Pavla: Co to máš na tý mikině? Hup, hup? To je anglicky?

Tim: Ne, to je holandština.

Pavla: A co to jako je?

Tim: Takový povzbuzovací pokřik. Něco jako hopla, hybaj nebo tak něco.

Pavla: Hele a jako – teď mě napadlo – jak vlastně mluvíš doma?

Tim: No, s mámou česky a s tátou holandsky.

Pavla: Kecáš! Jak to zvládáš?

Tim: Normálka, co je na tom zvláštního?

Pavla: To si teda neumím představit, že bych si překládala, co říkám mámě.

Tim: Jak, překládala? Já si nic nepřekládám. To není, jako když se učíš anglicky.

Pavla: A jak teda?

Tim: Já mám vlastně mateřský a otcovský jazyk.

Pavla: Co? To jsem nikdy neslyšela.

Tim: To bylo tak, že táta na mě mluvil vždycky holandsky a máma česky. To, že to jsou dva jazyky, jsem pochopil pořádně až ve škole.

Pavla: Hmm, to je vlastně docela dobrý, hodilo by se mi to na angličtinu.