• Co je...?

Spiritualita je pojem, který pochází z řeckého preunalikos a později z latinského spirutalis – to vše znamená duchovní. Podstatou biblické spirituality, duchovního života je tedy vztah s bohem. Spiritualita je autentický vztah, který se nějak projevuje.

Revenantismus je víra v posmrtné kontakty s duchy zemřelých a kulturní úkony s nimi spojené V romistické literatuře se o těchto revenantech hovoří jako o tzv. múlech.

Synkretismus je splývání náboženských nauk, systémů a zvyků v nové formy náboženství.

Konfese je slovo, které pochází z latinského slovesa confiteri – vyznávat. V užším slova smyslu označuje v právním významu veřejné vyznání víry.

Charismatické hnutí je církevní hnutí, které vzniklo v 60 letech 20. století v Anglikánské, lutherské a římskokatolické církvi a má některé společné rysy s Letničním hnutím. Mezi základní charakteristiky patří živý vztah k Ježíši Kristu, zkušenost s působením Ducha svatého, především s tzv. dary Ducha, za které se považuje např. služba, schopnost vyučovat, proroctví, uzdravování, apod. je orientováno misijně, zaměřuje se na evangelizaci a kurzy o víře.

• Téma

Tak jako každá společnost při kontaktu s jinou kulturou, tak i ta romská přebírá a adaptuje pouze určité jevy. Aby byli přijatelnější pro tehdejší středověkou křesťanskou populaci Evropy při svém příchodu, situovali se do podoby kajících se hříšníků, kteří přišli z Egypta. Své vyprávění doplňovali útržky ze Starého i z Nového Zákona. Přesto to v Evropě neměli nikdy lehké. V období okolo exkomunikace jedné romské skupiny pařížským arcibiskupem v roce 1427 začalo jejich pronásledování, které trvalo skoro tři sta let. Přetrvávající nedůvěra vůči nim i v náboženských otázkách se odrazila například v opatřeních osvíceneckých panovníků Marie Terezie a Jozefa II., kteří v nařízeních z roků 1760 až 1782 přikazovali jakýmkoliv způsobem donutit Cikány ke křesťanským obřadům. Zejména se jednalo o povinný církevní křest, sňatek a pohřeb.

Většina odborníků se shodne na tom, že se Romové oficiálně nejčastěji hlásí k náboženství společnosti, ve které žijí. V evropských podmínkách je to křesťanství, hlavně katolického vyznání. Přesto však jen v málokteré romské komunitě lze hovořit o převzetí křesťanské doktríny bez specifických romských úprav. Náboženství pak můžeme chápat jako pružný sociokulturní jev, který reaguje na aktuální situaci ve společnosti.

Přestože většina Romů se dnes v ČR hlásí ke katolické víře, neznamená to, že by v duchovním životě Romů neexistovali určitá specifika. Na prvním místě je třeba konstatovat, že pod duchovním životem či duchovním světem nemám na mysli pouze náboženský život uvnitř církve, ale i lidové formy náboženství či různé formy duchovní kultury všeobecně. Patří sem obřady, zvyky, pověry, náboženské písně a vlastně celý komplex tradic a představ, které uspokojí duchovní potřeby člověka. Základním poznatkem na tomto poli je skutečnost, že pokud Romové přebírali prvky majoritních kultur, probíhal tento proces s jistým opožděním. Proto se u nich paradoxně zachovaly různé prvky duchovní kultury majority v archaičtější a konzervativnější formě. Bylo by opravdu chybou, kdybychom se domnívali, že se život na našem území nepodepsal na jejich duchovním životě. Mnoho specifik v jejich dnešním rituálním životě a v lidové víře představuje ve skutečnosti jen zakořenění takových praktik a představ, které se nacházely před řadou let i u majoritní populace. Připomeňme například i známé vartování u mrtvého, víra v bosorky, záškodná a milostná magie apod. Neznamená to však, že bychom měli romskou spiritualitu zkoumat jen jako něco ze ztraceného světa. Je to bezpochyby svět svébytný i originální. Do takového rámce patří například velmi silný akcent na revenantismus, tj. vracení se mrtvých, tzv. múlů, zvláštní funkce přísah a kleteb, mimořádný význam obrazů a světců apod. Zdánlivá laxnost Romů k návštěvám kostelů je zapotřebí v tomto kontextu porovnat např. s ohromujícím počtem vymezených sakrálních prostor v jejich domácnostech.

Pokud bychom měli vystihnout současný duchovní svět Romů co nejstručněji a nejobecněji, musely by se v takové charakteristice objevit pojmy jako synkretismus, adaptabilita a identita. Synkretismus proto, že Romové mají vynikající schopnost spojovat i to, co obvykle považujeme za nespojitelné. Adaptabilitu proto, že i v duchovním životě jsou mimořádně pružní. Přizpůsobují se novým podnětům velice flexibilně (od náboženských písní k melodiím Michaela Jacksona až po mimořádný úspěch nových náboženských hnutí v romských komunitách). Tyto faktory vedou rovněž k masově rozšířeným jevům jako je například vícerá konfese, která je u majoritní společnosti neobvyklá. Tento druh konfese je však výsledkem trendů několika posledních let.

Romové nejsou všichni stejní, a proto neexistuje ani jednotný model jejich duchovní kultury. Pro názorné vysvětlení se soustředím na projevy víry a rituálů Romů, které jsou nejpodobnější evropské majoritní víře, tzn. křesťanství. Pro porovnání uvedu zvyklosti spojené se dvěma univerzálními mezníky v lidském životě, jimž je vyčleněno zvláštní místo snad v každé společnosti – smrt a narození člověka. Uvidíme, že v obou případech je křesťanství zasazováno do specifického prostředí, ve kterém se následně prolíná s animismem a magií a vytváří tak unikátní systém víry a rituálů směrodatných pro romskou společnost. V ostrém kontrastu s touto skutečností stojí tzv. charismatická a evangelizační hnutí. Příslušnost k této konfesi dává mnohým Romům možnost pocitu vyvolených lidí, což představuje v rámci jejich životních zkušeností novou realitu. Na rozdíl do tradičních církví, které kladou důraz na text, vzdělání a schopnost číst a psát a zároveň vytěsňují jakékoliv praktiky, které nazývají pohanskými, se tato charismatická hnutí starají o emocionální a psychologické potřeby Romů. Rovněž dávají prostor jiným komunikačním kanálům než pouze verbálním (např. využívají hojně síly hudebního programu) a vedou případně k jejich vydělení se z tradičního církevního prostředí, ke kterému většina Romů tíhne.

Jak již bylo řečeno na začátku, romská komunita je mnohovrstevná. Jednotlivé vrstvy obyvatelstva se od sebe liší zrovna tak, jako se od sebe liší vrstvy majoritní společnosti. Romové ve Francii žijí jinými zvyky, vírou a tradicemi než např. Romové v Rumunsku. Urbanizace a anonymizace roztrhala mnoho cenných vazeb v romské komunitě a podepsala se i na urychleném zániku významu původních rituálů. Přesto jsou jejich kořeny patrné i mezi současnou romskou mládeží, která se mnohdy prohlašuje za ateistickou a svoje zvláštnosti vysvětluje souhrnným slovem tradice.

Fenomén smrti
Součástí náboženství je víra v existenci a přítomnost sil, které ovládají svět a určují místo člověka na zemi. V širším kulturně-společenském kontextu má tuto funkci křesťanský Bůh. S lidmi je v určitém osobním vztahu, váže se k němu určitá očekávání a chování. V představách věřících lidí má Bůh lidskou podobu a vlastnosti, samozřejmě takové, které přináleží jeho významu a moci. O Boha se člověk opírá v nouzi, žádá od něho sílu, zdraví, děti. Je mocným ochráncem, laskavým otcem a spravedlivým soudcem. Před Bohem si je člověk vědom své slabosti a bezmocnosti. V lidovém náboženství je důležitější než dogma, etika, která určuje vztah k bližním. Každý člověk ví o nevyhnutelnosti své smrti. Přesto se smrti, mrtvých a všeho, co s tím souvisí, bojí. V souvislosti se smrtí sehrávají významnou úlohu i sny. Pro člověka je svět viditelný a neviditelný jedno a totéž. Sen je pak bránou k onomu světu, je místem střetávání se s Bohem, svatými duchy a předky. Jsou vnímány jako proroctví, zjevení, vnuknutí či konkrétní věštby. Sny se skládají ze široké škály znamení smrti. Sen je rovnocenný realitě, chápe se jako skutečnost. Poskytuje údaje, které jsou stejně hodnotné jako vjemy v bdělém stavu, ne-li ještě hodnotnější. Když jsme ve snu viděli někoho, kdo už dávno umřel, znamená to, že jsme s ním opravdu rozmlouvali. Sny představují pro člověka významnou zkušenost, protože umožňují přímé spojení s neviditelným světem a se silami, které člověk vnímá všude okolo sebe. Znamení se vykládají spontánně a bezprostředně. Člověk o nich nemusí uvažovat, ale vysvětluje je pomocí předem daných kolektivních představ. Už byla vzpomenuta představa, podle které člověk na druhý svět doprovází smrt. Křesťanským prvkem v systému představ o umírání je myšlenka o Bohu, který povolává na věčnost. Mnozí Romové věří tomu, že pro umírajícího přicházejí duchové mrtvých, nebo ho mohou vzít na druhý svět za trest, např. za nedodržení příkazu, či za porušení určitých norem.

Snad ještě názornější příležitost, při které se projevují specifika romského náboženského cítění a smýšlení, je smrt v komunitě. Romové věří v existenci ducha, který opouští lidské tělo a zároveň je jinou formou pokračování lidského života. V představách Romů se duše po smrti mění v ducha – múla, který je při těle až do pohřbu. Tento duch, který po smrti nepřerušil svazky se živými, vrací se mezi tyto živé ve formě zjevení, snů apod. Smrtí se neroztrhla žádná rodinné pouta, sociální interakce pokračuje. Důkazem toho je povídání s mrtvým u jeho hrobu či modlitby k mrtvému. Několik nocí před pohřbem se scházejí příbuzní v domě rodiny zemřelého. I tento jev vyjadřuje sociální vazby jak mezi živými, tak mezi živými a mrtvými. Múlo přichází v mnoha případech jako antropomorfní bytost, která má několik podob. Např. nemá tvář, bere podobu nějakého konkrétního živého člověka či někoho úplně cizího. Identifikovat mrtvého mohou živí podle hlasu nebo podle drobných znamení. V jiných případech vystupuje múlo ve své vlastní podobě, tak jak vypadal v době, kdy byl živý. Múly lze rozdělit do několika kategorií, podle charakteru respektive podle charakteru jejich příchodu. Dobří múlové přicházejí něco říci ostatním, poradit. Zlí mulové chodí strašit. Tento projev je často pokračováním předcházejících nepřátelských vztahů nebo je způsobený zanedbáním nějaké povinnosti živých vůči mrtvému apod. Nedodržování rituálů souvisejících s pohřbem znamená poskvrnění posvátna.

I proto Romové do pohřbu vartují. Sedí v domě zemřelého, vykládají si veselé příběhy ze života mrtvého, zpívají mu písně, popíjejí apod. Vlastní zvyky spojené s pohřebním obřadem se u jednotlivých romských subetnických skupin značně liší, ale koncept zůstává všude stejný, tzn. Romové se snaží vyprovodit nebožtíka do hrobu tak, aby neměl žádný důvod se na tento svět vracet. Do rakve jej oblečou do jeho nejlepších šatů, dají mu s sebou předměty, které měl nejraději, kropí jeho hrob alkoholem, hlasitě a mnohdy až teatrálně jej oplakávají, aby je nikdo např. nemohl podezírat z toho, že jim na něm nezáleželo. U Romů je velmi rozšířený strach nejen z ducha mrtvého, ale i z hřbitova. V představách Romů má charakter strašidelného až magického místa.

Spiritualita Romů má sice zvláštní projevy, jejichž specifičnost však spočívá v intenzitě, frekvenci výskytu, výrazu (např. emotivní demonstrace smutku), způsobu vyjádření a významu v dané rodině.

Magická ochrana novorozenců
V duchovní kultuře Romů mají dominantní postavení rodinné zvyky. Z rodinných obyčejů se nejvíce zvyků a magických praktik váže k úmrtí člověka, jeho pohřbu a potom na období narození dítěte. Dodnes je rozšířená představa, že nepokřtěnému dítěti hrozí nebezpečí. V nestražené chvíli může přijít negativní bytost a vyměnit novorozence. Pokud k tomu opravdu dojde, panuje názor, že není možné už své dítě získat zpátky. V mnoha případech Romové používají amulety, které novorozenci zabezpečí ochranu před nečistou bytostí. Mezi tyto předměty lze zařadit např. hřeben, nůžky, nožík, mýdlo, růženec, chléb, sůl, modlitební knížka, zrcadlo apod. Pokud je dítě pokřtěné, negativní síla už dítěti nemůže ublížit. Romskému dítěti hrozí po narození i další nebezpečí – tzv. uhranutí. Pozná se to podle toho, že dítě je nepokojné, nespí, pláče, odmítá jíst aj. Pokud nechceme, aby dítě bylo uhranuté, musí každý, kdo se na něho podívá, symbolicky třikrát odplivnout a současně mu požehná.

Nejrozšířenější způsob magické ochrany dítěte před uhranutím je uvážení červené stužky dítěti na zápěstí. Tuto stužku dítě může nosit po dobu svého dětství. Pokud těžkosti dítěti, o kterých jsem se již zmínila, neustávají, přistoupí matka k přípravě tzv. jagalo paňi, harčiči. V prvním případě se do hrnečku vhazují žhavé uhlíky nebo vypálené zápalkové hlavičky. S takto připravenou vodu matka dítě potře jeho pokožku. V druhém případě se připraví nádobka s vodou, kterou držíme nad hlavičkou dítěte, a do které se vhodí roztavený hliník. Voda a oheň slouží téměř ve všech kulturách jako prostředek magické očisty a v tomto smyslu ho převzalo také i křesťanství.

• Příběhy a příklady

Irena, 56 let
Paní Ireně zemřel manžel, s kterým vychovali celkem pět krásných dětí. Tuto rodinnou tragédii všichni nesli velice těžce. Paní Irena si spolu se svými dcerami ihned ostříhaly na znamení smutku vlasy a obstarala všem černé oblečení, barevné doplňky v bytě uložila do skříně. Děti se přestaly dívat na televizi a poslouchat písničky. Organizací pohřbu byl pověřen bratr zemřelého. Celá jeho rodina a ta širší se sešla, aby společně bděli nad mrtvým (vartovali). Rodina pozůstalého byla oddělena od ostatních, od setmění do rozbřesku se popíjel alkohol, zpívaly se zemřelému písně a vzpomínalo se na něho. Takto se rodina za tímto účelem sešla celkem třikrát. Nastal den, kdy byl sjednán pohřeb. Paní Irena oblékla svého manžela do zcela nových šatů a byla mu zakoupena světlá rakev potažená červenou látkou. Během smutečního obřadu mu byla zazpívána píseň a do rakve mu byly dány jeho oblíbené předměty. Obrázky Svatých, hůl, peníze, zlaté šperky, cigarety a alkohol. Po smutečním obřadu, který byl pro všechny velice emocionálně náročný, se smuteční hosté odebrali do svých domovů.

Milan a Eva, 25 let
Evě a Milanovi se narodil syn Lukáš, kterého během dvou týdnů nechali pokřtít v nejbližším kostele, který znali. Lukáš má však zároveň i druhé jméno, romské - Bakro, které se používá výhradně uvnitř romské komunity. Získal ho po svém kmotrovi, který se rovněž tak jmenuje. Její maminka jí doporučila, aby malému Bakrovi přivázala na zápěstí červenou stužku před tzv. uhranutím. V kostele bude hodně lidí, kteří budou chtít se na něho podívat. Proto je důležité ho chránit před zlými silami. Eva rady své maminky uposlechla, neboť je to jeden ze starých zvyků olašských Romů.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Davidová, E. (1988). Lidové náboženství trebišovských Cikánů-Romů v padesátých letech 20. století před rozpadem jejich tradiční komunity. In: Slovenský národopis, 36, 1/1988, s. 92-103.

Haluška, V. (2003). Pal le Devleskero Sidorkus – O božím Sirotkovi. Praha: Signeta.

Horvátová, A. (2003). Pal e Bari Rama the aver paramisa – O Velké Ramě a jiné příběhy. Překlad Milena Hübschmannová a Máša Bořkovcová. Praha: Signeta.

Hübschmannová, M., Šebková, H., Žigová, A. (1991). Romsko-český a česko-romský kapesní slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Hübschmannová, M. (1999). Romské pohádky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M. (1973). Romské pohádky. Praha: Odeon.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů : Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha: Apeiron.

Jurková, Z. (2004). Romské letniční hnutí v Čechách a na Moravě: Letmý dotyk tématu. 10 s. 3 fotografie. 1 notový záznam. Resumé v němčině. In: Romano džaniben ňilaj.

Kiliánová, G. (1993). Stará téma súčasnosti. Rozprávania o smrti v modernej spoločnosti. In: Národopisné informácie 1/1993, s. 8-19.

Komorovský, J. (2000). Ľudové náboženstvo jako religionistická kategória. In: Profantová, Z. (ed.). Na prahu milénia, s. 84-89. Bratislava.

Kováč, M,, Mann, A. B. (2003). Boh všetko vidí – O Del sa dikhel. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Romano paťiben pre Slovensko. Bratislava: Chronos.

Lacková, E. (2002). Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. [Podle vyprávění autorky zpracovala, do češtiny přeložila a předmluvu napsala Milena Hübschmannová]. Vyd. 2. Praha: Triáda.

Mann, A. B. (1994). Obyčaje při narodení deťaťa u Rómov na Slovensku. In: Tradičná ľudová kultúra a výchova v Európe. Nitra: Vysoká škola pedagogická.

Mann, A.B. (1988). Obyčaje při úmrtí u Cigánov-Rómov v troch spišských obciach. In: Slovenský národopis, 36, 1/1988, s. 192-201.

Palubová, Z. (2001). Ľudové náboženstvo Rómov z Levoče a okolia na prelome 20. a 21. storočia. In: Etnologické rozpravy 2/2001, s. 80-94.

Raichová, I. a kolektiv (2001). Romové a nacionalismus. Brno: Muzeum romské kultury.

Sajko, Ján (2002). Bože, dopraj im šťastie. Bratislava: Nadácia Milana Šimečku.

Zajícová, K. (2001). Ľudová nábožnosť na Slovensku. In: Etnologické rozpravy 2/2001, s. 6-17.

Zíbrt, Č. (1894). Seznam pověr a zvyklostí pohanských. Praha.