• O co jde v dialogu "Na fesťák jedině s vízem"?

Kromě uprchlíků, tedy žadatelů o mezinárodní či doplňkovou ochranu, a azylantů, jejichž pobyt je upraven zákonem o azylu, se naprostá většina cizinců řídí zákonem o pobytu cizinců. Ten rozlišuje celou řadu typů pobytů. Pro alespoň základní přehled postačí znát jen ty základní typy. Ty se dají shrnout do tří skupin: krátkodobý, dlouhodobý a trvalý pobyt. Jejich charakter zásadně ovlivňuje nejen samotný život těchto cizinců v ČR, ale i jejich motivaci k integraci do české společnosti, možnost využívat nejrůznějších možností (studia, práce, ale např. i bydlení či cestování). Každý z těchto úkonů je zatížen určitou administrativou a též řadou překážek vždy v závislosti na typu pobytu.

Se vstupem ČR do EU se navíc cizinci rozdělili do nových dvou skupin: občané EU a občané tzv. třetích zemí (všechny země mimo EU). Protože pro občany EU vzhledem k pobytu, práci apod. platí při splnění poměrně jednoduchých administrativních podmínek stejné podmínky jako pro občany ČR, zaměříme se především na skupinu druhou. Nejenže je početně významnější, čelí také nesrovnatelně větším obtížím na jedné straně a též tlaku a požadavkům majoritní společnosti na svou integraci na straně druhé. Je nutné samozřejmě brát v úvahu, že do této skupiny občanů třetích zemí patří též Američané, Kanaďané, Japonci apod., jejichž postavení je i přes de iure stejné podmínky pro získání pobytu a práce přece jen odlišné od např. Ukrajinců, Vietnamců, Arabů, Afričanů apod.

• Co je...?

Cizinec: Dle zákona o pobytu cizinců je jím občan jiné země pobývající na území ČR.

Imigrant: Česky též přistěhovalec. Užívá se zpravidla pro trvale či dlouhodobě (s perspektivou na trvalé setrvání) pobývající cizince. Toto označení však nemá oporu v žádném zákoně ČR – naopak se hojně vyskytuje ve strategických dokumentech EU a ČR týkajících se integrace cizinců.

Krátkodobý pobyt: Krátkodobým pobytem cizince se míní pobyt do 90 dnů, např. turisté, krátkodobý pracovní pobyt.

Dlouhodobý pobyt: Jedná se pobyt nad 90 dnů, po pravdě řečeno se dlouhodobým pobytem zpravidla míní takový pobyt, kdy zde cizinec s vízem nad 90 dnů pobývá již déle než rok. Toto vízum je třeba každý rok prodlužovat, dokládat veškeré skutečnosti, jaké cizinec dokládal při žádosti o něj, tzn. finanční prostředky, trvající účel pobytu (zaměstnání, studium, podnikání apod.), zajištěné ubytování atd. Není na ně však právní nárok, tzn., že cizinci může být prodloužení víza odmítnuto bez udání důvodu i přesto, že doložil vše potřebné, což vede samozřejmě k značné nejistotě. Tito cizinci mají – až na určité výjimky – složitější přístup ke zdravotnímu pojištění, lékařské péči a dalším službám. Ačkoliv musejí ekonomicky aktivní cizinci odvádět stejné daně a odvody do sociálního systému, mají značně omezený přístup k čerpání prostředků v případě nouze, nemoci, netýká se jich podpora v nezaměstnanosti apod.

Vízum: Je to vlastně oprávnění ke vstupu a pobytu na území. Rozlišují se krátkodobá víza (do 90 dnů), která se týkají jen některých zemí (zpravidla bývalé země SSSR, státy Asie, Afriky apod.) a dlouhodobá víza (nad 90 dnů), kdy o ně musí žádat každý cizinec, pokud není občanem státu Evropské unie. Je jich celá řada a liší se svým účelem (viz níže). Žádost o ně je možné vždy podat jen mimo území ČR. Nelze např. přijet na turistické vízum a v ČR požádat o dlouhodobé. Je však za určitých okolností možné mít např. vízum za účelem zaměstnání, pobývat na území v ČR a zde požádat ještě o vízum za účelem podnikání. Důležité vždy je, aby první vízum nepozbylo své platnosti před začátkem platnosti víza druhého. Jinak je nutné opět vycestovat. Pozor – ani platné vízum není vždy stoprocentní zárukou, že je cizinec vpuštěn na území ČR a že mu tento akt bude vysvětlen!

Účel pobytu: Je to účel, pro který je cizinci vydáno povolení k pobytu – např. studium, zaměstnání, sloučení rodiny, účast v obchodní společnosti, podnikání apod. Na každý účel pobytu je potřeba mít zvláštní vízum. Teoreticky tak může mít cizinec několik různých druhů víz na nejrůznější účely. Za všechna tato víza se pochopitelně platí poplatky, je potřeba k nim dokládat specifické skutečnosti apod.

Trvalý pobyt: Je pobyt, který může cizinec získat již po pěti letech nepřetržitého pobytu na území ČR, nyní je na získání tohoto pobytu již navíc i právní nárok. To znamená, že cizinci musí být zdůvodněno, proč mu eventuálně nebyl trvalý pobyt povolen, a ten se může proti takovému rozhodnutí odvolat. Důležitou podmínkou je, že cizinec nesmí během oněch pěti let pobývat mimo území ČR dohromady déle než 10 měsíců a tato doba nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců. Cizinec s trvalým pobytem již požívá veškerých práv a povinností jako čeští občané s výjimkou volebního práva, branné povinnosti, práce v ozbrojených složkách a na pozicích, kde je státem odůvodněně požadováno české občanství. Trvalého pobytu lze také nabýt sňatkem s občanem ČR nebo EU pobývajícím na území ČR, avšak až po uplynutí dvouleté lhůty. Další speciální kategorií je pak trvalý pobyt z humanitárních důvodů, který může cizinec obdržet v případě vážných zdravotních problémů jeho či člena jeho rodiny, kdy by návrat do vlasti mohl dotčenou osobu ohrozit na životě. Od roku 2009 musí též cizinec žádající o trvalý pobyt složit zkoušku z českého jazyka v rozsahu A1 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky – SERR).

Resident EU: Jedná se o novou kategorii nebo spíše doplnění stávající praxe nakládání s cizinci třetích zemí pobývajících trvale (min. 5 let) na území členských států EU. Pomocí tohoto statutu již i občan třetí země může užívat stejných výhod jako občané EU, tzn. volného pohybu, možnosti pracovat v zemích, které neuplatňují tzv. přechodná opatření na trhu oproti pracovníkům z nových členských zemí atd. Bez tohoto statutu se totiž i na cizince s trvalým pobytem v ČR v Evropě pohlíží prostě a jednoduše jako na občany třetích zemí a platí pro ně tedy často vízová povinnost, jiný přístup při vstupu na trh práce, při podnikání apod. Cílem tohoto opatření je vyrovnat postavení těchto cizinců a postavení občanů EU na celém území EU, aby to odpovídalo jejich postavení v rámci země, která jim trvalý pobyt udělila. V současné době by měl být tento status udělován automaticky s trvalým pobytem či azylem, minimálně by však měla stačit prostá ústní žádost cizince.

Integrace: Je to dle nejnovějších poznatků a uplatňovaných přístupů /např. v rámci evropských integračních politik/ dvousměrný proces, to znamená, že je to souhrn aktivit cizince na jedné straně a přístupů přijímající společnosti na straně druhé. Ač se vedou spory o konkrétní podobu a potřebnou míru integrace nově příchozích do české/evropské společnosti, minimálně je zřejmé, že se jedná o proces, při němž se jedinec postupně začleňuje do přijímající společnosti jako její rovnoprávný člen, pokud přijímá její pravidla, ctí její zákony a základní principy dané společnosti – v našem případě např. liberální principy, demokracii, rovnoprávnost žen, individuální svobody apod. Podstatnou roli při posuzování a prosazování integrace hraje pochopitelně jazyk místní společnosti. Na ni jsou na druhou stranu kladeny nároky, aby integraci, tj. učení se jazyku, porozumění jejím pravidlům a normám apod. nově příchozím umožňovala, přistupovala k nim transparentním způsobem a postupně je též zrovnoprávňovala se svými občany. Důležité je pochopitelně i zapojení nově příchozích do běžných každodenních aktivit dané pospolitosti, nově se např. hovoří o potřebě vytvářet vazby vzájemné závislosti na práci a službách starousedlíků s nově příchozími tak, aby byla mezi nimi zajištěna přirozená potřeba vzájemného kontaktu, předcházelo se sociálnímu vyloučení imigrantů, kteří by se naopak měli cítit pevnou a odpovědnou součástí nové společnosti.

Díky vývoji posledních let v západní Evropě se při integraci cizinců opouští od vnímání cizince primárně jako příslušníka nějaké přistěhovalecké, náboženské a jiné komunity, ale naopak především jako jedince s individuální historií, potřebami, potenciálem, právy a povinnostmi.

Přirozeným završením integrace imigranta do společnosti by mělo být jeho přijetí mezi občany. V České republice lze občanství získat po pěti letech prakticky nepřetržitého – vždy však trvalého pobytu nebo azylu a není na ně právní nárok. Cizinci tak může být občanství teoreticky odepřeno, i když splní veškeré podmínky: projde testem českého jazyka, prokáže svou integrovanost tím, že nedluží na žádném pojištění, pokud je podnikatelem i na daních, má stálé bydlení, stálé zaměstnání a všechny úřady v místě bydliště jeho žádost podpořily.

• Téma

Jak vidno, cizinci s povolením k pobytu nad 90 dnů, resp. k dlouhodobému pobytu, pobývají na území ČR za přesně daným účelem. Účel pobytu ovlivňuje nejen podmínky, za nichž zde mohou pobývat, pracovat či studovat, ale i jejich možnosti, jak se začlenit do společnosti. Podmínky, které musí splňovat, jsou totiž značně přísné a ani jejich splnění přitom nepřináší vždy jistotu setrvání na území ČR. To samozřejmě ovlivňuje i motivaci cizinců integrovat se. Určité špatné zkušenosti pak samozřejmě cizince vedou naopak spíše k izolaci, respektive k vyhledávání různých prostředníků.

To je případ i maminky Suong, která by se raději vrátila do Vietnamu, cítí se izolována, neumí česky a zvláště ona nepříjemná zkušenost s cizineckou policií, po níž musela celá rodina vycestovat, žádat znovu o vízum a přišla tak o možnost dřívějšího získání trvalého pobytu, ji jistě nepřidala. Na tomto příkladě je dobře viditelné, že motivy a potenciál k integraci do české společnosti jsou často spíše sociální povahy, tj. jsou dány podmínkami, za nichž zde cizinci pobývají, a postoji většinové společnosti vůči nim, než např. povahy kulturní, tj. podmíněné nějakou danou odlišností a jiným kulturním zázemím cizince.

ČR má navíc stále ještě značný deficit v aktivitách zaměřených na integraci dlouhodobě pobývajících cizinců s potenciálem zůstat zde natrvalo. Zatímco pro uprchlíky zde existovaly řady programů organizovaných státem i nevládními organizacemi již před naším vstupem do EU, zesílení aktivit pro dlouhodobě pobývající cizince je možné zaznamenat až v posledních dvou třech letech (zhruba od roku 2009), a to zejména v reakci na důsledky ekonomické krize a náhlou ztrátu zaměstnání tisíců pracovních migrantů a z toho vyplývající další (zpravidla negativní efekty).Jedním z důvodů, proč je i dnes velice náročné nastavit systém aktivit odpovídající potřebám české společnosti na jedné a možnostem a potřebám migrantů na druhé straně, je též značně omezený prostor, který tito cizinci mají. Pracovní migranti jsou na příklad zpravidla natolik vytíženi, že je pro ně obtížné účastnit se pravidelně kursů českého jazyka či tzv. integračních kursů, které jsou stále více organizovány, často je jim v účasti na takových kursech dokonce ze strany jejich „zaměstnavatelů“ (nebo lépe řečeno zprostředkovatelů pobytu a práce v ČR) bráněno apod.

• Příběhy a příklady

Rodiče našich hrdinů musí každý rok absolvovat stejnou, zdlouhavou a psychicky i fyzicky náročnou proceduru – sehnat si veškeré nutné podklady, vystát si třeba i celodenní frontu (a klidně i několikrát, než se „dílo“ podaří) na úřadovně ministerstva vnitra (nebo v přesně vymezených případech na služebně cizinecké policie), prožít si okamžiky nejistoty, zda je vše v pořádku, a strachu, zda to bude „orgánu“ stačit, aby vízum prodloužil. Pokud cizinec navíc neumí česky nebo nemá přítele/kolegu, který by mu tlumočil, může se snadno stát, že nenajde žádný společný jazyk, kterým by se mohl s úředníkem dorozumět.

Cizinci se potýkají s různými druhy nedorozumění na různých úřadech, ať již se jedná o jazykový problém či o nedostatečnou znalost práv a povinností cizince s daným typem pobytu. V této věci nepochybně odvádějí velkou službu nestátní neziskové organizace, které cizince doprovázejí, ale často poskytují úředníkům i školení v dané oblasti. Z iniciativy ministerstva vnitra začala v posledních dvou letech postupně vznikat a fungovat i tzv. centra na podporu integrace cizinců, jež nabízejí poměrně široké spektrum služeb cizincům dnes již téměř v každém kraji. I přes tuto snahu bývá i nadále ČR čas od času kritizována za přístup k cizincům na úřadech i mezinárodními organizacemi sledujícími lidská práva typu Amnesty International či Mezinárodní helsinský výbor a jinými.

Příběh
Pan Nguyen přijel do ČR již na konci 80. let. Poté se vrátil do Vietnamu a do ČR přicestoval opět na konci let devadesátých. Přijel na základě povolení k pobytu za účelem podnikání – vietnamská agentura v ČR mu vyřídila živnostenský list, vízum a „umístila“ ho na tržnici v jednom malém městě ke stánku s oděvy. Tyto oděvy musel odkoupit. Protože neměl peníze, byla mu cena oděvů agenturou zapsána jako jeho dluh vůči ní. Ihned od začátku byl tedy zadlužený a byl nucen se uživit, zaplatit bydlení atd. jen z prodeje těchto oděvů, navíc splácet dluh agentuře na značně nevýhodný úrok. Přesto se mu časem za značného sebezapření podařilo dluhy splatit a dokonce si i leccos našetřit. Všiml si, že v městečku schází nějaký obchůdek se smíšeným zbožím, který by měl otevřeno déle, třeba i o nedělích, a tak si zařídil nový živnostenský list. Při té příležitosti zjistil, že cena živnostenského listu je zhruba desetkrát levnější, než kolik za tento úkon zaplatil agentuře. Po čase tržnici opustil a otevřel si vysněný malý obchůdek přímo na náměstí. Místní lidé jej začali hojně navštěvovat a s některými z nich si po čase začal i povídat, čímž začal činit značné pokroky při učení českého jazyka. Začal i pomýšlet na sňatek se svou přítelkyní, která po čase přijela z Vietnamu za ním, aby mu pomáhala. Přišly však problémy. Od samého počátku bylo zřejmé, že jeho aktivity se příliš nezamlouvají lidem z „agentury“ neboli z tržnice. Chodili za ním nejprve s tím, že opuštěním tržnice porušil dohodu a pravidla pobytu v ČR, a jestliže cosi nezaplatí, bude vyhoštěn. Protože však měl vše s cizineckou policií, živnostenským odborem, zdravotním pojištěním apod. řádně vyřešeno, vyzkoušeli časem něco nového-když jeho odchodem z tržnice vznikla agentuře škoda, musí zaplatit pokutu v řádech desítek tisíc korun. Jelikož po konzultaci s právníkem zjistil, že ze smlouvy mezi ním a agenturou nic takového nevyplývá, i tohle nechal být. Pak již začali lidé z „agentury“ rovnou vyhrožovat. Obrátil se proto na policii ČR. Tam mu ovšem řekli, že nemohou bez důkazů nic dělat, na větší akci nemají lidi a až se něco stane, ať se na ně obrátí. A stalo se – jednoho dne byl jeho obchod celý zdemolován. Pojišťovna mu odmítla škodu zaplatit, dokud věc nebude řádně vyřešena. Nic se však nedělo a na policii mu nebyli schopni říci, kdy v této věci dojde k nějakému závěru. Pln zoufalství se nakonec s pomocí jednoho českého přítele obrátil na televizi. V odvysílané reportáži pak mluvčí místní policie uvedla, že se jedná o spor v rámci místní vietnamské komunity a že tedy policie nemůže /nechce/ do toho příliš zasahovat. Samozřejmě, bez ohledu na to, že se pan Nguyen cítil spíše podnikatelem nežli příslušníkem zmíněné „komunity“ – žil v pronajatém bytě v domě s českými sousedy, stýkal se spíše s jedním, dvěma starousedlíky než s Vietnamci a díky zkušenostem s „agenturou“ neměl ve své krajany na tržnici ani příliš důvěry. Jeden jeho český přítel mu nakonec sehnal kontakt na nevládní organizaci, s jejíž pomocí se pan Nguyen nakonec dočkal jakés takés satisfakce – policie vyšetřování ukončila s tím, že pachatel je neznámý, že nezjistila, že by si škodu pan Nguyen přivodil sám, a pojišťovna mu škodu uhradila. Přesto jeho obchůdek na náměstí již neuvidíte. Přestěhoval se do většího města a otevřel si nový obchůdek tam. Je spokojený, ale i když ho zde nikdo neobtěžuje, cítí se zároveň poněkud izolován. Na malém městě se s lidmi po čase snáze seznámil, zvykli si na sebe a mohl tam navazovat i nějaká přátelství. Zde si ho nikdo nevšímá, ale z přirozené potřeby stýkat se s lidmi, s nimiž si může popovídat, začal docházet alespoň do klubu Vietnamců. Jeho čeština se jaksi „zadrhla“. I přesto, že se oženil a dvě malé děti, které mu mezitím povila jeho žena, si spolu při hře díky mateřské škole i doma povídají česky. Jeho rodina zde již má trvalý pobyt a výhledově uvažuje o získání českého občanství. Ví však, že tomu bude bránit jeho a manželčina špatná čeština. Bude si muset nějaký kurs zaplatit anebo doufat, že se něco objeví v nabídce nevládních organizací. Bez každodenní praxe a styku s Čechy to však bude i tak obtížné.

Poslední aktualizace 9.11.2011

• Zdroje

Odborná literatura:

Baršová, A. & Barša, P. (2006). Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.

Gabal, I. - Analysis and Consulting (2004). Analýza postavení dlouhodobě žijících cizinců v ČR a návrh optimalizačních kroků.– http://www.mpsv.cz – integrace cizinců

Drbohlav, D. (2008). Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha, Karolinum.

Internet:

Český statistický úřad (2005). Cizinci v České republice 2004. http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/publ/1414-04-2004; http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/ekonomicka_aktivita

Český statistický úřad (2005). Legislativní a praktické podmínky ekonomické aktivity cizinců na území ČR. http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/ekonomicka_aktivita

Černík, J. (2005). Klientský systém jak quasi-feudalismus v Česku. http://www.migraceonline.cz

Koncepce integrace cizinců ČR. http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/koncepce_integrace_cizincu http://www.mvcr.cz

Centrum pro integraci cizinců http://www.cicpraha.org

http://www.cizinci.cz

http://www.domavcr.cz