedorozumění způsobená kulturními odlišnostmi. Jde o pojetí času, prostoru, tabu, schopnosti snášet nejistotu, vnímání prostředí apod.

Na základě výše řečeného se zkusme zamyslet nad tím, jak poznáme, že v určité situaci čelíme kulturním rozdílům. Je to často tehdy, kdy obě strany mají dobrou vůli na něčem se domluvit, a přesto se jim to z nějakých důvodů nedaří. Narážejí přitom na fakt, že pro každou stranu je důležité něco jiného a to tak bytostně, že se přes to nejde jen tak snadno přenést. A navíc, každá z diskutujících stran vnímá své stanovisko natolik automaticky, že ji ani nenapadne přemýšlet o tom, že to ten druhý chápe a vnímá jinak. Zkusme se podívat na jednotlivé situace v našich dialozích:

Dialog Výměna, uff
Magda se ocitla ve složité životní situaci, protože se snaží, má pocit, že udělala všechno, co mohla a možná ještě trochu víc a čekala uznání, pochvalu, více kontaktu. A místo toho přijde studená sprcha v podobě velmi věcné otázky, jestli už má hotové letáky.
V takové situaci na sebe mohou např. narážet naše vnímání toho, jak vypadá spolupráce. Znamená spolupráce to, že odvedeme profesionálně určitou práci, od kontaktu se svými kolegy nečekáme žádné velké přátelství a není tedy důvod nějak zásadně vztah rozvíjet, nebo je to naopak a v rámci spolupráce očekáváme také přátelská popovídání, máme chuť jít na osobní rovinu, do hospody s kolegy, trávit spolu také volný čas……?
Pokud se naše „obrazy spolupráce“ zásadně odlišují, pak jsme na stopě kulturním rozdílům. Máme totiž odlišná očekávání, a protože kultura je něco velmi hluboko vžitého, tak nás ani nenapadne, že druhý očekává něco diametrálně odlišného. Pokud si tato rozdílná očekávání nevyjasníme, dojde snadno k tomu, že obě strany považují svůj pohled na situaci za automatický a nedorozumění, nebo v horším případě zranění,je na cestě.

Dialog Zase jdeš pozdě
V tomto dialogu čelíme velmi podobné situaci. Vnímání času je velmi tradiční oblastí kulturních rozdílů. A nejde jen o přesnost, ale o celé vnímání toku času, který nám byl vymezen. Jsou lidé, kteří žijí přítomností velmi intenzivně. Potkat kamaráda pak znamená, že se minulost, přítomnost i budoucnost jaksi slije do onoho jediného momentu, který je důležitý. Budoucnost přestane existovat, protože existuje jen jedno jediné tady a teď. To je v dialogu případ Jamiho. V jeho očích nejde o to, že by zapomněl. Zkrátka – jeho vnímání času mu nedovolí kamaráda přejít jen s rychlým „ahoj, já spěchám“.
A to je přesně naprosto nepochopitelné pro Magdu, která má vnímání času jiné. Magda přesně ví, že v určitou hodinu měla domluvenou schůzku ,a kdyby se dělo nevím co, tak tam v tu hodinu prostě bude. Pak je samozřejmě vystavena zraňujícímu zážitku čekání, je naštvaná, smutná a přebírá si Jamiho chování po svém. Jami jí tím ukazuje, že mu na ní nezáleží, protože je přeci přirozené, že by jinak přišel včas.

Dialog Člověče, nezlob se
V tomto dialogu narážíme opět na jeden příklad takového kulturně podmíněného nesouladu. V oblasti pedagogiky se můžeme setkat s tzv. kulturními aspekty her. Každá hra má nějaký důvod, proč ji hrajeme – ritualizuje nebo zpracovává nějaký obsah, který je v životě důležitý. Existují čtyři základní aspekty her, které jsou v nejrůznějších společenských hrách zastoupeny různou měrou, vždy však jeden převažuje.
Náhoda – zajišťuje rovnost šancí (např. hra v kostky, rozpočítávání…).
Konkurence – jde o to vyhrát, vítěz je vidět, mluví se o něm.
Opakování mimiky – např. pantomima, pantomimické ztvárňování. Jde o pravdu –např. při přehrávání charakteru lidí se mohu dotknout pravdy.
Závrať – jde o točení, kolotoče, také hry na důvěru.

Při Člověče, nezlob se je herní proměnou náhoda. Na kostce náhodou padne určité číslo, které mi dá buďto vítězství, nebo porážku. Vše je řízeno náhodou, příklonem Štěstěny nebo smůlou. Nemohu to ovlivnit, mohu jen čekat, co mi padne. V některých kulturách je tento aspekt hry důležitý a chtěný a bez tohoto aspektu není hra sama o sobě zajímavá.
Kolonista nebo jiné strategické hry zprostředkovávají zcela jiný zážitek. Jde zde hlavně o souboj, konkurenci a vítězství. Vítězství dosahuji především svým umem, chytrostí, tím, že umím obelstít soupeře. A opět – jsou kultury, které v hrách potřebují tento aspekt.
Když se pak mají na tom, co budou hrát domluvit lidé, kteří potřebují při hře zažít ten „svůj“ zážitek, a ten se diametrálně odlišuje, může být relativně složité domluvit se na tom, která hra bude všechny zúčastněné bavit.

Co s tím?
Samozřejmě se dostáváme k velmi pragmatické otázce – co mám v takových situacích dělat? Klíčem k řešení jsou vlastně dva kroky. Jednak musím připustit, že se nacházím v situaci, kdy se jedná nikoli o zlou vůli, ale zkrátka o kulturní rozdíl. K tomu dochází nejen ve výše zmíněných situacích, ale na mnoha úrovních. Od vztahu k moci, přes míru, do jaké se rozhodujeme podle přání skupiny nebo individualisticky, až po to, co je pro nás důležité v oblasti pravdomluvnosti, svobody, vztahu k šéfovi atd., atp. Jen těžko bychom hledali v životě oblast, ve které nemůžeme na kulturní rozdíly narazit.
Lékem na takové situace není jen přiznat si, že kulturnímu rozdílu čelím. Často je potřeba zkrátka si vyjasnit, co který z dvou partnerů očekává, jak situaci vnímá, co pro něj znamená. Schopnost tyto situace zvládnout ale není samozřejmá a je třeba ji dlouho trénovat. Tento text má sloužit jako pozvánka k tomu nebát se takové situace začít řešit.

Dialog Není tu nic českého
V oblasti kultury máme však ještě jeden velmi důležitý aspekt, na který narážíme hlavně v tomto dialogu. Jedná se o dynamický aspekt kultury. Díky rychlosti života, možnostem rychlého přepravování, cestování, internetu a dalším technickým vymoženostem narážíme častěji a častěji na to, že se setkáváme s něčím cizorodým a že nás to konfrontuje. Je třeba si připustit, že setkání s jinakostí působí zároveň změnu u nás samých. Kultura není skleněný poklop, do kterého se narodíme a ve kterém zůstáváme. Kultura je spíše otevřený dynamický koncept, který se během našeho života mění a přetváří.
Aliho přání vyslovené v dialogu je běžné přání člověka volajícího po jistotě a orientaci. Ono totiž permanentně se měnící svět neustále konfrontuje s něčím novým a novoty a jinakosti vždy přinášejí nejistotu. To je přirozené.
Zároveň žijeme ve světě, který nám nedá příliš možností tuto naši jistotu si užít. Jinakostí je zkrátka hodně a je potřeba připustit si, že jinakost mění moji kulturu. Zároveň schopnost reflexe a sebereflexe může napomoci tomu,abychom našli zlatou střední cestu mezi konzervativním a příliš otevřeným způsobem života – abychom si vždy zachovali svoji integritu.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Bittl, K. (2001). 3x3 ist neunmal klug. Nürenberg: Fränkisches Bildungswerk für Friedensarbeit (FBF).

Caillois, R. (1998). Hry a lidé: maska a závrať. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon.

Hall, E., T. (1976). Beyond Culture. New York.

Hall, E., T. (1959). The silent language. New York.

Hofstede, G (1991). Allemaal Andersdenkenden. Amsterdam.

Trompenaars, F. (1989). Riding the waves of culture. Fairfield.