CzechKid :

Měla jsem docela tvrdej život, tenkrát se nikdo s nikým nemazlil. Hned po obecné škole, když mi bylo 15 let, musela jsem do služby, zrovna začínala válka a byla bída a hlad. Sedlák přede mnou všechno jídlo zamykal. Kamarádka mojí maminky mi dohodila místo služky u jedné obchodnice s textilem v Praze. U ní sice bylo dobře, ale zas jsem musela dělat věci, které se za Protektorátu nesměly. Třeba jsem dostala kufr plnej štůčků látek a na vesnicích jsem je měnila za maso, mouku, vajíčka a jiný dobroty. Jenže když jsem jednou přijela na nádraží s kufrem plným prasátka, zůstala jsem stát jak zkamenělá: byla totiž šťára – prohledávali úplně všechny. Pustila jsem kufr a utekla. Jak já ale tenkrát dostala od milostpaní vyhubováno. To ale nebylo všechno, milostpaní měla dva syny a ti byli členy nějaké anarchistické skupiny a zavřeli je do vězení na Pankrác. Musela jsem pak do košil tajně zašívat cigarety a tajný lístečky se vzkazy. Kdo by to odskákal, kdyby se na to přišlo? No samozřejmě, že já.
Jenže pak přišel rozkaz, že všechny ženy, které se narodily v roce 1924, musí odjet pracovat do Německý říše – my jsme řikaly do Rajchu. To bylo v roce 1943 a mně bylo 19 let. Teď, když na to vzpomínám, divím se, že jsem se z toho nezbláznila strachy. Jenže jak je člověk mladej, tak je blbej a spousta věcí mu vůbec nedochází. Bylo to strašný, nikdo nevěděl, jaký to tam bude, v jakým stavu a jestli vůbec se vrátíme. Ubytovali nás v takovém lágru, žádný soukromí tam nebylo, všude špína. Bydlely jsme tam Češky a Slovenky, Chorvatky, Polky a Rusky. Pracovat jsme chodili do továrny, pracovali jsme u pásu, přeřezávaly roury a později vyráběly šroubky do letadel.
Neměli jsme pořádně co do huby, ale Rusáci, na který už tenkrát všichni nadávali, na tom byli ještě mnohem hůř. Později po válce na ně nadávali snad úplně všichni (samozřejmě tajně), ale musím říct, že nikdy nezapomenu, jak ty lidi zkusili a že to jsou přece stejný lidi jako my.

Tehdá jsem se tam seznámila s jednim Holanďanem. Moc jsme si nerozuměli – já mluvila jen německy a ještě dost špatně, ale měli jsme se rádi. Nosil mi jídlo a dokonce i peníze (a to bylo tenkrát něco!). Nakonec jsem ke konci války mohla odjet zpátky do Prahy. Holanďana už jsem nikdy neviděla, ale vzpomínám na něj dodnes.