• O co jde v dialogu "Jak se dělá mandala"?

V dialogu „Jak se dělá mandala“ se Jožo a jeho přátelé objevují v náboženském kontextu . Centrem rozhovoru se stávají jeho duchovní zájmy. Proč někdo dlouze bez hnutí pozoruje mandalu? Není to nudné? Co jde meditujícímu člověku hlavou? Je to snad nějaká hra? Podstatnou otázkou, kolem níž dialog krouží, je: „Co vede člověka k takovým aktivitám?“ Respektive: „Co takové aktivity (modlitba, meditace, návštěva bohoslužby apod.) lidem dávají?“

• Co je…?

Mandala: Symetrický kruhový obrazec, který se odvíjí od jednoho středu v podobě komplikovaného diagramu. Často schématicky zobrazuje kosmos (rozpoložení kosmických sil) a zároveň lidskou duševní strukturu (rozpoložení duševních sil). Vesmír i lidský mikrokosmos mají v mandale hierarchické uspořádání (jednotlivé nadsvětní a podsvětní oblasti, resp. úrovně vědomí, podvědomí a nadvědomí se hierarchicky člení). Běžně se v mandalách objevují také božstva a další bytosti, které vládnou daným dimenzím. Mandaly bývají tradičně pestrobarevné. Vyrábějí se z písku, rýže, mouky či jiného materiálu. Tento typ mandaly se po provedení potřebných rituálů zase zničí. Např. v tibetském buddhismu se setkáme s vysypáváním použitého materiálu do vody. Omezená doba existence mandaly pak v sobě odráží pomíjivost jevového světa (tj. všeho, co má konkrétní formu, tvar a barvy). Existují však i trvanlivější mandaly z kovu či kamene (ryté, tesané, kreslené atp.). Také četné buddhistické stúpy či hinduistické chrámy představují gigantické mandaly.
Mandaly se používají jako pomůcka k individuální meditaci i jako součást kolektivních obřadů. Samotná jejich tvorba je upravena množstvím rituálních předpisů. Analytická psychologie (hlubinně psychologický směr C. G. Junga a jeho pokračovatelů) používá mandaly jako prostředek sebezkoumání v rámci psychoterapie.

Meditace: Meditace je určitým druhem duchovní práce na sobě. Má krátkodobé a dlouhodobé cíle, může tedy fungovat jako metoda regulace aktuálního duchovního a psychofyziologického stavu i jako prostředek sebevýchovy. Velká část meditačních technik vede k celkovému zklidnění mysli a může sloužit i jako trénink emoční sebekontroly.
Hlavní cíle meditace však bývají duchovní, např. hlubší náhled do skutečnosti, že celý svět jevů (dějů, věcí, osob a vztahů) je pomíjivý. Obvykle se při meditaci zaostřuje pozornost na jeden předmět tak, aby z mysli meditujícího bylo vyloučeno vše ostatní. Známé je např. koncentrované pozorování vlastního dechu bez snahy měnit jeho frekvenci. U jiných typů meditace se středem pozornosti stává nějaký obraz, který si meditující vytváří ve své imaginaci, příp. má jeho fyzickou předlohu (mandala, různé diagramy, barevné kruhy – tzv. „kasina“ atp.). Jindy je součástí meditace recitace určitých slov či vět (tzv. manter), odpočítávaných pomocí buddhistického růžence zvaného „mála“. Existuje také meditace o vlastní smrtelnosti (v buddhismu „marana-sati“ v křesťanství „ars moriendi“) při které si meditující zpřítomňuje nevyhnutelnost vlastní smrti pomocí jednoduchých vět a vizualizace. Meditace se vyskytuje v řadě náboženství po celém světě a má stovky podob. Nelze proto podat její vyčerpávající a přesnou definici.

Náboženské paralely a náboženské odlišnosti: Ačkoliv se různé náboženské systémy v mnoha aspektech odlišují, najdou se i četné paralely. Jejich existence je jednou z možností, jak blíže porozumět i takové náboženské tradici, která je naší původní kultuře cizí nebo se zdá na první pohled dosti exotická. Např. v dialogu zmiňovaná mandala nachází určitou obdobu v ikonách východního křesťanství, které rovněž pomáhají při koncentraci a představují tak – stejně jako mandaly – vstupní bránu do duchovního světa. Dále růženec (náhrdelníku podobná modlitební pomůcka, šňůrka s řadou kuliček na odpočítávání jednotlivých modliteb), který známe z katolického i pravoslavného křesťanství, existuje rovněž v buddhismu a hinduismu ( říká se mu „mála“, má 108 kuliček a používá se při meditativní recitaci). V různých náboženských systémech se v té či oné formě vyskytuje modlitba, meditace, zpěv a náboženská hudba, chrámy, kněží či duchovní učitelé, posvátné spisy apod.

• Téma

Setkání s cizí náboženskou tradicí přináší řadu potíží, které mají společného jmenovatele: není snadné jim porozumět. Vedle buddhismu (jehož se týká v dialogu zmiňovaná mandala) mohou v českém prostředí na nepochopení okolí narážet také islám, hinduismus či např. méně známé křesťanské směry. Pokud se prvky těchto tradic objeví ve školním prostředí, mohou se stát předmětem údivu, posměchu či dokonce opovržení. Důvodem však není jejich neužitečnost či domnělá nelogičnost. V cizím prostředí se tyto prvky ocitají mimo svůj původní kontext, v jehož rámci mají svůj smysl. Vzhledem k rozšířené tendenci mnoha lidí posuzovat i vše cizí podle měřítek vlastního kulturního prostředí se pak zdají zbytečné, nesmyslné či nedůvěryhodné. Jednou z mála možností, jak jim porozumět, je hledání podobností s prvky vlastní kultury (kulturních či přímo náboženských paralel).

Prvky religiozity ve školním prostředí
Tak jako řada jiných oblastí života, zasahuje i do oblasti náboženské fakt, že žádná z kultur už dnes nemá možnost existovat jen sama pro sebe - izolovaně od ostatních. Právě školství je s touto skutečností konfrontováno všude v Evropě. Situaci ztěžuje nedostatek zkušeností a z nich plynoucích návyků, vzorců chování, rolí. Multikulturní prostředí je pro mnohé něčím novým, něčím, co ještě není součástí po mnoho let tradovaných společenských struktur. Schází vzor rodičů a prarodičů (lidově řečeno: „moudra našich babiček“), jak žít spolu s muslimy, buddhisty a zástupci dalších kulturních okruhů. Paradoxně právě náboženský život bývá tradičně určován hodnotami a zvyky, které se předávají po generace. A tak se různé náboženské systémy, pro něž bývá zachování tradic důležité, ocitají ve zcela novém ( ne vždy přátelském) prostředí.
Za těchto okolností může pocit dezorientace svádět k ulpívání na všem starém a ověřeném. A to jak ze strany náboženské minority, tak i ze strany většinové společnosti. Psychologicky viděno jde o jakýsi pokus přivolat zpět takové podmínky, ve kterých se můžeme snáze orientovat a které nám poskytnou větší pocit bezpečí. Každá nepřehledná situace, jejíž řešení se musí teprve najít, představuje významný stresor. Přitom platí: čím komplikovanější daná situace je, tím radikálnější budou pokusy o její popření. V případě multikulturního prostředí tak hrozí eskalace xenofobie a oživování všech předsudků s ní spojených.
Jiným pokusem o překonání ztráty jistot, které plynou z přehledného, monokulturního světonázoru, je snaha o neutralitu. Známým příkladem jsou spory o zákaz nošení šátku nebo kříže žáky či učiteli na německých a francouzských školách. Absolutní nestrannost však není možná. Její zastánci obvykle zaměňují vlastní kulturní vzorce za neutrální půdu. Důvodem je přirozená tendence vnímat vše známé jako normální, obvyklé či nenápadné. Jeden a ten samý prvek okolního světa (např. kus oblečení) však může být považován za neutrální či nenápadný v jedné kultuře a zároveň budit pohoršení či údiv v kultuře jiné. Tak jako šátky na hlavách muslimek napovídají příslušnost k islámu, napovídá také zdánlivě neutrální oblek s kravatou příslušnost k euroamerickému kulturnímu okruhu. Rovněž volba vyučovaných předmětů odráží zcela konkrétní způsob myšlení a vidění světa. Navíc neexistuje autorita, která by z pozice kulturního a světonázorového vakua určovala, co je nestranné.
Příslušníci náboženských menšin mohou podobné pokusy o „neutralitu“ vnímat jako demonstraci síly ze strany kulturní majority, což výrazně ztěžuje vzájemné porozumění. Se stejnou opatrností je třeba přistupovat k různým koncepcím integrace cizinců. Není-li jejich základním stavebním kamenem ochota připustit náboženskou a kulturní různorodost, povede nutně takto pojímaná integrace k pouhému vnucení jednotného životního stylu (jakémusi počeštění či např. poněmčení nebo popolštění u našich sousedů).
Z těchto důvodů je třeba pečlivě zvažovat veškeré školní zákazy a příkazy, které se dotýkají nábožensky motivovaného chování. Sporná nařízení a postihy za jejich nedodržování mohou v případě žáků v prepubertálním věku narážet na odpor rodičů a u žáků či studentů v pubertě a adolescenci mohou vést k odmítnutí autority vyučujícího. Žák, který je v projevech svého náboženského přesvědčení omezován, prožívá danou situaci jako dvojí nátlak: ze strany svého svědomí či náboženské autority a ze strany školy – oběma instancím přitom vyhovět nelze. Navíc je pro svou odlišnost vystaven zvýšenému riziku šikany od spolužáků.

Náboženská zkušenost
Nejobtížnějším úkolem a zároveň pilířem přístupu k nábožensky založenému člověku je však porozumění jeho světu (myšlení, cítění, zájmům, motivaci…). Z tohoto porozumění vyplývá vše ostatní: komunikace s daným člověkem, řešení případných konfliktů nalezením rozumného kompromisu i možnost pedagogického působení či psychologické pomoci v přiměřené formě.

Duchovní prožitek
Člověk je vícedimenzionální bytostí – má svou rovinu fyzickou, duševní a duchovní. A na každé z těchto úrovní (dimenzí své vlastní existence) může něco zažívat. Na rovině fyzické jsou to tělesné procesy (bolest, nemoc, pohyb, únava…), na rovině duševní se jedná o dění v lidské mysli (emoce, myšlenky, představy, vzpomínky). Na duchovní rovině se člověk setkává s něčím, co ho překračuje, co mění jeho pohled na svět a na sebe sama. Může jít o poznání hlubšího smyslu zdánlivě náhodných události, o objevení smyslu prodělaného utrpení apod. Zpravidla jde o skutečnosti, kterým daný jedinec přikládá mimořádný význam, které jsou pro něj osobně velmi důležité. Příkladem takového duchovního prožitku jsou okamžiky, kdy si věřící uvědomuje konkrétní aspekty své víry v boha. Může zažívat radost nebo útěchu při představě, že bohu na něm záleží, že se o něj bůh zajímá bez ohledu na to, má-li v životě úspěch nebo ne. Všednodenní starosti se v takový okamžik mohou jevit jako méně tíživé nebo dokonce nicotné. Jiným příkladem je poznání, že dosud vnímaná materiální existence není jedinou skutečností nebo o všem rozhodující instancí a že vedle ní je možné objevovat jinou, vyšší skutečnost (určité hodnoty, ideály, vztah k vyšší bytosti, naděje na vykoupení) která jí propůjčuje nový smysl.

Duchovní prožitek však není výsadou křesťanství či teistických kultur. Setkáme se s ním také v buddhismu, taoismu nebo dokonce i ve filosofickém ateismu. Duchovní charakter má rovněž prožitek prázdnoty v některých typech buddhistické a zen-buddhistické meditace. Rozhodující není víra v konkrétní dogma. Podstatný je duchovní rozměr dané zkušenosti. Ten se odráží v sebepojetí člověka, který tuto zkušenost zažívá, a na jeho vztahu k okolnímu světu. Celkový ráz duchovního prožitku je spoluurčován okolím (např. ostatními věřícími) i vlastními zkušenostmi. V určitých zlomových okamžicích (a zároveň pozvolna v průběhu delšího úseku svého života) jedinec přijímá víru sdílenou větším počtem lidí (rodina, sbor, přátelé, církev) za svou vlastní. Víra přitom není pouze přesvědčením o pravdivosti konkrétního tvrzení. Zahrnuje také celkový postoj k vlastnímu životu (jakési celoživotní naladění či nasměrování) a vztah k tomu, co nebo kdo představuje nejvyšší skutečnost v rámci daného způsobu vidění světa (bůh, tao, pravda). V teistikých systémech (judaismus, křesťanství, islám) se tento vztah do určité míry podobá vtahu dvou blízkých lidí. Bůh je např. v Bibli přirovnáván k rodiči a je oslovován jako „nebeský otec“, „otec na nebesích“ či „náš otec“ (srv. název nejznámější křesťanské modlitby). V souladu s tím lze modlitbu považovat za komunikaci svého druhu – modlící se člověk má k bohu určitý vztah, klade na něj určitá očekávání (např. že naslouchá), pociťuje k němu důvěru atd.
Tento vztah se v jiné podobě objevuje i v náboženstvích, která nejsou explicitně teistická. Např. vůči Buddhovi lze také pociťovat vděčnost, obdiv či hluboké sympatie. Zde však nebývá v popředí samotná důvěra v zakladatele buddhismu. Ta je jen opěrným bodem na stezce duchovního růstu, který musí jít každý buddhista sám za sebe. Tradičními texty je vybízen, aby si veškerá tvrzení nauky ověřoval svou vlastní zkušeností. K tomu slouží meditace. Je prostředkem, jak nahlédnout (zažít, ověřit si), že svět jevů je skutečně pomíjivý, že touha (po věcech, po úspěchu, po štěstí zaručujících životních podmínkách, po dlouhém životě) skutečně přináší utrpení atd.
Rovněž v teistických náboženstvích se setkáme s aktivitami, které představují duchovní práci na sobě: společná recitace vyznání víry, zpěv žalmů, pravidelné čtení posvátných textů (Tóry, Koránu, křesťanské Bible), modlitby, exercicie (tj. duchovní cvičení, ne nepodobné meditaci v buddhismu). Pokud k takovým činnostem dochází pravidelně rozšiřuje se jejich působení o rytmizaci času. Věřící pak čerpá duchovní útěchu a posilu např. z modlitby samotné a zároveň vnímá průběh dne jako strukturovaný podle času pravidelných modliteb. Jeho den získává zvláštní rytmus. Kromě duchovního významu tohoto rytmu se obvykle objevuje také příznivý duševně – hygienický efekt.
Zvláštní kategorii představuje účast na společných obřadech. Podobně jako individuální náboženské úkony (duchovní cvičení, modlitba, meditace) poskytuje příležitost k vnitřnímu ztišení, přerušení všednodenní činnosti, odpoutání se od profánních starostí a koncentraci na to, co je v rámci daného náboženství považováno za posvátné. Může přinášet také útěchu a určitou posilu, která plyne z přítomnosti ostatních (vědomí, že jsou tu i jiní, kdo sdílejí stejnou víru).
Během duchovně zaměřené aktivity se může objevit změna v celkovém emočním naladění, myšlení, imaginaci a vnímání. Svět a vlastní působení v něm (cíle, touhy, starosti) se mohou jevit jako proměněné. Např. některé obavy ustupují do pozadí – jakoby ve stínu neporovnatelně vyšší skutečnosti.
Tento fenomén souvisí se zvláštním rysem duchovních zájmů člověka, z dnešní perspektivy velmi důležitým. V nejrůznějších kulturách jsou duchovní záležitosti do značné míry v opozici vůči záležitostem všednodenním, profánním. Čas bohoslužeb či meditací nabízí zcela jinou atmosféru než např. čas nákupů nebo pracovních schůzek. Pravidelná účast na aktivitách duchovního charakteru tak může poskytovat větší imunitu vůči tlakům výkonnostně a soutěživě orientované společnosti.
Veškeré niterné zkušenosti tohoto typu jsou velmi těžko slovy uchopitelné. Čím vyšší je jejich intenzita nebo význam, tím obtížnější bývá hledání slov k jejich popisu. S tímto problémem se často potýkali mystici různých tradic. Jazyk se vytváří a obohacuje spíše prožitky všedního dne, takže trefné výrazy pro jednotlivé nuance náboženské zkušenosti postrádá.

• Příběhy a příklady

Martin před rokem objevil svět buddhismu. Je mu třináct a denně medituje. Už v tom má určitou praxi. Ve škole se svými duchovními zájmy problémy nemá. Je vegetarián, ale školní jídelna má vždycky na výběr něco bezmasého. Spolužáci nevědí, že je buddhista. Neví to ani většina učitelů. Martinovi rodiče totiž pro jeho světonázor moc pochopení neprojevili. Jeho buddhismus považují za pubertální výstřelek a doufají, že „to zase brzy přejde“. Martin se proto bojí dalších odmítavých reakcí, takže o svém přesvědčení raději s nikým nemluví.

• Zdroje

Odborná literatura:

Bstan-Dzin-Rgya_Mstho, XIV. Dalajlama (2000). Transformace mysli. Praha: Pragma.

Čhödrön, Pema (2004). Začni tam, kde jsi. Praha: Nakl. Šťastní lidé.

Frýba, Mirko (1996). Psychologie zvládání života. Brno: Masarykova univerzita.

Goldstein, Joseph (2000). Meditace vhledu. Praha: Alternativa.

Goldstein, Joseph; Kornfield, Jack (1997). Hledání srdce moudrosti - učebnice buddhistické meditace. Praha: Alternativa.

Gunaratana, Henepola (2006). O meditaci srozumitelně. Praha: Malvern.

Lopez, Donald S, Jr.(2003). Příběh buddhismu. Brno: Barrister and Principal.

McGreal, Ian P.(1998). Velké postavy východního myšlení. Praha: Prostor.

Mello, Anthony de (1996). Sádhana – cesta k Bohu. Brno: Cesta.

Mello, Anthony de (1996). K pramenům. Brno: Cesta.

Miltner, Vladimír (2002). Malá encyklopedie buddhismu. Praha: Libri.

Otto, Rudolf (1998). Posvátno. Praha: Vyšehrad.

Suzuki, Sunrju (1994). Zenová mysl, mysl začátečníka. Praha: Pragma.

Sayadó, Mahási (2003). Praxe meditace vhledu. Praha: Stratos.

Skarnitzl, Rudolf (1994). Poznáváme své já. Praha: Melantrich.

Sujiva (2006). Základy meditace vhledu. Praha: DharmaGaia.

Werner, Karel (1996). Malá encyklopedie hinduismu. Brno: Atlantis.