• O co jde v dialogu "Jak jsme se ocitli v ČR? "

Dialog se snaží nastínit často nelehké zkušenosti, které uprchlíci zažívají při odchodu ze své vlasti. Uprchlíci, kteří z důvodů válečného konfliktu nebo jiného typu pronásledování musí zemi opustit, čelí velmi složitým situacím. Často není vůbec snadné se ze země dostat, někdy to je legální cestou zcela nemožné. Taková akce je často spojena s velkým nebezpečím, někdy i přímým ohrožením na životě.

Jami je jediný z naší party, kdo tuto zkušenost má. A jak je vidět, nechlubí se s ní právě rád. Ostatní děti se ho ptají až při výletě v uvolněné atmosféře a je zřejmé, že jim taková zkušenost připadá skutečně jak z jiného světa.

Ve skutečnosti je tomu opravdu tak, že lidé o způsobu svého příchodu resp. přechodu hranic neradi mluví; především tehdy, jedná-li se o zkušenost nepříjemnou a navíc ilegální. Jsou si vědomi toho, že jejich postup není standardní a také nechtějí vzpomínat na stres, který prožili. V případě uprchlíků ze vzdálených zemí, jako je právě např. Jamiho Irák, je obvyklé, že cesta probíhá různými dopravními prostředky a rozhodně nevede přímočaře k cíli.

• Co je...?

Ne/legální příchod do hostitelské země: Způsoby, jakými se do České republiky mohou dostat uprchlíci, jsou legální (zákonné) nebo nelegální (protizákonné). Záleží na tom, zda při vstupu na území splní člověk všechny požadované náležitosti, které mu jako cizinci ukládají místní zákony. Není těžké si představit, že státy, ze kterých lidé odcházejí, aby v zahraničí žádali o status uprchlíka, nejsou v tomto ohledu příliš vstřícné a obstarání požadovaných náležitostí, jakými jsou např. platný cestovní doklad (coby předpoklad legálního opuštění státu), vízum opravňující ke vstupu na naše území, určitá forma pojištění apod., může být prakticky nemožné. K tomu lze velmi často připočíst i časté pronásledování ze strany státních orgánů vlastní země, jejichž zájmem je zabránit emigraci svého nepohodlného občana, neznalost podmínek pro cestování do zahraničí nebo nemožnost takové informace získat.

Obchod s lidmi („trafficking“): Všude tam, kde nelze svého cíle dosáhnout legální cestou, nastupují nelegální praktiky. V souvislosti s uprchlictvím je tento pojem s ním úzce spjat.

Mezinárodní Úmluva o nadnárodním organizovaném zločinu definuje obchod s lidmi jako „Najímání, přepravu, převoz, přechovávání nebo přijetí osob za účelem zneužívání za pomoci hrozby, použití síly nebo jiných forem donucení, za pomoci únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu bezbrannosti nebo pomocí předání nebo přijetí plateb či výhod. Zneužívání zahrnuje přinejmenším zneužívání prostituce jiných, jiné formy sexuálního zneužívání, nucenou práci nebo poskytování služeb, otroctví, nebo podobné praktiky jako nevolnictví nebo odnětí orgánů. Česká republika ratifikovala Úmluvu v roce 2002 a obchodování s lidmi je definováno v trestním řádu ČR.

Obchodování s lidmi, které také můžeme nazvat novodobým otroctvím, je celosvětově rozšířený fenomén. Jeho výskyt podporují především nerovnováha mezinárodních ekonomických vztahů, chudoba, tolerance k porušování lidských práv a politická nestabilita v zemích původu, nedostatečná informovanost veřejnosti i obětí a nedostatečné právní vědomí, posunutý systém hodnot ve společnosti, přílišná orientace na principy tržního chování a mýtus lehkého a pokojného života v bohatších zemích, vysoká poptávka po levném, prodejném sexu a po levné pracovní síle v cílových zemích a často i nejrůznější formy genderové či rasové diskriminace. Je dobré si uvědomit, že člověk přebývající ilegálně na území hostitelské země je ze strany mafiánských struktur ideálním objektem vydírání a zneužívání. Takový jedinec pak žije ve strachu z prozrazení a z toho plynoucích následků, které spíše ponese on, než ti, kteří jej zneužívají.

Přesně statisticky vyjádřit rozsah tohoto problému není snadné, a proto se odhady počtu obětí značně liší. Různé mezinárodní studie uvádějí, že ročně je celosvětově obchodováno 700 tisíci až 2 miliony osob, přičemž 300 až 500 tisíci osob je každoročně obchodováno v rámci Evropy. Podle studie Mezinárodní organizace práce (ILO) je na celém světě 12,3 milionu osob obětí nucené práce, přičemž z tohoto počtu je 2,4 milionu osob zároveň obětí obchodu s lidmi za tímto účelem. Roční zisky pachatelů jsou pak odhadovány na 31,6 miliard dolarů. Zisky z obchodu s lidmi jsou srovnatelné s příjmy z prodeje drog nebo zbraní, přičemž riziko dopadení a potrestání je neúměrně nižší (zdroj MV ČR).

Převaděčství („smuggling“): V případě uprchlíků, kteří mají při pohybu mezi státy často velmi omezené možnosti, je okamžitě „po ruce“ jedna z forem obchodování s lidmi – převaděčství. Za účelem získání zisku zprostředkují převaděčské gangy cestu ze země do země prakticky komukoli a kamkoli. Ceny jsou většinou nepřiměřeně vysoké, navíc převaděči svým „klientům“ většinou zabaví nebo zfalšují cestovní doklady, nepodávají jim dostatečné a pravdivé informace, podmínky, za jakých cesta probíhá, jsou nedůstojné a nelidské. Tato cesta může být dlouhá i několik tisíc kilometrů a účastníci takovéhoto transportu si z ní odnesou řadu doživotních traumat. V horším případě mohou za své rozhodnutí zaplatit i životem. Obdobu suchozemského převaděčství představují nebezpečné plavby na plavidlech v katastrofálním stavu, na kterých se uprchlíci z afrického kontinentu snaží dostat přes Středozemní moře do Evropy.

Evropská unie – Schengenský prostor: Problematika ilegálního překračování hranic se významně proměnila nejen vstupem České republiky do EU v roce 2004, ale především následným vstupem do tzv. Schengenského prostoru, který ČR rozšířila v prosinci 2007. V Schengenské smlouvě, která byla podepsána 14. června 1985 v Schengenu, se Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemí zavázaly, že postupně odstraní hraniční kontroly na společných hranicích a zavedou svobodu pohybu pro všechny osoby, které jsou občany signatářských členských států, ostatních členských států nebo třetích zemí. Schengenská úmluva byla uvedena do praxe odstraněním hraničních zábran v signatářských státech dne 19. června 1990. Úmluva stanovuje konkrétní podobu a garance pro realizaci svobody pohybu. Postupně se Schengen rozšířil na všechny státy EU s výjimkou Velké Británie, Irska, Kypru, Bulharska a Rumunska. Navíc došlo k rozšíření prostoru o tři nečlenské státy EU, kterými jsou Island, Norsko a Švýcarsko. Ve vztahu k tématu uprchlictví je důležité, že ochrana před ilegálním vstupem do Schengenského prostoru leží na státech, jejichž státní hranice jsou současně hranicemi Schengenu. Některé z těchto států se také musí vypořádávat se zvýšeným počtem žadatelů o mezinárodní ochranu (dříve žadatelů o azyl) z řad uprchlíků, kterým se povedlo tuto hranici překročit. Jako exemplární příklad může sloužit například Malta, která je díky své geografické poloze vyhledávaným cílem uprchlických lodí opouštějících břehy severní Afriky. Vzhledem k malé rozloze tohoto ostrovního státu je přijímání takového počtu uprchlíků nanejvýš problematické.

Třetí země: Označení pro nečlenské státy EU.

Třetí bezpečná země: Označuje zemi, která není ani domovským státem uprchlíka, ani státem, kde žádá o mezinárodní ochranu (dříve azyl) nebo doplňkovou ochranu; v souvislosti s uprchlickou problematikou je to označení pro stát, přes který vedla cesta žadatele a ve kterém mohl požádat o mezinárodní ochranu dříve než v cílové zemi. Označení bezpečná znamená, že jsou zde dodržována základní lidská práva, země má demokratické zřízení a je schopna vést azylovou proceduru. V současné době neexistuje oficiální seznam tzv. bezpečných zemí.

Karanténa: Doba většinou tří týdnů, které musí ze zákona strávit ten, kdo v České republice požádá o mezinárodní ochranu, v separaci. Jsou mu provedena zdravotní vyšetření na infekční choroby, je podroben identifikačním úkonům (sejmutí otisků prstů). Po tuto dobu nesmí opustit „přijímací středisko MV ČR“.

Dublinská úmluva: Úmluva o odpovědnosti smluvních států za posuzování žádostí o azyl, uzavřená mezi členskými státy ES v r. 1990, vstoupila v platnost v roce 1997. Stanoví kritéria, podle nichž lze pro každý azylový případ určit smluvní stát, který odpovídá za azylové řízení. Umožňuje, aby se žádosti o azyl postupně nezkoumaly ve více smluvních státech, nebo aby se žádný z nich nepovažoval za odpovědnou stranu.

Typy zařízení pro cizince: Cizinci přicházející do ČR s úmyslem získat zde status azylanta procházejí následujícími typy zařízení: přijímací středisko, pobytové středisko a integrační azylové středisko. Jejich zřizovatelem je Ministerstvo vnitra ČR a provozuje je Správa uprchlických zařízení (SUZ). Kromě výše uvedených zařízení existuje i tzv. zařízení pro zajištění cizinců, ve kterém jsou soustředěni převážně cizinci, kterým již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění.

• Téma

Jak je již výše uvedeno, uprchlíci přicházejí na území ČR legálně i nelegálně. Po vstupu do EU a především do Schengenu se ČR stala hůře dostupnou. Podmínky, za kterých je možné v dané zemi žádat o mezinárodní ochranu, jsou vymezeny Dublinskou úmluvou; na druhou stranu je ČR jako členský stát EU atraktivnější destinací. Nicméně překážky jsou natolik výrazné, že počet nově příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu každým rokem klesá.

První zásadní podmínkou, kterou většinou musí potenciální žadatel o mezinárodní ochranu splnit pro legální vstup na území ČR, je získání víza (v případě, že existuje mezi ČR a zemí původu vízová povinnost, což ve většině případů ano). To, jestli může člověk vízum skutečně získat, je ovlivněno více faktory.

Rozhodující je skutečný důvod opuštění vlasti a jeho způsob. Jedná-li se o promyšlený a plánovaný krok a není-li člověk ohrožen bezprostředně na životě nebo není-li ohrožena jeho svoboda, pak má možnost se dostatečně připravit, tzn. např. se i vybavit vízem. Pokud se však jedná o útěk před akutním nebezpečím nebo před dlouhodobým a trvalým pronásledováním a tlakem, pak jsou samozřejmě prioritou jiné věci než vyřizování víza. Dalšími důležitými faktory jsou infrastruktura domovské země, její rozloha a dostupnost zastupitelského úřadu ČR, finanční možnosti uprchlíka a také jeho informovanost o legálních a jiných způsobech, jak dosáhnout cílové země.

Situace se velmi liší v závislosti na tom, z jaké země uprchlík pochází. V předchozích letech cestovali např. lidé z republik bývalého Sovětského svazu do ČR často na základě turistického víza a o azyl (dnes mezinárodní ochranu) žádali po příjezdu do země nebo po vypršení víza. Ti, kterým se nepodaří vízum získat před vstupem na území, mohou o něj požádat při vstupu na území ČR (na letišti nebo na hraničním přechodu; otázkou zůstává, nakolik jsou při jeho získání úspěšní). V historii nelegální migrace do ČR lze nalézt tragické příběhy běženců z Číny, Vietnamu, některých post-sovětských republik apod. Tyto cesty v nákladních prostorách kamionů, bez vzduchu, vody a stravy, si často vyžádaly i lidské oběti. Se vstupem ČR do Schengenu jsou tyto případy již výjimečné. Do obdobně extrémních podmínek se však častěji dostávají cizinci legálně dopravení do země novodobými otrokářskými mafiemi.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
V České republice získala azyl rodina, která utekla před válkou z Čečenska. Nepodařilo se však uprchnout všem. Jeden ze synů byl zajat ruskými vojáky a několik dalších příbuzných bylo zabito. Vzhledem k tragickým okolnostem odchodu ze země původu získala rodina azyl poměrně rychle. Otec rodiny však neunesl traumatické zážitky způsobené mimo jiné i jeho vlastním zajetím a mučením a po určité době propadl pití alkoholu. Když jeho závislost přerostla v týrání manželky, ta se rozhodla i s dětmi muže opustit a našla útočiště v azylovém domě, kde se postupně její tři děti začaly aklimatizovat na nové prostředí. Začaly chodit do školy a ona si našla práci v nemocnici. Jelikož pracovala v Čečensku jako zdravotní sestra, uznali jí dosažené odborné vzdělání. Její děti si pomalu začaly zvykat na pocit bezpečí, které dlouho dobu neměly. Děti si postupně ve třídě našly kamarády. Mladší syn opět začal hrát hokej a stal se velmi úspěšným hráčem. Situace rodiny se po čase stabilizovala a nalezli také nový byt, kam se rodina mohla přestěhovat a začít nový život.

Příběh 2
Třiadvacetiletá slečna z Afghánistánu je žadatelkou o mezinárodní ochranu. Nikdy neměla možnost chodit do školy, protože v oblasti, ze které pochází, nesměly dívky školu navštěvovat. Její strýc ji učil doma. Učila se všemu potřebnému k životu včetně angličtiny. Nyní je v ČR již rok a půl. Snaží se pracovat, aby uživila své dva mladší nezletilé sourozence, kteří navštěvují základní školu. Rodiče tu nemají. Dívka chce studovat a dohnat to, co zameškala. Rozhodla se doplnit si vzdělání, aby se mohla v budoucnu přihlásit na vysokou školu. Přestože musí hodně energie věnovat učení češtiny, škola jí baví a věří, že to dokáže.

Příběh 3
Před několika lety v zimě byla na Šumavě nalezena skupinka vyčerpaných běženců ze Srí Lanky. Někteří z nich měli těžké omrzliny a musely jim být amputovány prsty na rukou a nohou. Do této situace se bezpochyby dostali s „pomocí“ převaděčů. Muži dostali v ČR po krátké době humanitární azyl.

Příběh 4
Pan X z Iráku přijel do ČR pozemní cestou nelegálně v kamionu přes Ukrajinu. Několik týdnů nejedl nic jiného než brambory a vodu. V ČR čeká na azyl už skoro 4 roky.

Příběh 5
Rodina XY z Arménie byla do ČR vyhoštěna ze SRN, kde 5 let žádali o azyl. Vzhledem k novinářské činnosti manžela byli přesvědčeni, že azyl získají; v SRN oba rodiče pracovali, děti chodily do školky, všichni se naučili německy. Německý soud jim nakonec azyl neudělil a oni museli vycestovat. V ČR se opět snažili začít znovu a pracovat, což bohužel po dobu 1 roku nesměli. Po 2,5 letech bezvýsledného čekání se rozhodli pro nelegální opuštění ČR , jejich další osudy nejsou známy.

Příběh 6
Mladá Číňanka byla zadržena na území ČR jako nelegálně zde pobývající cizinka a umístěna do zajišťovacího zařízení pro cizince. Muži, kteří ji do ČR přivezli, jí řekli, že se nachází v Německu. Ihned po zadržení požádala o azyl, neuměla si dost dobře představit, o co se jedná, ale takhle jí to prý poradili. Vyprávěla o tom, že od dětství byla sirotek, žila sama ve vesnici, kde nikoho neměla. Muž z města jí nabídl, že ji dostane do Evropy. Všechno zařídil. Za jakou cenu, to nikdy nezmínila. Po umístění do uprchlického tábora za pár týdnů zmizela neznámo kam.

Příběh 7
Čečenské rodiny, které nedostaly azyl v Polsku, přišly žádat o ochranu do ČR. Přišly pěšky přes polsko-české hranice. Po několikaměsíčním až několikaletém čekání na rozhodnutí o azyl se mnoho z nich rozhodlo pěšky přejít „zelenou hranici“ do Rakouska. Někteří z nich dostali v Rakousku azyl, někteří byli vráceni zpět do ČR.

Poslední aktualizace 30.12.2011

• Zdroje

Internet:

http://www.businessinfo.cz

http://www.migraceonline.cz

http://www.mvcr.cz

http://www.ilo.org

http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_rizeni_azyl

http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/komu-pomahame/uprchlici.html