|
Přijela jsem za prací ještě do Československa. Pracovala jsem v továrně a nepotřebovala se vlastně učit česky, to základní jsem si vždycky vyřídila nebo mi pomohli známí, kteří uměli dobře. Oproti Vietnamu se tady žilo celkem dobře a hlavně jsem tu potkala Tota, se kterým jsme se rozhodli založit rodinu. Po revoluci, když vypršely lhůty v dohodách mezi tehdy ještě Československem a Vietnamem, jsem pomáhala manželovi, který začal podnikat. Nejprve chtěl ještě s dalšími lidmi založit společnost s ručením omezeným, později ale zjistil, že je výhodnější podnikat na svůj živnostenský list. Já tomu sice pořádně nerozumím, ale takhle nějak mi to vysvětlil.
Po revoluci také začal kolotoč s povolením k pobytu a tak. Před několika lety, když už jsme pomýšleli, že požádáme o trvalý pobyt, jsme udělali chybu – přišli jsme si prodloužit vízum asi o dva dny později, než vypršela minimální lhůta. Cizinecká policie nám nejenže nepřijala žádost o trvalý pobyt, navíc nám sdělila, že nám ani neprodlouží stávající vízum, protože jsme prý přišli pozdě. Museli jsme vycestovat a požádat o nové vízum. Samo o sobě by to nebylo tak hrozné, ale bohužel jsme tím ztratili 10 let, během nichž jsme museli čekat na možnost získat zde trvalý pobyt a alespoň trochu se svými právy vyrovnat českým občanům. I přesto zde Tot chce zůstat, já však občas sním o návratu do Vietnamu. Manžel podniká, daří se mu a já mohla zanechat práce v továrně. V podstatě jsem zůstala v domácnosti a občas mu pomáhám v restauraci. Jsem tady už dlouho, rozumím jednoduché konverzaci v češtině, ale příliš nehovořím, neznám dost slovíček a výslovnost mi dělá problémy. Moje dcera mi musí často tlumočit. Naštěstí ji to jde, protože ji vždycky o prázdninách posíláme do Vietnamu, aby si u příbuzných osvěžila své znalosti vietnamštiny a Vietnamu vůbec.
| 
