Andrea: Hele Suong, co to máš za obrázky? Vypadaj oba stejně, ale nejsou...

Suong: Oba jsou to pohledy na vesnici, kde žije moje babička a některý příbuzný. Jenomže jeden je před erozí a druhej po ní.

Magda: Před erozí?

Suong: No, jednoho dne se ten svah, co vidíte vpravo, celej sesunul, zavalil několik domů a bylo to. Proto jsme vlastně tady.

Andrea: Fakt? Jste jako před tou erozí utekli až sem, jo?

Suong: No, vlastně jo – ty pozemky táta koupil po návratu z Česka, že tam bude celá rodina hospodařit, my jsme byli vždycky dost chudý, víš? Ale po tý erozi jsme přišli o půdu, teta se strejdou přišli o dům a bylo to. Navíc se táta i dost zadlužil. Takže to chvíli zkoušel v Hanoji, ale protože jsme se nemohli uživit a splácet dluhy, příbuzný a babička na tom byli taky zle, přijeli jsem sem.

Magda: Ty jo... Hele, Olgo, a vám se taky stalo něco takovýho?

Olga: Hm, nám zerodovalo celý ukrajinský hospodářství...

Všichni se smějí.

Olga: Představ si, že naši třeba deset měsíců nedostali vejplatu, protože stát na vejplaty prostě neměl!

Andrea: To je taky hrůza, jak jste to řešili?

Olga: Víš, že ani nevim? Naši si prostě nějak poradili, ale nakonec to vzdali, a proto jsme dneska tady. Ale stejně to pořád neni nic proti tomu, proč musela utýct Jamiho rodina.

Andrea: To mi nikdy neříkal. Proč utekli?

Magda: Ty to nevíš? Vždyť se stačí podívat na televizi. To, co se tam děje dneska, je dost hrozný. Samý vraždy, dvě války za posledních deset let a tak...

Suong: Jamimu tam prej vojáci při jednom útoku zabili šest příbuzných.

Andrea: Hmm, to je hrozný. Někdy se ho na to musím zkusit zeptat.

Suong: Hele, radši ne – on o tom strašně nerad mluví, asi si tam prožili svoje.

Chvíli ticho.

Magda: Stejně si to nedokážu představit...