• O co jde v dialogu "Léčba šutrem"?

Ali, Tim, Magda, Andrea a Suong narazí na plakát s nabídkou poněkud exotické metody alternativního léčení, která by mohla mít také neobvyklý spirituální podtext. Debatují o tom, jaké stanovisko by k něčemu natolik podivnému měli zaujmout. Hlavním tématem dialogu je schopnost vytvořit si vlastní názor na základě kritického myšlení. Přitom je důležité, že aktéři dialogu se dovedou podívat s odstupem ne jen na danou neobvykle znějící nabídku, která svou cizostí budí přirozenou pozornost. Kritickému zkoumání podrobí i to, co jiným připadá samozřejmé, protože je to běžnou součástí života. V následujícím textu nabídneme hlavně typy, jak odlišit nebezpečné duchovní směry od těch bezpečných. Výčet není samozřejmě vyčerpávající, jde o snahu nabídnout orientaci pro někdy velmi složité situace.

• Co je…?

Náboženská manipulace - jako manipulativní se obvykle označuje takové jednání, které má za cíl ovládnout chování druhého člověka nebo skupiny lidí způsobem, který nerespektuje oběť manipulace jako svobodnou bytost. V souvislosti s extrémními formami manipulace se někdy mluví o „vymývání mozku“ (tzv. brainwashing). Tento termín však odborníky není bezvýhradně přijímán, protože bývá používán i tendenčním způsobem (brainwashing je vždy to, čeho se dopouštějí ti druzí) a zároveň je pojmově velmi vágní (může označovat téměř cokoliv). Manipulátoři často využívají celou škálu mechanismů a z nich vyplývajících technik ovlivňování. Patří mezi ně:

Citové vydírání: Účelové navození negativních emocí, které je obvykle doprovázeno ujištěním, že existuje jen jeden způsob, jak těmto emocím uniknout. Často se jedná o kombinaci emocí, které vytvářejí určité napětí, nelze je snadno odbourat a motivují danou osobu k určitému jednání. Známé je využívání lítosti, pocitů viny, zahanbení, studu a strachu.
Příklad:
„Ani nevíš, jak nám všem ubližuješ, bratře, když pochybuješ o našich úmyslech“.

Skryté vyhrožování: Hrozba vyjádřená nepřímým způsobem, takže ji nelze jejímu původci formálně vytknout.
Příklad 1:
„Doufám, že přehodnotíš svoje postoje. Pak mezi námi bude zase vše v pořádku. To je přeci důležité, když financujeme tvé studium“.
(Přímá hrozba by přitom zněla: „Buď změníš svůj postoj, nebo ti přestaneme financovat studium“.)
Příklad 2:
„Jenom věrní našeho pána přežijí konec světa“.
(Přímá hrozba by zněla: „Když se k nám nepřipojíš, nepřežiješ konec světa“.)

Dvojná vazba (angl. double bind): Zpětnou vazbou se rozumí takové sdělení (verbální nebo neverbální), kterým druhé osobě dáváme najevo náš momentální vztah vůči ní či jeho jednotlivý aspekt (např. jak na nás druhá osoba působí, co si o ní myslíme, co bychom si od ní přáli atp.). Takovým sdělením mohou být slovní vyjádření, výrazy tváře, gesta atd. Při dvojí zpětné vazbě dostává druhá osoba dvě vzájemně si odporující sdělení, např. dvě protichůdné instrukce. Vyhoví-li jedné, nemůže už vyhovět té druhé a naopak. Jedno z těchto sdělení může být navíc pouze neverbální, takže se oběť dvojí zpětné vazby nemůže bránit poukazem na nesplnitelnost daného požadavku. Dvojí zpětná vazba se často vyskytuje v rodinném prostředí. Můžeme se s ní setkat i u náboženských skupin, zejména autoritářského typu. Dvojí zpětné vazbě nelze nikdy zcela vyhovět, což zvyšuje dezorientaci manipulované osoby a její závislost na osobě manipulátora.
Příklad:
„Přál bych si, abys uznal svůj omyl. Ale nechci, abys to dělal, protože ti to říkám. Chci, abys uznal svou chybu sám od sebe.“
(Pokud oslovená osoba uzná, že se dopustila omylu, reaguje tím na výzvu, takže nemůže splnit druhou část požadavku, tj. dojít k danému závěru sama od sebe.)

Nátlak prostřednictvím skupiny: Četné experimenty ukázaly, že jedinec do značné míry podléhá skupině při zaujímání postojů a vyjadřování názorů. Je poměrně obtížné vyjádřit postoj, který odporuje postoji drtivé většiny v dané skupině. Na druhou stranu jeden nekonformní hlas, pokud zazní, dokáže rozbít dosavadní konsenzus ve skupině. Některá autoritářská náboženská uskupení využívají působení skupiny např. k přesvědčování nových členů.

Izolace členů společenství: Obvykle se jedná o zákazy styku člena určitého společenství s lidmi mimo toto společenství.
Příklad:
„Tví rodiče jakožto nevěřící na tebe nemají dobrý vliv. V zájmu své víry bys je neměla navštěvovat“.

Sugesce: Sdělení, které má tendenci se samo naplňovat. Sugesce nemá pouze o něčem informovat nebo podávat argument ke zvážení. Pro sugesci je naopak typické, že kromě obsahu sdělení má také působit realizaci tohoto sdělení.Sugesce se využívá v hypnoterapii. Určitý sled sugescí může vést k hluboké disociaci (tranzu, jedné z forem změněného stavu vědomí). Sugesce má jen omezenou působnost. Lze ji vědomě odmítnout a ignorovat. Nelze zhypnotizovat osobu, která je od začátku vědomě proti. Sugesce lze ovšem použít i mimo hypnoterapii jako způsob přesvědčování. V takovém případě manipulátor vkládá sugesce do běžného rozhovoru v naději, že se jimi druhá osoba nechá ovlivnit (Příklad 2).
Příklad 1:
„Oči se vám pomalu zavírají“ (na rozdíl od instrukce, která předpokládá souhlas či nesouhlas protějšku, tedy jeho vědomé přijetí či odmítnutí: „Zavřete, prosím, oči“)
Příklad 2:
„Ve skutečnosti mi v hloubi srdce chcete dát za pravdu, vidím vám to na očích.“

Existují rovněž podprahové sugesce. Mohou mít formu vedlejší věty, která je vyslovena důrazně či zpomaleně. Zatímco bdělé vědomí registruje větu jako celek, mimovědomé instance psychického aparátu mohou být ovlivněny důrazně vyslovenou částí věty.
Příklad 3:
„Netvrdím, že m i n a k o n e c d á t e z a p r a v d u. Můžete se přeci sám rozhodnout, zda s e m n o u s o u h l a s í te.“

Vztahová závislost: Vztahová konstelace vybudovaná tak, aby jeden z jejích členů byl závislý na přízni toho druhého. V některých náboženských skupinách je nově přijatý člen nejprve zahrnut sympatiemi, soucitem, vřelostí a porozuměním, případně je také izolován od svých dřívějších známých a příbuzných. Život bez svých nových přátel si nedovede představit. Následně může být v případě neposlušnosti vydírán hrozbou odnětí přízně a náklonnosti, které zažíval při své vstupu do skupiny.

Kognitivní disonance: Napětí, které vzniká na základě dvou protichůdných postojů nebo na základě postoje a jednání, které jsou ve vzájemném rozporu. Napětí tohoto druhu je nepříjemné a lze je odstranit sladěním těch názorů, postojů či vzorců chování, které až dosud nebyly v souladu. Princip kognitivní disonance je důležitým faktorem při procesu změny postojů a byl využíván k indoktrinaci válečných zajatců. Velmi dobře tento mechanismus ovládají náboráři některých náboženských organizací. Ti hledají nesoulad mezi jednotlivými postoji přesvědčované osoby a upozorňují na něj. Často přitom argumentují logikou. Na druhou stranu tak ignorují skutečnost, že život je někdy mnohoznačný, ambivalentní či tragický a může přinášet nelogické situace nebo zdánlivě nelogická rozhodnutí.
Příklad:
A: Souhlasíte, že je ve světě příliš mnoho válečných konfliktů?
B: Ano.
A: Takže souhlasíte, že svět není v pořádku?
B: To jsem neřekl…
A: Ale předtím jste potvrdil, že je ve světě příliš mnoho válek. Nebylo by tedy logické připustit, že svět je ovládán zlými silami?

Obranné mechanismy: Psychické procesy zpracování nepříjemných či subjektivně nepřijatelných podnětů např. jejich vytěsněním do nevědomí. Mezi známé obranné mechanismy patří potlačení, vytěsnění, projekce, sublimace. Na některé z těchto mechanismů apelují autority eticky rigidních (přehnaně přísných, moralistických) náboženských skupin. Například zakazují svým souvěrcům rouhavé, pochybovačné či nemravné myšlenky a představy (varují před „hříchy v myšlenkách“). Vzhledem k tomu, že jde o nesplnitelný úkol (nelze zakázat sám sobě mít určité myšlenky či představy), nezbývá řadovým členům nic jiného než lhát nebo využit některý z obraných mechanismů a nežádoucí obsahy mysli např. potlačovat. Dlouhodobě může takový přístup k vlastní psychice vést k duševním poruchám a k tendenci zbavovat se podobným způsobem všech pochybností o dané skupině, jejím světonázoru a jejích vůdcích.

• Téma

Svoboda a manipulace ve světě náboženství
Mnohé z nově se objevujících náboženských směrů vedou svou odlišností k pochybnostem o upřímnosti či dokonce zdravém rozumu jejich zastánců. Neobvyklé formy náboženského života vzbuzují obavu ze skrytých úmyslů, manipulace jednotlivých členů nebo extrémismu. Měřítkem při posuzování oprávněnosti takových obav by však neměla být vzdálenost daného náboženského směru od kvantitativní normy životního stylu (tj. životního stylu většiny) nebo světonázorová odlišnost. Naopak snaha předepisovat jednotný životní styl a jednotné názory má sama o sobě totalitární, nesvobodný charakter.
Obavy z možného nebezpečí ze strany náboženských skupin jsou v České republice zesílené dvěma faktory. Jedním z nich je boom nových náboženských směrů v průběhu devadesátých let, během něhož některé skupiny využily neinformovanost obyvatel a jejich celkovou nepřipravenost na velké množství duchovních nabídek. Průměrný český občan nebyl v polistopadovém období dobře obeznámen s názvy jednotlivých skupin či s jejich historií v západní Evropě. Na případnou nabídku neuměl reagovat porovnáním s názory jiných tradic a skupin. Rovněž neznal klíčové varovné signály. Druhým faktorem je silně sekulární charakter české společnosti a tradiční nedůvěra vůči církvím. Tento odstup od všeho náboženského byl zesílen obdobím komunismu, má však starší kořeny (proto se s ním nesetkáme třeba v sousedním Polsku).
Při posuzování jednotlivých skupin je třeba postupovat opatrně a vyhnout se přitom zbrklým soudů. Nelze sestavit jednoznačný seznam nebezpečných uskupení. S náboženskou manipulací se setkáme i v prostředí velkých tradičních církví, které dosáhly uznání ze strany státu a společnosti. Naopak existují na první pohled neobvyklé skupiny, které budí pozornost okolí či médií, aniž by se snažily zneužívat důvěry svých členů či sympatizantů. Lze pouze vytýčit několik varovných signálů, které je nutno posuzovat podle kontextu. Důležitým měřítkem je přitom míra osobní svobody, kterou si lze v daném společenství uchovat, a míra otevřenosti dané skupiny vůči jinak smýšlejícím.

Varovné signály aneb na co je třeba dát pozor při oslovení neznámou náboženskou skupinou

Rychlé a jednoznačné odpovědi na složité otázky z oblastí filosofie, politiky, psychologie, pedagogiky či náboženství, případně na obecné životní otázky (Odkud pochází zlo ve světě? Jaký je smysl života? Proč existují války, nemoci a kriminalita? Proč živé bytosti stárnou a umírají?). Jednoduchá vysvětlení pro tragické, ambivalentní či paradoxní momenty života jsou známkou schématického myšlení a předchozí indoktrinace.

Projevy nesmiřitelnosti, neobvyklé tvrdosti, emočního chladu či krutosti (např. tvrzení, že většina lidí je předurčená k zavržení, že sexuální fantazie jsou neodpustitelný hřích, že na všechny odpůrce správné nauky čeká boží trest atp.). Neschopnost projevit pochopení pro něčí slabost či jinakost je důvodem k opatrnosti. Soucit bývá někdy cíleně potlačován systémem dogmat (např.: Konec světa přežijí jenom členové náboženské komunity a omezená skupina sympatizantů).

Všechny formy černobílého vidění světa (tj. dělení lidí, věcí a událostí na jednoznačně dobré a zcela zlé).

Uniformní postoje, názory nebo i způsob vyjadřování. Pokud je vedení nějaké konkrétní náboženské společnosti přísné a má sklony k totalitarismu, projevují se řadoví členové velice jednotně, zásadně nekritizují oficiální nauku či jednotlivé kroky své společnosti jako celku a někdy přizpůsobují nepsané normě dokonce i svůj mluvený projev.

Rozhovor vedený metodou výslechu. Kladení závažných filosofických či osobních otázek v rychlém sledu, předem připravené odpovědi a neochota naslouchat či přemýšlet nad případnou protiotázkou patří k repertoáru náborářů („verbířů“) některých doktrinářských sekt. Pokud mluvíme s člověkem, který nikdy nezaváhá, na všechno zná odpověď a vyptává se rychleji, než běžný jedinec stíhá přemýšlet, pak možná něco není v pořádku.

Projevy rasismu a jiných forem xenofobie, zvlášť pokud má taková nesnášenlivost oporu v oficiální věrouce dané skupiny. Za xenofobní přitom lze považovat projevy nesnášenlivosti vůči nejrůznějším menšinám (nejen etnickým!) a vůči všemu cizímu, zejména pokud jsou zobecněné („všichni pohané“, „všichni nevěřící“, „všichni Arabové…“). V náboženském prostředí se xenofobie poměrně často obrací proti gayům a lesbičkám, případně proti jinověrcům.

Neochota nebo neschopnost připustit si pochybnosti o vlastní víře. Ke každé víře, ke každému vztahu, ke každému světonázoru patří pochybnosti. Pochybnosti o vlastní víře trápily i velké postavy náboženských dějin (známé jsou pochybnosti Matky Terezy, sv. Františka z Assisi nebo např. Ardžuny – hlavního hrdiny Bhagavadgíty) Víra bez pochybností není pevná, je fanatická.

Projevy represivního myšlení (sklonu řešit různé problémy především prostřednictvím příkazů, zákazů, norem a sankcí za jejich nedodržování). V náboženském prostředí se represivní myšlení může manifestovat v častém mluvení o božích trestech, zavržení nebo vině. Jiným ukazatelem tohoto sklonu jsou nápadně časté výroky o tom, co „každý musí“, co „by každý měl“, co „se nesmí“ apod.

Neschopnost či neochota připustit existenci více možných cest (např. více možných řešení téhož problému, více možných životních stylů nebo více možných žebříčků hodnot). Některá náboženská společenství chápou sebe sama jako „majitele pravdy“. Dalo by se říci, že žijí v jediné přípustné skutečnosti a uznávají jedinou přípustnou pravdu (o světě, o životě nebo o víře.

Vzbuzování pocitů viny a jiné způsoby citového vydírání. Oblíbená taktika náboženských manipulátorů menších sekt i velkých tradičních církví. Svědomí je autonomní individuální instancí a mělo by jí i zůstat. Na svědomí druhého lze samozřejmě apelovat. Veškeré pokusy zásadním způsobem ovlivňovat pocity zodpovědnosti, viny, studu či lítosti je třeba vnímat jen s nejvyšší opatrností.

Neobvykle přísná výchova vlastních dětí. Nábožensky motivované zákazy, které svou přísností překračují rámec obvyklé výchovy, a neúměrně tvrdé tresty za nedodržování těchto zákazů jsou velmi vážným varovným signálem. Takové výchovné metody mohou být škodlivé z hlediska duševní hygieny i z hlediska biodromální psychologie. Zejména pubescenti a adolescenti nesou těžce, jestliže nemají podobnou míru svobody jako jejich vrstevníci. Přísnost rodičů (je-li nábožensky motivovaná) navíc cosi napovídá o jejich náboženském životě. V jeho základu může být např. představa velmi krutého a nesmlouvavého boha – soudce, který bez slitování trestá i nejdrobnější přestupky, ačkoliv je v modlitbách vychvalován za své milosrdenství.

Jak se lze bránit – několik pravidel pro rozhovor s indoktrinovaným věřícím

Pokud možno neargumentovat. Člověk, který se na svět dívá skrze ideologické schéma, nad protiargumenty dlouze neuvažuje. Poslechne si je, ale pak nabídne odpověď, aniž by nad nimi popřemýšlel. Argumentace je zároveň spolehlivým způsobem, jak se nechat zaplést do nechtěné debaty. Dále je dobré mít na mysli, že druhý člověk má právo na svou víru, i kdyby nám připadala zcela absurdní.

Prozrazovat co nejméně ze svých emocí – znalost emocí druhého člověka otevírá možnost manipulace. Někým, kdo nedává najevo své momentální rozpoložení a reaguje spíše mírně lhostejně, lze manipulovat jen těžko. Pokud se v něčí přítomnosti necítíte dobře, neotevírejte se mu více, než je nutné.

Nepřít se. Snaha přesvědčovat indoktrinovaného jedince je marná. Zdatný manipulátor zápal v diskusi rychle rozezná a využije ho ke svým cílům. Vášnivě argumentující člověk nedává tak velký pozor na varovné neverbální signály, ztrácí odstup a nemá čas uvažovat o záměrech druhého. Jeho pozornost je pohlcena hledáním přesvědčivých formulací, takže schází při hodnocení situace.

Nepodceňovat protistranu. Případů, kdy se vzdělaný a inteligentní člověk nečekaně stane stoupencem hnutí, kterému by se dříve jen zasmál, není právě málo. Inteligence, vzdělání ani zásadovost neposkytují imunitu vůči vlivu ideologií.

Srovnávat. Velký úspěch některých sekt a nových náboženských hnutí v první polovině devadesátých let bývá dáván do souvislosti s předchozí absencí duchovních témat (nedostatek náboženské literatury, celková neinformovanost obyvatel, neznalost náboženských tradic a touha seznámit se s dlouho zapovězenou oblastí). Řada lidí neměla s čím porovnat náhlou nabídku náboženských společenství, která se objevila po roce 1989. V případě konfrontace s neznámým náboženským směrem neuškodí zjistit si, co ke stejným otázkám říkají představitelé jiných tradic a světonázorů (např. buddhismu, taoismu, ateismu, existencialismu, filosofického pragmatismu…).

Zůstat korektní. Formálně korektní jednání je jen obtížně napadnutelné. Jakékoliv agresivní či jinak nekorektní reakce může zkušený manipulátor využít ve svůj prospěch.

Neospravedlňovat se. Ač k tomu situace (a výchova) někdy svádí, není třeba omlouvat se za odlišný názor. Rovněž pozvánku k dalšímu setkání či nabídku náboženské literatury lze odmítnout bez vysvětlování. Umění říci ne (tzn. ne bez zbytečného zdůvodňování) je jednou ze standardních dovedností asertivní komunikace.

Neomezovat svou pozornost pouze na formální obsah rozhovoru. Pokud aktivnější účastník rozhovoru klade emotivní či obtížné otázky, které povzbuzují představivost (Jaké by to bylo žít věčně? Jak by vypadal svět bez válek a nemocí? Jaké to je zbavit se všech svých zlozvyků a starostí? Co se stane s blízkými po jejich smrti? Existuje nějaký bůh?), vede druhého člověka v jeho prožívání a celkovém naladění určitým směrem. Rozhoduje tak o jeho momentálních emocích, myšlenkách a představách. Ani zajímavé otázky však neznamenají povinnost nechat se jimi pohltit. Během rozvoru je možné klást si své vlastní otázky, např.: Proč se mě ten člověk ptá právě na tyto věci? Jak se teď cítím? Chci se o tom opravdu bavit, nebo odpovídám jen ze slušnosti? Kam těmi dotazy míří? Co by teď odpověděli moji přátelé nebo známí? Proč je mi ten člověk tak (ne)sympatický?

Využít základních komunikačních dovedností. Postupy asertivní komunikace a techniky tzv. kontramanipulace sice nebyly vyvinuty s ohledem na náboženskou tematiku, poskytují však užitečný návod i pro tyto situace. V češtině vyšla již řada seriózních publikací na dané téma.

Pozn.: Kontramanipulace spočívá ve využívání krátkých, vágních a málo emočně zabarvených vět, které nejsou ani souhlasné, ani útočné. Odpovědi by měly být stručné, korektní (bez agresivních či ironických narážek) a pokud možno obecné. Mohou mít také formu protiotázky.

Příklady:

A: Vy mou pozvánku odmítáte? Klidně přijďte! Nebo se snad bojíte? B: Jestli chcete, můžete si to myslet.

A: Každý rozumný člověk přeci musí uznat, že to tak je. Jenom hlupák by pochyboval. B: Tak to je váš názor.

A: Víte, dnešní člověk si přímo libuje ve svém ateismu. Bůh ale vidí i do srdce nevěřícího a soudí spravedlivě. B: Aha, a proč mi to říkáte?

Jak hovořit s přáteli, kolegy, příbuznými či žáky, kteří jsou členy podezřele působící náboženské organizace

Nepokoušet se druhého „zachraňovat“ , tj. přesvědčovat (nebo dokonce nutit) jej, aby se své víry vzdal. Tyto snahy bývají kontraproduktivní. Některé radikalizované náboženské společnosti se považují za pronásledované a světem nenáviděné. Jejich členové se domnívají, že pronásledování či diskriminace ze strany spoluobčanů a úřadů je součástí údělu vyvolených, příp. všech bohu věrných následovníků. S nevraživostí počítají a chápou ji jako „pronásledování pro pravdu“ nebo dokonce jako důkaz své věrnosti bohu. Dále je třeba si uvědomit, že dotyčný člověk má právo dělat ve svém životě své vlastní chyby a nést za ně svou vlastní zodpovědnost. Má právo i na zcela absurdní či pomýlenou víru. Na tom naše dobré úmysly nic nemění.

Naslouchat. Nechat dotyčného jedince mluvit o tom, o čem se mu mluvit chce. Je dobré dát najevo zájem o jakékoliv téma. Upřímným nasloucháním lze často získat mnohem více důvěry než řadou psychologických rad.

Nepodmiňovat své přátelství ani vystoupením ze sekty, ani ničím jiným. Je-li dotyčný člověk členem skutečně sektářské společnosti, jak se obáváme, pak bude naše přátelství (příp. pevný a upřímný vztah pedagoga a žáka) opravdu potřebovat. Nutit jej, aby se napřed sám vymanil z vlivu náboženské manipulace, nepředstavuje žádnou účinnou pomoc. Vyplatí se dát najevo připravenost popovídat si o čemkoliv, poslechnout si jakýkoliv dotaz, případně nabídnout radu, poskytnout pomoc. Tato ochota k rozhovoru by měla být nezávislá na všech vnějších okolnostech (např. na členství v nějaké skupině). Jde o nabídku, kterou lze vyjádřít zhruba následujícími slovy: „Jsem tu, mám o tebe zájem, jestli tě něco trápí a budeš-li chtít, klidně přijď a popovídáme si o tom. Tvůj světonázor nesdílím, ale respektuji tvou volbu. I když se rozhodneš u této volby navždy zůstat, mám o tebe i nadále zájem a rád ti třeba poradím, budeš-li chtít“. Tento postoj je vysloveně nepostradatelný v případě rodičů člena sekty. Velkou výhodou může být u pedagoga.

Projevovat porozumění i pro aktivity dané náboženské skupiny, pokud to vlastní žebříček hodnot alespoň trochu dovolí. Např. není důvod odsuzovat přispívání na charitativní účely nebo přímluvné modlitby za trpící jenom proto, že jejich původce je členem méně důvěryhodné společnosti.

Připustit relativnost či nedokonalost vlastních pozic (životního stylu, postojů, organizací, v nichž jsme členy). Při posuzování méně obvyklého nebo nesnadno pochopitelného náboženského směru je dobré mít na paměti, že i naprosto průměrný člověk se často účastní neužitečných akcí, volí strany, které ho vzápětí zklamávají; má nezdravé návyky, konzumní postoje a může být - ač není členem žádné sekty - ve svém životě nešťastný. Tento sebekritický odstup je předpokladem střízlivějšího pochopení problematiky všech hnutí, která se od běžného životního stylu distancují.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Petra je stejně jako její rodiče členkou náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Kromě jiného pohledu na svět se od svých spolužáků liší i tím, že nepovažuje za správné vstávat při hymně, zdravit státní vlajku nebo chodit k volbám. Určité pochybnosti má i o vstávání při příchodu vyučujícího do třídy. Věří, že takovým důrazným způsobem (povstáváním či poklekáním) se má prokazovat úcta jenom bohu. Je ale nesmělá a neumí se prosadit. Mravním ideálem je pro ni tichá skromná a laskavá osobnost. Už zažila řadu nepochopení a konfliktů kvůli těmto svým postojům. Spolužáci se jí vysměvačně ptají, kdy už přijde ten „armagedon“ (konec světa). Rodiče jí doma říkají, že musí vytrvat – první křesťané byli přeci také pronásledováni. Učitelé většinou nechápou její důvody. Nejhorší je, když se jí snaží různými argumenty přesvědčovat přímo při vyučování. To pak musí vysvětlovat své postoje přede všemi spolužáky. Její třídní učitelka je však laskavá. Občas jí radí, jak se vyhnout nepříjemným a pro svědomí obtížným situacím (např. postávat u lavice už před příchodem vyučujícího), ačkoliv její víru nesdílí.

Příběh 2
Nikol pochází z přísně křesťanského prostředí. Na rozdíl od svých spolužaček řadu věcí nesmí. Její rodiče na ni kladou vysoké mravní nároky. Například jí zakazují make-up, počítačové hry, kino, příliš moderní oblečení a někdy i školní výlety. Nikol občas propadá depresím. Věří, že bůh je spravedlivý, ale přísný – jako její rodiče. Když doma slyší, co všechno je zlé a nemravné (např. hříchy v myšlenkách, pochybování o bohu, poslech nekonvenční hudby, sledování dobrodružných či romantických filmů a pod.), má pocit, že s ní něco není v pořádku nebo že je špatný člověk. To ji pak zrovna napadají zlé myšlenky. Hodně se trápí strachem z věčného zavržení. Protože pochybnosti o rodičích považuje za závažný hřích, raději se s nimi nikde nesvěřuje. Jenom výchovné poradkyni něco málo naznačila. Prosila ji, ať hlavně nic neříká rodičům, i když tuší, že konfliktu s nimi se nakonec nevyhne.

Poslední aktualizace 30.09.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Burns, Douglas M.:Buddhismus a psychologie (1999). Bratislava : CAD Press.

Delumeau, Jean (1998). Hřích a strach. Praha : Volvox globator.

Drewermann, Eugen (1997). Tragické a křesťanské: psychoanalýze ve službách morální teologie? Praha : Centrum pro studium demokracie a kultury.

Eliade, Mircea (1993). Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. Praha : OIKOYMENH.

Frielingsdorf, Karl (1994). Falešné představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství.

Goleman, Daniel (2001). Meditující mysl: typy meditační zkušenosti. Praha :Triton.

Hayesová, Nicky (2003). Základy sociální psychologie. Praha : Portál.

Haase, Helga (1996). Ethnopsychoanalyse: Wanderungen zwischen den Welten. Stuttgart : Verlag Internationale Psychoanalyse.

Hemminger, Hansjörg (1991). Fundamentalismus. Stuttgart: Quell Verlag.

Hirai, Tomio (1997). Zazen: léčba zenovou meditací. Bratislava : CAD Press.

Hole, Günter (1998). Fanatismus: sklon k extrému a jeho psychologické kořeny. Praha : Portál.

Holm, Nils G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha : Portál.

Křivohlavý, Jaro (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha : Svoboda.

Nazare – Aga, Isabele (1999). Nenechte sebou manipulovat. Praha : Portál.

Říčan, Pavel (2002). Psychologie náboženství. Praha : Portál.

Taylorová, Kathleen (2006). Brainwashing: manipulace s myšlením. Praha : NLN.

Vybíral, Zbyněk (2003). Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha : Portál.

Vybíral, Zbyněk (2000). Psychologie lidské komunikace. Praha : Portál.