• O co jde v dialogu "Vezmeš si mě? Ani náhodou!"?

Naši hrdinové si v tomto dialogu lámou hlavu především s tím, kdo si vlastně koho může a nemůže vzít. V tak trochu flirtovném rozhovoru narážejí na témata, která se v dnešní době zdají být velmi důležitá- např. postavení žen v muslimských společnostech nebo otázka interetnických sňatků.

• Co je...?

Rodina: V islámské kultuře je rodina jednou z centrálních hodnot, je základním prvkem a stavebním kamenem obce muslimů (arabsky umma). Proto je otázkám spojeným s rodinou, manželstvím, rozvodem, dědickými právy atd. věnováno mnoho prostoru v normativních zdrojích islámu, tedy ve svaté knize Koránu (zjevené zakladateli islámu Mohamedovi prostřednictvím anděla Džibríla), v hadísech (sebraných tradicích o činech, osudech a výrocích proroka Mohameda) a v právní vědě (arabsky fikh), tedy v interpretaci a aplikaci norem Koránu a hadísů v jednotlivých životních situacích.

Muž a žena v islámu: Společenské a kulturní prostředí, z něhož se islám zrodil (tzv. předislámská Arábie), bylo uspořádáno silně patriarchálně, žena byla pokládána více méně za majetek muže, tj. nejprve otce, později manžela. Proto se zde praktikovalo tzv. „odkládáni děvčátek“: narození holčičky znamenalo ekonomickou zátěž pro rodinu, proto se jich rodiny někdy zbavovaly tím, že je odložily o samotě a nechaly zemřít. Vzhledem k tomuto kulturnímu kontextu působí Mohamedovo pojetí postavení a důstojnosti ženy velmi revolučně. Zakázal odkládáni děvčátek, zakázal neomezenou polygamii. Je o něm známo, že povzbuzoval muslimské muže k laskavosti a ohleduplnosti vůči ženám, sám choval nejvyšší úctu k své první manželce Chadídže či ke své dceři Fátimě. Žena je v Koránu postavena na roveň muži jakožto Boží stvoření. Je také vysoce ctěna jako matka, vychovatelka dětí a strážkyně rodinného krbu. Nicméně vztahy žen a mužů v tradičních islámských společnostech nejsou z dnešního evropského hlediska rovnoprávné.

Společenské postavení ženy: Žena je v tradičních islámských společnostech spojována především s domácím rodinným prostředím. (V extrémním případě to znamená, že je jí bráněno ve vzdělávání a ve vykonávání civilního zaměstnání, to je ovšem velmi ojedinělé). Veřejný prostor je tradičně chápán jako především mužská doména. To se ovšem nevysvětluje jako snaha držet ženu zavřenou doma, ale jako prozíravá dělba práce a sociálních rolí na základě různého nadání a dispozic mužů a žen. Žena má být chráněna, nikoli omezována. Také cudné a střídmé odívání je vykládáno především jako ochrana ženy (Korán nehovoří o závoji ani o šátcích, to je pozdější interpretace, Korán hovoří pouze obecněji o cudném a nevyzývavém oblékání a zahalování choulostivých částí těla). Žena je vnímána jako křehčí, zranitelnější a snáze ovlivnitelná bytost, tím se vysvětluje např. pravidlo, že svědectví dvou žen u soudu má váhu jako svědectví jednoho muže. Podobně má žena při dědickém řízení poloviční dědický podíl než muž ve stejném příbuzenském poměru. Z důvodu snazší ovlivnitelnosti jsou také tresty odvozené z Božího zákona (arabsky šaríja) pro ženu leckdy mírnější, např. odpadlictví od víry se u mužů v tradičních společnostech trestá smrtí, u ženy se doporučuje disciplinární trest. Muž má tedy dominantní postavení z hlediska autority, a proto také větší odpovědnost.

Manželství: Tradiční islám dovoluje mužům instituci tetragynie, muslim tedy může mít jednu až čtyři manželky. V Koránu se však hovoří o tom, že je musí všechny stejně milovat, což je, jak říká Korán na jiném místě, v podstatě nemožné. Tento text 4. súry (súra je kapitola Koránu, Korán má celkem 114 súr, 4. súra se podrobně zabývá právě postavením ženy) proto někteří vykládají tak, že Korán vlastně přikazuje monogamii. Tetragynie je v islámských společnostech v podstatě okrajový a řídký jev, drtivá většina muslimů si ji ostatně nemůže dovolit z ekonomických důvodů. Žena v islámu ovšem smí mít jen jednoho manžela. Vzhledem k tomu, že k jejímu poslání patří mateřství, islám neschvaluje ani staropanenství ani celibát (to se týká mužů i žen). V tradičních islámských společnostech se dodnes chápe manželství jako smlouva mezi dvěma rodinami. Iniciativní jsou v této věci často rodiče, ne dva mladí zamilovaní lidé. Požehnání rodičů je každopádně nesmírně důležité, nejde jen o soukromou věc dvou mladých lidí. Rodina v tradičním islámu je totiž dodnes především tzv. rozšířenou rodinou, tedy vícegenerační skupinou příbuzenstva (včetně strýců, tet, bratranců, sestřenic atd.). I tehdy, jsou-li mladí iniciativní, vyjednává ženich podmínky sňatku s rodiči nevěsty.

Protože autorita v rodině patří jednoznačně muži, může si muslim vzít nemuslimku (patří-li ovšem k „lidu knihy“, tedy je židovka či křesťanka). Manželka v takovém případě nemusí konvertovat k islámu. Ovšem opačně to nefunguje: muslimka si nesmí vzít nemuslima, podmínkou takového sňatku by byla ženichova konverze k islámu.

Situace ženy v islámské rodině a společnosti tedy není zoufalá či bezvýchodná. Postavení mužů je ovšem snáze zneužitelné, pokud se k ženám nechovají tak, jak jim to jejich náboženství přikazuje.

Rozvod: Právo na rozvod má především manžel, ovšem v odůvodněných případech může rozvod iniciovat manželka. V zásadě stačí, aby manžel třikrát za sebou vyslovil rozvodovou formuli. Nicméně rozvod je vnímán v islámských společnostech velmi negativně, o Mohamedovi se traduje, že rozvod velmi odsuzoval, proto k němu nedochází tak často, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti mají západní společnosti mnohonásobně vyšší rozvodovost než země islámu. Manželovi se doporučuje mezi třemi vysloveními rozvodové formule vždy nechat uplynout alespoň měsíc, aby rozvod nebyl unáhlený. Manželka se může (v případě domácího násilí, šílenství nebo nevěry) obrátit na soudce a ten může manželství zneplatnit, celkově jsou ale možnosti ženy iniciovat rozvod podstatně menší, než je tomu v případě muže.

Současná situace: Dnes je situace v islámských společnostech velmi různorodá. Tradiční náboženská legislativa (šaria) se mísí s místními zvykovými právy, které se neodvozují z islámu, a zároveň s právním řádem vládnoucího politického režimu, který podporuje či potírá zvyková a islámská práva v nejrůznější míře a vzájemnému poměru. Státy se sekulární ústavou (jako Turecko) omezují a korigují jak náboženské, tak kulturní zvyklosti a normy, státy usilující o uplatnění šaríi jakožto ústavy pak neuznávají principy liberální demokracie a usilují o přísnou aplikaci norem odvozených přímo z Koránu a hadísů.

V každém státě s většinovou muslimskou populací je konstelace kulturně-zvykových práv, práv odvozených z náboženských norem a obecného právního řádu vládnoucího režimu specifická a leckde jsou ve vzájemném napětí. V řadě států např. policie stíhá to, co venkované provozují buď jako kulturně-zvykové právo, nebo jako právo (domněle) odvozené z Koránu. Týká se to například krutých lidových trestů pro ženy usvědčené z manželské nevěry atd.

• Téma

Jami v rozhovoru říká: „Jenže já to nemám tak jednoduchý“ (tj. kdyby si chtěl vzít Magdu). Ano, nemá to jednoduché. Ne proto, že jako muslim by si nemohl vzít nemuslimku. Jak bylo řečeno výše, muslim si nemuslimku vzít může, protože jakožto hlava rodiny bude mít rozhodující autoritu a bude určovat náboženskou identitu celé rodiny včetně dětí. Vzhledem k tomu, že tradiční islámské společnosti jsou na rozdíl od židovských (kde je tomu naopak) patrilineární, to znamená, že pro náboženskou, etnickou a kulturní identitu je rozhodující otec, muslim si smí vzít nemuslimku a ona nemusí konvertovat k islámu. Opačně to ale možné není (viz výše).

Nicméně, protože v islámském tradičním pojetí rodiny je hlas rodičů ve volbě resp. určení životního partnera nesmírně důležitý, mohl by Jami narazit ne na náboženský zákaz, ale na nevůli rodičů. Z hlediska islámu je etnický původ manželů naprosto irelevantní, rodiče by ovšem mohli chtít pro své dítě partnera téhož etnického původu. Pro Korán ovšem etnické rozdíly neexistují, resp. jsou v porovnání s otázkou náboženství naprosto zanedbatelné.

V přistěhovaleckých komunitách bývají ovšem někdy tradiční rodinné vazby oslabeny, mladí jsou někdy emancipovanější a nezávislejší (a vykořeněnější). Někdy je tomu ovšem naopak: tváří v tvář většinové společnosti někdy v Evropě dochází naopak k utužení rodinných a náboženských vazeb jako ochrana před rozmělněním vlastní identity. Takže Jami to možná opravdu nebude mít jednoduché, pokud se zamiluje do Magdy či Olgy. Ale možná také ano.

Olga říká o postavení ženy v tradiční islámské rodině: “Zavřou ženu doma, hodí ji hadr přes hlavu a nedovolí jí pracovat.“ Jak bylo řečeno výše, omezení ženy na prostor domácnosti je typické spíše pro extrémní podoby islámského fundamentalismu a ve většině zemí islámu je nemyslitelné a protizákonné. Nicméně v tradičních společnostech dále platí určitá omezení vzájemného kontaktu mužů a žen na veřejnosti: školy bývají chlapecké a dívčí (nesmíšené), při lékařských vyšetřeních se preferuje, aby ženy vyšetřovaly ženy (není-li zbytí, bývá u vyšetření ještě třetí osoba atd.), společné sportování a rekreační aktivity (např. plavání) bývají omezeny (podobně jako ještě celkem nedávno v tradičních evropských společnostech). V řadě zemí islámu jsou ovšem dnes ženy zapojeny do vysoké politiky, vystupují v mediích atd.

„Hodí ji hadr přes hlavu.“ Jak bylo řečeno, v Koránu se hovoří o tom, že ženy se mají oblékat střízlivě a nevyzývavě. Nemají dráždit muže přiléhavým oblečením. O závoji, neřkuli „kukle“, řeč není, jedná se o pozdější interpretaci. Dnes mají spory kolem šátků často spíše symbolický význam, některé muslimky (např. v Turecku) bojují za své právo nosit šátek jako výraz své náboženské příslušnosti. Závoj (arabsky hidžáb, persky čádor, turecky turban) má zahalovat vlasy a šíji, v Evropě byl v minulosti celkem obvyklý jako znak vdaných ctnostných žen, v podobném smyslu se o něm hovoří v Novém zákoně (1.Kor 11).

Jami říká Olze (na téma kosmetiky): „Nevím, jak pod tím make-upem vypadá“. K tomu se sluší poznamenat, že doma se závoj nenosí, žena má být krásná a přitažlivá pro svého manžela, smí a má se zdobit, užívat parfémy, šperky atd. Krása a přitažlivost ženy však v pojetí islámu patří do soukromí a intimního života manželů, nikoli na veřejnost.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Pan T. V. (katolík původem z Evropy) pracuje již řadu let jako humanitární pracovník na palestinském území státu Izrael. Vyprávěl mi, že sem přijel před deseti lety, zamiloval se do arabského děvčete, oženil se a trvale se zde usadil. Na moji otázku, zda je jeho manželka muslimka nebo křesťanka, se na mě udiveně podíval. Samozřejmě je křesťanka, odpověděl. Omluvil jsem se, protože jsem si myslel, že jsem se dotkl jeho víry, tedy že by se jako věrný katolík neoženil než s katoličkou (a já že bych to měl vědět). Usmál se a vysvětlil mi, že jeho údiv se týkal něčeho úplně jiného. Domníval se, že vím, že pro něj, jakožto evropského křesťana, je nemyslitelné, aby si vzal muslimku, její rodina by něco takového nepřipustila.

Příběh 2
V Betlémě se nedávno na jedné konferenci o palestinském školství hrála krátká divadelní hra, jejíž zápletkou byl rodinný konflikt v tradiční muslimské rodině: mladá dívka toužila po vzdělání a byla velmi nadaná. Rodiče proti vzdělání nic neměli, ale uzavřeli dohodu se spřátelenou rodinou, že jejich dcera se provdá za mladého muže z oné rodiny. Dívka proti chlapci nic neměla, docela se jí líbil, ale toužila dokončit své vzdělání a chtěla sňatek o několik let odložit. Rodiče však trvali na tom, že má studií zanechat a vdát se a že k práci v domácnosti a k péči o děti vysokou školu nepotřebuje (dívce bylo 18 let).

Příběh 3
Tradiční zahalení hlavy je často vnímáno jako symbol nerovnoprávného postavení ženy, jako nevítaná a ponižující povinnost. V zemích, které mají sekulární legislativu (Turecko), a v zemích, kde muslimové žijí jako přistěhovalci (Francie), se ovšem značné mediální pozornosti dostává případům, kdy ženy hájí své právo nosit tradiční oděv včetně zahalení hlavy (ve škole a na pracovišti) jakožto výraz kulturní a náboženské identity. Nevnímají tedy „sekularizaci svého zevnějšku“ jako osvobozující emancipaci od náboženské povinnosti či rodinné tradice, ale jako nevítaný zásah do soukromí a do svobody projevovat svou kulturní a náboženskou identitu veřejně.

Příběh 4
Američanka J.L. pracovala se svým manželem řadu let v jedné humanitární organizaci v Afghánistánu. Když šli spolu po ulici, ona i její manžel spontánně hledali očima kolemjdoucí, aby mohli v případě očního kontaktu kývnout na pozdrav. Muslimské ženy ale hleděly většinou spíše na zem. První, co J. napadlo, byla naivní myšlenka, že hledají ztracené mince. Až později se dozvěděla, že klopí zrak, aby se vyhnuly očnímu kontaktu s jejím manželem, protože tak se podle tradice chovají cudné ženy. Sama s tím měla nějakou dobu problémy (nedívat se mužům do očí). Nakonec jí přítelkyně poradila jako relativně uspokojivé řešení zrcadlové sluneční brýle, které maskují směr pohledu.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Denny, F. (2003). Islám a muslimská obec. Praha: Prostor.

Pavlincová, H. a kol. (1994). Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá Fronta.

Kropáček, L. (1996). Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad.

Kropáček, L. (2003). Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad.

Šajch, F., H. (1997). Základy islámu. Olomouc: Votobia.