Naše banda jela na výlet do přírody a večer se rozhodli udělat táborák, opéct si buřty a prostě se fajn pobavit.

Pavla: U táboráku jsem neseděla od té doby, co od nás táta odešel.

Andrea: Jo počkej, ty vlastně nemáš tátu, co?

Pavla: Nemám no, ale nechci se o tom moc bavit.

Andrea: Já si to nedokážu představit, naši se sice hádají, ale nikdy by se nerozvedli.

Pavla: Někdy je lepší, když se rozvedou, mně stačí brácha, hrozně si rozumíme.

Jami: To moje ségra to má těžký, protože naši jsou poněkud striktní, hlavně táta, takže jí nechce nikam pouštět a já se o ní musím starat.

Jožo: Já bych se teda taky raději o někoho staral , než byl pořád sám.

Magda: Jo, to máš pravdu, být jedináček není žádná výhra, jak si všichni myslí. Rodiče se o tebe pořád bojí a furt tě hlídají, kam jdeš, kdy přijdeš a tak podobně. Vůbec mě to nebaví.

Daniel: No, zase když máš sourozence, tak je máš neustále na krku, kamkoliv jdu, musím je vzít s sebou. Ale na druhou stranu jsem rád, že je nás doma víc, nedokážu si moc představit, že bych sám.

Suong: U nás, co řeknou rodiče, to vždycky stoprocentně platí.

Jožo: No to je snad všude ne?

Jami: To bych neřekl, podle mě jsou někteří rodiče tolerantnější, ale třeba v naší rodině je to docela drsný. Když chceme někam jít, většinou dostaneme od táty dlouhý kázání, co všechno nesmíme a kdy musíme být přesně zpátky. Jakmile to nedodržíme, tak je konec. Naši nám pak nevěří a příště už nás nikam nepustí.

Suong: Naši jsou v tomhle podobný, po škole musím pomáhat tátovi v restauraci a nějaký volno moc neexistuje. Někdy mě to ale i baví a ve skutečnosti to není zase tak hrozný.