• O co jde v dialogu "Jako dvojí agent"?

Náboženská identita – stejně jako kulturní identita – je vnímána různými lidmi různě. Někdo potřebuje být zakotven jen v jednom společenství, které mu dává pevnou životní orientaci, někdo žije v situaci, kdy vnímá svoji příslušnost k různým skupinám jako v našem dialogu např. Tim. Takový člověk je pak konfrontován s tím, do jaké míry jsou tyto jednotlivé skupiny schopné tolerovat sebe navzájem a do jaké míry naopak chrání jedinečnost své identity. Konfrontace s takovým exkluzivismem může být zraňující, zvlášť, pokud se odehrává v tak intimní oblasti, jakou bezesporu oblast víry a náboženství vůbec je.

• Co je…?

Ekumenické hnutí: Hnutí, které se snaží o větší jednotu všech křesťanů. Klade důraz na společné základy křesťanské víry, čímž se snaží překlenovat existující rozdílnosti. Výsledkem těchto snah je mimo jiné dnes už běžné konání ekumenických bohoslužeb, kterých se účastní příslušníci více církví najednou.

Exkluzivismus: Předpoklad vlastní výlučnosti. Přesvědčení, že vlastní víra je ostatním náboženským směrům nadřazená, případně že je jediná správná, např. tvrzení: „pouze křesťanství nabízí cestu ke spáse“.

Etnocentrismus: Nadřazování hodnot a měřítek vlastní společnosti nad hodnoty a měřítka ostatních společností a posuzování cizích kultur podle parametrů kultury vlastní, např. tvrzení: „tichomořské národy jsou zaostalé, protože nepoužívají auta a počítače“.

Konzervatismus: Snaha upřednostňovat vše staré, časem ověřené, či dávno společensky etablované (způsob života, hodnoty, přístup k řešení problémů, společenské role). Někdy může mít podobu ulpívání na minulosti a s ní spojeného odporu vůči jakýmkoliv novotám.

Tradicionalismus: Výrazně pozitivní postoj k tradicím (např. náboženským rituálům, tradiční liturgii atp.), snaha o jejich zachování či šíření. Někdy bývá mylně zaměňován s konzervatismem. Tradicionalismus nemusí být nutně autoritářský a ne vždy se vztahuje na společenské role a etické normy.

• Téma

Obavy ze ztráty vlastních tradic a hodnot vedou někdy k pohrdání jakoukoliv cizí náboženskou skupinou (příp. jiným myšlenkovým směrem uvnitř vlastního kulturního okruhu). Cizí náboženské systémy jsou pak označeny jako podřadné nebo dokonce zcela špatné.

Náboženská identita
Lidská identita (ať už v případě věřícího či nevěřícího) není pouhým souhrnem vlastností. Každý jedinec má mnoho charakteristických vlastností, ale jen některé z nich jsou z hlediska identity konstitutivní (tj. spoluvytvářejí identitu). Totéž se týká společenských rolí. Některé z nich mohou být pouze nevyhnutelnou součástí společenské komunikace (např. účastník konference se chová jako vědec, ať už se za něj považuje, či ne, protože to vyžaduje společenská konvence), jiné jsou pro jejich nositele bytostně důležité. Jeden a týž věřící může být zároveň otec, manžel, technik, fotbalový fanoušek, vášnivý kuchař, šachista, občan určitého státu, něčí bratr, praktikující katolík, zdravotně postižený člověk etc. Jen některé z těchto rolí či vlastností však mají pro daného jedince takovou důležitost, že dotvářejí jeho identitu. Podobně jako se český občan může považovat za Evropana, příslušníka národnostní menšiny či třeba „světoobčana“, může se například protestant považovat za křesťana, lutherána či prostě jen věřícího.
Náboženská identita bývá často spjata s celkovým způsobem života. V mnohých kulturách (včetně evropské) jsou náboženské rituály zároveň společenskou událostí. Rozdělení lidských zájmů (případně kulturního dědictví) na náboženské a světské je do značné míry umělé – některé jazyky dokonce nemají pro slovo náboženství žádný přesný ekvivalent a používají dodatečně vynalezené opisy (např. čínština a pův. indické jazyky).
Zatímco je pro euroamerickou oblast typický důraz na jedinečnost každého člověka, z čehož plyne individuální chápání identity, mnohé jiné kulturní oblasti chápou jedince především jako součást společenství. Oba koncepty mají své výhody a nevýhody – není třeba označovat jeden z nich za vyspělejší. Identitu křesťanů komplikuje skutečnost, že mezi jednotlivými křesťanskými proudy existují dlouhodobé (v některých případech mnohasetleté) spory. Stále ještě platí, že část křesťanů byla od útlého věku vedena k nedůvěře vůči lidem jiného vyznání. Spory a rozdílnosti se snaží překlenovat ekumenické hnutí. Proces vzájemného sbližování však často naráží na bariéry letitých konfliktů. Mezináboženské spory a konfesní předsudky si žijí svým vlastním životem – podobně jako například rasová nenávist. Pohybuje-li se někdo od dětství v ekumenickém prostředí (podobně jako Tim), bývá nucen osvojit si dospělejší roli než ostatní. Takový člověk naráží ve svém okolí na neschopnost porozumět odlišnému názoru, neschopnost projevit pochopení pro jiný životní styl či jinou víru. Sám přitom pociťuje vysoké očekávání věřících ze dvou či více znesvářených táborů, že právě jim bude nakloněn. Může se pak stát, že dospělí jedinci přetěžují dospívajícího člověka odmítnutím své vlastní zodpovědnosti. Úmyslně pěstovaná nechápavost vůči jinak smýšlejícím je totiž příznakem nepřiznané infantilní touhy po návratu k dětské roli. Takový postoj by se dal vyjádřit větou: Jestliže já nechápu ty druhé, musí se oni snažit pochopit mne, abychom se domluvili. Někdy bývá tento postoj formulován dotčenou otázkou: „Proč mám ustupovat já, když mohou ustoupit oni?“ Věřící, kteří nejsou od dětství zakotveni v jediné tradici (konvertité nebo například děti z nábožensky smíšených manželství), nemají tuto možnost úniku před složitostí soužití s jinými lidmi. Naopak jsou vrženi do pozice „těch moudřejších“, kteří jaksi z povinnosti rozumějí všem ostatním. Kromě toho se musejí potýkat s absencí jednoznačného vzoru na rovině světonázoru a nedostatkem kontaktů na vrstevníky ze srovnatelného prostředí.

• Příběhy a příklady

Mehmet žije v Německu a patří k druhé generaci Turků v této zemi. Ví, že jeho rodiče byli za svého pobytu doma v Turecku obdivovateli Mestafy Kemala Atatürka, prezidenta – zakladatele sekulárního tureckého státu. Nepatřili mezi obzvlášť zbožné, ani nebyli nacionalisty. Až v Německu maminka začala nosit šátek, jako by se bála, že v cizině ztratí vztah k tradicím svého národa. Jeho sestra je ještě radikálnější. Kritizuje nemravné evropské oblečení a hledá kořeny své islámem ovlivněné kultury. Mehmet sám má německý (resp. západoevropský) životní styl rád, ale chápe i svou sestru. Někdy ho napadá, že se v Německu mluví o islámu jen negativně (pouze v souvislosti s terorismem). To pak má tendence islám bránit proti předsudkům. Jindy ho sestra dráždí svými jednostrannými postoji a pak zase před ní obhajuje sekulární způsob života a jeho výhody. Hodně mu vadí, když po něm zastánci obou názorových táborů chtějí, aby s nimi odsuzoval ty druhé. Rád by si zachoval svou pozici západního Evropana, který však má porozumění i pro hodnoty a tradice zbožných muslimů.

Poslední aktualizace 30.09.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Budil, Ivo T. (1999). Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha : Triton.

Eliade, Mircea (1993). Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. Praha : OIKOYMENH.

Frielingsdorf, Karl (1994). Falešné představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství.

Hayesová, Nicky (2003). Základy sociální psychologie. Praha : Portál. Hemminger, Hansjörg (1991). Fundamentalismus. Stuttgart: Quell Verlag.

Hole, Günter (1998). Fanatismus: sklon k extrému a jeho psychologické kořeny. Praha : Portál.

Murphy, Robert F. (1999). Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : Sociologické nakladatelství.

Pawlowsky, Peter (1996). Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Praha : Vyšehrad.

Quesnell, Michael (2002). Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme. Praha : Academia.

Salajka, Milan (2000). Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů. Praha : Církev československá husitská.

Schmidt-Leukel, Perry (2005). Gott ohne Grenzen. Gütersloh : Gütersloher Verlagshaus.

Skalický, Karel (1994). Po stopách neznámého Boha. Praha : Aula a Křesťanská akademie.

Šimandl, Josef et all. (2004). Jak zacházet s náboženskými výrazy. Praha : Academia.

Vojtíšek, Zdeněk (2004). Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Praha : Portál.

Říčan, Pavel (2002). Psychologie náboženství. Praha : Portál.