• O co jde v dialogu "Táta byl asi Rusák"?

Pavla zjistila, že její otec má rusínskou národnost, ale českou státní příslušnost. V jejích osobních dokladech je zmíněna jak národnost, tak i státní příslušnost obou jejích rodičů. Z toho důvodu je trochu zmatená z toho, jaká je opravdová identita jejího otce – je opravdovým Čechem nebo je někým jiným? Nebo přesněji řečeno: je pro určení identity člověka důležitější národnost nebo státní příslušnost?

• Co je...?

Národnost: Národnost určuje příslušnost člověka ke skupině lidí, kteří mají společnou identitu. Tato skupina má několik charakteristických znaků: společné vlastní jméno, mýtus o společném původu, sdílené historické vědomí, jeden či dva odlišující prvky společné kultury, příslušnost k určitému území, solidární cítění. Používáme-li slovo „národnost“ ve všeobecném slova smyslu, pak nebývá spojováno s žádnými politickými povinnostmi nebo právy.

Státní příslušnost/občanství: Občan požívá politických a sociálních práv a zároveň v těchto oblastech přebírá i určité povinnosti vůči státu, jehož je státním příslušníkem. Mezi tato práva patří ochrana a účast na politických rozhodovacích procesech. Jedním viditelným dokladem státní příslušnosti je cestovní pas, jímž orgány státní moci stvrzují příslušnost občana ke státu. Státní občanství může být uděleno na základě různých procesů naturalizace. V členských státech Evropské unie občan své státní příslušnosti být zbaven nemůže.

Národ: Skupina obyvatel sdílející společný název, historické území, společné mýty a historické vědomí, masovou veřejnou kulturu, společné hospodářství a společná, zákonem daná pravidla a povinnosti platící pro všechny její členy.

• Téma

V historii jsou slova národ, národnost a státní příslušnost poměrně novými pojmy. Do 19. století určovali lidé svou identitu v první řadě podle příslušnosti k určité oblasti. Patřili k určitému území politicky zastupovanému šlechtou, jejíž povinnost byla zajistit jim řádné a dostačující životní podmínky, za které platili svou prací. Tato situace se změnila s příchodem průmyslové revoluce na konci 18. století. Narůstající potřeba dělnické pracovní síly v nových továrnách, které byly často ve městech, vedla k velké migraci lidí z venkova do měst. V průběhu 19. století zaznamenala všechna města v českých zemích značný nárůst obyvatelstva. Vládnoucí orgány habsburské monarchie přijaly další opatření, a to především za vlády císaře Josefa II, který tento vývoj podpořil tím, že vydal patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent o svobodě vyznání, čímž i změnil dynamiku společenských procesů. Tato takzvaná modernizace společnosti vedla k novému chápání pojmu identita, které se již nezakládalo na územní příslušnosti či loajalitě vůči místním úřadům. Toto vnímání již nebylo pro neustále se stěhující obyvatelstvo, které bylo dříve vázáno k jednomu určitému území, dostačující. V první řadě vznikly nové, větší a anonymní skupiny obyvatel se svými nejistotami. Poté byl učiněn další krok, jehož důsledkem byla definice nového chápání kolektivní identity.

Ve střední Evropě se toto chápání zakládalo na dvou pilířích. V prvé řadě vzbudilo nový zájem o jazyk, který měl vést k budování společné identity. Největší zájem a obrození zaznamenaly jazyky, které nebyly považovány za úřední. V habsburské monarchii šlo především o slovanské jazyky, jejichž literární a umělecký potenciál měl dokázat, že skupina obyvatel hovořící tímto jazykem je opravdu plnoprávná.

Druhým pilířem byl narůstající zájem o dějiny těchto skupin obyvatel, kteří sdíleli společnou minulost a zamýšleli se nad jejím významem pro jejich přítomnost a budoucnost. Tento nový zájem o historii dané komunity se odrážel jak ve sbírkách pohádek, jakožto zdroje starodávných tradic, tak ve snaze shromažďovat historické rukopisy, které podávaly svědectví o bohaté společné historii. Cíl obou aktivit byl totožný: zprostředkovat novým skupinám obyvatelstva vlastní odlišnou historii. Někteří učenci hovoří o tomto období jako o období „vymýšlení si tradic“, které měly posílit „domnělou komunitu“.

Budování nové identity, která by odpovídala potřebám modernizace, probíhalo na celém území Evropy. Podmínky, za nichž ale lidé objevovali svou novou kolektivní identitu, nebyly vždy stejné. V některých případech, především v západní Evropě, existující hranice obyčejně odpovídaly území nově definovaného národa. V případě multietnických států stálo utváření národů spíše v rozporu s existujícím státem a vedlo ke konfliktům. Právě především v těchto případech začal hrát roli rozdíl mezi národností a státní příslušností. Pro národy, které byly součástí většího státního subjektu, začala být národnost na psychologické a společenské úrovni důležitější než státní příslušnost. Tak tomu bylo nejen v případě Čechů, ale i etnických Němců žijících na území Čech a Moravy. Loajalita vůči institucím habsburské monarchie se stala druhotnou, jelikož si občané uvědomovali, že stát, alespoň z českého úhlu pohledu, nebude automaticky chránit jejich zájmy.

Dichotomie mezi národností a státní příslušností či mezi loajalitou vůči národu nebo státu hrála významnou roli v nezávislém Československu po rozpadu habsburské monarchie. Československo se definovalo jako národní stát. Ve skutečnosti se ale jednalo o stát mnoha menších či větších národů. Některé z nich, jako například národy Němců či Maďarů, které v této zemi žily, novému státu nedůvěřovaly, protože podle jejich názoru neuspokojoval jejich potřeby jako samostatných národů. Také v tomto případě stála loajalita vůči národnosti na prvním místě před loajalitou vůči státu.

Od vzniku Československa byla národnostní otázka tematizována v průběhu několika sčítání lidu. První sčítání lidu po získání nezávislosti v roce 1918 bylo provedeno v roce 1921 a považovalo mateřský jazyk za hlavní znak určující národnost osoby, které se v tehdejší době říkalo kmenová příslušnost. Nicméně bylo ponecháno na občanovi, kterou národnost si zvolí. Výběr byl omezen na uznané národnostní menšiny žijící v zemi. Druhé sčítání lidu bylo přísnější a určovalo národnost pouze podle mateřského jazyka. Pouze ve výjimečných případech mohli úředníci provádějící sčítání lidu použít jiné kritérium než jazyk k určení národní identity občana. Sčítání lidu, která proběhla po druhé světové válce, dala občanům k rozhodování o vlastní národnosti více svobody. Rozhodujícím se stala národnost, ke které se občan hlásil bez ohledu na jazyk, kterým hovořil.

Sčítání lidu v roce 2001 povolilo občanům vybrat si více národností. Během předešlých sčítání lidu si občan mohl vybrat pouze jednu národnost, o které nicméně nerozhodoval ani stát ani žádný jiný orgán, nýbrž sám občan. Tato změna byla důkazem toho, že přinejmenším instituce začaly vnímat otázku národnosti jako něco osobního a subjektivního podléhajícího změnám a úpravám. Národnost náhle přestala hrát v oficiálních dokumentech roli. V dnešní době v cestovních pasech a občanských průkazech kategorie národnosti chybí. Pro komunikaci se státními institucemi zůstává důležitým pouze údaj o státní příslušnosti a národnost občana ztrácí na významu.

Na úrovni institucí je to v současné době skutečností, ale otázkou zůstává, zda-li většina lidí vnímá význam národnosti stejným způsobem. Konečným důkazem postnacionalistického vnímaní národnosti by mohlo být její všeobecné přijetí jako svobodné přihlášení se k určitému členství, které se člověk rozhodne zrušit či pozměnit. Takovéto vnímání by ve veřejném povědomí ujasnilo, že národnost již není otázkou původu, krve nebo rodičů, ale svobodnou volbou.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Jan přišel do Československa v roce 1990. Narodil se v Dánsku dánským rodičům. Doma mluvili dánsky a ve škole se učil anglicky. Po revoluci v listopadu 1989 se začal zajímat o Československo, protože to byla nedaleká východní země. Rozhodl se odjet do Prahy a zkusit své štěstí v zemi, která do nedávna byla součástí komunistického bloku. Po nějaké době si našel stálou práci, pro kterou potřeboval oficiální povolení k pobytu v zemi.

Jan šel na cizineckou policii a vzal si všechny formuláře na získání povolení k pobytu. Všechny byly v češtině, stejně jako většina informací, která mu byla poskytnuta. Jelikož byl v začátečnickém kursu češtiny, většině informací nerozuměl. Naštěstí mu kamarádka Klára, se kterou se nedávno před tím seznámil, s vyřizováním nabídla pomoc. Jan tedy všechny ty formuláře přinesl ke Kláře, že je společně vyplní. V první části formuláře musel nejdříve vyplnit své jméno, trvalé bydliště a datum narození.

Poté měl odpovědět na dvě otázky, které mu přišly identické. První otázka se ptala na státní příslušnost. To bylo jednoduché – Jan měl dánský cestovní pas, a proto měl jistě i dánskou státní příslušnost. Druhá otázka byla matoucí. Ptala se na Janovu národnost, která podle Janova názoru byla totožná s otázkou týkající se státní příslušnosti. Klára mu začala vysvětlovat rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi. Sama se narodila v sousedství Českého Těšína. Měla československou státní příslušnost, ale polskou národnost, protože polskou národnost měli i její rodiče.

To Jana zmátlo ještě víc: Jak mohla mít Klára polskou národnost, když neměla polský cestovní pas? Národnost byla totožná se státní příslušností, tak jaký tam mezi nimi mohl existovat rozdíl? Doma v Dánsku mají německy hovořící obyvatelstvo, které bylo definováno jako kulturní menšina s určitými právy. O této skupině lidé nehovořili jako o jiném národě, nýbrž jako o kulturní menšině. Formulář z cizinecké policie Janovi tedy připadal velmi matoucí a podle toho jej také vyplnil. V kolonce národnost napsal „Nevím“ a s touto odpovědí byl na policii i zaregistrován.

Příběh 2
Před několika lety měla česká žena, která se chtěla vdát za cizince, pouze dvě možnosti. Buď souhlasila s českou verzí cizího jména, ke kterému byla přidána přípona -ová (což způsobuje problémy na zahraničních úřadech, protože neshledávají manželský pár s lišícím se příjmením jako jednu rodinu), nebo musela podepsat prohlášení, že se vzdává české národnosti, a musela svou národnost formálně změnit.

Jedna kolegyně se velmi rozčílila, když si chtěla vzít za muže pana Browna z Velké Británie, a nesouhlasila s příjmením Brownová. Musela si velmi rychle na městském úřadě vybrat jinou národnost. Z rozčilení se rozhodla pro laponskou národnost. Vtip je v tom, že ačkoliv v České republice žádní Laponci nežijí, úředník její rozhodnutí přijal, protože odpovídalo současným zákonným normám.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Anderson, B. (1991). Imagined Communities, Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, Londýn-New York. (upravené vydání)

Gellner, E. (1983). Nations and Nationalism. Ithaca. (České vydání: Národy a nacionalismus, Praha 1993)

Hobsbawn, E., J. (1992). The Invention of Tradition. Cambridge.

Hobsbawm, E., J. (1990). Nations and Nationalism since 1780: Programme, Myth, Reality. Cambridge: Cambridge University Press.

Hroch, M. (1996). V národním zájmu. Praha.

Hroch, M. (1999). Na prahu národní existence. Praha.

Hroch, M (ed.) (2003). Pohledy na národ a nacionalismus (Čítanka textů). Praha.

Smith, A. (1991). National Identity. Londýn.

Internet:

Český statistický úřad. Zjišťování národnosti ve sčítání lidu, domů a bytů v období 1921 – 2001. Praha. http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/p/4114-03