• O co jde v dialogu "Fakt doma mluvíš romsky?"

Dialog chce poukázat na současný vývoj v romské komunitě ve vztahu k romskému jazyku. Na základě reflexe si pak člověk může uvědomit, že romský jazyk je svébytným jazykem jako každý jiný a že jazyk je uchovatelem kulturních hodnot. Pokud člověk chce pak porozumět současnosti, musí se seznámit s praktikami, které vedly k jeho degradaci.

• Co je...?

Romský jazyk patří mezi indoevropské jazyky a je vlivem historických událostí málo používán v písemném projevu, tímto jazykem hovoří Romové na celém světě.

Dialekt je obdoba jazyka, kterou používá určitá část mluvčích a která má určité společné rysy.

Romský etnolekt češtiny je čeština ovlivněná některými prvky z romského jazyka, která se postupně vyvinula do svébytného dialektu.

Romistika je vědní obor, který se zabývá poznáním romské historie, kultury a jazyka z hlediska historického, antropologicko-etnologického a lingvistického.

• Téma

Jako každý národ, tak i Romové mají vlastní jazyk – romštinu. Její základ je tvořen staroindickými jazyky a romština tak dodnes přesvědčivě odkazuje na část světa, odkud Romové pocházejí. I v současné době mnozí Romové užívají mnohá romská slova, která se dodnes vyskytují ve stejné podobě v hindštině a mají stejný význam. Romštinu a její dialekty však spoluvytvářela i slova přejímaná z jazyků používaných v zemích, kudy Romové procházeli a ve kterých různě dlouho pobývali. Jednotlivé dialekty romštiny se od sebe více či méně liší, tak jak je v současné době používají různé subetnické skupiny. Liší se nejen svojí podobou, ale i mírou živosti tohoto jazyka, která je ovlivněna tím, jak je používána jako prostředek běžné komunikace.

Na území České republiky žijí vedle sebe čtyři hlavní romské dialekty: tzv. slovenská, maďarská, olašská a sinština. Nejrozšířenější je romština slovenská, která má dvě hlavní varianty: východoslovenskou a západoslovenskou. Maďarských Romů není málo, avšak mnozí se jazykově asimilovali. Struktura tohoto jazyka je poměrně blízká slovenské romštině. Olašských Romů je méně než slovenských nebo maďarských, avšak svůj jazyk si uchovávají živý tím, že jím běžně hovoří příslušníci všech generací. Sintů není mnoho, většina byla vyvražděna za druhé světové války. Mimo jiné i tragická genocidní zkušenost z nacistického režimu přispěla k tomu, že Sintové svůj jazyk neprozrazují „gádžům“ – neromům. Např. mezi Sinty byla nacistická antropoložka Eva Justin díky svým znalostem sintštiny přijímaná komunitou Sintů jako „jejich člověk“, čehož zneužila k tomu, že své „přátele“ odsuzovala svými pseudovýzkumy do koncentračních táborů.

V České republice Romové romštinu stále v komunikaci mezi sebou do značné míry používají. Její kvalita se však v posledních desetiletích stále zhoršuje. Na devastaci romštiny se především podílela komunistická asimilační politika. Komunikačním jazykem romských rodin se tak často stává romský etnolekt češtiny. Jde o podobu češtiny, jejíž odchylky vůči standardu lze většinou vysvětlit hloubkovou výslovností a gramatickou a idiomatickou strukturou romštiny. V kontaktu s neromskou společností romský etnolekt češtiny řadu Romů tak znevýhodňuje.

Různé dialekty romštiny, jimiž se v různých zemích světa hovoří, se zapisují různým způsobem. Zpravidla se píše tak, jak píše okolní neromské obyvatelstvo, což znesnadňuje písemnou podobu mezi Romy v různých zemích. Proto se představitelé Romů sdružených v mezinárodní organizaci Internacionalno Romani union rozhodli na IV. kongresu přijmout jednotnou abecedu a vytvořit společnou pravopisnou normu. Souběžně se začíná prosazovat postmoderní, tzv. polyalternativní pravopis, který je založen na vzájemném porozumění omezeného počtu lokálních standardů. Přestože mezi dialekty romštiny existují různě velké rozdíly, Romové si mezi sebou v zásadě nebo alespoň v tom nejdůležitějším rozumějí.

Romština nebyla dlouho používaná jako psaný jazyk. Byla jazykem, kterým se ústně komunikovalo, kterým se rozhovorem a vyprávěním předávaly společenské i kulturní hodnoty Romů. Což předpokládalo disponovat s určitými mentálními dovednostmi. Psané slovo vstoupilo do romského společenství až tehdy – v podobě pro ně cizího jazyka- když se Romové podrobili povinné školní docházce. Do té doby byli Romové až na ojedinělé výjimky negramotní a zřejmě ani v ostatních evropských zemích tomu nebylo jinak. Se zvyšující se gramotností Romů a bezpochyby také těsným kontaktem s většinovou kulturou se postupně začaly objevovat i snahy vzdělaných Romů o psanou podobu romského jazyka i o vlastní literaturu. Nesmírné zásluhy má o tento proces v bývalém Československu lingvistka Milena Hübschmannová, která počínajíc osmdesátými lety minulého století inspirovala řadu nadaných romských autorů a vypravěčů k tomu, aby se pokusili v romštině ztvárnit své autorské příběhy nebo příběhy, do té doby tradované ústním vyprávěním. Jména jako Elena Lacková, Margita Reiznerová, Andrej Giňa, František Demeter, Josef Horváth, Tera Fabiánová aj. patří do té skupiny Romů, kteří stáli u základů romské literatury v Čechách a na Slovensku.

Oficiální asimilátorská politika, která trvala v podstatě až do roku 1989, ignorantní postoje vůči romštině vlastně podporovala. Dnes mají Romové nejen u nás, ale i jinde ve světě oficiální možnost svůj jazyk rozvíjet a užívat v různých společenských funkcích. To je ovšem úkol obtížný a dlouhodobý. K jeho splnění nestačí jen bohatství tradiční romštiny plné krásných slov tradičních písní a pohádek, romštiny s efektivním onomaziologickým systémem schopným ji průběžně obohacovat o nová slova. Je k tomu zapotřebí společenské vůle, společenského úsilí, odvahy k pokusům a omylům při užívání romštiny ve funkcích, v nichž zatím neměla příležitost se uplatnit, je k tomu potřeba i odborníků zejména z řad Romů samých, kteří rozvoj romštiny budou citlivě usměrňovat. Tato vůle se zatím projevuje v romských příspěvcích na stránkách romského tisku jako např. měsíčníku Romano voďi, vydávaného občanským sdružením Romea v Praze, čtrnáctideníku Romano hangos, vydávaného Společenstvím Romů na Moravě v Brně, a jediného dětského časopisu, měsíčníku Kereka, vydávaného Demokratickou aliancí Romů ve Valašském Meziříčí. Zejména však v časopise romistických studií Romano džaniben, vydávaným občanským sdružením Romano džaniben v Praze a v několika romských literárních publikacích. A v neposlední řadě zejména v tom, že se romština od roku 1991 vyučuje jako univerzitní obor na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.

Podobnými peripetiemi, jakými prochází romština, musel projít každý jazyk na světě: některý v dávné minulosti, některý nedávno, a jsou jazyky, které si způsob, jak plnit nové společenské funkce a projevovat se v nových formách, hledají dnes. Záleží na prvním místě na Romech, jak toto obtížné údobí zvládnou. Ale nejen na Romech.

Na mezinárodní konferenci o jazycích etnických minorit, zorganizované Laplandskou universitou v Rovaniemi (Finsko) v roce 1991 byl v závěru vyjádřen názor, že jazyk, byť vytvořen jednou etnickou skupinou, se jakožto uchovatel kulturních hodnot stává součástí kultury celosvětové. A tak k uchování jazyků, pokud si je jejich mluvčí budou chtít uchovat, mají kulturní povinnost přispět i národy ostatní. Tato povinnost je pak zvýrazněna etickým imperativem pro ta majoritní společenství, která znemožňovala etnickým minoritám důstojnou humánní existenci, která degradovala a potlačovala jejich kulturu a jazyk.

• Příběhy a příklady

Simona, 15 let
Simona bydlí v jednom pavlačovém domě na Praze 3. Její prarodiče se do Prahy odstěhovali ze Slovenska v 50. letech. Jejich děti navštěvovaly místní školu. Ze strany školy často slýchávali, aby na své děti nemluvili romsky, nýbrž česky. Aniž by si Simonini prarodiče uvědomovali hloubku vyřčených slov, toto doporučení mlčky převzali. Nikdo však tyto rodiče nenaučil spisovné češtině. Simoni rodiče se tak nikdy romsky nenaučili i přesto, že jejich rodiče mezi sebou hovořili svým mateřským jazykem. Měli však na rozdíl od Simony to štěstí, že alespoň romskému jazyku pasivně rozumějí. Simona neumí a ani nerozumí tomuto jazyku. Ve společenství starších Romů či jiných Romů, kteří tímto jazykem hovoří, se cítí velice nejistě a rozpačitě.

Roman, 10 let
Roman bydlí i se svými sourozenci v Ostravě. Když mu bylo pět roků, tak ho jeho rodiče umístili do mateřské školky, aby se mohl naučit česky a mohl být dobře připraven na vstup do školy. Ze začátku to bylo pro malého Romana nepříjemné, protože dětem nerozuměl. U nich doma totiž po generacích se mluvilo pouze romsky. Časem se situace ve školce začala měnit. Najednou začal své vrstevníky dohánět a neměl s nimi žádné problémy se domluvit. Když to jeho rodiče zjistili, začali svého syna láskyplně obdivovat a chválit. Roman se pak o to více snažil rozvíjet tyto své jazykové kompetence, aby mohl zakoušet znovu tyto příjemné pocity, které jeho rodiče v něm probouzeli. Dnes dokáže bez problému plynule hovořit ve dvou jazycích.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Andrš, Z. (2003). Jekhethanutňa čhibaha – Společným jazykem. Sborník ze semináře o romském jazyce Luhačovice 12.-14. června 2003. Brno: Společenství Romů na Moravě.

Bakker, P. a kolektiv (2000). What is the Romani language? Centre de recherches tsiganes and University of Hertfordshire Press.

Balabánová, H. (1995). Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. Praha: MENT.

Cech, P., Fennesz-Juhasz Ch., Halwachs D. W., Heinschink Mo. F. (Hg.). Tusa ande akhoren khelos (Lovarenge paramiči).

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech. Na co jste se chtěli zeptat. Manuál pro obce. Praha: VCVS ČR, o.p.s.

Hill, E. (1995). I bari lavenqi pustik e Rukunesqiri – Spot’s Big Book of Words – Le grand livre des mots de Spot; obrázkový slovník. Paříž: nadace Rromani baxt za podpory Evropské unie a Centra romistických studií a pařížské Univerzity René Descarta pro Interface Collection.

Hübschmannová, M. (1998). Amari abeceda – Naša abeceda. Bratislava: Ministerstvo školstva Slovenskej republiky a Goldpress Publisher a Praha: Nakladatelství Fortuna.

Hübschmannová, M. (2003). Hin man ajsi čhaj, so… - Romské hádanky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M., Jurková, Z. (2000). Sako čiriklo peskeri giľi giľavel (Zpěvník romských písní pro školy). Praha: Nakladatelství Fortuna.

Hübschmannová, M., Šebková, H., Žigová, A. (1991). Romsko-český a česko-romský kapesní slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Hübschmannová, M. (1999). Romské pohádky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M. (1973). Romské pohádky. Praha: Odeon.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.

Jurková, Z. (ed.) (2003). Romská hudba na přelomu tisíciletí – sborník z konference Studio Production s.r.o. ve spolupráci s FHS UK, Praha.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů : Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha: Apeiron.

Rufertová, H. (1998). Co už umím – česko-romské povídání pro přípravné třídy. So imar džanav. So má žanav. Praha: Fortuna.

Skutnabb-Kangas, T. (2000). Menšina, jazyk a rasizmus Bratislava: Kalligram.

Šebková, H. (1995). Jazyková situace Romů a její vývoj. Praha: MENT.

Šebková, H., Žlnayová E. (1999). Romaňi čhib (učebnice slovenské romštiny). Praha: Nakladatelství Fortuna.

Žlnayová, E. (1995). Pojmový svět žáků prvního ročníku základních škol z hlediska romštiny Praha: MENT.

Internet a jiná média:

Romlex: http://romani.uni-graz.at/romlex

Vlachicka djila – Nejstarší nahrávky písní olašských Romů z České a Slovenské republiky CD, Academia, Praha 2001