• O co jde v dialogu "Romové kradou"?

Česká společnost je etnicky stále dosti homogenní, proto má většina lidí minimum bezprostředních zkušeností s cizinci. Zprostředkování informací o cizincích či menšinách zajišťují ve velké míře média. Mediální obraz reality ale není totéž co realita sama – média nutně musí plastickou a barvitou skutečnost zjednodušit.
Dialog “Romové kradou” poukazuje na to, že toto zjednodušování může vést k posilování existujících stereotypů o příslušnících různých kultur. Problém je jednak na straně médií (jak podotýká Olga), ale také na straně čtenářů či posluchačů, kteří nekriticky přejímají tuto mediální “hyperrealitu” za skutečnost (příkladem může být otázka Pavly). Výsledkem je pak to, že i lidé, kteří se nikdy osobně nesetkali s cizincem, na něho mají již předem utvořený (negativní) názor.

• Co je...?

Masmédia / Masová media: Prostředky masové komunikace, které přenášejí informace od komunikátora (podavatele) k adresátovi (příjemci). v současnosti se hovoří též o velkých mediálních organizacích, odkud mediální profesionálové šíří za pomoci technologických prostředků standardizované informace heterogennímu a rozptýlenému publiku, jedna ze základních kategorizací nabízí dělení na média tištěná (noviny, časopisy), elektronická (rozhlas, televize)a nová (internet)

Mediální obraz: Média se v současné společnosti spolupodílejí na vytváření reality. „Realita z tohoto pohledu zpravodajské obsahy nepředchází a neodráží se v nich, ale vzniká teprve ve chvíli, kdy je definována. […] Dokud není skutečnost interpretována či definována, je z hlediska sociální interakce neuchopitelná; resp. vlastně neexistuje. Status skutečnosti získávají jen takové úseky skutečnosti, které jsou stvrzeny v mediálním zobrazení“ (Reifová, 2004). Zjednodušeně řečeno, ačkoli považujeme okolní svět za samozřejmou, danou realitu, jedná se o sociální konstrukt - skutečnost vznikající, průběžně tvarovanou a udržovanou lidskými interakcemi, jež se v ní neustále odehrávají. Média jsou klíčovým činitelem, jenž se na vytváření naší každodennosti podílí. Základním procesem fungování médií je však selekce témat, událostí a aktérů. V důsledku tzv. novinářské rutiny (zaběhlých postupů vytváření sdělení) však často dochází k přílišnému zjednodušování a generalizacím, včetně opakování v dané kultuře přítomných stereotypů. Této praxi napomáhá i snaha médií o přilákání co největší pozornosti spojené se zábavným způsobem prezentace událostí (tzv. infotainment), personalizací, bulvarizací, dramatizací a zkratkovitostí prezentovaných sdělení. Proto je důležité vědět, jaké obrazy nám média ve svých obsazích předkládají, neboť taková je realita, v níž žijeme.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je zřízena zákonem č. 231/2001 Sb. jako správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Rada dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené právními předpisy.

Veřejné mínění: Pro pojem veřejné mínění se neustálila žádná obecně přijímaná definice. Nejčastěji je používán a) jako souhrn názorů a hodnocení, které členové veřejnosti vyjadřují k určitému tématu; b) jako shoda názorů mezi členy veřejnosti dosažená vzájemnou diskusí; c) ve smyslu zveřejněného mínění, které lidé vyjadřují veřejně, vůči cizím osobám a které se může lišit od jejich soukromého osobního názoru.

• Téma

Život v současné společnosti přináší stále větší objem informací o nejrůznějších tématech. Média zde hrají klíčovou roli a významně se tak podílejí na paradoxní situaci, kdy se některé společenské jevy dostávají do povědomí konzumentů médií dříve, než mají možnost porovnat svoji „mediální“ zkušenost se zkušeností osobní.

Takto předem vytvořený obraz či názor neinformovaného člověka na určitý problém odpovídá míře dostupnosti kvalitních informací o tomto problému. Pokud tedy česká média informují například o Ukrajincích zejména v souvislosti s kriminalitou či nelegální prací a nezobrazují civilnější stránky jejich života, reprodukují tak stále dál stereotypy, které významně brání bezproblémovému přijímání této skupiny v ČR. K narušení těchto ustálených představ o určité skupině je zapotřebí, aby její mediální obraz působil plastičtěji. Budou-li čtenáři tisku mít k dispozici kromě suchých statistických dat o počtech Ukrajinců zadržených bez pracovního povolení i reportáže o životě a problémech konkrétních osob, daleko snáze se zbaví představ o Ukrajincích jako o bezejmenné mase nádeníků. Individuální příběhy pomohou odkrýt „banální“ pravdu, že i cizinci jsou lidé jako my.

Toto určité zplošťování obrazu některých skupin či společenských jevů v médiích je dáno mnoha různými faktory. Zejména už samotnou podstatou médií, která se snaží mnohovrstevnatou realitu zjednodušit tak, aby šla představit v podobě novinového článku či televizní reportáže. Toto zjednodušení je nezbytné, bez něj by televizní zpravodajství vypadalo zhruba jako nepřetržité paralelní snímání co nejvíce míst na zeměkouli (i tato metoda ovšem zjednodušuje pohled na svět už jen výběrem stanovišť kamer…).
Míra a podoba tohoto zjednodušení pak dále závisí na metodách redakční práce (redakční rutina), osobních charakteristikách novináře, rozšíření stereotypů a kolektivních mýtů a na mnoha dalších faktorech. Proto nelze stereotypizující prvky v informování o příslušnících menšin či cizineckých komunit přičítat skrytému rasismu novinářů, jak tomu někdy bývá.

Zamyslíme-li se nad příklady častých typů „závad“ textů a jiných mediálních obsahů, jež posléze vedou k prohlubování předsudků, zjistíme, že sami novináři jsou často spíše nevědomými oběťmi než tvůrci přetrvávajících stereotypů a rutiny. Příkladem může být celkem korektní snaha novinářů vyhnout se označení aktérů děje etnickou nálepkou, která ovšem někdy vede k tomu, že některé, původně citově zcela neutrálně zabarvené výrazy, se stanou trvalým synonymem pro označení určitého etnika. (Kdo se vám vybaví, když se použije výraz „neplatiči“ či „nepřizpůsobiví občané“?) Výsledný stav se tedy vrací do bodu nula a přidává k nálepce etnika ještě informaci, že příslušníci této skupiny neplatí nájem/jsou problémoví/ a mají sklony k terorismu…

Jiným příkladem je jakési paternalistické pojetí podávání informací občanům, které v důsledku zdůrazňuje podřízenost příslušníků minorit v hierarchii společnosti a upevňuje sociální a hodnotové struktury majoritní společnosti na úkor minorit. Pokud tedy mediální oblast pojednává o příslušnících nějaké menšiny, často se uplatňuje určitá nevyslovená symbolická hierarchie, která spočívá v tom, že za romské obyvatele problémové ulice hovoří (bílý) sociální pracovník, za uprchlíky přecházející hranice (bílý) policista, za azylanty (bílý) ředitel azylového zařízení, za (bílé) děti učitel, atd. Novináři bývají vedeni zejména potřebou získat s co nejmenší námahou informace, což je jednodušší od osob používajících podobný sociální kód, výsledkem je však nerovnoprávné postavení příslušníků menšin v médiích, potažmo ve společnosti. Na druhé straně problémů souvisejících s mediální reprezentací reality je ale také ochota mediálních konzumentů přijímat nekriticky mediální realitu za svou a zaměňovat ji za skutečnost. Baudrillard píše, že “žijeme ve světě, kde nejvyšší funkcí znaku je umožnit realitě, aby zmizela, a toto zmizení současně ještě maskovat... Média dnes nic jiného nedělají.” Tuto skutečnost si dnes lidé v nedostatečné míře uvědomují. Systematická mediální výchova a vedení dětí (i dospělých) ke kritické reflexi mediálních sdělení stále nejsou obvyklou a v dostatečné míře fungující součástí výuky. Rozšířenost magického sousloví „vždyť to psali v novinách“ je nebezpečným krokem ke společenosti, která sebou nechá manipulovat, ať už médii či kýmkoliv jiným, kdo dostatečně přesvědčivým způsobem nechá „zmizet realitu“.

• Příběhy a příklady

Příklad 1
Snaha médií nabourat stereotyp a přiblížit individuální osudy příslušníků menšin a cizinců často paradoxně vede k vytváření stereotypů dalších. Příkladem může být zavedené klišé o vietnamských dětech, které podávají vynikající studijní výkony. Opravdu neexistují děti vietnamského původu, které mají trojky, čtyřky či pětky?

Také uprchlíci často bojují se stereotypy ve svém zobrazování, které jsou přitom vedené snahou o přiblížení jejich každodenního života. V řízené diskusi se sedmi azylanty (uprchlíci s uděleným azylem v ČR) na téma integrace a zobrazování uprchlíků v českých médiích mimo jiné zazněla následující kritika novinářů.

„Když se řekne kultura a tradice uprchlíků, tak to pro novináře skoro vždycky skončí v kuchyni. Nikoho ale nenapadne si s tebou popovídat třeba o arménské, gruzínské nebo ruské literatuře. Nikdo se tě na to neptá. Takže uprchlická kultura a tradice, to je tady hlavně jídlo (žena 27 let, Arménie).“

„I když jsme jedna rodina, zažili jsme velký rozdíl v přístupu českých médií, která nás chtěla nějak ukazovat české veřejnosti. Po manželovi vždycky chtějí, aby řekl něco hrozného, co zažil v Bělorusku. A když naopak zvou mě (já mám dvě děti), tak mě vždy zvou jako takového vzorného uprchlíka, kterého je možné ukazovat jako takového krásného pejska: „líbí se vám tady, a co dětem, taky se líbí?“ Nikdo o nás nemá zájem jako o obyčejné lidi, kteří mají podobné problémy jako Češi, jen jich možná mají trochu víc (žena 33 let, Bělorusko).“

Příklad 2
Jak již bylo uvedeno, diskurz o neplatičích v českých médiích je pouze rádoby politicky korektní variantou širšího laického diskurzu o Romech. V níže uvedeném textu se vyskytují pojmy “Romové”, “neplatiči”, “nepřizpůsobiví občané”, se kterými je při bližším pohledu nakládáno velmi volně. Kdybychom tyto slova náhodně zaměnili, na významu textu by se nezměnilo nic. To proto, že v rámci diskurzu o neplatičích je “dohodnuto”, že jsou pojmy jako Rom, neplatič, nepřizpůsobivý občan či potížista synonymní, že mají stejný sémantický význam.

Zdroj: Kladenský deník
Datum: 10. 6. 2004
Název: Romové asi budou znovu kočovat

Vrapické děti se bojí jezdit do školy, stejně staří romští vrstevníci je v autobuse údajně napadají a urážejí. Romové z mobilních buněk, o jejichž ratolesti se má jednat, to ovšem odmítají. Ve Vrapicích nebydlím a nemohu posoudit, zda mají pravdu ti, či oni. Jedno je však jisté. Od doby, co sem magistrát nechal neplatiče nastěhovat, začaly problémy. Potvrzují to i řidiči autobusů, kteří se podle místních bojí proti neukázněným dětem zasáhnout. Starousedlíci si takzvaně nepřizpůsobivé občany ve své blízkosti nepřejí, proti jejich stěhování z Průmyslové ulice dokonce sepisovali petici. Nebylo jim to však nic platné a město Romy do buněk dočasně nastěhovalo. Těm se tu však také nelíbí, stěžují si na podmínky a rádi by Vrapice opustili. Nevědí však, kdy a kam je magistrát umístí. Otázkou je, zda se pro zmíněné rodiny najde takové místo, kde nebudou nikomu vadit a kde budou oni sami s podmínkami bydlení spokojeni. Nabízí se ubytovna u bývalého masokombinátu, ta má ovšem omezenou kapacitu. Nakonec by také mohli Romové začít kočovat po okrajových částech města.

Příklad 3
Čítankovým příkladem diskriminačního referování o menšinách v tisku bývají články z černé kroniky, které uvádějí národnost či etnickou příslušnost zúčastněných osob bez zjevné souvislosti s meritem celé události. Tato rubrika je pak plná Romů okrádajících babičky na sídlištích a Ukrajinců, kteří se rvou po hospodách, ale o české identitě všech těch dalších násilníků, lupičů, obětí i vrahů už nebývá řeč. Dlužno říci, že za poslední léta se situace poněkud zlepšila a četnost vysloveně křiklavých případů poklesla. Kultivovanější novinářské prostředí je dáno i tím, že velké deníky vesměs přijaly a uplatňují etické kodexy, které otázku diskriminace řeší jako jednu z klíčových. Například MF Dnes ve svém kodexu uvádí následující: „MF Dnes se vyhýbá jakýmkoliv předsudkům a pejorativním výrazům ve spojení s rasou, národností, pohlavím, náboženským vyznáním, politickým přesvědčením, sexuální orientací či profesním a společenským zařazením.“ I tak je ale stále možné se setkat s články, jako jsou tyto:

Zdroj: Blesk
Datum: 4. 4. 2006
Název: Začali rabovat První podezřelí z rabování! "V Matiční ulici vystoupil z auta Rom. Ve voze měl pět králíků. Nedokázal vysvětlit, kde je vzal," sdělil Pavel Bakule, šéf ústeckých strážníků. Děčínští městští policisté zasahovali v Přípeři: "Lidé si tam nanosili nábytek a další věci do výše položených zahradních domků. Skupina Romů jim to chtěla rozebírat," řekl ředitel městské policie Marcel Horák. Pokud se zadrženým prokáže vina, hrozí jim vyšší tresty. Umožňuje to stav nouze.

Zdroj: Deník Směr
Datum: 6. 4. 2006
Název: Vietnamský řidič včera proletěl okolo radaru jak namydlený blesk Smíšené policejní hlídky zastavovaly včera řidiče na silnicích v teplickém okrese. Kontroly, kdy po boku českého policisty sekundovali kolegové z Německa, byly zaměřeny na dodržování rychlosti. "Naši policisté v rámci výkonu služby na oplátku jezdí na zkušenou do Německa. U nás s nimi slouží kolegové z Dipoldiswalde. Výměnné stáže jsou v rámci přeshraniční spolupráce, na které se dohodla ředitelství obou zúčastněných stran na obou stranách hranice," uvedla včera na jedné z kontrol tisková mluvčí teplických policistů Ilona Novotná. Při společných kontrolách němečtí policisté zastavují česká vozidla, která překročila rychlost v měřeném úseku. Po vlastním představení požádají policisté o předložení dokladů a v češtině vysvětlí řidiči, že v daném úseku jel až příliš rychle. Vlastní úřední záznam už pořizuje český policista, který německého kolegu doprovází. Jedním z kontrolních stanovišť bylo včera dopoledne parkoviště u Tuchlova na silnici z Teplic do Bíliny. Nejrychleji k němu podle záznamů z radaru "přiletěla" dvojčlenná posádka vietnamských podnikatelů. Radar zachytil vozidlo v době, kdy na tachometru měli 149 kilometrů za hodinu. Rychlost překročil prakticky každý desátý řidič. Zdroj: Šíp
Datum: 18. 7. 2006
Název: Příčinou byla vodka

Teplice - Ukrajinec (24), který se o víkendu utopil v rybníku v Zámecké zahradě v Teplicích, zřejmě přecenil kondici. Poté, co vypil půl litru vodky, chtěl přeplavat rybník. Na druhý břeh se ale už nedostal.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Baudrillard, J.(2001). Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum.

Reifová, I. (ed.) (2004). Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.

Radostný, L. & Růžička, M. (2006). Terénní výzkum v hyperrealitě. Poznámky k mediální konstrukci sociálně vyloučené lokality. In: Hirt, T., Jakoubek, M.: "Romové" v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň.

Jirák, J. e.a. (2003). Nečitelní cizinci; Jak se (ne)píše o cizincích v českém tisku [Hard to Make Out Foreigners; How Foreigners Are (Not) Written about in the Czech Press]. Praha: Multikulturní centrum.

Pospíšil, F., Šináček, M. & Vochocová, L. (ed.) (2003).Očernění: Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni.

Homoláč, J., Karhanová, K. & Nekvapil, J. (ed.) (2003). Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989: Sborník prací. Brno: Doplněk

Kaderka, P. & Karhanová, K. (2002). Obraz cizinců v médiích: Zpráva o projektu za rok 2002. Praha: Ústav pro jazyk český AVČR.

Internet:

www.migraceonline.cz

www.rozumetmediim.cz

Česká veřejnost a média
http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100268s_OM30922.pdf