• O co jde v dialogu "Vezmi si chlebíček!"?

Jami a maminka Magdy se dostávají do složité situace a navenek vystupuje základní otázka – přizpůsobit se, nebo nikoli? Chtít, aby se ten druhý přizpůsobil, nebo nikoli? Tedy jinými slovy, základní otázka fenoménu integrace.

• Co je...?

Integrace je proces vzájemného přizpůsobování, k němuž dochází v procesu vzájemné interakce (Horáková, 2001; strana 5).

• Téma

V tomto článku se zaměříme hned na několik aspektů integrace. Jednak to bude společenský rámec, který vytváří možnosti integrace a skládá se ze sociálních, ekonomických i kulturních prvků. A jednak to budou individuální strategie, které v ideálním případě mohou k integraci vést. Text se pokusíme doprovodit i otázkami k zamyšlení nad jednotlivými aspekty integrace.

Sídelní integrace
Tato oblast se týká dvou aspektů života cizinců v té které zemi. Jednak jsou to obecné podmínky pro usazení cizince – jedná se tedy o otázky udělování dočasných povolení k pobytu, přes udělování trvalých pobytů až po tzv. naturalizaci, kdy cizinec získá občanství země, do které se přistěhoval.
Kromě tohoto – řekněme více administrativního aspektu – se jedná však také o to, kde je cizinec usazen. Často se totiž stává, že zvláště ve velkých městech existují čtvrti, kde bydlí obyvatelé z různých etnických skupin a pak „lepší“ čtvrti, kde bydlí příslušníci majority. Takovéto tendence rozhodně nevytvářejí přirozené podmínky k integraci (lidé nemají přirozenou možnost potkat se na ulici před domem, prohodit spolu pár slov atd.).

A jak to vypadá v naší čtvrti? Znám osobně nějakého cizince, který zde bydlí? Kdy jsem s ním/ní mluvil naposledy?

Pracovní integrace
Aspektu podmínek pro cizince na českém pracovním trhu se věnujeme podrobněji v textu Cizinci na trhu práce. V souvislosti s integrací je snad nutno zmínit jen to, že mezi hlavní faktory úspěšné integrace jsou považovány nediskriminační prostředí, rovný přístup k pracovním příležitostem a možnost využití dosaženého vzdělání související s pracovní mobilitou.

Odpovídá skladba mých spolupracovníků/kolegů skladbě naší společnosti? Tedy jinými slovy – odpovídá počet mých kolegů – cizinců jejich počtům ve společnosti?

Jazyk
Jazyk je nutnou podmínkou úspěšné integrace právě proto, že zajišťuje možnost komunikace a interakce mezi majoritou a komunitami přistěhovalců. V případě cizinců, kteří neovládají jazyk majority, je tedy třeba rychle umožnit naučení se mu. Různé země k této problematice přistupují různě. V Nizozemsku byly např. ještě před cca 15 – 20 lety k dispozici jazykové kurzy, kterých nebylo dostatečné množství a za které museli cizinci platit. Dnes je tendence poskytovat de facto povinné jazykové vzdělávání spojené s výukou reálií, které je bezplatné. Po absolvování kurzu však musí posluchač zaplatit závěrečnou zkoušku. Když ji podruhé neudělá, musí dodatečně platit i část nákladů spojených s tímto tzv. „integračním“ kurzem. V České republice zatím stát podporuje bezplatné kurzy pouze pro azylanty. Vzhledem k tomu, že se ovšem uvažuje o zavedení povinné jazykové zkoušky pro cizince žádající o trvalý pobyt na území ČR, bude se tato nabídka jistě rozšiřovat i pro jiné skupiny imigrantů. Na přípravě některých z nich se již intenzivně pracuje.

Vzdělání
Vzdělání v dnešní době poskytuje základní naději na uplatnění do budoucna, je tedy třeba dbát na něj se zvláštním zřetelem. Co se imigrantů týče, zkušenost z České republiky je taková, že např. vzdělanostní průměr azylantů v ČR je vyšší než u české populace, avšak díky problémům s jazykem, s uznáváním kvalifikace i s nedůvěrou a diskriminací není tento potenciál často využit. Proto je jednou z hlavních složek vzdělávacího procesu princip nediskriminace a rovnosti příležitostí.
V zemích, kde jsou usazené větší skupiny imigrantů, jejichž vzdělanostní průměr nedosahoval průměru dané země, se postupně objevuje trend, že se v rámci imigrantských komunit rekrutuje střední třída, která postupně narůstá (např. Nizozemsko).

Kulturní pluralismus
Pod kulturní pluralismus můžeme zahrnout ony více lidské aspekty soužití lidí z různorodých kulturních prostředí. V první řadě je to onen aspekt nároku na to, že ti jiní musí být jako my. Cílem integrace je však permanentní pohyb obou skupin k hledání nových cest a k vzájemnému přibližování. To se děje často i za předpokladu, že si jednotlivé skupiny na bázi dobrovolnosti mohou pěstovat to, co je pro jejich kulturu podstatné a zároveň se učit žít v kultuře odlišné. Tak vzniká bi-(i více)-kulturalismus, označující stav, kdy se jedinec s lehkostí pohybuje ve více prostředích, aniž by mu to působilo nějaké značné potíže.
Pozitivní úlohu v tomto snažení může samozřejmě sehrát jak škola, tak pracovní kolektivy, tak i např. hromadné sdělovací prostředky, které dávají prostor také lidem z jiných kulturních prostředí.

Stýkáme se?
Úspěšná integrace není jednostranný proces, což je v této souvislosti potřeba vždy znovu zdůrazňovat. Mezinárodní výzkumy z oblasti interkulturní psychologie dokonce prokazují, že integrace může být svobodně zvolenou strategií jen tehdy, pokud je dominantní společnost otevřená a je schopná obsáhnout i aspekt kulturní rozmanitosti (Berry, 1997).
V Nizozemsku byla v roce 2004 publikována zpráva o etnických menšinách a integraci, která dokonce s jistým politováním konstatuje, že pouhá 1/3 holandské společnosti je pravidelně v kontaktu s příslušníky menšin. Bylo by samozřejmě zajímavé zjistit, o jak velké procento by se jednalo v českém prostředí. Jako náhradu za takový výzkum si můžeme pokusit položit následující otázky: Kdy jsem se naposledy bavil s nějakým cizincem? O čem to bylo? Jak se mi setkání líbilo? apod.

Psychologické aspekty integrace
Integrace samozřejmě nesouvisí jen s jejími vnějšími podmínkami danými strukturou v té které zemi, ale také s životními strategiemi účastníků tohoto procesu. Berry (1997) v této souvislosti zmiňuje různé strategie, z nichž jen jedna vede k integraci. Na obrázku z jeho článku „Immigration, Acculturation, and Adaptation“ vidíme, že vlastně jen ochota udržovat svou vlastní identitu a charakteristiky a zároveň kontakt s širší veřejností může vést k úspěšné integraci. To však samozřejmě klade nároky jak na stranu menšin a lidí z kulturních skupin, tak na stranu majority.
Naopak asimilace znamená, že jedinec přestane pečovat o svou identitu a zaměří se jen na kontakt s majoritou. Pokud na tento fenomén nahlížíme z pozice jedince z menšiny nebo etnické skupiny, můžeme si říci, že je to jeho volba. Z hlediska majority je však klíčové, aby dotyčný k takovéto strategii nebyl nucen zvnějšku – ať již na kterékoli z výše zmíněných úrovní.

• Příběhy a příklady

Nyní se můžeme ve světle tohoto výkladu podívat na situaci v dialogu. Z hlediska integrace musíme Magdinu maminku jednoznačně pochválit. Ví, že je Magda s kamarády v klubíku, předpokládejme, že ví, že je tam také Jami a další ne-čeští kamarádi, chce dětem udělat radost a přinese jim něco na zub. Dokonce když vidí, že Jami nejí, tak ho pobízí, aby se neupejpal. Z hlediska integrace tedy splňuje onu první a nejdůležitější podmínku , totiž ochotu ke kontaktu s těmi jinými.
V dialogu se nám však něco pokazí. A to něco je na úrovni kulturních rozdílů. Jamimu jeho kultura a náboženství velí nejíst vepřové a chce zůstat věrný tomuto zvyku. Možná je to pro něj hodně důležité, možná mu maso ani nechutná nebo mu prostě vadí, že on a vepřové je vždycky znovu tématem.
Maminka zase chtěla pro děti něco udělat a odmítnutí není v takové situaci zrovna nejpříjemnější. Společně můžeme uvažovat o tom, jak by se mohli jednotliví aktéři zachovat. K přemýšlení si dovolím nabídnou pro začátek dva scénáře:
a/ maminka řekne: „No vidíš, vždycky na to zapomenu, že nejíš vepřové. Příště ti koupím chlebíček se sýrem, ten je taky dobrý.“
b/ Jami řekne: „Já to maso opravdu nebudu, ale nemohl bych se k vám někdy pozvat na ten úžasný smažák?“

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Berry, J., W. (1997). Immigration, Acculturation, and Adaptation. Applied Psychology: An international review, 46, 5 – 68.

Gijsberts, M. (2004). Ethnic minorities and Integration; Outlook for the Future. The Hague: Social and Cultural Planning Office.

Horáková, M. (2001). Zaměstnávání cizinců v České republice. Praha: VÚPS.