• Co je…?

Nacionální socialismus, nacismus je ideologií Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), která vznikla v roce 1919 a vládla v letech 1933-1945 v Německu v čele s vůdcem Adolfem Hitlerem. V zásadě byl postaven na následujících pilířích:
- vůdcovský princip: moc je soustředěna do rukou jednotlivce, který fakticky ovládá chod celého státu.
- totalitní stát: zájmy jednotlivců jsou podřízeny zájmům společenství, stát ovládá vše, včetně soukromé sféry jednotlivce.
- řízená ekonomika: strategické podniky jsou v držení státu, podnikání je možné v omezené míře, existuje úzké propojení mezi ekonomickými elitami a politickou/stranickou elitou, resp. vůdcem. Ekonomika je zcela podřízena zájmům státu.

Nacionalismus: za nejvyšší hodnotu považuje příslušnost k národu reprezentovaného především jedinci stejné rasy, kultury, jazyka, usiluje o uchopení životního prostoru pro tento národ na úkor ostatních skupin obyvatel.

Biologický rasismus a antisemitismus: přesvědčení, že lidé si nejsou rovni, projevující se ospravedlňováním různých forem diskriminace a eskalující až do podob plánovaných pogrom a genocidy. Pro historický (Hitlerův) nacionální socialismus je typická nenávist především vůči Židům, gradující plánem na likvidaci všech evropských Židů.

Neonacismus je novodobá ideologie navazující na myšlenky a tradice nacionálního socialismu. Cílem je jeho rehabilitace a usilování o jeho nastolení jako žádoucího politického systému. O prosazování této ideologie usilují politické strany i neregistrovaná politická hnutí a skupiny, některé z nich představují vysoké bezpečnostní riziko pro jednotlivce, skupiny lidí i samotný stát. Neonacistické skupiny mohou používat k dosažení svých cílů cílené zastrašování svých oponentů i nástroje politického terorismu (útoky v Oklahoma City, útoky skupiny The Order). Moderní neonacistické hnutí je hnutí interncionální, překonávající některé historické nesrovnalosti a ambivalence snahou o prosazení nadvlády bílé rasy (white supremacism) a ochrany evropsko-amerického prostoru před vlivem nepůvodních kultur a obyvatel. Součástí ideologie je rasismus v ČR, obrácený především proti Romům, cizincům a Židům. Neonacismus provází i snaha o popírání holocastu a všeobecná víra v židovské spiknutí, někdy označované Z.O.G. (Zionist Occupation Government). Hnutí se snaží oslovit mladé lidi prostřednictvím různých forem propagandy – hudbou, internetem, vytvářením svébytného image. Některé neonacistické skupiny usilují o vstup do politiky prostřednictvím politických stran.
Neonacisté bývají někdy zaměňováni se skinheady, tedy se subkulturním hnutím mládeže, které vzniklo v 60. letech ve Velké Británii jako pouliční rasově smíšené hnutí spojující především svébytný hudební styl ska, způsob trávení volného času a generační revoltu. Část hnutí se od 70. let profiluje jako rasistická, antisemitská a neonacistická. V ČR se pojem skinhead stal synonymem pro rasistickou větev skinheads především kvůli vlivu hudební skupiny Orlík, která jako jedna z prvních představila koncept skinheadství, velmi záhy rasistického. V současné době se české neonacistické hnutí zcela odklání od skinheadské image (bombr, těžké boty, holá hlava), převládá image některých neonacistických oděvních značek (ThorSteiner, Praetorian, Grassel) nebo Black Block- styl typický především pro příznivce autonomního nacionalismu.

Autonomní nacionalismus je novým konceptem na evropské neonacistické scéně, který se kolem roku 2002 začal formovat v NSR, odkud si našel cestu do ČR, Holandska a Belgie. V ideových východiscích se neliší od neonacismu, odlišný je způsob oslovování veřejnosti, image a neformalizovaná struktura hnutí. Skupiny autonomních nacionalistů pracují nezávisle na sobě, preventují tak rozkrytí bezpečnostními složkami, zvyšují svoji operaceschopnost. Jejich rétorika se v některých ohledech blíží levicovým hnutím – vystupování proti kapitalismu, akcentování sociálních otázek, agitování proti globalizaci. Také image se blíží levicovým autonomům – černé bundy, kapuce, kalhoty, maskování obličeje, tento Black Block styl poskytuje příznivcům autonomního nacionalismu dostatečnou anonymitu na veřejných shromážděních, ochranu před identifikací ze strany policie a politických oponentů a znesnadňuje zásahy proti demonstracím takto pochodujících skupin. Autonomní nacionalisté současně mění i hudební styl a vizualizaci transparentů a webových stránek. V ČR není jasná hranice mezi příznivci Autonomních nacionalistů a dalších neonacistických skupin, je pravděpodobné, že především mezi novými příznivci neonacistického hnutí bude obliba autonomního nacionalismu jako mladého a progresivního hnutí narůstat.

Fašismus byl syntézou organického nacionalismu (biologický determinismus, nacionalismus jako politická ideologie) a antimarxistického (syndikalistického) socialismu, revolučním hnutím opírajícím se o odmítnutí liberalismu, demokracie a marxismu. V pojetí fašismu je člověk společenským živočichem, jen je-li determinován společenstvím, opravdu existuje. Fašismus je totalitní ideologií ve smyslu podřízení veškeré činnosti člověka státu – mimo stát nemůže mít nic hodnotu.

Neofašismus navazuje na tradice zvláště italského fašismu nebo režimů v dalších zemích. Neo- a post-fašisté se snaží distancovat od nacismu odsouzením výlučného nacionalismu, rasismu a antisemitismu. Díky důrazu na konzervativní hodnoty nacházejí společnou řeč s radikálními náboženskými skupinami (klerofašisté).

• Téma

Vývoj neonacistického hnutí
Neonacistická větev se mezi skinheads definitivně vyprofilovala na počátku osmdesátých let minulého století. Zpěvák kapely Screwdriver Ian Stuart založil spolu s podobně neonacisticky orientovanými kapelami organizaci Blood and Honour („Krev a čest“ – bojové heslo Hitlerjugend), která sloužila jako platforma k organizování neonacistických koncertů a vydávání hudebních nahrávek white-power („bílá síla“) . Po smrti Stuarta byla založena organizace Combat 18 (šifra „Boj Adolfa Hitlera“). Tyto organizace značně zpopularizovaly neonacismus a přispěly k jeho rozšíření z Británie do Evropy i Ameriky. V mnoha zemích světa vzniklo nespočet větších či menších organizací, stovky rasistických kapel a militantních neonacistických hnutí. Hudba je spolu s internetem nejdůležitějším komunikačním kanálem, ovlivňuje a formuje mladé neonacisty a hooligans, slouží k propagandě, setkávání, získávání finančních prostředků. Fotbalové stadiony jsou také místem, kde se mladí lidé setkávají se staršími neonacisty a hooligans a napodobují jejich chování a styl oblékání. Koncerty rasistických kapel probíhají ve většině zemí utajeně, skryté pod rouškou soukromé akce. Texty kapel vyzývají přímo k rasově a ideologicky motivovanému násilí, hlásají nenávist, oslavují představitele Třetí říše apod. Důležitou úlohu hraje také severská mytologie. Hudební nosiče, videonahrávky a tištěné materiály jsou distribuovány přes internetové servery ze zemí s liberálnější legislativou v oblasti svobody slova,jakými jsou Dánsko nebo USA. Neonacisté se dopouštějí neustálého rasově a ideologicky motivovaného násilí. Je to právě síla a moc plynoucí z agrese, která je pro mnoho mladých lidí přitažlivá. Své sebevědomí si pak dále zvyšují při zvláště nočních přepadech v přesile proti většinou náhodným terčům, které spadají do škatulky nežádoucí (tím se může stát občan tmavé barvy pleti, politický odpůrce či zástupce různých subkultur, jako jsou punk, nerasističtí skinheads, hip hop, hard core, skejťáci apod., dále bezdomovci, homosexuálové, Židé a kdokoli jiný, kdo se ohradí vůči jejich slovním či násilným projevům).
Neonacistická větev skinheadského hnutí se v České republice vyprofilovala nedlouho po sametové revoluci. Rasismus mezi mládež kapely zpopularizovaly kapely Orlík a Bráník, které oficiálně vydávaly své nahrávky a připravily tak půdu skutečným neonacistickým organizacím a názorům. Nemalý vliv na rozvoj militantního neonacistického hnutí měl jistě také fakt přítomnosti latentního, někdy i otevřeného rasismu v české společnosti. Rasističtí skinheadi byli na počátku devadesátých letech mnohdy chápáni jako „slušní kluci, kteří dělají pořádek“ a celkem právem útočí „na zloděje a nepřizpůsobivé cikány“.
V devadesátých letech v České republice fungovaly dvě neonacistické organizace. Nejprve Bohemia Hammer Skins, později i česká pobočka mezinárodní neonacistické organizace založené ve Velké Británii Blood and Honour. Bez většího zájmu státních orgánů a médií vytvářely tyto organizace distribuční sítě pro šíření rasistické a neonacistické hudby, nacistických symbolů, upomínkových předmětů a oblečení. Pod pláštíkem soukromých akcí byly také pořádány neonacistické srazy a koncerty, na nichž docházelo k otevřené propagaci nacismu, distribuci neonacistických materiálů a budování mezinárodních kontaktů.
Podle organizace Tolerance a občanská společnost, o.s. připravilo během devadesátých let rasistické násilí v ČR o život více než dvě desítky lidí, do současnosti (09/2009) je to více než 30 osob zabitých z důvodu jejich rasy, politického přesvědčení, národnosti nebo jiného podobného důvodu. Liknavost policie i soudů se dočasně změnila až po mezinárodním skandálu v roce 1997, kdy neonacisté zavraždili súdánského studenta Albdelradiho. Policisté pak při několika raziích pozatýkala přední aktivisty neonacistického hnutí a fakticky tak ukončila činnost dosud fungující české pobočky Blood and Honour, která již dříve navázala na činnost Bohemia Hammer Skins.
Na troskách pražské Blood and Honour postupně vzniká nové neregistrované uskupení Národní odpor, jehož členové( kromě pořádání koncertů a demonstrací) mění taktiku a usilují o vstup na regulérní politickou scénu. Vystoupení nenásilného charakteru mají získat rozstříštěným skupinám (vedle již zmíněného Národního odporu, Národní alliance, Vlastenecká republikánská strana) dostatečnou podporu k založení politické strany, která by populistickou a umírněnou rétorikou umožnila neonacistům vstup do stranické komunální i parlamentní politiky. Postupnými koalicemi a slučováním menších uskupení vzniká strana Národně sociální blok, která usiluje o účast v parlamentních volbách roku 2002. Ministerstvo vnitra nepovolilo tento název a strana se zaregistrovala jako Pravá alternativa. Pokus o etablování se na politické scéně končí neúspěchem, neonacistům se nedaří výrazně změnit styl a rétoriku svých aktivit, nedokáží formulovat závažné společenské problémy srozumitelným jazykem, který by oslovil nespokojené vrstvy populace. Účastníky veřejných akcí Pravé alternativy byli pouze rasističtí skinheadi. Po personálních třenicích ve vedení nakonec strana nezískala ani dostatek finančních prostředků ke složení potřebné volební kauce a červnových voleb 2002 se nakonec neúčastnila.
Další ránu, která na několik let fakticky ochromila neonacistické hnutí, byla policejní razie Patriot vedená vůči organizátorům neonacistických koncertů. V letech 2002-2004 se tak české neonacistické hnutí dostává do dočasného útlumu.
Obnova veřejných aktivit začíná znovu na přelomu let 2004-2005. Národní odpor pracuje na bázi odporu bez vůdce(leaderless resistance). Tento koncept spočívá v decentralizaci hnutí na lokální uskupení, která jsou propojena v jednu spolupracující síť, nemají však centrální vedení. Touto organizační strukturou se neonacistické hnutí brání vůči infiltraci ze strany policie a dosahuje větší akceschopnosti a patří až zhruba do roku 2007 k hlavním tahounům neonacistické scény. Zaměřuje se na získávání nových členů, pořádání koncertů whitepower hudby a agitaci prostřednictvím webových stránek (http://www.odpor.org).
Na politické scéně střídá koncem roku 2004 Národní odpor dočasně nově vzniklé uskupení Národní korporativismus, které přináší částečně nová témata na pomezí mezi nacionalismem, neofašismem a neonacismem a netají se politickými ambicemi. Personálně se členská základna a základna podporovatelů Národního korporativismu prolíná s dalšími krajněpravicovými uskupeními, vytváří pomyslný most mezi legální politickou stranou (Dělnická strana) a otevřeně neonacistickými uskupeními (Národní odpor), z nichž čerpá personální substrát. Národní korporativismus postupně zachvacují vnit řní rozpory, převažují tendence k propojení s Národním odporem a nově vzniklými Autonomními nacionalisty. V dubnu 2008 ukončuje Národní korporativismus svoji činnost, vedení vyzývá sympatizanty k vstupu do Dělnické strany.
Zatím nejmladší neonacistickou skupinou aktivní na území České republiky jsou Autonomní nacionalisté navazující v roce 2007 na činnost Nacionalistů Kladno (vznik 2005). Představuje generaci nových neonacistických aktivistů orientujících se především na image a politickou agitaci. Koncept nezávislých svobodných buněk odmítajících centrální řízení je společně s ideologií převzat z NSR. V roce 2008 měli Autonomní nacionalisté nejméně 10 aktivních regionálních buněk a byli přímo zodpovědní (společně s Národním odporem a Dělnickou stranou) za eskalaci rasově motivovaného verbálního a fyzického násilí směřovaného zejména vůči romskému obyvatelstvu ČR.
Pro novou generaci českých neonacistů je typická snaha o navázání mezinárodních kontaktů. Tradiční spolupráce je udržována již od dob federálního státu se slovenskými neofašisty. Ve významně vyšší míře se však v posledních dvou letech podařilo navázat pravidelné kontakty s německými neonacisty – neregistrovanými Autonomními nacionalisty, Svobodným/Národním odporem i legální politickou stranou NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Neonacisté z obou zemí se pravidelně podporují na svých veřejných shromážděních, čeští aktivisté přebírají řadu nových postupů z NSR. Česká neonacistické scéna významným způsobem kopíruje německé vzory, ať již se jedná o koncept autonomního nacionalismu nebo propojování neregistrovaných, nezřídkakdy militantních, neonacistických skupin a politických stran. Historický rozpor spočívající v okupaci českých zemí nacistickým Německem neonacisté překonávají koncepty bílé Evropy a Evropy národů, podle kterých má být evropský geografický prostor uvolněn původnímu bílému obyvatelstvu a nepůvodní menšiny mají být asimilovány nebo odstraněny.
Národnímu odporu a Autonomním nacionalistům se podařilo v rozmezí dvou let vítězně vrátit zpět na politickou scénu, a to díky oboustranně významné spolupráci s legálním politickým subjektem Dělnickou stranou. U zrodu strany stáli v roce 2003 členové Republikánské mládeže (přípravky Sládkovy SPR-RSČ), včetně lidí s kontakty na Národní odpor. Až do roku 2007 veřejně nevýrazná politická strana vytvářela a opouštěla koalice s dalšími krajně pravicovými subjekty. Vědomým propojením s Národním odporem a Autonomními nacionalisty získává Dělnická strana četné podporovatele, voliče a mediální zajímavost, kterou v roce 2008 zúročí v krajských volbách, kdy poprvé překonává v některých krajích magickou hranici 1%. V této době se strana již dávno pohybuje za hranicí legality, verbální útoky na Romy, cizince, Židy a homosexuály dostávají podobu fyzického násilí, které následuje po veřejných shromáždění této politické strany. Pod tlakem veřejného mínění podává vláda návrh na rozpuštění Dělnické strany. V březnu 2009 konstatuje Nejvyšší správní soud, že se vládě nepodařilo ve 4 stránkovém návrhu dostatečně odůvodnit a prokázat skutečnost, že tato politická strana ohrožuje základní hodnoty demokratického právního státu. Vyhraný soud Dělnická strana využívá ke svému dalšímu zviditelnění, které zhodnocuje ve volbách do Evropského parlamentu, kde překonání 1% hranice znamená státní finanční příspěvek ve výši 750 tis do kasy politické strany, která sama sebe označuje za stranu nacionálních socialistů.
Nárůst veřejných aktivit krajní pravice v letech 2007-2009 je výsledkem dlouhodobě podceňované situace ze strany státní správy a policie. Rezignace na odhalování násilné a organizované trestné činnosti vytváří v neonacistech pocit beztrestnosti a přesvědčení, že jejich boj za bílou rasu namířený zejména proti romské minoritě, cizincům, židovské komunitě a antirasistickým aktivistům je všeobecně legitimní. Nárůst sebevědomí české neonacistické scény vyvrcholil organizovanými pogromy proti Romům žijícím v sociálně vyloučených lokalitách a žhářským útokem proti romské rodině na severní Moravě. Na bezpečnostní situaci a skutečnost, že orgány státní správy nejsou schopné zajistit jejich bezpečnost, reagovali Romové novou emigrační vlnou cílenou zejména do Kanady, kde žádají o azyl. Důsledkem neonacistického násilí se tak v létě 2009 stává uložení vízové povinnosti všem občanům ČR z důvodu nárůstu počtu žádostí o azyl.

Ideologie neonacistů
Příslušníci neonacistických skupin se pravidelně věnují četbě nacistických tiskovin, návštěvují ideologické schůzky, rasistické koncerty a politické demonstrace.
Neonacisté jsou přesvědčeni o „biologické nadřazenosti“ bílého nebo „árijského“ etnika. Lidstvo dělí do pomyslného řebříčku ras, na jehož vrcholu stojí Germáni jako „tvůrci kultury“, na opačném konci jsou podle neonacistů Židé, kteří kulturu údajně ničí. Českým neonacistům nevadí, že podle rasistických teorií převzatých z nacistického Německa jsou i Slované chápáni jako „podřadná a služebná rasa“. Při častých útocích na Romy zase opomíjejí fakt, že Romové podle jejich vlastních teorií patří k indoevropské - „árijské“ rase.

Největším prohřeškem je pro neonacisty míšení ras. Protože každá společnost je do značné míry multikulturní – složená z příslušníků různých etnických nebo jinak vymezených skupin, je pro neonacisty i současný společenský stav nepřijatelný. Proto chtějí v krajní situaci vyvolat „svatou rasovou válku“ nebo „bílou revoluci“, aby násilím zajistili vládu „bílé rasy“. V umírněné podobě představují společnosti řadu přijatelnějších řešení, kterým je však společný biologický darwinismus, rasismus a xenofobie.
Rasová nenávist se obvykle spojuje s xenofobií zaměřenou vůči všem, kteří se nějak liší. Xenofobie většinou nalézá svůj výraz v agresi vůči konkrétnímu etniku – v Čechách především vůči Romům. Po vzoru německých nacistů obracejí příznivci krajní pravice svoji iracionální nenávist vůči Židům. Velmi rozšířená je paranoidní představa o celosvětovém židovském spiknutí, které má za cíl ovládnout svět a zničit árijskou kulturu. Proto jsou neonacisté posedlí „odhalováním židovských piklů“ a většinu světového dění vysvětlují právě pomocí „teorie židozednářského spiknutí“. Projevem tohoto spiknutí je podle neonacistů také tzv. osvětimská lež – Židé si údajně vymysleli celý holocaust, plynové komory a masové vraždy, aby mohli vydírat Německo a světovou veřejnost. Popírání holocaustu je vždy motivováno iracionálním antisemitismem a skrytým či otevřeným rasismem, ale neonacisté se jej snaží prezentovat jako „seriózní historický výzkum“.
Ultrapravicové organizace si vedou seznamy „Židů a jejich přisluhovačů“ a je příznačné, že na těchto seznamech figurují právě osoby a organizace, které se aktivně podílejí na potírání rasismu, nacismu, xenofobie a intolerance. Na faktickém „židovském původu“ přitom příliš nesejde. „Nežádoucí“ osoby vystavují neonacisté výhružkám , jež se obvykle hemží vulgarismy Zcela v duchu rasismu a intolerance neonacisté odmítají přistěhovalectví, kterému kladou za vinu zhoršující se ekonomickou situaci. Jejich nenávistné výlevy vůči azylantům a cizincům, bohužel, nalézají ohlas i mezi širšími vrstvami xenofobně laděné veřejnosti. Terčem nenávisti a minimálně verbálních útoků je dále „biologický odpad“, za nějž neonacisté považují narkomany, homosexuály, duševně či tělesně handicapované.
Svoji ideologii neonacisté shrnují do krátkých, lehce zapamatovatelných hesel, která pro větší utajení ještě šifrují. Nejtypičtějším heslem je „14/88“. „14“ znamená 14 slov – „We must secure the existence of our race and future for white childern“, podle českého překladu se někdy užívá termín 10 slov – „My musíme chránit existenci naší rasy a budoucnost bílých dětí“. „88“ je šifra pro nacistický pozdrav „Heil Hitler“.
Příznačné je, že neonacisté – alespoň na veřejnosti – nenazývají věci pravým jménem: rasismus prezentují jako „vlastenectví“, xenofobii jako „touhu po blahu národa“, iracionální agrese vůči náhodně vybraným jedincům je „dělání pořádku“, rozdmýchávání rasové nenávisti zase nazývají „národním uvědoměním“. Tímto způsobem se jim daří oslovovat část společnosti.

Typický neonacista ......
Neexistuje. Neonacistická subkultura je skupina významně odlišných osob, jež pojí snaha o prosazování myšlenek nacionálního socialismu, sklony k rasismu a antisemitismu, nezřídkakdy příchylnost k násilí, současně však také zvýšený zájem o historii, politiku a veřejné dění. Cesta k některé lokální skupině krajní pravice zpravidla vede skzre osobní, rodinné, přátelské kontakty nebo kontakty navázané ve škole. V poslední době se-pravděpodobně vlivem nových médií- posunuje hranice prvokontaktu mládeže s neonacistickým hnutím směrem k prvním rokům druhého stupně základní školy.
Považovat všechny neonacisty za sociálně nevyspělé, citově deprivované a primitivní jedince je nesprávným podceňováním této u subkulturní skupiny, které se již několik let daří zaměstnávat státní správu a policii, ve svůj prospěch úspěšně manipuluje téměř všemi médii, získává politickou podporu neneonacistické veřejnosti, je finančně svébytná a daří se jí oslovovat znovu a znovu další generace předkládáním jasných odpovědí a řešení denodenních problémů.
V rámci českého neonacistického hnutí nalezneme vedle sebe jak příznivce se základním vzděláním nebo výučním listem, tak studenty univerzit, absolventy právnických fakult i zahraničních vysokých škol. Část neonacistů je nezaměstnaná, řada z nich však úspěšně podniká a daří se jí skloubit byznys s prací pro krajní pravici. Někteří neonacisté se netají svými politickými ambicemi a snaží se vystupovat jako reálná politická opozice.
Stále významnější roli v neonacistickému hnutí hrají ženy. Od nevýrazných partnerek svých mužských protějšků se v posledních dvou letech mění ve skutečné politické aktivistky. Představují tak další významně odlišnou kvalitativní změnu uvnitř neonacistického hnutí. S postupnou generační změnou přibývá i počet dětí narozených do rodin netajících se sympatiemi s neonacistickým hnutím a ovlivňujících tak jejich budoucí vnímání interkulturního soužití v hranicí ČR.
Za přibližně dvě desetiletí veřejných aktivit rasistických a neonacistických skupin na území ČR se zde vystřídalo již několik generací politických aktivistů. Zakladatelům hnutí je v současné době téměř 40 let, někteří z nich setrvávají stále aktivní, někteří podporují své mladší kolegy jiným způsobem. Nová generace obohacuje krajní pravici jazykovými dovednostmi a IT znalostmi, představuje nezbytný personální substrát, hnací sílu a částečně i skupinu připravenou dopouštět se fyzického násilí ve prospěch myšlenek nacionálního socialismu. Nelze říci, že neonacisté „z toho vyrostou“, je možné, že část příznivců některou ze skupin krajní pravice opustí poměrně záhy, současně však existují desítky aktivistů, kteří v neonacistickém hnutí setrvávají více než 5 let a celá generace lidí, kteří spojili svůj dospělý život s ideou rasově čisté a bílé Evropy.

Poslední aktualizace 11.01.2010

• Zdroje

Odborná literatura: Agentura EU pro základní lidská práva (Fundamental Rights Agengy) – sborníky, publikace, srovnávací studie na téma rasismus, antisemitismu a netolerance. http://fra.europa.eu/fraWebsite/home/home_en.htm

Archiv občanského sdružení Tolerance a občanská společnost

Archiv občanského sdružení In IUSTITIA

Černý, P. (2005).Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia.

Charvát, J.(2007). Současný politický extremismus. Praha: Portál.

Lee, M. (2004). Bestie se probouzí. Praha: BB art.

Mareš, M. (2006). Symboly používané extremisty na území ČR v současnosti. Praha: Ministerstvo vnitra ČR.

Mareš, M. (2003).Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal.

Mezinárodní síť proti nenávisti šířené prostřednictvím internetu (International Network Against Cyber Hate). http://www.inach.net

Kulturbüro Sachsen e. V (2009). Nebezpečné známosti. Pravicový extremismus v malém příhraničním styku. Drážďany: Kulturbüro Sachsen e. V. Dostupné z: http://www.nebezpecne-znamosti.info/herausgeber.html

Southern Poverty Law Center (organizace zabývající se rasismem, násilím z nenávisti a skupinami toto násilí produkujícími ve Spojených státech). http://www.splcenter.org

Vejvodová, P. (2008). Autonomní nacionalismus. Rexter. Dostupné z http://www.rexter.cz/autonomni-nacionalismus/2008/11/01/