Slovo občanství pro mě přestavuje právo na to, že se mi nikdo nebude posmívat jen proto, že jsem cizinka. Zažila jsem spoustu nepříjemných situací. Například když jsme hledali bydlení a volali na inzeráty, první reakce vždy byla: „Kdo jste? Cizinci? Těm nepronajímáme!“ Bylo to dost ponižující. Také když jsme chtěli v půjčovně půjčit videokazety, nechtěli nám vyhotovit členské kartičky, ani přijmout zálohu (dříve to chodilo tak, že když sis chtěla půjčit videokazetu, musela jsi zaplatit zálohu 500,-Kč, kterou ti při návratu kazety vrátili). Ptala jsem se, proč nechtějí, proč se bojí, když v pase máme vízum a jsme legálně přihlášeni. Vzala jsem pas a ukázala jí ho. Paní, která pracovala v půjčovně, hodila můj pas na pult a řekla: „Jste cizinci! A s těma máme špatné zkušenosti“. Byla spousta takových situací, kde jsme si připadali, jako nějaká nižší rasa. Mám kamarádku, která chtěla zapsat svého syna do školy v Ďáblicích. Když přišla do ředitelny a řekla, že je Ukrajinka a chce dítě zapsat do školy, zástupkyně utrousila: „No to je vidět.“ Kdy v mém životě bylo občanství důležité? Asi když jsem dostala první ukrajinský pas (16-17 let). Připadalo mi, že jsem někdo, mohla jsem se pochlubit, že mám ukrajinský pas :-) A naopak: Když jsem porodila dcerku, přála jsem si, aby dostala české občanství, aby nezažívala posměch a ponížení… je to jednodušší, když máš české občanství - dívají se na tebe jinak, máš práci, jinak s tebou mluví a tak dále. Nevím, proč jsou lidé takoví. Poprvé, když jsme přijeli do České republiky, zdálo se nám, že lidé tu jsou milí, usměvaví. Zdálo se nám, že nemluví, ale „zpívají“ (to byl takový první dojem). Jak jdou roky, vidím, že jsou vypočítaví, nepříjemní a rádi se posmívají. U nás na Ukrajině byli lidé rádi, když přijel někdo z daleka. Doporučili mu nejlepší hotel a chovali se k němu hezky. Když někdo přišel na návštěvu, byly stoly plné jídla (ne, aby místní ukázali, že mají prachy, ale proto, aby ukázali, jak je ukrajinská kuchyně chutná, aby byl dotyčný rád, že byl na Ukrajině). Teď, s postupem času, se všechno mění – lidé i stát. Na Ukrajinu se vracet nechceme. Není tam teď vůbec nic – není práce, nejsou peníze. Lidé jsou rozzlobení, nešťastní, ceny rostou. Jak má člověk zaplatit za byt, když například důchod má menší, než to, co má zaplatit. Také ve zdravotnictví máme největší nepořádek (a to je ještě slabé slovo). Když nezaplatíš, nikdo tě léčit nebude! Být Ukrajincem je teď na nic. Ne, že bych neměla ráda svou zemi. Ukrajina je hezká země, má krásnou přírodu, o kterou už se ale nikdo nestará. Prostě teď je život na Ukrajině těžký. Kdyby byla práce a lepší podmínky pro život, lidé by neutíkali daleko od domova, nenechávali by své děti na starost prarodičům. Nevíme, jestli budeme usilovat o české občanství. S tím je řada komplikací. Kdybychom chtěli jet na Ukrajinu za příbuznými, museli bychom žádat o ukrajinské vízum. A kdo z babiček pojede na ambasádu pro naše víza, stát tam frontu a platit za ně? V České republice už máme trvalý pobyt. Zatím jsme spokojeni. A čas ukáže, co dál.