• O co jde v dialogu "Ty se musíš stěhovat?"?

Děti v dialogu narazí na velmi citlivou záležitost – jeden z Danových příbuzných bydlí v domě, z kterého se jeho obyvatelé musí vystěhovat. Část z nich z důvodu neplacení nájemného, část z nich však jen jako důsledek tohoto rozhodnutí. Děti v dialogu rozplétají složité klubko důvodů, ale také důsledků této situace. Velmi emočně zabarvený dialog naznačuje složitost tématu, stejně jako společenská tabu, která jsou s vyloučením a chudobou spojována.

• Co je…?

Sociální vyloučení můžeme definovat (při vědomí různých způsobů užívání tohoto pojmu) jako proces, kterým jsou jednotlivci i celé skupiny osob zbavováni přístupu ke zdrojům nezbytným pro zapojení se do sociálních, ekonomických a politických aktivit společnosti jako celku. Proces sociálního vyloučení je primárně důsledkem chudoby a nízkých příjmů, přispívají k němu však také další faktory, jako je diskriminace, nízké vzdělání či špatné životní podmínky. Sociálně vyloučení jsou odříznuti od institucí a služeb, sociálních sítí a vzdělávacích příležitostí.

Ghetta (chudinské enklávy): Pojem ghetta referuje k prostorově vymezitelným částem urbanistických celků, kde jsou koncentrovaní lidé jednoho etnika, rasy, sociálního postavení nebo kulturní či náboženské příslušnosti. Původně se vztahoval k separovaným židovským čtvrtím v evropských městech. Pojem ghetto úzce souvisí s konceptem segregace, která je všeobecně chápána jako sociální proces vykazování „odlišných" skupin do prostorově ohraničených enkláv, většinou doprovázený znemožněním jejich účasti na dalších rovinách sociální interakce se zbytkem společnosti (často jsou přípustné jen přesně vymezené formy ekonomické interakce, zbytek sociálního života probíhá odděleně). V případě institucionalizované segregace můžeme mluvit o apartheidu. Obyvatelé ghetta však nemusí být rekrutovaní jen na základě etnicity nebo kulturní příslušnosti, ale i svého nízkého socioekonomického postavení, které také může vzniknout jako sekundární výsledek segregace (tzv. etnizovaná chudoba). V chudinských enklávách dochází k nárůstu sociálně-patologických jevů.

Kultura chudoby je koncept amerického antropologa Oscara Lewise, přičemž základem tohoto konceptu je tvrzení, že lidé žijící v prostředí chudoby na okraji tržní společnosti mohou za určitých podmínek vytvářet vlastní subkulturu, která se předává z generace na generaci. Tato subkultura se bez ohledu na to, kde se vyskytuje, vyznačuje mj. těmito znaky:
— nezaměstnanost a nízké příjmy
— absence formálních organizací za hranicí rodiny
— nedůvěra v organizace majoritní společnosti
— vysoký výskyt neúplných rodin a neoficiálních partnerských svazků
— pocity deprivace a rezignace
— tolerance sociálně patologického chování
— orientace na krátkodobý prožitek apod.

Pozn. autora definice byly převzaty ze stránek http://www.integracniprogramy.cz

• Téma

Tématem rozhovoru je sociální vyloučení. Jde o proces, kterým je vylučována skupina obyvatel či jednotlivec na okraj společnosti. Na tomto okraji je skupina odstřihnuta od zdrojů, které společnost vytvořila pro regulaci a rozvoj společenského, sociálního života svých členů. Obyvatelé okraje společnosti se tak stávají občany „druhé kategorie“. Tento jev s sebou nese konkrétní důsledky pro život rodiny a jednotlivců žijících v situaci sociálního vyloučení a také pro zbytek společnosti.
Proces vylučování se dá popsat slovem exkluze (synonymum vyloučení) a také slovem segregace. Jde o proces, v kterém segregovaná, vytlačovaná skupina nemá možnost ovlivnit procesy, kterými ji většina ve společnosti na okraj odsouvá. Jde o nedobrovolný proces. Trochu jiný je fenomén separace, v kterém se skupina obyvatel odděluje od většiny. Účelem je například udržení kulturních tradic, ekonomický prospěch a také vnitřní sociální soudržnost komunity. Takto separovaná komunita má větší možnost vzájemné výpomoci a interakce mezi členy komunity. Jde o dobrovolný proces, který pokud není doprovázen následnou segregací, tak nezpůsobuje, že by členové separované komunity měli zásadně ztížený přístup ke službám distribuovaným společností.
Termín exkluze je často spojován s pojmem chudoba, bývá za něj i zaměňován. Chudoba jako jev provází život v různých společnostech od věků. Pojem chudoby se v dějinách měnil, ale je vždy vázán na hospodářský a společenský vývoj. Chudoba byla také vnímána jako subjektivní pojem, velkou roli hraje míra osobního hodnocení každého jedince. Hmotný vzestup společností novověku a také průmyslové revoluce s sebou přinášely změnu chápání chudoby a také její vnímání ve společnosti. Chudoba je vždy v očích bohatších v rozporu s hospodářským pokrokem společnosti jako celku. „Šťastnější“ část společnosti tak na obranu před chudobou budovala systém podpory chudých a zároveň definovala potřebnost této podpory. Postupně vznikl odborný diskurz o chudobě, jako např. v 19. století literatura tzv. pauperismu. Důvodem chudoby tak byla podle tohoto diskurzu lenost, hazard, alkohol, taneční zábavy a úpadek náboženského cítění.

Dnes rozlišujeme absolutní chudobu a její subjektivní složku. Absolutní chudoba je definována jako stav nedostatku prostředků k zachování fyzického či sociálního života jedince. Relativní chudoba je pojem vyjadřující vztah k obecně platným životním standardům společnosti (EU např. definuje relativní chudobu jako 50% průměrného příjmu). Tyto pojmy se zcela nekryjí. Chudoba materiální automaticky neznamená život v sociálním vyloučení.
Sociální vyloučení je termín, který se poprvé objevil ve Francii v 70. letech a pojmenovával skupinu občanů vypadávajících ze sociálního systému. Později se stal termínem označujícím mnohem širší skutečnost života na nejnižším stupni sociálního žebříčku a stal se termínem etablovaným v dokumentech EU.

Jde o jev, který se vyskytuje v moderních industrializovaných a urbánních společnostech na všech světadílech. Ghetta rostou na okraji francouzských velkoměst, severoamerických měst, ale také v Jižní Americe a Asii. Jedním z možných způsobů, jak popisovat vnitřní mechanismy života v ghettu, je také např. koncept kultury chudoby. Tento koncept umožňuje popsat situaci v ghettech dneška jako jev univerzální – spojený ne s etnickou charakteristikou, ale s životem v určité sociální situaci.

Co je sociální vyloučení?
Situaci lidí žijících v sociálním vyloučení ovlivňují vnější vlivy, které tito lidé nemohou ovlivnit. Jde o tyto vlivy: trh práce a jeho charakter, bytová a sociální politika státu a obcí, praxe samospráv ve vztahu k sociální politice a především diskriminaci či stigmatizaci ze strany většiny na základě rasy, etnicity, národnosti, sociálního statutu apod. V tomto bodě je vždy pro změnu poměru v sociálně vyloučených lokalitách zásadní postoj většiny, samospráv a institucí státu. Odpovědnost za vnější příčiny leží tedy na celé společnosti.

Tento jev se tedy netýká především „chudých“, ale ohrožuje také např. seniory, maminky na mateřské, příslušníky menšin, propuštěné z výkonu trestu a jiné.
Významnými prvky vyloučení jsou také vnitřní příčiny sociálního vyloučení. Jedná se o jevy, které mají základ v chování individuálních lidí žijících v situaci exkluze. Toto chování je často zdrojem prohlubování exkluze, případně také příčinou exkluze. Tyto vnitřní příčiny jsou v přímém spojení s vnějšími a vzájemně se ovlivňují.
Jedná se především o ztrátu pracovních návyků, dlouhodobou neschopnost hospodařit s penězi, tendenci k rychlému uspokojování momentálních potřeb, které pramení z dlouhodobé frustrace, a také o slabou motivaci řešit problémy spojené s vlastním životem. Vnitřní příčiny jsou tedy spojeny s často nestandardním osobnostním nastavením lidí žijících v situaci sociálního vyloučení. Pro změnu je nutná motivace z vnějšku a změna kontextu, v kterém tito lidé žijí. Jde o dlouhodobý a náročný proces, spojený se sociální rehabilitací jednotlivců a sanací rodin.

Jak probíhá samotný proces exkluze?
Samotný proces, kterým se jednotlivec, rodina, případně skupina obyvatel dostanou na okraj společnosti, se projevuje v těchto oblastech: prostorové vyloučení, ekonomické, kulturní, samotné sociální vyloučení a symbolické vyloučení.

Prostorové vyloučení je nejviditelnějším prvkem ve veřejném prostoru. Jde o místa k bydlení. Městské čtvrtě, ulice, případně jednotlivé domy, které jsou charakterizovány zanedbaností, nízkou kvalitou bydlení a také fyzickou nedostupností běžných služeb, jako je obchod, služebny policie, úřady, školy apod. Často se jedná o domy „hrůzy“, samosprávou označené jako lokality pro neplatiče, sociálně slabé apod. Obecně se z těchto míst stávají „špatné adresy“. Toto označení nese pro obyvatele hmatatelné výsledky v podobě stigmatizace. Zároveň je bydlení v těchto lokalitách velmi finančně nákladné. Tyto náklady jsou dány zvýšenou spotřebou energií ve špatně izolovaných domech, prostorovou nedostupností, vysokými „tržními“ nájmy.

Ekonomické vyloučení je spojeno s vyloučením obyvatel ghett z trhu práce. Tím je vytvořena závislost na sociálních dávkách a černé práci. Tato situace je způsobená jednak z vnějšku, diskriminací na trhu práce, nedostatkem pracovních příležitostí, ale také zevnitř, zadlužeností a ztrátou pracovních návyků.

Kulturním vyloučením je označován ztížený přístup ke vzdělání, znalostem a dovednostem uznávaným a potřebným pro život ve společnosti. V praxi jsou tedy děti z problémových a romských rodin umísťovány do praktických škol, určených dětem s lehkou mentální retardací. Tyto děti poté absolvují školu, která jim neposkytuje základ pro úspěšné zařazení na trh práce. V těchto školách je v reálu pouze snížené penzum látky. Tím je přesouván opět do další generace problém nízkého vzdělání. Ve většině případů mají již rodiče těchto dětí nízké vzdělání a často jsou také tzv. funkčně negramotní. Touto gramotností se rozumí schopnost práce s čísly (jednoduché početní operace apod.), vyhledávání a používání informací, porozumění textu. Nedílnou součástí funkční gramotnosti je také dorozumění se v cizím jazyce.
Vzdělání se tak stává pro tyto děti a jejich rodiče méně důležitou či nedostupnou „výbavou“ pro dospělost. Zároveň velkou obtíží pro zařazení do struktur společnosti a pro fungování v těchto strukturách (především pracovní trh).

Dále je také možné hovořit o samotném sociálním vyloučení, a to ve smyslu omezených sociálních kontaktů. Lidé žijící v ghettech mají mnohem menší počet kontaktů s lidmi mimo úzce vymezený okruh sousedů, a to maximálně s úředníky, učiteli apod. Tím jsou odříznutí od podstatného prvku pro úspěch ve společnosti, od sociálního kapitálu. Společenské „obzory“ těchto lidí jsou omezeny na část vzorců společenského uplatnění, které jsou vymezeny a získány jejich kontakty se sousedy ve stejné životní situaci. Nedostávají se do sociálního kontaktu se zástupci majority, vyjma úředníků a pedagogů. Dalším, často nejčastějším, zdrojem informací o majoritě bývá zkreslující pohled televizní obrazovky.

Poslední je symbolické vyloučení, které se také týká vztahů s většinovou společností a charakteristik, které tato společnost přisuzuje lidem žijícím v ghettech. Lidé jsou většinou označeni za neplatiče, flákače a nepřizpůsobivé. Na základě těchto charakteristik je pak s jedincem takto označeným také zacházeno. Často i přes to, že jde o nepravdivou charakteristiku, získanou pouze na základě barvy pleti. Hovoříme tedy o stigmatizaci, a to na základě sociálního statutu, etnicity a barvy pleti.

Důležitým prvkem je adaptace na podmínky sociálního vyloučení na straně těch, kteří v této situaci žijí. Pro jejich životní vzorce realizované v každodenním životě je charakteristické přizpůsobení se nabízeným možnostem života v ghettu.
V prostředí ghett se jedná převážně o racionální chování. V tomto prostředí platí poněkud odlišná pravidla než ve zbytku společnosti. Jedná se o začarovaný kruh, kde zcela jinou roli hraje rodina jako základní prvek solidarity a záchranná síť pro své členy. Z těchto sítí vyplývá z vnějšku neefektivní chování, které v kombinaci s diskriminací ve veřejném prostoru způsobuje a také prohlubuje chudobu jednotlivců a rodin.

Zjednodušeně řečeno, jednotlivé rodinné sítě se dělí o prostředky, které získají jednotliví členové. Tím je tlumená každá aktivita navíc, která by jednotlivci přinesla větší kredit. Vzdělání se nevyplatí, protože zvýšený příjem plynoucí z vyššího vzdělání bude použit také ostatními členy sítě. Tím se dostáváme k zdánlivě nelogickému vynechávání vzdělání jako strategie pro pozvednutí svého života nebo života dětí. Podobně funguje také situace s prací a apod. Rodina se tak stává pastí, která funguje nejen jako zdroj pro situace ohrožení, ale zároveň jako příčina snížené motivace řešit individuálně své problémy. Přednost dostávají aktivity, které přinášejí rychlý zisk, který se dá aktuálně využít pro potřeby rodiny. Společně s diskriminací, která ve veřejném prostoru prakticky minimalizuje možnosti uplatnění, se kruh uzavírá v chudobě. Chudoba ve spojení s minimální možností vymoci si právo a spravedlnost v lokalitách (policie se v těchto čtvrtích většinou fyzicky nevyskytuje, konflikty nechává tzv. na řešení v rámci komunity, a tak platí, že silná rodina je zárukou ochrany, podobná situace je v případech diskriminace, kterou úřady prakticky nepostihují) vede k etablování kriminálního jednání jako zdroje obživy a akceptovatelného způsobu života. V tomto momentě se stává ghetto zdrojem velkých problémů pro ostatní společnost. Ekonomická zátěž v kombinaci s dalšími společenskými zátěžemi (kriminalita, drogy, hygiena, zdravotní rizika apod.) z tohoto okrajového jevu činí vážný celospolečenský problém.

Jak tato ghetta vznikají?
Česká ghetta jsou produktem posledních asi 15 let. Přirozené sestěhovávání se určitých sociálních skupin, rodin, jednotlivců do míst s přijatelnými náklady na bydlení bylo doplněno záměrným vytlačováním sociálně slabých a Romů z lukrativních bytů v centrech měst a přidělováním bytů těmto rodinám v lokalitách s větší koncentrací Romů a sociálně slabých. Takto získané byty byly často privatizovány či prodány velkým developerským společnostem. V neposlední řadě ghetta vznikají také obcemi řízeným sestěhováním tzv. neplatičů do holobytů.

Hlavními adepty na nálepku neplatičů se po sametové revoluci (1989) stali Romové a sociálně slabí, kteří byli za minulého režimu zaměstnaní převážně na méně kvalifikovaných pozicích pomocných pracovních sil v průmyslu. V nových poměrech se stali prvními propuštěnými a nezaměstnanými. Sociální systém se teprve rozvíjel a tito lidé se dostali do spirály dluhů, závislosti na sociálních dávkách a také diskriminace. Další vývoj kopíroval situaci z jiných států. Zvětšovala se frustrace takto stižených lidí, kriminalita, závislost na dávkách a také na šedé ekonomice.

Tyto mechanismy spojené s bydlením se staly také prostředkem, jak se zbavit nechtěných nájemníků, také pro soukromé vlastníky nemovitostí. Sociálně slabé rodiny ve většině případů kývnou na nabídku opustit svůj byt 4. kategorie (s nájemní smlouvou na dobu neurčitou), získat náhradní byt vyšší kategorie (s nájemní smlouvou na dobu určitou např. na 1 rok) a odstupné ve výši několika měsíčních platů. Tyto rodiny jsou tak stěhovány stovky kilometrů daleko do obcí, kde realitní společnosti levně nakoupí např. obecní byty. Takto např. vzniklo ghetto na sídlišti Janov v Lítvínově, kde žije mnoho rodin také např. z Prahy a středních Čech.

Takto získané byty jsou obratem prodány a rekonstruovány. Vystěhovaným rodinám byly zpřetrhány všechny vazby a ony se ocitly kilometry od svých domovů. V obcích, kde se tyto rodiny ocitly, dochází ke kulminaci sociálních problémů a většinou ke zhoršení sociální situace v ghettech. V neposlední řadě eskaluje také konflikt obyvatel ghetta s lidmi bydlícími v okolí.

Místy v ČR, kde postupně ghetta vznikla, jsou obce, které byly v minulosti charakterizovány velkým zastoupením těžkého průmyslu a potřebou levné pracovní síly. Jde o velká průmyslová centra: severní Morava – Ostravsko, severní Čechy – Ústí nad Labem, Litvínov, Most, střední Čechy a Praha – Praha, Kladno apod. První sociálně vyloučení se také etablovali z řad zemědělských pracovníků a z venkovanů. Ti se z bývalých Sudet přesouvali v 90. letech do velkých měst, kde hledali práci (např. Kladno, Liberec, Plzeň, Praha apod.).

Jak se v ghettu žije?
Život v ghettu je možné charakterizovat několika prvky, které determinují všechny aktivity rodin a jednotlivců. Život v ghettu je provázen všudypřítomnou závislostí na „šedé zóně“,ať již kriminální, nebo ekonomické. Součásti této zóny vytvářejí jeden celek obklopující obyvatele ghetta. Rodiny jsou závislé na dávkách, které končí v kapsách lichvářů, majitelů domů, pronajímajících byty těmto rodinám za vysoký nájem,dále také dealerů drog a provozovatelů heren. V posledních letech se přidávají exekutoři napojení na poskytovatele „výhodných a rychlých půjček“. Tyto skupiny ve spojení s letargií obyvatel vytvářejí podmínky, které snižují výhodnost jakékoli vlastní motivace problémy řešit. Ve spojení s diskriminací na trhu práce a bydlení je situace prakticky neřešitelná. Rodiny se propadají hlouběji a děti přebírají vzorce chování, které jim v prostředí ghetta zajistí přežití. Jsou to: život na dávkách, černá práce, sběr kovů a často příležitostné drobné krádeže.
To vše v kulisách neudržovaných domů, často také neudržovaných veřejných komunikací a špatných hygienických podmínek.

Kdo v ghettech žije?
Problém ghett v ČR je sledován především jako problém etnický. Podle většinového vnímání je problémem Romů. V ČR žije minimálně 80.000 lidí v lokalitách identifikovatelných jako sociálně vyloučených. Složením jde nejen o obyvatele identifikovatelné podle barvy pleti jako Romy, ale např. také o propuštěné vězně, migranty, sociálně slabé rodiny, neúplné rodiny matek samoživitelek a zástupce jiných menšin.

Jako problém Romů je možno sociální vyloučení vidět především ve spojení s diskriminací. Barva pleti je častým důvodem pro odmítnutí pracovního poměru zaměstnavatelem, nájmu bytu, případně zvýšeného nájmu a kauce, práce načerno apod.

Diskriminace a stigmatizace je podstatným prvkem vytvářejícím situaci sociálního vyloučení. Je ale také třeba říct, že dalším prvkem je ekonomika, která se vytvořila kolem lokalit. Výtěžek z těchto aktivit je příjmem do firemních pokladen a rozpočtu mnoha organizací. Neplacení odvodů za zaměstnance, nabízení předražených nájmů v domech vlastněných v lokalitách a na ubytovnách, exekuce dávek, které zajišťují jistotu trvalých příjmů po dlouhou dobu. Tyto aktivity jsou zátěží nejen pro sociálně vyloučené,ale brzdí také odstranění ghett, jsou zátěž pro sociální systém apod. Tyto vlivy odstranit samotní obyvatelé ghett nemohou.

Jaká je cesta ven z ghetta?
Cesta ven vede přes komplexní a systémové změny v mnoha oblastech. Jde o problematiku dostupného sociálního bydlení, rozpuštění ghett a rozptyl jejich obyvatel mezi majoritu, odstranění překážek v zaměstnávání (práce na černo apod.), větší motivační prvek v sociálních dávkách, individuální sociální práci s jednotlivci a rodinami formou např. terénní sociální práce, zvýšení šance dětí z ghett ve vzdělávacím systému. Také by stát měl postihovat důsledně projevy diskriminace, poskytovat větší ochranu rodinám v ghettech. Všechny tyto aktivity jsou dlouhodobé a finančně náročné. Je k nim potřeba vůle společnosti a politiků. V současnosti politici upřednostňují, podobně jako obyvatelé ghett, spíše krátkodobé cíle, limitované délkou volebního období.

Poznámka na konec
Velmi zajímavým jevem je na straně majority stojící mimo ghetta sklon převádění hodnocení jevu sociálního vyloučení do roviny mravní. Jde o jev, který se v diskuzích o chudobě, o postavení chudých a o příčinách chudoby dá vysledovat již ve středověku. Tyto soudy se většinou zcela míjejí s poznáním společenských věd a realitou života lidí v ghettech. Tyto soudy mají živnou půdu v předsudcích a v negativním významu chudoby v současné kultuře. Redukce chudoby na nepřítele společenského vývoje, předsudky a důraz na ekonomický růst spojený s růstem blahobytu vylučují každého, kdo nechce či nemůže stačit tomuto trendu. Je tedy důležité také přemýšlet o hodnotě, kterou má tento fenomén pro dnešek, a nad hodnotou lidí, nositelů a obětí sociálního vyloučení.

• Příběhy a příklady

Práce na černo
Robertovi je 25 let, bydlí s partnerkou u svých rodičů v jedné pražské lokalitě. Před časem řešil otázku, kam jít pracovat. Jelikož v Praze není velký problém nalézt zaměstnání, brzy měl možnost vybírat si mezi dvěma nabídkami od vcelku seriózních zaměstnavatelů. Posléze však zjistil, že jeho nezaplacené zdravotní pojištění se včetně penále proměnilo v téměř stotisícový dluh, a tak mu bude na plat vystavena exekuce. Za hlídání objektu v pohodlné kanceláři by mu zůstalo pouze 5 300 Kč, což by představovalo jen o 2 000 více, než pobírá v současné době. Po měsíci již pracoval na stejné pozici, ale bez smlouvy. Díky vysokým odvodům mohl zaměstnavatel „na ruku“ nabídnout částku větší, než by byla hrubá mzda, a z takového příjmu navíc nemusí platit daně, pojištění ani exekuci. Zároveň je možné brát i nadále podporu. Výsledkem je, že za stejných podmínek a dokonce u stejného zaměstnavatele si Robert každý měsíc odnáší domů přes 14 000, což je téměř trojnásobek čistého legálního příjmu. A zaměstnavatele toto nelegální řešení přijde o 2 500 Kč levněji.

Převzato z : M. Brož – P. Kintlová – L. Toušek. Kdo drží Černého Petra: Sociální vyloučení v Liberci, Plzni a Ústí nad Labem. Praha: Člověk v tísni, 2007.

Jak se rodí „sociální případy“
Sociálními případy proti své vůli. Kvůli penězům z EU
Lidové noviny, 14. září 2009
PRAHA Iveta Balogová žila léta v obecním domě. Řádně platila nájem, s její rodinou nebyly žádné zvláštní problémy. Přesto se má ona stejně jako sedm dalších bezproblémových partají stát klienty bydlení s doprovodným sociálním programem.
Proč? Ostrava Vítkovice chce jejich činžovní dům prodat sdružení Centrom, které se na sociální bydlení a další služby specializuje.
„Chci být dál nájemníkem obce a ne nějakého sdružení, které poskytuje sociální služby,“ říká Balogová. „Řádně jsem platila nájem, nijak jsem nenarušovala klid, tak proč bych najednou měla patřit pod nějakou organizaci? Je to vůči nám sprosté.“
Logika této transakce je prostá. Městská část se o dům léta nestarala a investovat do něj nechce. Raději ho prodá. Organizace, která nabízí sociální služby, zase lépe než jiný majitel dosáhne na evropské i české dotace.
Prodej, ke kterému má dojít letos v prosinci, má kritiky nejen mezi obyvateli domu. Podle Kumara Vishwanathana ze sdružení Vzájemné soužití jde o ukázkový příklad, jak se evropské peníze dají využít přímo proti svému smyslu.
„Peníze na integraci Romů mají sloužit skutečně jejich integraci,“ říká Vishwanathan. „Tady slouží pravému opaku. Z lidí, kteří fungují, nemají žádné větší problémy, chce tento projekt udělat klienty sociální služby.“
Nájemníci se navíc bojí, že na opravené byty nebudou mít dost peněz. Klienti Centromu v jiném domě platí totiž téměř třikrát víc než oni. „Když opravím dům, nájem se samozřejmě zvedne,“ říká Ivana Neséthová z Centromu. „Budu se ale snažit vytvořit takové podmínky, aby v těch bytech mohli zůstat.“

Poslední aktualizace 11.01.2010

• Zdroje

Odborná literatura:
Balabánová, H. (1999). Romské děti v systému českého základního školství a jejich následná profesionální příprava a uplatnění. In: Romové v České republice. Praha: Socioklub.

Beňák, D. (2002). Organizace a financování terénní sociální práce. In: M. Veselý (ed.) Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom.

Brož, M. & Kintlová, P., L. Toušek. (2007). Kdo drží Černého Petra: Sociální vyloučení v Liberci, Plzni a Ústí nad Labem. Praha: Člověk v tísni. Dostupné z: http://www.epolis.cz/download/pdf/publications_14_1.pdf.

ČHV. (2005). Zpráva o migraci v rámci EU. Praha: Český Helsinský výbor.

Člověk v tísni. (2006). RAXEN: Zpráva o stavu rasismu, xenofobie a antisemitismu v České republice v roce 2006. Praha: Člověk v tísni. Dostupné z: http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_79_1.pdf

Ecconnect – Liga lidských práv. 1. červen je Mezinárodním dnem dětí. „I romských?“ ptá se Liga lidských práv. Ecconect, Praha, 2007 [31. 5. 2007]. Online zpravodajstvi. http://ecn.cz/?x=2008890

ERRC. (2007). The Impact of Legislation and Policies On School Segregattion of Romani Children. Budapest: European Roma Rights Center (ERRC).

ERRC – LLP. (2007). Stigmata – segregovaná výuka Romů ve školách střední a východní Evropy (včetně systémového doporučení Ligy lidských práv a analýz dopadu nové legislativy z let 2004–2005 na vzdělávání romských žáků v českém základním školství). Brno: Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) a Liga lidských práv (LLP).

Gabal Analysis and Consulting – Nová škola, o.p.s .(2006). Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: MPSV. Dostupné z: http://www.gac.cz/documents/brozura_4.pdf.

Gould, S. J. (1998). Jak neměřit člověka. Praha: Lidové noviny.

Hirt, T. & M. Jakoubek, (2006). Romové v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk.

IOM. (2003). Závěrečná zpráva k projektu Analýza soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území České republiky (č. j. OAMP-948/2003): pro odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Praha: Mezinárodní organizace pro migraci (IOM)

IOM. (2004). Závěrečná zpráva k projektu Zajištění monitoringu romských lokalit v České republice vzhledem k probíhajícím nebo potencionálním migračním trendům ze Slovenska (č. j. OAM-175–47/2004). Praha: Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Dostupné z: http://www.mvcr.cz/dokumenty/migrace/2003/prilohy/cesko.pdf.

Jára, M. (ed.). (2006). Sociální diskriminace pod lupou. Praha: Otevřená společnost.

Liga lidských práv. (2007). Liga lidských práv – Systémová doporučení č. 2 a č. 4. Praha: Liga lidských práv. Dostupné z: http://www.llp.cz/cz/systemova-doporuceni.

Mareš, P. (2000). Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. In: Sociologický časopis, 3 (2000).

Mareš, P. (1999). Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Slon.

Matějů, P. & Straková, J. (ed.). (2006). (Ne)rovné šance na vzdělání: vzdělanostní nerovnosti v České republice. Praha: Academia.

Nikolai, T. (ed.). (2007). Příběhy ze špatné čtvrti. Praha: Člověk v tísni, o.p.s.

Rheinheimer, M. (2003). Chudáci, žebráci a vaganti: Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850. Praha:Vyšehrad.

Sirovátka, T. (ed.). (2004). Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných Skupin. Brno: FSS MU: nakladatelství Georgetown.

Víšek, P. (1999). Program integrace – řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 až 1989. In: Romové v České republice. Praha: Socioklub.

Víšek, P. (2002). Sídelní etnická segregace, její rizika a důsledky pro obce. In: M. Veselý (ed.) Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom.

Víšek, P. & Kepková, M.(1999). Romové v systémech sociální ochrany, zdroje sociální Distance. In: Romové v České republice. Praha: Socioklub.

Internet:
Česká ghetta. Stránka kampaně Likviduj!: http://www.ceskaghetta.cz

Člověk v tísni: http://www.clovekvtisni.cz

Diskriminace: http://www.stop-discrimination.info/1453.0.html

Integrační programy: http://www.integracniprogramy.cz

Mapa sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených romských lokalit v České Republice: http://www.esfrcr.cz/mapa

Rada vlády pro záležitosti romské komunity: http://www.vlada.cz/cs/rvk/rzrk/rzrk.html

Terénní sociální práce: http://www.tspweb.cz

Varianty: http://www.varianty.cz