• O co jde v dialogu "Máte pěknej bejvák"?

Jamiho rodina byla zařazena do tzv. Státního integračního programu, který pomáhá azylantům s jejich integrací. Pro ostatní děti je to překvapení, Jami se to pokouší trochu vysvětlit a my přinášíme o něco podrobnější popis.

• Téma

Státní integrační program (SIP) začal fungovat v roce 1994 a je jedinou státem aplikovanou integrační politikou v ČR zaměřenou na cizince, kterým Česká republika udělila mezinárodní ochranu. SIP je tedy zaměřen pouze na azylanty a v omezené míře ještě i na osoby, které získaly tzv. doplňkovou ochranu (což je nižší forma mezinárodní ochrany ve srovnání s azylem). SIP se tak v praxi týká zhruba 200 osob ročně, tedy zcela marginální skupiny v rámci všech imigrantů. Při jeho realizaci hrají rozhodující roli kromě Ministerstva vnitra a Ministerstva školství i krajské úřady a nestátní neziskové organizace, jako např. Poradna pro integraci(PPI), Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), Centrum pro integraci cizinců (CIC), Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), Charita Česká republika, Diakonie Českobratrské církve evangelické (DČCE), Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), nebo InBáze Berkat. V neposlední řadě se na něm pak podílejí i města, obce, majitelé domů a bytů. V různých podobách se lze s podobnými programy setkat prakticky ve všech zemích západní Evropy. Liší se často tím, že někde jde o celostátní politiku, jinde o regionální. Nejvíce se však liší tím, že zatímco v rámci západních programů se hlavní důraz zpravidla klade na výuku jazyka a pomoc při získání práce, případně okrajově bydlení, u nás je tomu přesně naopak. SIP se fakticky zaměřuje jen na zajištění bydlení a bezplatnou výuku českého jazyka. Co se pomoci při uplatnění na trhu práce týče, ačkoli usnesení vlády č. 543 ze dne 14.5. 2008 předpokládá i pomoc se zajištěním zaměstnání, v praxi se uprchlíkům takové pomoci často nedostává.

Státní integrační program je v obecné rovině definován v zákoně o azylu, podrobnosti stanoví vláda usnesením. Úprava SIP v zákoně o azylu je pouze velmi stručná, podrobnější informace o jeho faktické realizaci ale můžeme najít v písemných informacích, které MV azylantům a osobám s doplňkovou ochranu poskytuje současně s rozhodnutím o udělení ochrany. V těchto informacích mimo jiné stojí, že do SIP mohou být osoby zařazeny pouze na základě vlastní žádosti a že účast v SIP je dobrovolná, ale pokud už do něj azylant nebo osoba s doplňkovou ochranou vstoupí, jsou pro něj pravidla SIP závazná. Zákon však podobné omezení nijak neupravuje.

Bydlení
Ihned po získání mezinárodní ochrany mají azylanti možnost využít dočasné ubytování v některém z integračních azylových středisek (zařízení provozovaná Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra). V současné době jsou otevřena celkem čtyři střediska: v Jaroměři - Josefově, v Ústí nad Labem - Předlicích, v České Lípě a v Brně-Židenicích. V těchto střediscích mají azylanti k dispozici samostatné bytové jednotky (1+0 až 2+1), ve kterých platí poplatek za ubytování i poplatky za služby. Takové ubytování však neřeší otázku bydlení natrvalo, protože azylant v něm může pobývat maximálně 18 měsíců.

Základním motivem SIP v oblasti bydlení je proto překlenout problémy s dosud ne zcela funkčním trhem s byty v ČR. Za stávajících podmínek by většina azylantů byla z klasického nájemního bydlení v obecních bytech prakticky vyloučena. Azylanti buď nesplňují požadovanou dobu trvalého pobytu na území obce (obce mívají lhůty 3 – 5 let) nebo finanční nároky (např. výběrová řízení pomocí obálkové metody, vysoké nájmy v bytech s neregulovaným nájemným, nedostupné ceny nových bytů apod.). Naprostá většina azylantů žije na hranici chudoby, nemá žádné úspory a v neposlední řadě postrádá pro Čechy běžné sociální sítě, díky kterým je možné se dostat k výhodným nabídkám, obrátit se o pomoc na přátele apod. Tvůrci SIP vycházeli z jednoduché idey: Nechceme, aby azylanti byli odkázáni na dlouhodobou „péči“ zařízení Ministerstva vnitra, která jsou mj. i značně náročná na provoz. Zároveň nechceme, aby se azylanti zapojili do paralelních struktur či je dokonce vytvářeli, nechceme, aby se shromažďovali v sociálně vyloučených lokalitách s riziky kriminality.

Od roku 1994 tak stát přispívá městu či obci, které poskytnou na dobu určitou nájemní smlouvu azylantovi či jeho rodině, dotací, jejíž výše závisí na počtu lidí v domácnosti. Část dotace je určena na zlepšení infrastruktury obce. U několikačlenné domácnosti azylantů může státní dotace dosáhnout až několika set tisíc korun. Právě tato skutečnost je často jedinou motivací pro zastupitelstvo, aby byt azylantům poskytlo. Nevýhodou této cesty je skutečnost, že výše dotace není odstupňována podle atraktivity obce, jinými slovy je stejně vysoká, ať už jde o krajské město či vísku. Přitom je ale zřejmé, že pro každého – a pro cizince to platí dvojnásob – je snažší hledat pracovní uplatnění ve větších městech, kde mají také lepší možnosti najít školu, která má zkušenost se vzděláváním dětí bez znalosti češtiny atd. V posledních letech se do programu zapojují především obce se špatnou dostupností a vysokou nezaměstnaností. Azylanti tak na tento typ „integračního bytu“ (tzv. variantu I) čekají často velmi dlouho a ne každý se ho vůbec kdy dočká.

Proto se posléze otevřela i druhá možnost, tzv. varianta IIa: Azylant si může ubytování hledat sám podle vlastní představy, domluvit se přímo s majitelem bytu a stát pak přispívá po dobu osmi let na nájem ve výši, která se stanoví podle počtu členů rodiny. Přestože jde o dobrý nápad, je tato varianta mimořádně administrativně náročná a pro majitele nemovitostí nezajímavá, a proto jí doposud využil jen omezený počet azylantů (příspěvek na nájem hradí stát obci, která jej dále poukazuje majiteli nemovitosti, nezřídka s několika měsíčním zpožděním, obec má vůči majiteli, resp. azylantovi kontrolní pravomoci apod.).

U obou těchto možností platí, že peníze nejsou určeny k nákupu integračního bytu. V tzv. variantě I je příspěvek určen obci na investiční náklady, ve variantě II stát přispívá na nájem. O volbě varianty I nebo II se rozhoduje azylant sám a volí tedy mezi jistotou obecního bytu bez příspěvku na bydlení nebo nejistotou volného trhu s byty ale s příspěvkem na bydlení. Základní vybavení těchto tzv. „integračních bytů“ (např. nábytek nebo nádobí) není součástí nabídky bydlení, ale některé nevládní organizace je zajišťují, pokud na takové projekty získají potřebnou finanční podporu. Další možností je pak úhrada pobytu azylanta v zařízení sociálních služeb (tzv. varianta IIb).

Oproti tomu lidé, kteří získali jen doplňkovou ochranu, nemohou využít žádné z výše uvedených variant „integračního bydlení“. Pokud se jedná o rodiče s nezletilými nebo zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo pokud se jedná o osoby vážně zdravotně postižené, může jim být umožněn pobyt v integračním středisku Ministerstva vnitra, a to na maximální možnou dobu tří měsíců od udělení doplňkové ochrany.

Český jazyk
Bezplatné kurzy českého jazyka jsou určeny jak azylantům, tak i cizincům, kterým byla udělena doplňková ochrana.

Kurzy pro azylanty či osoby s doplňkovou ochranou pobývající v integračních střediscích Ministerstva vnitra zařizuje Správa uprchlických zařízení. Oproti tomu kurzy pro azylanty nebo osoby s doplňkovou ochranou pobývající mimo tato zařízení (nejčastěji v tzv. „integračních bytech“) nabízí prostřednictvím smluvního zajišťovatele Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

V minulosti byly kurzy českého jazyka příliš krátké. Trvaly pouhých 150 hodin a jak se ukázalo, lidé především z neslovanského prostředí a často i z něj se během 150 hodin stačili naučit jen základy. Protože na tyto kurzy zpravidla nenavázala další praxe, ať již pracovní, studijní či jiná, i tyto základy mnozí azylanti opět brzy zapomínali. Problémy se vyskytovaly i s výukou dětí mladších 16 let, které z nabídky kurzů vypadly, výuka byla navíc v letech 2009-2011 přerušena, takže velké množství azylantů nebo lidí s doplňkovou ochranou nemohlo do kurzu vůbec nastoupit, případně byl jejich kurz na dlouhou dobu přerušen.

Situace se ale změnila a od roku 2011 jsou poskytovány kurzy o délce 400 hodin, které by měli studenti absolvovat nejlépe během 12 měsíců. (Pro srovnání, např. ve Švédsku může být cizincům poskytováno až 700 hodin švédštiny a to nikoliv jen azylantům, ale i všem ostatním imigrantům.) Obvykle jde o skupinový kurz, ale ve výjimečných případech může být i individuální. Jak se uvádí v písemných informacích, které MV cizinci předává souběžně s rozhodnutím o udělení azylu, azylant by měl být informován nejpozději do 60 dnů od udělení azylu o podrobnostech bezplatného kurzu českého jazyka, který může absolvovat. Před nástupem do kurzu projde každý zájemce vstupním rozřazovacím testem, organizátor kurzu pro něj vypracuje výukový plán a po ukončení kurzu cizinec skládá závěrečnou zkoušku, po níž, pokud ji úspěšně složí, získá osvědčení.

Práce a nezaměstnanost
Před několika málo lety se usnesení vlády k SIP poprvé zmínilo i o tom, že součástí programu je podpora zaměstnanosti a pracovních příležitostí, formu pomoci ale usnesení bohužel nedefinuje. Míra nezaměstnanosti mezi práceschopnými azylanty je totiž alarmující (až 60%), ačkoliv dle statistik je vzdělanostní průměr těchto lidí vyšší, než je průměr české populace. Azylantům by měly úřady práce věnovat zvláštní pozornost. Její výsledky jsou však až na výjimky zatím ne příliš zřejmé. Je-li v obou předešlých oblastech pomoc či role nestátních neziskových organizací nemalá, v oblasti práce a řešení nezaměstnanosti je zcela zásadní – nejenže je často jedinou pomocí azylantům, v mnoha ohledech navíc oblast práce a nezaměstnanosti v rámci SIP zcela supluje. Mohlo by se zdát, že aktivity nestátních neziskových organizací jsou v oblasti zaměstnanosti azylantů řešením, bohužel ale i zde najdeme trhliny – záleží totiž na tom, v jakém regionu a pro jaký typ klientů dostanou nestátní neziskové organizace v tom kterém roce dotaci. Snadno se tak může stát, že např. v regionu, kde azylant bydlí, žádný program na podporu zaměstnání nefunguje nebo funguje jen pro vybrané skupiny cizinců a nikoli pro azylanty.

Státní integrační program v kontextu integračních politik EU a ČR
Stále častěji se hovoří (a v některých zemích EU už i aplikuje) o nutnosti požadovat s poskytnutím nějakých výhod i závazek určitých aktivit ze strany samotného imigranta – tzv. integrační kontrakt. Za jeho obdobu lze považovat i současný písemný souhlas azylanta se zařazením do SIP, který některé podmínky definuje, avšak ty se týkají jen absolvování kursu českého jazyka a souhlasu s podmínkami, za nichž je možné získat či odmítnout nabízený integrační byt, respektive podmínek setrvání či naopak ukončení účasti v SIP. Základem „skutečného“ integračního kontraktu by však měly být přesně definované a splnitelné závazky imigranta a zajištění spravedlivého a nediskriminačního prostředí, nabídka služeb, jichž může imigrant využít, zkrátka celý komplex aktivit a jim odpovídajících služeb. Navíc je třeba si uvědomit, že uprchlíci tvoří velmi specifickou skupinu migrantů a na rozdíl od ostatních mají také nárok na zajištění přiměřené pomoci státu: Odchod ze země původu si totiž nevybrali, ale byli k němu donuceni.

V některých evropských zemích přistoupili nyní k tomu, že celá tíha splnění závazků tzv. „integrační smlouvy“ leží jen na migrantovi. Dle mínění především nevládních organizací by si ale míra závazků jedné i druhé strany měly vzájemné odpovídat – např. nelze požadovat po imigrantovi, aby se do dvou let naučil plynně česky, pokud neexistují dostatečně kvalitní a dostupné kursy českého jazyka, nebo nelze požadovat na jedné straně co nejdelší dobu zaměstnání pro poskytnutí nějaké výhody, např. dotované bydlení, a přitom nepotírat diskriminaci a neposkytovat sociálně-právní pomoc apod. Pokud nejsou vzájemné závazky vyvážené, riziko, že se imigranti do takového programu nezapojí, se jen zvyšuje se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky. Míra a obsah těchto podmínek by měly být výsostným právem každé společnosti, měly by však být tématem celospolečenské diskuse. Ať již se zvolí jakákoliv forma a obsah pomoci a požadavků směřujících k integraci imigrantů, tím hlavním by mělo být vždy uvědomění, že je to také a především v zájmu naší společnosti a její sociální stability. A vždy je dobré sledovat, co se povedlo, co nikoliv, co funguje a co ne, u nás a v jiných zemích (nejen) západní Evropy.

Shrnutí
Závěrem lze říci, že SIP je opatření, které by mělo především pomáhat při integraci azylantů do české společnosti a působit jako prevence proti jejich sociálnímu vyloučení, vytváření cizineckých enkláv potenciálně působících jako rozbuška mezi majoritou a imigranty. Jeho limitujícím faktorem je, že v oblasti bydlení a výuky jazyka funguje jenom s velkými obtížemi a opomíjí další oblasti, které jsou pro integraci klíčové – jako např. pomoc se zajištěním zaměstnání, slučování rodin, nabývání občanství, přístup k důchodovému systému apod.

• Příběhy a příklady

Jak vidno, rodina Jamiho měla štěstí a dostala hezký byt. S největší pravděpodobností se Jamiho rodiče museli ale také snažit – museli absolvovat kurs českého jazyka, prokázat, že mají dostatečné prostředky na placení nájmu, prokázat vlastní předešlou aktivitu při hledání bytu apod. Nyní tedy celá rodina žije ve městě s větším množstvím příležitostí jak se pracovně, jazykově a vůbec společensky integrovat. V následujícím příkladu si však ukážeme i opačný příklad. Je nutno zdůraznit, že se jedná sice o příklad tzv. klasický, ale zároveň nikoliv nějak závratně rozšířený. Podobné osudy se prostě čas od času opakují, byť pochopitelně s rozlišnými detaily a především s různými konci, a je dobré si na nich ukázat, že ani SIP není samospasitelný, že ne vždy musí být nějaká výhoda skutečnou výhodou apod. Pro názornost vybíráme jeden příběh s tím horším koncem z hlediska efektivity SIP a potenciálně i z hlediska integrace rodiny do české společnosti.

Rodina pana Khana z Afghánistánu dostala azyl v roce 2002. Předtím pobývala v pobytovém středisku, tj. v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Na azyl čekala celá rodina dlouhé tři roky a už pomalu ztrácela naději – už by se i po vzoru některých jiných vydala dále na západ, kdyby na to ovšem měla peníze. Veškeré úspory již tou dobou ale byly pryč. Jejich dvě děti zde navíc již chodily do školy, naučily se perfektně česky a zvykly si. Rodiče je proto nechtěli zase vytrhávat z navyklého prostředí. Navíc se tu cítili bezpečně. S azylem se jim do krve vlila nová vlna optimismu. Doufali, že nyní již budou žít „normálním“ způsobem života, zvláště když jim byla nabídnuta účast ve Státním integračním programu s vidinou kursů českého jazyka a především vlastního bydlení… S přiděleným azylem však nemohli zůstat v pobytovém středisku pro žadatele o azyl, a protože neměli kam jinam jít, přestěhovali se do tzv. integračního azylového střediska (také Ministerstva vnitra), tj. zařízení pro azylanty v Hoštce u Roudnice nad Labem. Zatímco Kostelec je malé, ale přece jen město, Hoštka je již opravdu malé městečko, navíc integrační azylové středisko se od něj nalézá asi 2 km daleko. To bylo nepříjemné zvláště v zimě pro děti (obě mladší 10 let), když měly docházet do školy. Zde se rodina cítila velice izolována, slibovaná výuka českého jazyka se pořád odkládala (místo prý je příliš daleko pro jakéhokoliv lektora), jejich sousedi-azylanti byli většinou rusky mluvící, jejich čeština byla mnohem lepší, a s Khanovými se příliš nebavili. Všichni však byli beznadějně nezaměstnaní – v místě žádná práce nebyla, a když už se nějaké místo našlo, byl problém se buď dostat do zaměstnání, nebo naopak po zaměstnání domů. Pravidelná doprava byla totiž zdlouhavá a velice řídká. Rodina Khanových ve spolupráci s nevládní organizací žádala o integrační byt v různých větších městech ČR, vždy tam, kde se dal očekávat lepší přístup ke kursům českého jazyka a hlavně k práci. Po dvouletém úsilí se kromě několika příslibů ovšem neobjevil žádný konkrétní výsledek. Jednoho dne, bezmála po třech letech od udělení azylu a šest let od příchodu do ČR, dostala rodina dopis od Ministerstva vnitra, v němž jí byl nabídnut byt v malé vesničce asi 30 kilometrů od Litoměřic s tím, že jej buď přijme, nebo nikoliv, a v tom případě se rodina postěhuje i z integračního azylového střediska, protože tím skončí její účast v SIP. Co měla rodina dělat - tento byt přijala. Bohužel, malá vesnička byla podobná bydlení v Hoštce, ani zde práce nebyla, a navíc na tomto místě mnozí místní obyvatelé cizince nikdy neviděli, natožpak z Afghánistánu. Jestliže předtím Khanovi prohodili se svými sousedy alespoň pár slov, nyní již byli cele odkázáni především na své děti. Ty jim přinášely novinky a ony také především komunikovaly s místními. Jednoho dne se rodina zvedla a odešla. Přestala věřit v pomoc Státního integračního programu a možnosti zařadit se jako normální občané. Pan Khan totiž vyhledal jednoho ze svých krajanů, k nimž neměl po dlouhá léta díky transportu z Afghánistánu do Evropy důvěru. Pracuje teď u něho v obchodě s koberci v centru Prahy a rodina bydlí v podnájmu na jejím okraji, v lokalitě, kde již začínají mít cizinci převahu nad Čechy.

Poslední aktualizace 14. 11. 2011

• Zdroje

Odborná literatura:

Bačáková, M. Analýza stavu výuky českého jazyka v rámci Státního integračního programu v období 2007 – 2010. UNHCR, Praha, 2010. Dostupné na: http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/zakladni-informace/vyzkum.html.
(V anglickém jazyce dostupné na: http://www.unhcr-centraleurope.org/pdf/where-we-work/czech-republic/analysis-of-the-czech-language-training-provided-under-the-state-integration-program.html)

Bačáková, M. Vítej, cizinče, ale uč se sám (článek). Lidové noviny, 4. dubna 2011. Dostupné na http://www.mezikulturnidialog.cz/Informace/vitej-cizince-ale-uc-se-sam.html

Informace pro osoby, kterým byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/integrace-mezinarodni-ochrana-formou-azylu.aspx

Informace pro osoby požívající doplňkové ochrany. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/integrace-doplnkova-ochrana.aspx (v různých jazykových mutacích).

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Příručka o integraci pro tvůrce politik a odborníky z praxe, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha, 2005

Návrh metodiky úvodních kurzů pro azylanty pro rok 2010 a následující. Dostupné na http://www.msmt.cz/file/12133

Integrace azylantů. Státní integrační program. Dostupné na http://www.mvcr.cz/clanek/integrace.aspx?q=Y2hudW09Mg%3D%3D

Uherek, Z. Závěry z výzkumu integrace azylantů a efektivity Státního integračního programu. Etnologický ústav AV ČR, Praha, 2005

Usnesení vlády 543 ze dne 14.5. 2008 o zabezpečení integrace azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany v roce 2008 a v letech následujících.

Usnesení vlády ČR ze dne 3. května 2010 č. 321 o změně usnesení vlády ze dne 14. května 2008 č. 543, o zabezpečení integrace azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany v roce 2008 a v letech následujících, dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/integrace-predpisy-integrace-azylantu.aspx

Usnesení vlády ČR ze dne 14. května 2008 č. 543, o zabezpečení integrace azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany v roce 2008 a v letech následujících, dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/integrace-predpisy-integrace-azylantu.aspx.

Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění