Poprvé jsem nějak vážněji slyšel o Čechách v době studií – to bylo ještě před pádem železné opony. Studoval jsem tehdy filosofii v Utrechtu a po dlouhé době se nabídl výměnný pobyt někam do východní Evropy. Moc jsem neváhal, protože jsem byl zkrátka zvědavý. Tehdy mi bylo 21, pobral jsem s sebou na rok do Prahy spoustu teplého oblečení, protože jsem z vyprávění měl pocit, že tady je pořád hrozná zima a že jedu vlastně někam na Sibiř. První léto bylo pak velké překvapení a já neměl ani pořádné letní boty. Boty, to bylo vůbec téma. Podle bot vždycky všichni hned poznali, že jsem ze západu, a taky se podle toho chovali. Spousta lidí ode mě čekala peníze a ženský se chtěly vdávat.
Když jsem přijel do Prahy, nezbylo mi, než se rychle naučit česky. Tehdy nebylo tak jednoduché najít tu někoho, kdo mluvil německy nebo anglicky, a tak nezbývalo, než rychle zvládnout češtinu. Teď jsem za to ale rád.
Když jsem se po intenzivním českém roce vrátil domů do Holandska, tak jsem prožil šok. Byl jsem hrozně plný všech zážitků a chtěl jsem se rychle vidět se spoustou známých. A vždycky, když jsem jim volal, tak nejdřív vytáhli diář a říkali: „Jo, počkej, můžeme se vidět tak za dva týdny v pondělí na hodinku“. Tomu jsem v Čechách úplně odvyknul, diáře sem přišly až po revoluci. A tak se mi pak vlastně hodně stýskalo. Když padla železná opona, hned jsem s dalšími známými odjel do Prahy, no a pak se podařilo, že jsem tu i zůstal.
Změnilo se toho tady spousta, jen ještě trochu zůstalo, že si o mě spousta lidí myslí, že mám hodně peněz. Jenže já beru normální český vysokoškolský plat, takže vlastně není žádný rozdíl. Dlouho tady byly také dvojí ceny pro cizince ze západu. A tak, když jsme šli někam s rodinou, musela lístky vždy kupovat manželka. Vlastně mi to připadalo dost trapné. Teď už je to ale o moc lepší. |