• O co jde v dialogu "Šaríja"?

Děti naráží na to, jak mají zkreslené představy o islámu i jeho praktikování. Prozkoumávají některá témata, pod kterými si nedovedou nic konkrétního představit, jako je např. právě šaríja.

• Co je…?

Šaríja (arab. „cesta k prameni“) je arabský termín pro islámské právo. Je to soubor Bohem (Alláhem) zjevených nařízení obsažených v Koránu, hadísech (souborech výroků, činů a postojů proroka Mohameda a prvních stoupenců islámu) právních tradicích a v muslimské právní vědě (fikhu). Šaríja se zabývá všemi podstatnými problémy lidského života, přes rodinné právo, sexualitu a sociální záležitosti až po obchod a politiku. V sunnitském islámu jsou čtyři základní právní školy (madhaby) – hanáfíjská, hanbalovská, málikovská a šáfi´ijovská.V ší´itském islámu je dominantní dža´faríjovská škola. Šaríja obsahuje některé kontroverzní otázky (např. odpadlictví od islámu). Je to však v prvé řadě otázka jejího výkladu, který může být stejně jako v případě ostatních náboženských textů umírněný, moderní či naopak doslovný, fundamentalistický až militantní.

• Téma

Islám jako způsob duchovního života
Podstatu islámu vyjadřuje samo toto slovo: „islám“ znamená „odevzdání se (Bohu)“ či „podřízení se (Bohu)“. Tento výraz tak odkazuje k životu v souladu s vůlí svrchovaného Boha. Odevzdaný a poslušný člověk je „muslimem“. Odevzdání se Bohu přináší mír i spásu. Oba tyto významy vyjadřuje jedno slovo, „salám“ (možná známe pozdrav „as-salámu alajkum“, tedy „mír s vámi“), které je dle arabské gramatiky blízce příbuzné slovům „islám“ a „muslim“. V islámu tedy jde nejen o vlastní spásu na základě poslušnosti Bohu, ale i o vytváření a rozšiřování prostoru poslušnosti Boha, a tím i prostoru míru a pokoje.
Život v poslušnosti Bohu a v souladu s jeho vůlí je muslimy chápán jako něco zcela přirozeného. Bůh určil způsob života člověka již prvnímu z lidí, Adamovi, a pak s lidmi jednal prostřednictvím svých proroků. Lidé ovšem navzdory prorokům, jakými byli např. Abraham (arab. Ibráhím), Mojžíš (Músá), David (Dáúd), Jan Křtitel (Jahjá) nebo Ježíš (Ísá), Boží vůli zatemňovali, a tak Bůh prostřednictvím anděla Gabriela (Džibríla) oslovil zbožného Mohammeda (asi 570-632), jenž je považován za posledního z proroků a jejich dovršitele, tedy za „pečeť proroků“. Na základě těchto zjevení byl lidem dán Korán, definitivní a věčně existující Boží slovo, které lidé nemohou pokazit.
Podobně jako islám existuje už od stvoření, mnoho muslimů též věří, že všichni lidé se narodili v podřízenosti Bohu, tedy jako muslimové. A podobně jako lidstvo pravou víru kazilo, někteří z narozených nejsou svými rodiči podle vůle Boha vychováváni. Z tohoto pochopení je samozřejmé, že Boží vůle obklopuje člověka ve všech oblastech, po celý život a že pro muslima neexistuje žádná samostatná, oddělená sféra mimo „náboženství“. Vše, co činí, je bohoslužbou a on sám je ve všech oblastech života Božím služebníkem. Podobně i společenství muslimů těžko může rozlišovat islám a např. politiku. Celý život jednotlivce i společenství má být „odevzdáním se“, „islámem“.
I v životě v podřízenosti Bohu se muslim samozřejmě musí rozhodovat. Správnou cestu mu ukazuje šarí´a, soubor Bohem zjevených předpisů. Je to propracovaný systém právně-náboženských a etických norem prostupující celým životem muslima od narození až po smrt (stanovuje tak normy lidského chování od rodinného práva, sexuality, obchodování až po trestní právo, ve kterém jsou některé tresty velmi přísné, ale zdaleka ne vždy a v každé muslimské zemi dochází k jejich uplatňování). Předpisy šaríje vyplývají z Koránu a tradice, již tvoří sbírky Mohammedových výroků a činů. Z těchto dvou zdrojů postupně vyrostl třetí, souhrn rozborů islámských učenců právní vědy. Jednotliví učenci ale nahlížejí na některé příkazy rozdílně, a to nejen kvůli své příslušnosti k jedné ze čtyř hlavních islámských právních škol (tzv. madhabů), ale i kvůli kultuře, z níž vycházejí, apod. (jsou např. velké rozdíly mezi muslimy z Bosny a muslimy z Afghánistánu). Mezi učenci je proto obvyklé vést diskusi. V současné době je jejím velkým tématem míra, do níž mají být závazné ty tradiční předpisy, které protiřečí současnému, ve světě běžnému pojetí lidských práv. Zvláště se jedná o svo¬bodu náboženství (a tedy o možnost konverze muslima k jinému náboženství), o tresty za některé činy a o postavení žen.
Oblast vztahu muslima k Bohu je vymezena pěti hlavními okruhy povinností, tzv. sloupy (nebo pilíři) víry. Denními povinnostmi jsou vyznávání víry a modlitby. Vyznání víry (tzv. šaháda) je nejen obsaženo v modlitbách (arab. salát), ale na jeho zákla¬dě je člověk považován za muslima a má být i jeho základním životním postojem. Zní: „Vyzná¬vám, že není božstva kromě Boha a Mohammed je posel Boží.“ Další tři sloupy tvoří charita (zakát), odevzdáva¬ná pro potřeby chudých zpravidla jednou ročně, půst (saum), dodržovaný po dobu celého lunární¬ho měsíce ramadánu od východu do západu slunce, a pouť do Mekky (hadždž), již má každý muslim i muslimka vykonat nejméně jednou za život. Kromě pěti sloupů víry se ale zbožného života muslima dotýká řada jiných předpisů, např. jídelních (zákaz nečistých pokrmů a alkoholu) – potrava musí být halál (podobně jako u Židů košer). Někteří muslimové řadí mezi sloupy víry i džihád, tedy úsilí ve prospěch islámu, a to jak úsilí osobní, tak kolektivní. Džihádu je možné rozumět různě: jako usilování o vlastní poslušnost a zbožnost, jako práci pro muslimskou obec, jako šíření islámské věrouky i jako ozbrojené¬mu zápasu na obranu islámu.
Centry místních společenství muslimů jsou mešity. Zatímco většinu modliteb může muslim vykonat na vhodném místě a za splnění dalších povinností mimo mešitu, páteční polední modlitba má být společ¬ná. V mešitě je v modlitebním prostoru vyznačen směr modlitby k arabskému městu Mekka a často též místo, z něhož imám (představený, který vede modlitbu) přednáší kázání. Obvyklé v mešitách jsou zdobené koberce a kaligraficky provedené citáty z Koránu. Z důvodu úcty se do mešity vchází bez obuvi. Ženy se modlí odděleně od mužů, což je podobná praxe jako u Židů v synagogách či u některých křesťanských církví.
Modlitby provázejí gesta a pohyby a jsou pronášeny arabsky. Jsou tak významným pojítkem mezi muslimy ve všech částech světa, kteří dohromady tvoří velmi pestrý a různorodý celek. V počtu více než 1,2 miliardy muslimů v současném světě tvoří asi jednu desetinu ší´ité. Jejich rozchod s většinovými sunnity má počátek již brzy po smrti Mohammeda, kdy se muslimové nemohli shodnout, kdo bude jeho právoplatný nástupce. Stejný text Koránu vykládají obě strany poněkud odlišně a je zde ještě celá řada drobnějších rozdílů a jiných interpretací.

Islám v současném světě
Pestré a různorodé nejsou jen způsoby života jednotlivých muslimů, ale i společnosti, v nichž muslimové tvoří většinu, a jimiž tak islám do větší či menší míry prostupuje. Tyto společnosti se od sebe liší v mnoha směrech: v míře a rozsahu, do nichž se šarí´a prosazuje jako závazná norma pro všechny příslušníky společnosti, v historickém typu islámu, jímž se řídí a jejž propagují vládnoucí vrstvy společnosti, anebo (často především) v místní kultuře, která se s islámským právem a způsobem života propojuje. V různých zemích tak nalezneme různé zvyky (např. různé typu oděvu a zahalení muslimských žen) nebo i specifické obřady (např. provádění obřízky u žen). Ačkoli udržováním společenských norem jsou v těchto společnostech pověřeny muslimské autority, nemusí to vždy znamenat, že by tyto různé zvyklosti a obřady měly svůj základ v islámu. O oprávnění některých postojů a zvyklostí z hlediska islámu živě diskutují sami muslimové (např. řada muslimských autorit odsoudila ničení buddhistických soch afghánskými příslušníky hnutí Tálibán, některé muslimské autority odsoudily vynesení přísného rozsudku nad spisovatelem Salmanem Rushdiem apod.).
Rychlý pokrok v mnoha muslimských zemích v posledních desetiletích způsobil nejistotu jednotlivců i rozpory ve společnos¬tech. Někteří muslimové se v rychle se měnících podmínkách obávají ohrožení kulturou Západu a svou životní kotvu nacházejí v nekompromisně (fundamentalisticky) pojatém islámu. Občerstvují se ideálem „pravé“ muslimské vlády (chalífátu), s níž by se rádi vrátili k ideálním počátkům a dosáhli míru a pokoje ve smyslu podřízení všeho a všech islámu. Takové snahy vytvářejí v muslimských společnostech napětí, a dokonce i násilné konflikty, které se projevily i v nemuslimských zemích (ve Spojených státech, Velké Británii, Španělsku i jinde) ve formě mezinárodního terorismu. Od násilí a terorismu se ovšem naprostá většina muslimů distancuje. Spolu s tendencí k fundamentalismu je ale možné postřehnout i vzrůstající zájem o lidovou a méně přísnou (pro některé muslimy až nepřijatelně uvolněnou) formu islámu, inspirovanou tradicí islámské mystiky, súfismu.
Konflikty v muslimských společnostech, které se přelily do západního světa, a současně též doposud nebývalá míra přistěhovalectví z muslimských zemí, vedly na Západě k různým reakcím a snahám o řešení otázky, jak vytvářet vhodné okolnosti pro soužití nemuslimské většiny a muslimské menšiny. V některých odpovědích na tuto otázku se projevuje snaha neuvolnit muslimům příliš mnoho místa ve veřejném prostoru a raději regulovat a kontrolovat život jejich komunity. Tato snaha vede např. k obtížím se stavbou mešit v Evropě, nesnázím při povolování muslimských organizací, projevům nedůvěry úřadů k reprezentantům muslimské komunity, omezením v přístupu k právům, jež požívají jiné náboženské společnosti, apod.
Jiné způsoby řešení naopak vycházejí z přesvědčení, že je to vstřícnost, co omezuje nebezpečí vzniku a rozvíjení radikálních postojů, a považují možnost veřejného působení muslimů, výrazy pozitivního přijetí muslimské komunity ze strany představitelů společnosti nebo snahu o zvýšení informovanosti za jednání, které je z dlouhodobého hlediska nejprospěšnější. Snaží se proto muslimy spíše zapojit do dění ve společnosti a vytvořit jejich komunitám prostor, za nějž samy převezmou odpovědnost. Příkladem tohoto způsobu (jemuž také my dáváme přednost) může být Nizozemí, v němž byla otevřena cesta k islámské vysoké škole, na které by mohli studovat budoucí imámové. Toto rozhodnutí je projevem snahy umožnit nizozemským muslimům duchovní vedení lidmi, kteří studovali a žijí v jejich zemi, a nemají tedy radikálně odlišný způsob života. Z toho vychází naděje, že tito imámové pomohou nizozemským muslimům propojit jejich pojetí islámu se způsobem života nizozemské společnosti. Vstřícný přístup nizozemských úřadů ale vzbudil mezi obyvateli i vlnu odporu proti muslimům, která přinesla politické, a dokonce i kriminální důsledky.
Rozpory mezi různými přístupy k muslimské menšině v západních zemích se nejčastěji projevují při rozhodování o stavbě mešit, neboť tyto stavby slouží jako symbol oprávněnosti muslimů vstoupit do veřejného prostoru, a být tedy viditelně plnohodnotnými účastníky života společnosti. Legitimovat tímto způsobem přítomnost islámu v západním světě je ovšem pro určitou část západních společností znepokojující, protože to narušuje tradiční představu veřejného prostoru jako kulturně křesťanského. Kromě těchto symbolických příčin mohou být ale mešity odmítány i proto, že jsou považovány za střediska protispolečenských aktivit. Nezdá se ovšem, že by tyto obavy měly faktické oprávnění.

Islám v České republice
K pestrosti muslimských společenství ve světě přispívá i Česká republika. U nás žije pravděpodobně o něco více než deset tisíc lidí, kteří se považují za muslimy. Mnoho z nich se narodilo v zemích, jejichž společnost je většinově islámská. Ke kulturním a duchovním tradicím mají ale různý vztah. Někteří se snaží dodržovat pravidla islámu a kulturní zvyklosti muslimů co nejvíce jim to život v zemi, která není většinově muslimská, umožňuje: doma nebo třeba i na pracovišti si vytvářejí podmínky pro denní modlitby, nakupují potraviny, které jsou halál (povolené podle šaríje), na veřejnost vycházejí v oděvu, který vyjadřuje jejich podřízení Bohu a vztah k manželskému protějšku, dodržují půst v měsíci ramadán, účastní se společných modliteb v mešitách apod. Jiní z islámu respektují spíše jeho mravní než rituální požadavky a ještě jiní muslimové na viditelný duchovní život v sekulárním prostředí české společnosti rezignují. K páteč¬ním společným modlit¬bám a na oslavu svátků jich najde cestu více než jeden tisíc. V mešitách a islámských centrech se k nim přidávají snad téměř čtyři stovky muslimů, kteří se narodili v naší zemi a kteří k islámu konver¬tovali. Je mezi nimi více žen, především těch, které se provdaly za muslimy. Počet muslimů u nás velmi mírně, ale vytrvale stoupá.
Přirozenými centry duchovního života českých muslimů jsou mešity a islámská centra, hlavně v Praze a Brně. Důstojný shromažďovací prostor je i v Teplicích a v menším počtu se v pátek čeští muslimové scházejí i v několika dalších městech. Shromažďovací prostory (některé z nich jsou natolik skromné, že nebývají označovány jako mešity) neslouží jen ke společným modlitbám, ale i jako společenské, výukové a přednáškové prostory. Podobně jako jinde, také u nás jsou důstojné prostory pro české muslimy důležitým symbolem toho, že jejich komunity jsou sice malou, ale legitimní součástí společnosti. Patrně právě kvůli této symbolické roli mešit proti jejich stavbám část české veřejnosti zvláště ve 2. polovině 90. let protestovala (hlavně v Brně), a v Teplicích dokonce stavbě mešity dvakrát zabránila. Podobně jako na Západě jsou i u nás někteří politici otevřenější stavbám mešit než jiní. Na straně muslimů se u nás s vstřícností setkáme přinejmenším v pražském islámském centru, v pražské mešitě a v brněnské mešitě, kde stojí o kontakt s nemuslimskou veřejností a mají snahu jí otevřít dveře svých prostor, seznámit se s jejími postoji a informovat ji.
Společenství českých muslimů reprezentuje před státem a veřejností Ústředí muslimských obcí, registrované Ministerstvem kultury ČR roku 2004 jako náboženská společnost. Nepravidelně vydává časopis Hlas muslimských náboženských obcí. Provoz největších center muslimů zajišťují Islámská nadace v Praze a Islámská nadace v Brně (jejich internetová prezentace je dostupná na adrese http://islamweb.cz, brněnská mešita se prezentuje i samostatně na adrese http://mesita.cz). Kázání pražského imáma Emira Omice (původem z Bosny) jsou dostupná na Internetu na adrese http://www.minber.cz. Vedle Ústředí a nadací působí řada menších sdružení muslimů, např. Všeobecný svaz muslimských studentů (založený již roku 1991, prezentuje se na internetové adrese http://svazmuslim.cz) nebo Muslimská unie, která se ale v posledních letech zdá málo aktivní.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
V dokumentu Anny Juránkové a Jakuba Kořínka „Islám po česku“ (Česká televize, 2007) říká paní Pavlína (28 let), že v jednu chvíli cítila, že musí „svůj život změnit“. Díky islámu jí „začalo být všechno úplně jasné, ať už se to týká početí, hygieny, rodinných vztahů, společenských vztahů. Paní Pavlína uzavírá tento výčet tvrzením, že islám obsáhne „naprosto všechno“. Říká, že být muslimem v neislámské zemi není těžké, ale je to složitější, člověk tady nemá muslimskou rodinu, tedy rodiče, kteří by byli věřící a podporovali dítě v tom, co dělá. Stěžuje si, že někteří muslimové se setkávají s tím, že rodiče to berou jako přechodnou záležitost, jako výplod fantazie, jako něco přechodného, co za chvilku přestane.

Příběh 2
V dokumentárním filmu „Muslimové přicházejí“ (Václav Křístek, Česká televize, 1998) vystupuje několik muslimů, kteří žijí v Česku. Pan Ibráhím Šata říká: „Do České republiky jsem se dostal jako palestinský student. Studoval jsem zemědělskou školu. Studium jsem nedokončil, seznámil jsem se se svou ženou, která je Češka, vzali jsme se roku 1991, narodily se nám děti a od toho roku 1991 jsem začal podnikat.“
Podobně se v Česku usadil i pan Zaidan K. Muhsin. „Pocházím z Iráku, přesněji z Bagdádu,“ říká: „ Protože jsem byl odpůrcem Saddáma Husajna a byl jsem proti válce s Íránem, musel jsem utéci. Zůstal jsem v Sýrii asi rok a pár měsíců a pak jsem dostal stipendium do České republiky.“ Další život chce pan Muhsin strávit v Česku, a proto požádal o české občanství.
Paní Alena, která také v tomto dokumentu vystupuje, je Češka a k islámu ji přivedl její druhý manžel. Je pro ni také největším vzorem: „Každý den vidím na vlastní oči, co islám obnáší,“ říká, „protože islám je způsob života a u svého manžela vidím, že tímto způsobem opravdu žije, a chci tak žít i já.“ Dále v dokumentu paní Alena vzpomíná na dobu, kdy ještě nebyla muslimkou: „Bylo to ze začátku těžké, protože jsem v dřívějších dobách byla zvyklá chodit mezi lidi, pít alkohol, na diskotéky, tancovat, vyvádět. Nyní ale chápu, že v tom není smysl života. Smysl života je hlavně v mezilidských vztazích, kdy se lidé na sebe mohou absolutně spolehnout.“ Na svém manželovi oceňuje, že nepije, nekouří a je velmi spolehlivý. Změnu v životě paní Aleny přijali její nejbližší různě. Její dvě dospívající děti byly vychovány s důrazem na svobodu rozhodování, a změnu u svého rodiče proto respektovaly velmi snadno. „Ale moje matka je proti tomu, že jsem muslimkou,“ pokračuje paní Alena. „Myslí si, že jsem taková posmutnělá. Ale je to spíš ukázněnost a zodpovědnost vůči životu, která je větší, než jakou mají jiní lidé,“ přemýšlí.

Poslední aktualizace 11.01.2010

• Zdroje

Odborná literatura:
Denny, F. (2003). Islám a muslimská obec. Praha: Prostor.

Kepel, G. (2006). Válka v srdci islámu. Praha: Karolinum.

Kropáček, L. (2003). Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad. Mendel, M. & Ostřanský, B., Rataj, T. (2007). Islám v srdci Evropy. Praha: Academia.

Pavlincová, H. a kol. (1994). Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá Fronta.

Vznešený Korán - komentářem a rejstříkem opatřený překlad významu (2007). Praha: AMS Trading. Komentář: ´Abdulláh Jusuf ´Ali.

Internet:

Blízkovýchodní stránky: http://blizky-vychod.blogspot.com