• Co je...?

Asimilace je postupné včleňování jednoho etnika a jeho kultury do jiné kultury tak, že znaky původní kultury se ztrácejí a jsou nahrazovány znaky dominantní přejímané kultury. (podle Brouček et. al., 1991, s. 240)

Kolonizované vědomí je změna mysli pod vlivem společenského klimatu, který je ovládaný dominantní skupinou ve společnosti. Pod jeho vlivem mohou menšiny přebírat negativní postoje sami vůči sobě.

Romství je zastřešující pojem pro dodržování romské kultury, tradic a společenského chování. Romipen, romimo (romství) je zároveň výrazem romské identity.

Integrace je začlenění jednotlivce či skupiny do většinové společnosti bez ztráty vlastní kultury a identity.

Sterilizace je chirurgický zákrok, který trvale zbavuje jedince plodnosti.

• Téma

Termín asimilace označuje proces, jehož výsledkem je přizpůsobení se většině a jejím zvyklostem do takové míry a takovým způsobem, že tento proces vede k úplné ztrátě vlastní etnické či národnostní identity. Asimilace znamená dokonalé splynutí s většinovou a bezvýhradné převzetí jejich hodnot. K asimilaci dochází buď přirozenou cestou ze svobodné vůle příslušníků asimilující se skupiny, nebo cestou nedobrovolnou, vnucenou chováním většinové společnosti, případně jejího mocenského aparátu. Obrovská motivace k asimilaci je ukryta v jevu zvaném kolonizované vědomí. Tento pojem se opírá o historickou zkušenost, kdy stigmatizovaná a dlouho zesměšňovaná menšina tento pohrdavý postoj postupně převezme a začne vlastní etnicitou opovrhovat. V důsledku toho vznikne mocná touha být stejný jako člen majority. Podstatným znakem je, že jde o jednostranný proces kladoucí nemalé požadavky jen na ty, které hodlají asimilovat. Asimilující se jedinec či skupiny se úplně přizpůsobí, aniž je to nezbytně nutné, přitom společnost nemusí vytvářet jakékoliv zvláštní nebo vědomé podmínky, aby se tento proces zdařil. Někdy si tohoto procesu ani není vědoma. A to je případ asimilace jednotlivých příslušníků romských komunit. Je nepochybné, že mnozí Romové v průběhu svého pobytu se u nás asimilovali buď dobrovolně, nebo v různých historických etapách také nedobrovolně pod tlakem státní moci. Je však pravdou, že to zřejmě nikdy nebyl plošný proces, týkající se velkých skupin, ale spíše nenápadný děj, jehož nositeli byli jednotliví Romové a jejich nejbližší. Mezi lety 1945 a 1965 přicházeli Romové do Čech spontánně a dobrovolně. Tento masivní proces nebyl sice hromadně organizován ani řízen, do slovenských osad však přicházeli náboráři, kteří odchod do Čech podněcovali. Zpočátku byl cílem jejich přesunu území, vylidněná po odsunu německého obyvatelstva, kde bylo dostatek ubytování i pracovních míst, především v severních a západních Čechách a na severní Moravě. Velmi důležitým cílem romské migrace byla především i velká česká a moravská města. Tato překotná urbanizace venkovského romského obyvatelstva, zvyklého na prostředí romských osad lokalizovaných mimo slovenské vesnice, nemohla dopadnout dobře a také dobře nedopadla. Romům z romských osad byly přiděleny městské byty. Mnozí Romové, kteří na podobnou situaci vůbec nebyli připraveni, začali žít v těsném sousedství v prostředí činžovního domu, s jejich nároky a zvyklostmi, které neznali a kterým nerozuměli. Bylo jim nabídnuto zaměstnání v továrnách s pevnou pracovní dobou. Většina přesídlenců poprvé v historii své rodiny dostávala měsíční mzdu v penězích, poprvé se od nich očekávalo, že budou každodenně v pevném režimu vykonávat pro ně nezvyklou práci. Řada Romů, zcela zaskočených naprosto jinou životní situací, v pohledu majority úplně selhala. Obrovské otřesy v soužití s první generací romského obyvatelstva ze Slovenska po roce 1945 byly mimořádně špatným vkladem do budoucnosti vzájemných vztahů. Obyvatelé českých zemí se tak po roce 1945 znovu, ale de facto poprvé, setkali s touto odlišnou kulturou a to v intenzitě, která nesnesla srovnání s předválečným stavem. Jestliže do roku 1965 byla migrace Romů ze Slovenska do Čech spíše spontánním procesem, mezi lety 1965 až 1970 šlo o opatření státní politiky, o politiku tzv. organizovaného rozptylu. Podstatou tohoto opatření komunistické vlády byl především přesun Romů ze Slovenska do českých zemí a souběžná likvidace slovenských romských osad. Romové byli stěhováni do českých zemí dobrovolně, motivováni výkupní cenou ve výši 10 až 15 tisíci korunami svých většinou bezcenných chatrčí. Migrace nejvyspělejších Romů ze slovenských osad do Čech za prací poškodila často sociální struktury původních osad a velmi poškodila možnosti jejich vzestupu.

Ať se tento asimilační proces pod vlivem negativního sebepojetí pokládáme za dobrovolný či donucený, jeho výsledkem jsou jedinci, rodiny a celá společenství, která odložila veškeré znaky, které je odlišují od majority kromě barvy pleti a kolektivního vědomí o romství. Požadavkům majority vyšli v závratné míře vstříc, aniž by se hlavní výtky zbavili, totiž že jsou Romové. Asimilovaní Romové a jejich potomci mezi námi žijí, aniž o jejich příslušnosti něco tušíme. Dokonce ani tito lidé často o romské příslušnosti svých předků sami nevědí a ještě mnohem častěji vědět nechtějí. Tuší totiž, že by je mohlo spojení s touto stigmatizovanou skupinou ve společenském životě poškozovat. Ze všech těchto důvodů, ale především proto, že viditelná je jen ona skupina, která svou romskou identitu zachovává, je vyvolán při pohledu zvenčí optický klam, že asimilace Romů vůbec neprobíhá.

Proces asimilace byl praktikovaný po celá desetiletí komunistického režimu vůči Romům na území českého státu. Neváhalo se používat metod vskutku nenásilných – sterilizace bez vědomí žen, odnímání dětí kvůli nevyhovujícímu prostředí pro výchovu (viděno pohledem majority) atd. A výsledek? Romové opustili své tradice, přestali nabízet svá tradiční řemesla, v nichž dosáhli skutečného úspěchu apod. A místo toho se mezi nimi rozšířily nové jevy jako např. prostituce a odkládání dětí do dětských domovů, což byly jevy dříve v této komunitě zakázané. Při pověstné soudržnosti tradiční romské velkorodiny si dnes lámeme hlavu nad tím, proč jsou dětské domovy plné romských dětí. Odpověď je nasnadě- z rozhodnutí majority se Romové museli vzdát svého tradičního života, svých zvyklostí, leč přijetí nových hodnot neprobíhalo a neprobíhá tak rychle, jako odvrhnutí těch starých.

Integrace příslušníků jedné etnické skupiny do většinové společnosti je naopak kvalitativně zcela odlišný proces, než je asimilace. Pojem integrace znamená začlenění jednotlivce nebo skupiny do většinové společnosti bez ztráty vlastní identity. Na rozdíl od asimilace je to proces oboustranný, náročný jak pro ty, kteří se integrovat hodlají, tak pro ty, mezi které se chtějí integrovat. Vůli vstoupit musí odpovídat vůli přijmout. Podmínkou úspěšné integrace určité skupiny je tedy to, že většinová společnost do určité míry odlišnost integrujícího akceptuje a vytvoří pro jeho integraci vhodné podmínky. Integrace se podobá smlouvě mezi dvěma smluvními stranami, těmi, kdo se integrovat chtějí, a těmi, kteří jim to mají umožnit. Jedna smluvní strana touto smlouvou stvrzuje, že vytvoří na své straně předpoklady, aby mohla být přijata, tj. aby s druhou stranou byla spojená (kompatibilní). Např. Romové dosáhnou určitého vzdělání, vzdají se některých projevů své kultury, které ve společném životě poškozují druhou stranu apod., a druhá strana se pak zavazuje, že za těchto okolností přijme integrující se jako svojí nedílnou a rovnoprávnou součást, včetně tolerance a podpory její odlišné identity. Má-li být takový proces úspěšný, musí obě strany smlouvu dodržovat. Výsledkem integrace je pak sebevědomý, rovnocenný člen společnosti, který zná svoji cenu a dokáže vystupovat a jednat v běžných rolích moderního života. Je otázka, zda pomalá integrace Romů mezi nás neznamená také selhání majority tj. druhé smluvní strany.

Sudetoněmecký historik Ferdinand Seib ve své práci o Židech a jejich tisíciletém soužití s majoritou na území Čech napsal: Je to vůbec tajemstvím všech menšin, tajemstvím každého soužití s menšinami. Menšiny musí mít k většině nějaký funkční vztah. Musí být k něčemu. Pak jsou strpěny a někdy dokonce přijímány ochotně. Platí to pro současnost a platilo to také po staletí pro židovské obce. Tato myšlenka vyvolává velmi závažné otázky. Minorita, která se jen odlišuje, ale nemá žádnou specifickou užitečnost pro většinu, má v zásadě dvě možnosti- asimilovat se, nebo zůstat odlišná, a většina pak má povinnost tuto odlišnost chránit. Minoritu, která má nějaký specifický přínos, má většina nejen povinnost, ale navíc i zájem chránit. To je velký rozdíl a podstatné východisko pro vzájemné soužití majority a Romy.

Jaký užitek můžeme mít tedy z integrace? Přinejmenším ten, že si člověk uvědomí, že kultura majority není jediná na světě, není dokonce ta hlavní a nejlepší. Nebo si uvědomí, že lidé mohou bez obav zavrhnout xenofobní postoje a nebát se kontaktu s cizí, odlišnou kulturou. Každé setkání s něčím neobvyklým, často nepochopitelným může naopak člověka jenom obohatit.

• Příběhy a příklady

Josef, 20 let
Josef vyrůstal v adoptivní české rodině od svých 10 let. Když mu bylo 15, let začali s ním mít jeho adoptivní rodiče problémy. V průběhu svých školních let byl vystaven několikrát posměchu a urážkám svých vrstevníků. Nechápal, proč. Často slýchával:“ Ty černá hubo“a jiné,ostřejší výrazy. Josef, který se cítil vlivem okolností příslušníkem českého národa, však narážel ve svém okolí na to, že ho nikdo za Čecha nepovažoval, i přesto, že se uměl velice pěkně vyjadřovat. Pravděpodobně proto, že byl chlapec tmavší pleti. Společnost mu přisuzovala etnickou příslušnost, ke které se on sám nikdy nehlásil. Cítil se velice vykořeněný a zmatený. Začal se sám sebe ptát, kdo vlastně je a proč jsou Romové tak stigmatizováni. Co když přiznám sám před sebou, že jsem Rom, budou si mě vážit? Podobné a další otázky si klade stále.

Melánie, 30 let
Melánie žije se svým manželem v malém městě, kde se všichni navzájem znají. Oblíbila si černou barvu, protože zjistila, že jí sluší. Ale jakmile k nim přijede její rodina, která bydlí ve velkoměstě, veškeré černé oblečení odloží, protože jim nechce způsobit bolest. U olašských Romů totiž černá barva je symbolem smutku a smrti. Dojít k tomuto kroku pro Melánii nebylo vůbec lehké. Byl to proces, který trval několik let. Když jí pozorujete, zjistíte, že je schopná bez větších problémů používat dva odlišné komunikační styly podle toho, s kým zrovna mluví, zda je to Rom, či příslušník majority. Všichni ji mají rádi.

Zpověď dívky
Narodila jsem se v Česku. Moji rodiče pracují také v Česku. Kdekdo říká: „Ty jsi Češka.“ Jiní říkají: Ty jsi Romka jako my.“ Ale co jsem doopravdy? U mě ve škole jsou všechny děti Češi. Nepustí mě při hraní mezi sebe. Romština je mým prvním jazykem. Můj táta mi říká:“Za romství se nestyď“. Když jsem u babičky, radost z ní pomalu prchá. Babička mě už nemá ráda. Ty nejsi od nás. No jo, ale kam tedy patřím?

Příběh převzat z časopisu: Giere Jacqueline, Köbler, Gottfried (2001). Konfrontation. Bausteine für die pädagogische Annäherung an Geschichte und Wirkung des Holocaust. Frankfurt am Main. Fritz Bauer Institut. s. 9.

Příběh Jany Horváthové
Moje cesta ke vzdělání nebyla výjimečná, zvláštní a už vůbec ne trnitá. Nemusela jsem překonávat žádné výrazné překážky, nebojovala se zaujatostí kantorů a dokonce má touha po vědění nenarážela ani na nepochopení rodičů. To jsou totiž poměrně časté přímé či skryté překážky, se kterými bývá romský žák konfrontován. Většina Romů usi¬lujících o vyšší vzdělání se u nás zpravidla s podobnými překážkami setkává a je nu¬cena se s nimi vypořádat.

Podobné úvahy mi probíhají hlavou, když zběžně uvažuji nad zadaným tématem. Můj příběh tedy nebude typický a už vůbec ne příkladný. Přesto, po jisté hlubší úvaze, přicházím na to, že můj původ, respektive má antropologická odlišnost, ovlivňovaly jak mé dětství, tak i pozdější osudy. Ovlivnily mě poměrně podstatně, a to bez ohledu na domnělý či skutečný procentuální podíl romských genů v mém těle.

Někdo mě nazývá "gádžovkou", nebo "chrapounkou" (výhradně za mými zády), pro jiné jsem "cikánka" nebo Romka, jak se to komu hodí a líbí. Ve skutečnosti jsem ale "křižovatka", jak se mezi Romy běžně říká, nebo chcete-li napůl Cikánka, i když po¬dle přísné matematiky nejsem ani to - jsem jen čtvrteční etnická Cikánka. Pocházím totiž ze smíšené česko-romské rodiny.

V dětství jsem byla drobné černé děvčátko s poněkud šikmýma očima, vzhledem ke svému okolí s výrazně tmavší pletí - ani ne tak zářivě zlatavě hnědou, ale spíše šeda¬vou, jakoby stále ušpiněnou, pokrytou spoustou jemných černých chloupků. Odmala jsem byla zvyklá na to, že můj zjev upoutával pozornost jak dětí, tak i dospělých. Děti se pokoušely hádat, zda jsem Indiánka nebo Španělka nebo dokonce Francouzka či představitelka jiného národa, o kterém nic nevěděly. Příliš mě netěšil jejich zájem o původ mého exotismu, protože já jsem se spíš styděla, že nejsem stejná jako všichni ostatní. Ne snad proto, že jsem ošklivá, sama sobě jsem se naopak líbila a vlastně i ostatní mi to dávali najevo, ale myslím, že v dětském věku je normální přát si být stejný jako naši vrstevníci, chtít zapadnout, být nedílnou součástí kolektivu dětí ¬party. Individuality a výrazné odchylky od průměru jak ve vzhledu, tak schopnostech, ve smyslu negativním, ale i pozitivním, dětský kolektiv velmi rychle odhaluje a staví do středu svého většinou negativního zájmu. Nepíši to na základě toho, že bych se přímo ocitala ve středu takového zájmu, to se nikdy nestalo, ale já sama sebe cítila díky odlišnosti černou ovcí. V mém okolí nebyl nikdo jako já, žili jsme ve čtvrti, kde Romové nebydleli, a několik arabských dětí, se kterými jsem chodila do mateřské školy, se téměř s nikým nekamarádily, měly svůj uzavřený svět. Kupodivu jej respek¬tovaly i učitelky, což se k nemalé závisti nás ostatních projevilo výsadou, že při kou¬pání ve školním bazénku jako jediné mohly mít plavky, zatímco my musely potupně ukazovat svoji nahotu. Nikdo z dětí neměl tmavou zašedlou kůži na loktech a svraš¬tělé ruce, které mně samotné připadaly jako ruce staré indiánské ženy. Tak těžké byly mé dojmy z odlišností, že když mi ve třetí třídě učitelka nevybíravě řekla, že mám ruce jako hroch, nadlouho jsem byla přesvědčena o neodvratitelnosti tohoto faktu a ne¬možnosti jeho změny. V této zaujatosti by mě nikdy nenapadlo, že stačí použít krém na ruce. Tehdy jsem také obdivovala pro mě nedosažitelnou křehkou krásu tenké křivky obočí většiny mých spolužaček, zatímco já měla husté černé brvy srůstající nad kořenem nosu.

Tyto vzpomínky se mi dnes jeví jako malicherné a lehce se jim usmívám, ale jak se říká, každý věk má své vážné problémy a dospělí by je neměli zlehčovat. Popsané drob¬nosti mě tenkrát nadlouho ovlivňovaly a utvrzovaly v pocitu, že jsem jiná než většina ostatních a že na tom, i kdybych chtěla, nemohu nic změnit.

V době, kdy jsem přicházela do první třídy, jsem si již svůj původ uvědomovala a povrchně jsem byla obeznámena i se slovem "cikán". O "cikánech" se běžně mlu¬vilo jak mezi dospělými, tak mezi dětmi jako o těch směšných, v podstatě zejména pro svoji omezenost a prostotu nepříliš nebezpečných lidech. Nikdy si nevzpomínám, že by se někdo pokoušel analyzovat špatné vztahy mezi romskou menšinou a majo¬ritou, nikoho tento problém nezatěžoval. Lidé se spíš bavili na účet Romů a k dob¬rému tónu společenské zábavy pochopitelně patřily vtipy o "cikánech". Zcela běžně se mluvilo o "cikánech" s despektem a opovržením. Brali se jako samozřejmost, jako něco nevhodného, nad čím je však třeba dočasně přivřít oči, totiž do doby, než se po¬daří tyto zdivočelé a přihlouplé "děti" vychovat k obrazu "spořádaného českosloven¬ského občana". Zkrátka, už v této době jsem vnímala slovo "cikán" jako potupu, jak synonymum poznamenaného člověka, kterého nikdo nebere vážně a je terčem po¬směchu.

Ani si nepamatuji, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že můj dědeček je Rom. Patrně proto, že jsem se to nedozvěděla z ničeho nic jako nějaké tajemství, ale běžně se o tom v rodině vědělo. V naší úzké rodině (rodiče a sestra) se o tom však téměř nediskuto¬valo, neboť to tenkrát nebylo podstatné. Navíc rodiče byli oba stejně tolerantní jak k menšinám sociálním, tak etnickým, bylo to pro ně naprosto samozřejmé, takže nás k tomu se sestrou ani nijak programově nevedli. Možná se dá mluvit až o určité naivitě, se kterou se rodiče s naprostou otevřeností stavěli k nejrůznějším, někdy i notně po¬chybným lidem. Snad z toho důvodu jsem těžko chápala nevraživost lidí k Vietnamcům a Arabům, v minulosti u nás poměrně častou.

V naší úzké rodině se tedy nemluvilo o etnické příslušnosti, naproti tomu, když se sešla širší rodina - potomci dědečkových sourozenců, těch, co nepřežili válku, vždy se vzpomínalo na společné předky. Na stařečka a stařenku, kteří žili v cikánském táboře a sami ze své vůle i píle si dokázali postavit slušný dům mimo tábor. Všechny jejich děti se již za první republiky vyučily, byly v trvalém pracovním poměru a dokonce je¬den z nich se ještě před válkou stal studentem právnické fakulty prestižní Univerzity Karlovy. Po válce pak jeho příkladu následoval nejen jeho syn, ale i mnozí další pří¬buzní. V malé slovácké vesnici to znamenalo pozdvižení. Málokterý ze synů bohatých sedláků udělal takovou kariéru a právník- tenkrát to bylo velmi slušné živobytí. Vedle těchto téměř "hrdinských skutků" mých pradědů a dědů se rodina často vracela k válce, která ji těžce a už navždy poznamenala. Kdo nezahynul v koncentračním táboře - tři dědečkovi bratři byli za pokus o útěk popraveni, jeho otec a další příbuzní zplynováni v době likvidace cikánského tábora v Osvětimi - ten se musel skrývat tři dlouhé vá¬lečné roky. Z rodinných setkání si vybavuji stále znovu někdy až hystericky podávané vzpomínky na tuto těžkou dobu. Z rodinné paměti, z těchto téměř hrdinských skutků našich předků, kteří byli stejně a možná ještě více nenáviděnými "cikány", než jsou Romové dnes, z toho všeho se vytvořila velká hrdost na rodové jméno Holomek. Tento fakt všechny - dle českých poměrů i vzdálené příbuzné - spojoval. Na druhou stranu rodinná setkání byla i místem, kde se tito průkopníci integrace Romů do společnosti utvrzovali ve své jedinečnosti a odlišnosti. Zdůrazňovali, že oni jsou moravští Cikáni. Chtěli se tak odlišit od Romů přicházejících k nám po válce ze zaostalejšího agrárního Slovenska, jejich cesta k integraci byla oproti usedlým moravským Romům teprve na počátku. Holomci cítili propast mezi sebou a ostatními Romy a jejich hrdost spojená s pýchou dále rostla. Nikdy ji nedávali veřejně najevo, ale v rodině to bylo znát. Nechtěli být se slovenskými Romy ztotožňováni, což bylo těžké tehdy jako dnes. Veřejnost se nechce obtěžovat rozlišováním Romů podle kulturní, vzdělanostní, so¬ciální úrovně. Tak docházelo spíše k tomu, že někteří z nich svůj romský původ veřejně neprezentovali. Jako malé dítě jsem toto vše nechápala a jen stěží jsem se mohla ve složité situaci orientovat.

Z prvních dnů strávených ve škole si živě pamatuji, jak o přestávce na mě ještě té¬měř neznámý spolužák pokřikuje: "cikánko", hanobí mé podle mě krásné růžové šaty s bílou mašlí tím, že ji drze nazývá obvazem, a učitelka, která to slyší, mlčí, jako by s výroky chlapce souhlasila. Nechtěla jsem být "cikánkou", nechtěla jsem patřit k těm, kterým se všichni posmívají, se kterými se spojuje jen špína, zaostalost a obecně si z nich každý tropí úsměšky. Příslušnost k "cikánům" se totiž nebrala jako příslušnost k etniku či národu, oficiální státní politika je nepovažovala ani za etnickou skupinu, ale za skupinu sociální. Přesněji skupinu sociálně patologickou. "Cikán" bylo jed¬noznačně hanlivé označení a vlastně jím zůstalo dodnes, i když některým zdravě sebevědomým Romům již nevadí, a to je jistý pokrok. Veřejně se mluvilo o "ci¬kánech" pouze v souvislosti s nutností jejich převýchovy a pozvednutím na úro¬veň srovnatelnou s okolním obyvatelstvem. Pochopitelně i ve školách se mlčelo o původu "cikánů", stejně jako o svébytnosti jejich kultury, která naopak byla považována za projev retardace. Dnes se již mohou vážní zájemci při určitém studijním úsilí dobrat informací o Romech, ale děti ve školách na tom nejsou vlastně o mnoho lépe než v době mého dětství. Pokrok je zajisté v tom, že se již oficiálně nesetrvává na tezi, že Romové jsou příslušníci zaostalé sociální skupiny, kterou je třeba zlikvidovat asimilací s ostatním obyvatelstvem. Dalším pozitivem je i to, že informace o romském etniku jsou zařazovány do školních učebnic. Na druhou stranu se dnes romské děti musí nesrovnatelně častěji než v minulosti po¬ týkat s projevy rasismu a etnické nesnášenlivosti.

Z předchozího vyprávění patrně vyplynulo, že naše rodina se nestýkala s jinými Romy. Byli pro mě zcela neznámí, nic jsem o jejich světě nevěděla, z toho důvodu jsem stejně jako ostatní děti věřila všemu negativnímu, co se o Romech veřejně vyprávělo. Ne že bych tyto nepěkné věci přijala za své, ale podléhala jsem jim, a proto se také sty¬děla za svůj, byť částečný, ale přesto patrný romský původ. Postupně jsem chápala, že naše rodina je romská, ale zároveň mi bylo vštěpováno, že jsme už jiní, ve smyslu lepší. Krutá dobová ideologie skutečně pojala "cikána" jako příslušníka sociální skupiny. Ze společenského hlediska neproblémový Rom dle úřadů "cikánem" nebyl. Tak se stalo, že celá naše rodina vypadla z evidence o cikánském obyvatelstvu. V podobném smyslu chápala slovo "cikán" i moje jemná, citlivá a milující maminka, když mně v dobré víře radila: "Neoblékej si příliš pestré šaty, nenos velké náušnice, sepni si ty dlouhé vlasy, nebo budeš vypadat jako cikánka." Maminka, když si brala tatínka, brala si jej pro jeho vlastnosti a jeho původ byl pro ni tenkrát podružný. Ve skutečnosti o Romech v době svého sňatku nic nevěděla. Výhrady svojí poněkud maloměšťácké matky, kterou jednou v životě "cikánka" okradla a ona si to pamatovala na celý jeho zbytek, jsem příliš vážně nebrala a prosadila si svou.

Přestože se cítili členové rodiny o něco výše než ostatní Romové u nás, přesto pociťo¬vali spřízněnost s ostatními Romy a patrně i jistou povinnost vůči těm na nižší úrovni. Projevilo se to zejména v době Svazu Cikánů-Romů (1969-1973). Mnozí z naší rodiny se stali zakládajícími členy této organizace a i po administrativní likvidaci Svazu se ze¬jména děd stále angažoval v řešení otázek spojených s Romy. Neskrýval však svůj pocit, že je třeba romské etnikum dostat na vyšší úroveň sociální i kulturní. On sám na ní již byl, věděl to, byl tomu rád, a přesto mu bylo nejlépe mezi Romy, a to té nejnižší úrovně. Dědeček totiž, na rozdíl od mladších příbuzných, ještě zažil bídu cikánské osady a sku¬tečné opovržení bílých lidí. Změny dosáhl díky své obrovské cílevědomosti a pochopitel¬ně, bez toho by to nedokázal, díky obětavé pomoci mnoha členů rodiny. Všichni museli pracovat a vydělávat peníze, aby on mohl studovat. V dětství zažil na vlastní kůži zoufa¬lou absenci podmínek k udržování svého těla v čistotě, které vedly k vysoké nemocnosti, což ho navždy poznamenalo až chorobným přeceňováním vlastní hygieny a děsem ze špíny i kontaktu s nemocnými lidmi. Z tohoto důvodu však lépe než mladší členové ro¬diny chápal i velmi ubohé Romy, uměl s nimi laskavě promluvit a dokonce mu s nimi bylo dobře. Několikrát mi vyprávěl, jak těžká byla jeho cesta mezi bílé studované lidi na úrovni, kolik odříkání, přemáhání a vlastně i přetvářky jej to stálo. Skutečně volně se cítil pouze mezi Romy. Jinak upadal do smutku, depresí, obav o své zdraví, štítil se nejen nemocných lidí, ale i jídel v restauracích, stále někde hledal špínu a nečistotu. Jakmile však přišel mezi Romy, byla jindy přísná dieta i všechna úzkostlivost tatam. Jednou nás také vzal na oslavu křtin v Brně do jedné rodiny slovenských Romů. Já jsem vnímala jen nemožné rudé závěsy z praporoviny, spoustu lidí, obrovský hrnec s tučným jídlem, ze kte¬rého se jedlo společně, do toho hlučela hudba. Dědeček však zářil spokojeností.

Ve škole jsem svůj původ úspěšně tajila, lépe řečeno mlčela jsem o něm. Vzpomínám si na nepříjemné pocity, které se dostavovaly, když se začaly probírat vtipy o "ciká¬nech". Děti je pochopitelně znaly od rodičů a byly velmi oblíbenou náplní školních pře¬stávek stejně jako zábav na pionýrských táborech. Jak se říká poturčenec horší Turka, z té obavy o odhalení jsem sama také dávala k dobru vtipy o "hloupém Dežovi" apod. Nikdo v naší úzké rodině však nevěděl nic o mých pocitech spojených s původem, při¬tom bylo doma zvykem o všem otevřeně mluvit a vše probírat z různých stránek. Nikdy jsem s rodiči na dané téma nemluvila, protože v době svého dětství jsem si to takto ani neuvědomovala. Nedokázala jsem si své komplexy vyplývající z mé odlišnosti dát do souvislostí. Sestra nic podobného neprožívala, protože byla modrooká blondýnka a stěží by kdo její původ odhalil.

Posléze, když jsem chodila se stejnými spolužáky do třídy delší dobu, nikdo si již nedovolil nazvat mě "cikánkou", nikoho to už ani nenapadalo. Ale cizí lidé v obcho¬dech a na ulicích mě zřejmě za ni občas považovali. Pamatuji se na "ctihodné mat¬róny", nad kterými jsem stála v tramvaji, jak si přitahují pevně k tělu své nákupní tašky a jejich sveřepý a někdy i zlý pohled jasně vypovídá o tom, co jim právě běží hlavou. Již v dospělosti jsem si několikrát nemohla vysvětlit, proč mně prodavačka v obchodě tyká, ale byla jsem vychována k toleranci, a tak jsem si tenkrát nepřipou¬štěla anebo neuvědomovala ten pravý důvod. Naučená slušnost mi dříve nedovolo¬vala oplácet stejnou mincí. Je paradoxem, že právě můj romský manžel, který je světlý jako gádžo, ale z života v nitru romské komunity dobře zná zjevnou i skrytou diskriminaci, mě sám začal upozorňovat, kdy si lidé přede mnou schovávají tašky a jak se prodavačky v obchodech na rozdíl od přístupu k manželovi ke mně chovají s notnou dávkou drzosti.

Další z přívlastků běžně užívaných v souvislosti s Romy bylo“ primitivní, omezený“. Pouhé vyslovení slova "cikán" s sebou neslo podvědomé vybavení těchto vžitých klišé. Zmíněná souvislost by byla dosti nepříjemná, těžko bych se do budoucna smiřovala s tím, že lidé budou o mně takto smýšlet ještě před tím, než mě stačí poznat. Vždy jsem chtěla být vzdělaná a především prospěšná ostatním. V dětství i později jsem měla jas¬nou představu o své seberealizaci. Především jsem chtěla vykonávat práci, za kterou bude vidět nějaký pozitivní a pokud možno trvalý výsledek. Navíc jsem byla vycho¬vána k velké cílevědomosti. Můj otec býval často kritický k mému jednání a konání, nechtěl, abych byla jen dobrá, ale považoval prostě za samozřejmé, že budu nejlepší. Vlastně to muselo být již ve mně, neboť takto přistupoval i k sestře, ale ta se nedávala vyvést ze svého klidu až flegmatičnosti, a občasný neúspěch ji nijak nedeprimoval. Já jsem však byla a zůstala ke všem svým neúspěchům, ať ve škole či později v práci, velmi kritická. Takové události se mi staly pobídkou k ještě lepším výkonům. Pamatuji se, že v průběhu školní docházky rodiče neměli vůbec potřebu zjišťovat můj prospěch, protože věděli, jak mně samotné na něm záleží. Ač jsem vždy patřila ve třídě k lepším žákům, pokud jsem dostala špatnou známku, těžce jsem to nesla. Rodiče se v takovém případě spíše snažili mé chmury rozptýlit slovy, že známky nejsou všechno. Již v útlém dětství mě rodiče naučili věnovat se svým zálibám a přitom rozvíjet své schopnosti. Od první třídy jsem navštěvovala několik zájmových kroužků, respektive každý den po vy¬učování jsem měla buď trénink v gymnastice, hodinu hry na hudební nástroj, nebo jsem spěchala do divadla Na provázku, kde jsem byla členkou Dětského studia.

Vždy jsem tedy chtěla patřit mezi vzdělané, schopné, společnosti prospěšné lidi a od dětství jsem se na to připravovala. Dnes si však uvědomuji, že okolnosti kolem mého původu mě v tomto cíli jednoznačně utvrzovaly a nadále mé úsilí podporovaly. Věděla jsem, že bude pro mě dobré, když si vytvořím nějaký štít proti hloupým a omezeným lidem. Brzy jsem pochopila, že tím štítem mohou být jedině mé vědomosti, vzdělání a výsledky mé práce. Další důvod, který mě vedl k velkému studijnímu úsilí, byly okol¬nosti související s povahou mého otce a jejími důsledky. Šel vždy hlavou proti zdi, od¬jakživa chtěl hájit pravdu a žít podle šlechetných zásad morálky. Tak se stalo, že v roce 1968 skončila jeho nadějná kariéra vojenského vědeckého odborníka a ze dne na den se stal těžko zaměstnatelným. Nakonec zakotvil jako řidič náklaďáku, posléze dělník na stavbách socialismu, za kterými musel jezdit doslova na nejrůznější konce republiky. Otec nikdy nic nedělal jen napůl, proto bojoval proti nenáviděnému režimu nejen roz¬vratnými výstupy na dělnických schůzích jejich podniku, ale také v kruhu disidentů tím, že se zapojil do rozmnožování a rozšiřování exilové literatury. O těchto otázkách se mluvilo v naší úzké rodině mnohem více než o romském původu, neboť měly bez¬prostřední dopad na životy nás všech. Bylo mi jasné, že budu-li chtít studovat, vždy budu muset být lepší než ostatní. A já za každou cenu studovat chtěla.

Na gymnáziu jsem se za svůj částečně romský původ styděla asi stejně jako kdysi. Hned první den v nové škole mi dala najevo opodstatněnost mé obavy jedna ze spolu¬žaček. V momentě, kdy jsem si vedle ní nezávazně sedla změřila mě nevybíravým po¬hledem se slovy, že je obsazeno. Až po maturitě mi se smíchem sdělila, že si tenkrát myslela, že jsem "cikánka". Ještě v té době jsem ji nebyla schopná opravit, že její do¬mněnka byla správná.

Teprve na vysoké škole se ve mně postupně začínalo hodně věcí měnit. Jistě k tomu přispělo ve srovnání s gymnáziem poměrně liberální prostředí filozofické fakulty. Základní i střední škola byly za komunistů místy pevně svázanými disciplínou, které jsem se já jako nesmělé dítě navenek jakoby bez problémů podřizovala, ač vnitřně jsem jí trpěla. Na vysoké škole, i když patrně mezi spolužáky byl nejeden spolupra¬covník STB, tento dril neexistoval. Navíc jsem se mohla věnovat především oblíbené historii a exaktní vědy mě již zbytečně netrápily. Naučila jsem se mluvit, vyjadřovat a hájit své názory, přestávala jsem být lehce zranitelným dítětem. Tříbením názorů jsem získávala také potřebné sebevědomí a celý průběh studia mě v tomto sebevědomí jen dále utvrzoval. Navíc s námi na univerzitě studovali Řekové, Arabové i Afričané. Začaly mě zajímat neevropské kulturní světy, mimo jiné také Indie. Studium historie i dějin umění s sebou samo o sobě přinášelo zájem o vše dosud nepoznané, co by stálo za mou pozornost. V této době mi spolužák, který musel o mém původu vědět (možná to bylo veřejné tajemství, neboť dědeček byl opravdu známá romská osobnost), sdělil, že jeden z našich profesorů zpracovává dějiny moravských Romů a hledá mezi stu¬denty spolupracovníky. Spíše ze zvědavosti, zda opravdu někdo vědecky studuje tuto všemi opovrhovanou skupinu lidí, jsem se mu přihlásila. Pravda to byla, navíc profe¬sor byl danou tematikou nadšený a já jsem se postupně stávala nadšenou také. Přečetla jsem spoustu drobných časopiseckých příspěvků. Z odborného tisku jsem se dozvě¬děla dokonce o historii naší rodiny, kterou tento odborník již začal zpracovávat. Velmi rychle mě pohltila nejen historie naší rodiny a skrze ni jsem se dostala i k osudům Romů v celosvětovém kontextu. Pomalu se přede mnou začal otevírat neznámý svět, vedle kterého jsem bez povšimnutí tolik let žila. Dostala jsem se dočasně do dalšího extrému, který zřejmě patří ke každému "národnímu obrození", byť se netýká celého národa, ale jednotlivce. Až nekriticky jsem obdivovala vše romské. Dnes již pohlížím na všechny tyto otázky poněkud objektivněji a možná díky dlouholeté praxi v oboru romistiky i profesionálněji. Mé srdce tedy "nehoří" jen pro Romy, ale dnes již také pro ně. Svůj život jsem spojila se skvělým člověkem ze skupiny slovenských Romů. Zcela jsem se oprostila od pocitu výlučnosti Holomků a dnes si naopak vysoce vážím i ně¬kterých slovenských Romů. Především pak těch, kteří vyšli z velmi špatných poměrů, dokázali se od nich oprostit, dosáhli poctivého úspěchu ve společnosti a přitom ne¬ztratili své romství. Podobně jako se to před mnoha lety podařilo mému dědovi. On učinil zásadní krok za všechny členy naší rodiny, kteří již bez větších problémů mohli dosáhnout svých titulů.

Můj příběh tedy není o tom, jak Romka získala vzdělání, ale jak vzdělání objevilo Romku. Někdo může namítnout, že jsem byla dítě až příliš citlivé, to připouštím. Je však možné, že právě skrze tyto drobnosti, jež byly pro mě kdysi tak určující, bu¬dou lépe pochopitelné skutečné překážky a někdy i utrpení, se kterými se setká¬vají praví Romové běžně na ulicích, ve školách, na úřadech při zábavě, prostě v průběhu svého života v této společnosti. Romové, kteří díky svému vzezření ne¬mohli a nemohou popřít svůj původ, musí žít stigmatizováni a zároveň nemají štít ve svých nevzdělaných rodičích ani ve svém školním neúspěchu. Pokud některé z takových dětí získá vyšší vzdělání a dokáže ho úspěšně využít ku prospěchu svému i celé společnosti, mně nezbývá než před ním smeknout, já bych to patrně nedokázala.

Příběh převzat z: Romové v České republice (1945 - 1998). Sešity pro sociální politiku. Socioklub, Praha 1999. s. 311-318.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Acton, T., Gallant D., Vondráček P. (2000). Romové (Ohrožené kultury). Praha: Nakladatelství Svojtka & Co.

Bartoloměj, D. (1994). Dějiny Romů, Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Buryánek, J. a kol. (2002). Interkulturní vzdělávání. Příručka nejen pro středoškolské pedagogy. Praha: Člověk v tísni, spol. při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Daniel, B. (1994). Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. 1.v. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech. Na co jste se chtěli zeptat. Manuál pro obce. Praha: VCVS ČR, o.p.s.

Holý, D., Nečas C. (1993). Žalující píseň - O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici.

Horváthová, J. (ed.) (2004). Memoáry romských žen; Elina, Sága rodu Holomků; Karolína, Cesta životem v cikánském voze. Brno: Muzeum romské kultury.

Horváthová, J. (2002). Kapitoly z dějin Romů. Praha: Společnost Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.

Kenrick, D. (2000). Cikáni pod hákovým křížem. 1. české vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Centre de recherches tsiganes.

Nečas, C. (1994). Nemůžeme zapomenout – Našti bisteras. Olomouc: Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci.

Nečas, C. (1997). Historický kalendář (Dějiny českých Romů v datech). Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého.

Nečas, C. (1999). Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 4. doplněné vydání.

Nečas, C. (1987). Andr' oda taboris: vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943. 1. vyd. Brno: Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků v Brně.

Nečas, C. (1999). Holocaust českých Romů. Praha: Prostor

Nejedlá, M., Svobodová, A., Trombiková, J. (ed.) (2001). Co mi doma vyprávěli (Rodinné příběhy Romů z druhé světové války vyprávěné romskými dětmi) Praha: Občanské sdružení R-MOSTY. Seib, F. (2000). Tisíc let židovské historie v Čechách a na Moravě. In: Židé v Sudetech, pro Ackermann-Gemeinde. Praha: Portál.

Skutnabb-Kangas, T. (2000). Menšina, jazyk a rasizmus. Bratislava: Kalligram.

Stojka, C. (1992). Reisende auf dieser Welt (Aus dem Leben einer Rom-Zigeunerin). Wien: Herausgegeben von Karin Berger, Picus Verlag.

Šmídová, O. (ed.) (2001). Zdi a mosty. Česko – romské vztahy. Praha: ISS FSV UK a Sdružení Biograf.

Winter, W. (2004). Winter Time – Memoirs of a German Sinto who survived Auschwitz (Čas zimy/Wintera – památky německého Sinta, jenž přežil Osvětim). Hertfordshire: University of Hertfordshire Press.

Wyatt, Chad E. (2005). Roma Rising: Romské obrození. Praha: Argo & Nadační fond Dobrý soused.

Žantovský, P. (ed.) (1998). Česká xenofobie. Praha: Nadace pro svobodu slova ve spolupráci se Syndikátem novinářů ČR – Votobia.