Magda: Jak vy jste sem vlastně přišli?

Jami: To mám moc rád tuhle otázku.

Ali: Nás by to fakt zajímalo.

Jami: No já nevím jestli to unesete, protože to bylo fakt drsný…Nejdřív nás málem unesli, byla to hrozná honička v autech, brzdy skřípaly, málem jsme se vybourali, pak jsme se s tátou prostříleli, maminka měla hrozný strach a křičela. Projeli jsme zátarasama a ocitli jsme se tady.

Magda: Fakt jo, to není možný, to je jako z filmu.

Jami: No, maličko jsem si to přibarvil…to jen abyste věděli, že být uprchlíkem je pěkný fičák.

Ali: Hele Jami, bylo to fakt dobrý, ale teď popravdě.

Jami: No průšvih je v tom, že legálně jsme se nemohli z Iráku dostat, a když chceš nelegálně, tak potřebuješ prachy, takže jsme museli všechno prodat včetně baráku, zaplatit převaděčům a ještě jsme jim museli dát svoje pasy a oni slíbili, že nás dostanou do Německa. Jenže to jsme byli hodně naivní, protože nás vyklopili za nějakými hranicemi v lese a řekli, že už jsme na místě a ujeli. My jsme bloudili tím lesem, vůbec jsme netušili, kde jsme a až když jsme se dostali do nějaký vesnice, tak jsme pochopili, že v Německu nejsme, ale nevěděli jsme, kde jsme se ocitli. Jediný, co jsme věděli, bylo, že musíme najít policajty a říkat „azyl“. No a pak už to šlo hladce, policajti nás odvezli do karantény a pak do tábora.

Magda: A proč jste nevycestovali legálně, tohle je přeci hrozně nebezpečný?

Ali: Co je to ta karanténa, vy jste byli nemocný?

Jami: Tak počkejte, vy jste zvědaví, jedno po druhým….