• O co jde v dialogu "S buchtami to nevyšlo"?

V dialogu si děti povídají o běžných situacích: přivítání návštěvy, výchova dětí v domově. Přesto v těchto běžných situacích zažily přinejmenším překvapení z reakcí toho druhého. Přitom je důležité, že všichni účastníci situace mysleli své chování dobře: maminka se na návštěvu moc těšila, kamarádka Suong jí chtěla poděkovat koláči a buchtami za přijetí. Takové nejrůznější situace člověk může zažít, pokud se intenzivně setkává s někým, kdo vyrůstal v prostředí jiné kultury, ve které se naučil jiným zvykům a pravidlům slušného chování, či pokud do prostředí jiné kultury přijede jako cizinec. Abychom se mohli na podobná překvapení lépe připravit, pomalu vznikal obor, který se zabývá tím, jak se komunikuje v různých kulturách a jaké mají specifické komunikační zvyklosti příčiny a významy. Proto vám chceme představit základní informace o interkulturní komunikaci.

• Co je...?

Interakce: Vzájemné působení dvou subjektů, vědomé, či nevědomé.

• Téma

Existuje mnoho teorií, které nějakým způsobem zkoumají komunikaci obecně a pak také interkulturní komunikaci jako speciální disciplínu. Podívejme se na obojí – tedy na obecnou komunikaci a v návaznosti na ní také na komunikaci interkulturní:

1. Komunikace obecně
a/ Co je komunikace
Komunikace je specifický druh interakce mezi dvěma či více subjekty (dále jen osobami), při kterém v tom nejjednodušším slova smyslu jedna osoba předává vědomě sdělení té druhé. Předávané sdělení může mít nejrůznější charakter. Může to být příkaz, informativní oznámení, upozornění apod.

Sdělení je předáváno v podobě symbolů (např. signály, značkami, gesty, slovy, pojmy, obrázky, hesly), nejrůzněji řazenými za sebou, v případě jazykového sdělení dle určitých vžitých pravidel (které popisuje gramatika). Osoby svým myšlením přiřazují určitým objektům (věcem, myšlenkám, jevům, činnostem apod.) symboly (např. určení směru označí šipkou, pozdrav vyjádří slovem ahoj, výborný prospěch symbolizuje 1 atp.) a to na základě významu, který jim přikládají. Proto symboly nevyjadřují jen popisovaný objekt, ale také to, jak ho osoby interpretují. Prsten je stále stejný prsten, pro někoho však vzpomínka na svou první lásku, pro někoho ukradený šperk na prodej.

Aby byla komunikace efektivní, osoba sdělení přijímající (posluchač) si musí vysvětlit vysílané sdělení (soustavu symbolů) tak, jak mluvčí očekával, jinak si nebudou rozumět, nebo dojde ke zkreslení sdělení. Dosažení efektivní komunikace závisí na mnoha faktorech:
- na situaci - mluvčí musí vyslat sdělení v příhodné chvíli (např. nesmí mluvit, když se někdo soustředí na jiné věci, když je kolem hluk)
- na motivaci mluvčího - mluvčí musí mít potřebu vyslat sdělení (např. komunikovat s druhým)
- na jasně definovaném obsahu sdělení mluvčího – mluvčí musí vědět, jaké sdělení chce vyslat (např. musím vědět, co chce říci)
- na tom, jak mluvčí sám interpretuje sdělení – co si pod daným sdělení představuje a co očekává jako výsledek
- na zvoleném systému symbolů (na jazyku) - mluvčí musí znát takový systém symbolů, který je srozumitelný pro posluchače
- na správné formulaci sdělení - mluvčí vysílající musí správně spojit obsah sdělení, jeho interpretaci a jazyk tak, aby posluchač vše pochopil tak, jak mluvčí chce (např. správně pojmenoval situaci, správně popsal rostlinu)
- vysílající musí použít správné komunikační médium (např. chci-li vyslat sdělení jen jednomu člověku, nesmím použít televizní vysílání)
- sdělení musí bez bariér přejít k posluchači – mezi bariéry komunikace patří například porucha média, úmyslná či neúmyslná zkreslení sdělení, různé hodnoty, různé způsoby vnímání, různé stereotypy a různé komunikační styly způsobené rovněž i různými kulturami mluvčího a posluchače
- příjemce musí znát systém symbolů a sdělení správně dekódovat (např. jazyk, kterým hovořím)
- příjemce musí pochopit sdělení tak, jak ho zamýšlel vysílající (např. musí chápat, proč volím taková slova a ne jiná, co svou promluvou naznačuji), správně sdělení interpretovat
- příjemce musí chtít přijmout sdělení (např. musím být ochoten naslouchat, brát druhého jako autoritu apod.)
- příjemce musí přijmout sdělení v příhodné situaci (např. musím naslouchat, když se mohu na sdělení dostatečně soustředit)

Představme si dvě komunikující osoby. V prostoru mezi nimi probíhá komunikace, kterou ovlivňuje několik skutečností, na které se teď podrobněji podíváme:

	Komunikační médium
	Jazyk
	Sdělení
	Empatie

Komunikační médium: Dvě osoby komunikují prostřednictvím nejrůznějších médií (přímo – médium je vzduch, telefonicky – telefonické spojení, e-mailem – elektronické spojení, psaným dopisem – papír, signály s dálky – světlo apod.). Médium je (aktivní či neaktivní) zprostředkovatel sdělení. Každé médium vyžaduje jiná pravidla a způsob předávání sdělení. Někdy je nutné nejprve vytočit telefonní číslo a počítat s tím, že druhý nevidí, kde mluvčí stojí, a že neví, kde stojí posluchač (telefonický rozhovor), někdy musí mluvčí mluvit nahlas, aby ho posluchač slyšel (když stojí na hlučné ulici a s někým se baví). Některá média znemožňují, aby mi druhý přímo odpovídal (televize, noviny apod.). Vždy, když přijímáme informace, je nutné zamyslet se nad tím, prostřednictvím jakého média byly vyslány, jedině tak sdělení můžeme efektivně dekódovat, porozumět mu a představit si situaci, při které sdělení vznikalo a jeho důvody. Médiem může být například i tlumočník. Každé médium může určitým způsobem sdělení zkreslit (některé symboly opomenout, vynechat, špatně přeložit, jiné naopak zdůraznit). Televizní vysílání je často s určitým úmyslem režírováno, tlumočník může někdy překládat velmi špatně apod. Součástí efektivní komunikace musí být i povědomí o tom, jak funguje zprostředkující médium.

Jazyk jako jeden ze způsobů komunikace: Specifický komunikační systém symbolů, které se nazývají slova a pojmy, jejich kombinací (vět a výroků). Jazyk vyjadřuje, jakým způsobem označuje člověk objekty kolem sebe slovy a pojmy, jazyk je projevem a charakteristikou lidského myšlení. Jazyk je složitý systém, jehož pravidlům říkáme gramatika a u kterého zkoumáme jeho výslovnost, významy, styl a formy, regionální odlišnosti (nářečí a dialekty), sociální odlišnosti (hovorová, profesionální, skupinová nářečí, věková specifika), skladbu jednotlivých slov, formu zápisu jazyka, pravopis, větnou skladbu a intonaci, estetickou skladbu jazyka (básně apod.), rozmanitost i zachovalost, změnu na základě jiných jazyků, společenských událostí ... Aby člověk správně a zcela mohl využívat daného jazyka, musí umět myslet v tomto jazyce, znát jeho slovní zásobu, správnou výslovnost, musí umět slova vyslovovat, správně jazyk zapisovat.

Porozumění sdělení: Porozumění sdělení můžeme chápat ve dvou rovinách. Můžeme správně dekódovat symboly, tedy doslova rozumět slovům, které mluvčí používá. Také však můžeme rozumět tomu, z jakých důvodů mluvčí sdělení říká, co chce svým sdělením dosáhnout, z jakých důvodů ho říká. Je něco jiného, když správně rozumíme a slyšíme, že je dnes venku velmi hezky, a něco jiného, když víme, že tím chtěl mluvčí říci, že máme jít už konečně ven, co děláme stále uvnitř, když je venku tak hezky. Doslovné porozumění může vést ke zcela jiným důsledkům a závěrům, než porozumění motivace mluvčího a záměru jeho sdělení. Záměr a obsah sdělení nejsou v některých situacích tytéž. Něco jiného je tedy:
- objekt, který pojmenováváme (čtyři nohy, deska, nohy jsou kolmé na desku a jsou k ní přidělány v rozích desky, slouží na odložení věcí tak, aby se k nim člověk nemusel shýbat, mohl ke stolu přisednout – to platí jen v některých kulturách, neboť jinde se stůl tradičně vůbec na odkládání věcí nepoužívá, nebo neexistuje),
- pojem, který tomuto předmětu přidělíme (stůl, der Tisch, a desk, cái bàn),
- interpretace, kterou tomuto pojmu přikládáme (stůl, stoleček, krám, ztrouchnivělý kus dřeva apod.)
- záměr, se kterým někdo tento pojem využívá ve sdělení (chci popsat místnost, chci naznačit, že se mi tento stůl nelíbí, chci tě to slovo naučit apod.)

Empatie: Schopnost vžít se do situace, nálady, stavu druhého. Tato schopnost neznamená přijmout názor druhého, ale dokázat si představit stav psychiky toho druhého a odhadnout důvody tohoto stavu. Vidět svět kolem,jako ho vidí ten, do něhož se vžíváme. Schopnost empatie může být velmi užitečná tehdy, jestliže chceme poznat motivy chování a jednání toho druhého. Na druhou stranu, pokud někdo při setkání s druhým člověkem dokáže být pouze empatický, může například jeho zármutek ještě zvýšit tím, že na něj smutná nálada druhého bude mít takový vliv, že sám začne plakat a naříkat, místo aby mu pomohl a rozveselil ho. Když se člověk chová na základě toho, jak na něj působí ten druhý, jakou náladu z druhého cítí, říkáme tomu zrcadlení. V některých kulturách je zrcadlení příkazem slušného chování. V jiných zemích se zrcadlit sluší jen někdy. Extrémním příkladem zrcadlení by byla situace, kdy mluvčí položí otázku stejného obsahu dvěma způsoby a posluchač pokaždé odpoví jinak.
1) Jsi přeci statečný, že jo? Jasně, jsem. (Posluchač ví, že ten druhý chce slyšet ano. Jeho odpověď nemusí být pravdivá, ale zrcadlí pocity mluvčího.)
2) Ty jsi statečný? To snad ne? Ne, nejsem. (Posluchač ví, že mluvčí nechce, aby byl posluchač statečný.)

b/ Jaké má komunikace složky
Podle typu systému vysílaných symbolů komunikaci dělíme na verbální (používáme jazyk), meta(para)-verbální (používáme různé zvuky) a non-verbální (používáme své tělo, či jeho části kromě zvukotvorných orgánů). Non-verbální komunikace je vlastně hranicí mezi vědomou a nevědomou interakcí, neboť dnes často dáváme najevo zcela jiné věci než naše nálady, často je slovy vědomě zakrýváme, nevědomě však naše tělo stále signalizuje druhým naši pravou náladu – díky naší intonaci, výrazu v obličeji, uvolněnosti a neuvolněnosti našeho těla apod.). Tak se snadno může stát, že mluvčí z kultury, která je zvyklá odečítat non-verbální komunikaci snadno pozná, že vyslovovaná slova neodpovídají skutečné náladě a pocitům mluvčího z kultury zaměřené na komunikaci racionální a verbální (romská versus česká tradiční kultura).

Verbální komunikaci studujeme z nejrůznějších hledisek- viz jazyk a porozumění sdělení.

Mezi meta-verbální projevy patří i intonace, používání bezvýznamových slov jako berliček (tedy, a proto, ty vole apod.), různé citoslovce a vady jazyka apod...

Neverbální komunikaci, díky které můžeme přenést (jak to dělají i herci na jevišti) většinu sdělení, používáme dnes vědomě jen velmi málo. Její prostředky dělíme na tzv. komponenty:, distanční (zrak - vzdálenost a sluch – síle zvuku) a kontaktní (čich – vůně, hmat – způsob dotýkání) prvky
- prostorové chování (pozice dvou osob v prostoru, která vyjadřuje i jejich vztah)
- proximita (vzdálenost mezi dvěma osobami, která vyjadřuje i jejich vztah)
- pozice těla (často nevědomky poukazuje na naše nálady, psychické stavy)
- poloha vertikální – zda je mluvčí výše či níže než příjemce,podle toho spolu také komunikují. Velký člověk nad malým s kloboukem nemůže vůbec vnímat, jak se malý tváří a naopak. Tato poloha vyjadřuje určitou distanci vycházející například z pocitu úcty, nedotknutelnosti, moci apod.
- směr a délka pohledu a chování očí (přímý pohled do očí v některých kulturách naznačuje upřímnost a závažnost sdělení, v některých příliš sebevědomé a neslušné chování)
- mimika (kdo se usmívá, může být v jedné kultuře rád, v druhé se může cítit velmi nepříjemně)
- gestikulace (ilustrativní a významová gesta – „ty, ty, ty – dej si pozor, pojď sem apod.)
- dotyky vlastního těla i cizí osoby (pohlazení vlasů dívky chlapcem na veřejnosti před ostatními v některých kulturách může vyjadřovat úctu a k dívce, lásku, v jiných zase povýšenost chlapce nad dívkou)
- čichové a chuťové podněty (týkající se stravování, sexu apod.)
- změny na postavě či těle: změna barvy pleti, deformace postavy apod.
- různé artefakty spojené s lidským tělem napevno: šperky, peercing, uniformy, kroje atd...

Všechny uvedené symboly (gesta, mimika, vzhled, pozice apod.) v komunikaci přinášejí potřebné informace o hodnotách a postavení člověka (uniformy), jeho zdravotním stavu (barva pleti), náladě a názoru (oči, mimika), o obsahu sdělení (gesta), o jeho náklonnosti a přitažlivosti (pozice vůči nám, jeho vůně, jeho pleť) apod. V odborné literatuře se také uvádí, že při prvním setkání s neznámým člověkem nejvíce informací o tom druhém podvědomě získáváme z jeho „řeči těla“ (55%), z jeho tónu hlasu (40%) a teprve jen (5%) z obsahu jeho řeči, jeho případného sdělení. Tento první dojem může ovlivnit náš vzájemný vztah. Teprve při delším a intenzivnějším kontaktu dáme daleko více na obsah jeho sdělení. Nejprve má tedy veliký vliv neverbální komunikace, teprve později ta verbální. Některé kultury jsou známé tím, že vnímají daleko více neverbální podněty než kultura česká. Píše se také, že neverbální podněty vnímají více ženy než muži.

2. Interkulturní komunikace
Jak je patrno z předchozího textu, komunikace je sama o sobě velmi složitá disciplína, jejíž kvalitu ovlivňuje velké množství faktorů. V situaci, kdy se jedná o setkání (a komunikaci) lidí z odlišných kulturních prostředí (odlišných ať již etnicky, nábožensky, sociálně nebo jinak),: může samozřejmě dojít k potížím na téměř všech výše zmíněných úrovních. Abychom uvedli jen jeden příklad za všechny, na úrovni symbolů může dojít k nedorozuměním na všech úrovních, ve všech fázích komunikace - tedy při:
- hodnocení komunikační situace a její vhodnosti,
- při odhadování motivace mluvčího či posluchače,
- při definici obsahu pojmu,
- při interpretaci pojmu,
- může docházet k domnělému či opravdovému střetu hodnot, stereotypů, komunikačního stylu apod.,
- dochází i ke špatnému odhadu záměru mluvčího, interpretace jeho sdělení apod.

K tomu několik názorných příkladů:
Když uvidí křížek Číňan, vybaví se mu okamžitě v hlavě číslovka deset, protože se tak v čínském písmu píše, křesťan si spíše vzpomene na matematický operátor plus, nebo na kříž jako náboženský symbol, či na červený kříž. Červený kříž v některých arabských zemích není označován křížem ale půlměsícem.

Hákový kříž, symbol fašismu, byl původně symbolem slunce, v buddhistických kulturách symbolem slunce a štěstí, tam se nazývá svastika.

Když se chceme přeptat na to, jak se druhý má, zeptáme se: Jak se ti daří? Ptáme se na jeho úspěchy... Někde se ale doslova přeloženo zeptají: Jsi zdravý? Ptají se na jeho zdravotní stav. Přitom obě dvě věty používáme při vyjádření zájmu o stav toho druhého při vzájemném setkání. Tak se mohou lišit symboly i jejich významy mezi jednotlivými kulturami.

Kromě neporozumění na všech běžných komunikačních úrovních vykazuje oblasti interkulturní komunikace ještě určitá specifika, která jsou kulturně vázaná. Zásadním způsobem se mohou odlišovat hodnoty, které jsou přisuzovány různým jevům. Každá kultura si jinak vysvětluje vztah k autoritám (jinak tedy posuzuje i výroky vůči nim apod.), jinak vnímá vztah mezi jedincem a společností (jedinec má v každé společnosti jiný význam a roli), jinak se chápe role mužská a ženská (jiný význam je přikládán pojmům muž a žena), jinak se zachází s pojmy konflikt atd. (Hofstede, 1991; více také v textu Kultura a kulturní rozdíly) V různých kulturách se liší i pojetí pravdy, sexu, manželství, cti a poctivosti, lidských práv, integrace apod. Tak bychom mohli pokračovat dále.

Existuje ještě jedna oblast, která je pro interkulturní komunikaci velmi důležitá, a to je míra explicitnosti. V určitých prostředích je zvykem velmi konkrétně pojmenovávat. Na otázku …„jak se ti daří“se odpovídá zkrátka „špatně, protože mě bolí hlava a ukradli mi peněženku“. V jiných prostředích je zase zvykem používat více obrazný jazyk, naznačování. Mluvčí automaticky předpokládá, že si posluchač velkou část obsahů sám domyslí. Připadá mu nevhodné popisovat všechno do detailu a vše pojmenovávat. Tak např. na otázku „jak se ti daří“odpoví – „on už je podzim, a tak je taková podzimní nálada….“ Např. v oblasti konfliktů je míra explicitnosti velmi důležitá. V některých kulturách je zvykem o konfliktu veřejně mluvit a konflikt (třeba i ve skupině nebo v týmu) pojmenovávat. Např. „pane kolego, co se vašeho eseje týče, domnívám se, že jste se dopustil základního metodologického omylu a je tedy v našem fakultním časopise nepublikovatelný“. Příslušník jiné kultury ve stejné situaci řekne: „ten esej se mi moc líbí, nechtěl byste se ještě podívat na tu metodickou část? Připadá mi, že kdyby se trochu rozvedla, byl by celý text o mnoho průraznější“.

Ať již jsou tyto rozdíly v komunikaci příslušníků různých kultur domnělé či skutečné, jádrem problému či jeho záminkou, dochází kvůli nim v nejrůznějších situací k trapným okamžikům, ale také k válečným sporům, směšným ale také nebezpečným situacím. Podniky USA například dlouhou dobu nemohly proniknout na trh ve Vietnamu, a to také díky komunikačním rozdílům.
Část arabského světa a část evropsko-amerického mezi sebou vedou dlouhou dobu válku hodnot, náboženství, ale také svého komunikačního stylu (Jak si mají věřící zmíněných civilizací navzájem porozumět, když využívají citáty pokaždé z jiné knihy: Bible a Koránu, kdyby poznali obě knihy, mohli by daleko efektivněji komunikovat?). Efektivní komunikace mezi příslušníky, kteří komunikují jiným systémem symbolů (jazykem apod.), není možná efektivní komunikace bez předchozího vzájemného poznání.

Závěrem několik slov k fenoménu překladatelství a tlumočnictví:
Zkoušeli jste někdy něco překládat? Představme si situaci, že stojíte uprostřed dvou mluvčích z různých kultur. Mezi Španělem a Čechem. Čech řekne: To je pro mě španělská vesnice. Co by udělal doslovný překladatel? Pokud by vše přesně přeložil, Španěl by se pravděpodobně zeptal: „O jaké naší vesnici hovoříte? Mám venkov velmi rád.“ Proto se mnoho výrazů, ustálených spojení a vět či dokonce básní spíše převádí. V našem případě byste tedy převedl Španělovi větu asi takto: „V tomto tématu se vůbec nevyznám.“ Španěl by vám sice porozuměl, ale zase by přišel o jednu velmi důležitou informaci, že když něčemu nerozumíte, říkáte tomu španělská vesnice, nerozumíte tedy Španělům... Proto je třeba k takovému převodu doplnit často i tzv. překladatelskou poznámku, která neochudí posluchače nejen o správný význam věty, ale také o způsob myšlení mluvčího z jiné kultury. Překlad se často neobejde bez interkulturního vysvětlení. Bez takového vysvětlování se neobejde ani interkulturní vyjednávání, při kterém má prostředník za úkol zejména vysvětlovat reálné důvody a významy sdělení příslušníků různých kultur tak, aby zprostředkoval přesné a věrné informace, aby komunikace byla efektivní.

• Příběhy a příklady

Přednáška pedagogiky aneb o směrování pohledu
Chodila jsem na přednášky pedagogiky. Jednou jsme měli přednášku o pedagogické komunikaci a pan docent říkal: Prosím vás, když mluvíte s někým, podívejte se do jeho oči. Tak jsem si říkala: No, to u nás vůbec neplatí, nebo platí úplně naopak. Mně také vyprávěla spolubydlící, že slyšela z rádia jednoho Korejce, který říkal, že u nich doma, když s někým mluví, prostě se nesmí dívat do jeho očí. Totiž v Asii se přímý pohled do očí druhého při komunikaci považuje za drzost, neslušnost a výraz odporu. Sama si neumím představit, jaký bych měla pocit, kdybych mluvila s nějakým žákem ve Vietnamu a on se mi přitom díval pořád do očí. Vietnamci se proto nedívají do očí druhého, ale někam jinam, např. dolů. Učitelé a pedagogičtí pracovníci, kteří pracují s vietnamskými dětmi, si toho určitě mohou všimnout u dětí samotných či u jejich rodičů. Děti často takový rozdíl vycítí a své chování poupraví. Rodiče často již ne. Byla jsem mnohokrát svědkem situace, kdy Češi mluvili a Vietnamci uhýbali svýma očima buď dolů či někam jinam. Češi to vnímali jako projev nerespektování, nepozornosti či neupřímnosti.

Když se nezeptáš, jsi outsider
Když jsem byla poprvé s Janem (mým nastávajícím manželem) v Holandsku s jeho známými v hospodě, zažila jsem večer, který mě vlastně dost zaskočil. Oni se mě hrozně rychle začali vyptávat na všechno možné – kolik mi je, kde jsem studovala, co dělám, jestli chceme mít děti, jestli jsem s mým nastávajícím šťastná. Tolik otázek mě trochu zaskočilo – pořád se ptali a o sobě toho mnoho neřekli.
Když večer skončil, jeli jsme s Janem na kole domů a já jsem byla pořád trochu nejistá. Měla jsem pocit, že jsem měla ještě něco udělat, ale nevěděla jsem přesně, co to bylo. Konečně mi to vysvětlil. V Holandsku je zkrátka zvykem se hodně ptát, protože otázkami na tělo člověk vyjadřuje zásadní zájem o druhou osobu. Když se neptá, tak to naopak vypadá, že je mu ten druhý ukradený.
No a já se samozřejmě neptala, protože mi přišlo hrozně trapné vyptávat se na tak intimní věci, jako je štěstí v partnerském vztahu. Doufám, že si to moji noví známí nebudou vykládat jako nezájem.

Paní učitelka a žák aneb o jazyku
Jeden můj spolužák, Jáno, byl velmi špatný v českém jazyku. Pořád něco kazil, vynechával předložky, když říkal „chleba máslem, jdu tam babičkou“, někdy je zase používal moc často, když říkal „bojím se jít s lesem“. Nejvíce se paní učitelka naštvala, když pořád říkal, že „namaloval takovýho hezkýho kuře“, nebo že „dal nakrmit malýmu selátkovi“. Paní učitelka si na něj postupem času zasedla, dávala mu pořád špatné známky, vlastně už na něj ani hezky nepromluvila. Tehdy jsem si myslel, že je hloupý, ale později jsem si přečetl, že v romštině není střední rod, že tam nejsou předložky „s“ a „se“. Vždyť jsem byl hlupák, vždyť Jánova rodina přijela ze Slovenska a mluvila jen romsky. Vždyť on se česky začal pořádně učit až v první třídě!

Co jsem se dočetl aneb o gestech
Spolupracoval jsem s jedním kamarádem, který se učil znakový jazyk neslyšících. Teprve ten mě přivedl k tomu, abych si něco o komunikaci těchto postižených přečetl. Zjistil jsem například, že je rozdíl mezi znakovanou češtinou a českým znakovým jazykem. Znakovaná čeština to jsou česká slova a jejich pořadí vyjádřená gestem jedné či obou rukou, obličeje apod. Zatímco český znakový jazyk je jazyk, který používají neslyšící v Česku běžně mezi sebou, který má zcela jinou gramatiku než čeština a tedy i znakovaná čeština. Navíc jsem se dozvěděl, že podobně jako se liší ostravské nářečí od olomouckého či jihočeského, liší se i český znakový jazyk v různých regionech ČR, samozřejmě se liší i znakový jazyk vyvinutý a používaný v dalších státech světa.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

(1996). Konflikt, koření života. Praha: Partners Czech. Černý, J. (1998). Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico.

Hofstede, G (1991). Allemaal Andersdenkenden. Amsterdam.

Klein, Z. (1998). Atlas sémantických gest. Praha: HZ.

Kocourek, J. (2006). S vietnamskými dětmi na českých školách. Praha: H & H.

Kocourková, J. (2003). Jiný kraj, jiný mrav. Jak se chovat v cizině. Praha: Olympia.

Krahucová – Žatková (1996). Komplexní komunikační systémy těžce sluchově postižených. Praha: Karolinum.

Nakonečný, M. (2000). Sociální psychologie. Praha: Academia.

Šotolová, E. (2001). Vzdělávání Romů. Praha: Grada.