• O co jde v dialozích "Ten mobil je pěkný křáp" a "V neděli na fotbal nemůžu"?

V tomto textu se pokusíme přiblížit dva dialogy – a to: „Ten mobil je pěkný křáp“ a: „V neděli na fotbal nemůžu“. Děti z věřících rodin často čelí ve školním prostředí i mezi kamarády podobně složitým situacím jako děti, které jsou stigmatizovány z jakýchkoli jiných důvodů. Náboženství však navíc patří často k tabuizovaným tématům a je těžké dohlédnout skutečných motivací za situacemi, které děti potkávají. Oba dialogy se snaží verbalizovat témata, kterým se děti samy často vyhýbají a samy je do takto explicitní podoby ve svých hovorech někdy ani nedotahují.

• Co je...?

Křesťanství je (vedle židovství a islámu) jedno ze tří monoteistických náboženství. Stejně jako židé a muslimové, věří křesťané v jediného Boha, Stvořitele vesmíru a Pána dějin, který řídí historické události i osudy jednotlivých lidí. Zároveň se tento Bůh dává lidem poznat, nabízí jim osobní vztah. Mezi židy, křesťany a muslimy není jednotný názor na to, jak a kde se tento Bůh dává lidem poznat a také co je v tomto jeho zjevení nejdůležitější. Křesťané přejali od židů, svých „starších bratrů“, víru v Boží zvláštní jednání s vyvoleným (židovským) národem, který se měl stát modelem a příkladem pro národy ostatní. Podle vyprávění Starého zákona Bůh v tomto národě povolával své zvláštní zástupce, proroky, kteří tlumočili jeho vůli ostatním lidem. Podle židovství bylo ovšem hlavním úkolem proroků napomínat a povzbuzovat lid k tomu, aby žil v souladu s tórou, tedy se zjevenou Boží vůlí, která má charakter souboru pravidel pro uspořádání lidského života. (Muslimové chápou poslání proroků podobně jako židé, s tím rozdílem, že podle nich řada proroků vrcholí a končí až v proroku Mohamedovi, jehož poselství zachycuje Korán, svatá kniha islámu).
Oproti tomu podle křesťanského chápání Starého zákona bylo hlavním úkolem proroků připravit lidi na příchod Ježíše z Nazaretu, ve kterém jeho následovníci rozeznali zaslíbeného krále, zachránce a osvoboditele, tedy Mesiáše (tj. Krista). Ježíš, židovský prorok a zakladatel křesťanství, během svého života získal mnoho stoupenců, ale nakonec se dostal do sporu s židovskými náboženskými vůdci a také s římskými úřady, byl zatčen a posléze popraven jako buřič.
Jeho stoupenci ovšem vzápětí začali hlásat, že Bůh potvrdil Ježíšova slova tím, že ho vzkřísil z mrtvých, a mnozí dosvědčovali, že vzkříšeného Krista osobně potkali. Jeho smrt tedy pro křesťany neznamenala porážku a krach Ježíšova poslání, naopak, Ježíšova smrt byla (podle tajemného Božího plánu) zástupnou obětí za hříchy všech lidí. Nebyl totiž pouhým prorokem, byl věčným Božím Synem, který se stal člověkem, aby zachránil lidi z jejich vin a hříchů. Díky jeho smírné oběti Bůh odpouští lidem všechna provinění a nabízí jim smíření a nový život, tedy tzv. spasení, to znamená osvobození a záchranu od všech forem zla, odcizení a viny, v tomto životě, i za branou smrti.
Ježíšovi stoupenci (tedy první křesťané) chápali jako své poslání zvěstovat tuto Boží nabídku záchrany, odpuštění a smíření v Kristu všem lidem bez rozdílu, nejen židům, ale i všem ostatním národům. Tak začaly dějiny křesťanské církve, které pokračují dodnes.
V dějinách se vyprofilovaly tři hlavní typy křesťanské tradice:
1) východní pravoslaví (většinové v zemích jako je Rusko, Ukrajina, Rumunsko, Řecko atd.) známé svým důrazem na liturgii a spiritualitu. Západní křesťanstvo se v šestnáctém století rozštěpilo na
2) protestantismus (tj. evangelické křesťanství) se svým charakteristickým důrazem na Bibli a ospravedlnění z víry (bez přispění dobrých skutků) na základě (nezasloužené) Boží milosti
3) katolicismus (církev římskokatolická) představuje nepřerušenou kontinuitu dvou tisíciletí dějin křesťanství, v jejím čele stojí římský biskup, zvaný papež.

• Téma

Historický kontext
Počátky křesťanství na našem území jsou spojovány s vystoupením dvou věrozvěstů z jihovýchodní Evropy, Cyrila a Metoděje (byli vysláni do Velkomoravské říše r. 863). Křesťanství postupně v českých zemích zdomácňovalo jednak díky konverzi knížecích kruhů, jednak prostřednictvím usilovné práce misionářů, katechetů a kněží. Vrcholného rozkvětu dosáhlo české křesťanství za vlády Karla IV.

Již na sklonku jeho vlády se ale v české církvi začaly ujímat myšlenky reformního hnutí, které tehdy ovlivňovaly evropské křesťanstvo. Do čela reformních kazatelů se posléze postavil rektor Univerzity Karlovy Jan Hus. Po jeho obvinění z kacířství a upálení v Kostnici (1415) se jeho stoupenci vzepřeli církevnímu rozhodnutí a vypověděli poslušnost. Po sérii neúspěšných křížových výprav proti „českým kacířům“ a následné smírné konsolidaci zůstala česká společnost rozdělena na kališnickou (husitskou) většinu a katolickou menšinu. Čeští kališníci se později po vystoupení Martina Luthera a Jana Kalvína v 16. století přidali ke světové reformaci.

V první polovině 17. století došlo ke strašné bratrovražedné válce (trvala třicet let) mezi protestantskou a katolickou částí Evropy. Jejím výsledkem bylo, že většinově nekatolický český národ připadl v rámci mírového přerozdělení Evropy pod vládu silně katolicky smýšlejících Habsburků. Po třicetileté válce (1618-1648) tedy začíná období přísné rekatolizace, kdy většina Čechů musí buď emigrovat (to se týkalo hlavně šlechty), nebo nuceně změnit náboženskou příslušnost. To pochopitelně vedlo ke značnému náboženskému ochabnutí a zvlažnění. Později v době rostoucího národního uvědomění Čechů docházelo ke konfliktu náboženské a národní identity. Emancipace národa (tehdy už rekatolizovaného) od rakouské, německy mluvící vrchnosti znamenala i oslabení vazby ke katolické víře, spojované s vládnoucím habsburským rodem. Rozhodující symboly českého národního obrození byly proto přirozeně čerpány z doby před habsburskou rekatolizací. Po rozpadu Rakouska-Uherska na konci 1. světové války (1918) v české společnosti silně působily antiklerikální nálady. Ovšem typicky prvorepublikový návrat k husitskému dědictví se týkal spíše národní emancipace než křesťanské víry. Také trauma 2. světové války a čtyřicet let komunistického „vědeckého ateismu“ těžce poznamenaly už tak zdecimovanou českou církev a přispěly k tomu, že Česká republika je dnes nejateističtějším státem Evropy a možná i na celé zeměkouli.

Současná situace
Česká republika patří tedy mezi nejsekularizovanější státy na světě. Všichni naši sousedé (na všechny světové strany) mají mnohonásobně vyšší stupeň obecné religiozity. To vtiskuje českému křesťanství ráz nesamozřejmé, více méně tolerované menšiny. Děti z věřících rodin svou náboženskou příslušnost obvykle neprojevují, často se za ní do jisté míry stydí, případně jsou rády, když se jim spolužáci neposmívají a když jim „odpustí“, či „tolerují“, že ony nebo jejich rodiče jsou věřící.

Často jim to ovšem spolužáci tak úplně neodpustí, náboženské víra je oblíbeným tématem pohrdání a pokleslého humoru. Děti z věřících rodin často svou víru raději samy zlehčují, aby nebyly tolik zranitelné, a když to na ně „praskne“, překotně ujišťují své spolužáky, že nejsou „žádní fanatici“, že si ze své víry „dokážou utahovat“ a podobně. Křesťanská víra rozhodně není něco, na co by děti byly hrdé, k čemu by se hlásily. Spíš je často zdrojem rozpaků a ostychu.

Statistika
V ČR se asi 30 procent (tedy asi 3 miliony) obyvatel hlásí k nějakému náboženskému přesvědčení. Zhruba 2,7 milionu Čechů se hlásí k římskokatolické církvi, přes 100 tisíc k Českobratrské církvi evangelické, téměř 100 tisíc k Církvi československé husitské, ostatní jsou drobné, většinou protestantské církve. Vztahy mezi jednotlivými křesťanskými církvemi jsou v současné době velmi vstřícné a otevřené spolupráci. Morava je mnohem religióznější než Čechy, venkov je religióznější než města, zejména velká.

Postoje české společnosti
Křesťané jsou v české společnosti vnímáni diferencovaně. Řada křesťanských intelektuálů, kteří byli zapojeni do disidentského odporu proti komunistickému odporu (Charta 77 atd.), měla a dosud má vysoký morální kredit. Některé výrazné osobnosti kultury, vědy či sportu, o kterých se ví, že jsou věřící, se těší velké mediální pozornosti, přízni a zájmu široké veřejnosti.

Politická strana, která se hlásí ke křesťanství (KDU-ČSL), má kredit podstatně nižší. Česká společnost, v níž v důsledku spletitých dějinných okolností dosud místy přežívá antiklerikální sentiment a nedůvěra vůči církvi, je obzvlášť citlivá na některá choulostivá témata, např. majetkové a finanční poměry církve, postoje církve k sexualitě (celibát, antikoncepce, homosexualita atd.), případně finanční a privátní aféry a skandály církevních představitelů.

Česká společnost vesměs také vítá a uznává angažovanost církví v charitativních aktivitách, v sociálních zařízeních atd. Dobrou pověst mají také církevní školy, řada nevěřících rodičů sem své děti posílá (těchto škol - od mateřských po vyšší odborné - je ovšem v celé republice jen zhruba 100). Povědomí české veřejnosti o křesťanské tradici, věrouce a bohoslužebné praxi je z pochopitelných důvodů na velmi nízké úrovni.

Několik slov k dialogu: „Ten mobil je pěkný křáp“
Tim říká Alimu, že rodiče mu nekoupí nový mobil, protože se peníze dají použít na „něco užitečnějšího“, třeba na charitu atd. Ali nechápe. Děti z věřících rodin skutečně někdy prožívají traumata spojená s tím, že jejich rodiče, jsou-li praktikující křesťané, někdy nechtějí plýtvat penězi na drahé zbytečnosti a nechtějí v dětech podporovat soutěživost o nejdražší oblečení a nejluxusnější školní a sportovní vybavení. Často ze svých financí podporují církevní, humanitární a charitativní projekty, často také mívají více dětí.

Hodnotové orientace křesťanských rodin se promítají do způsobu, jak hospodaří s financemi. Děti z těchto rodin pak někdy nejsou úplně na špici sociálního žebříčku ve třídě a příčiny se jim jen velmi těžko vysvětlují. Křesťanské rodiny ovšem patří většinou ke středním vzdělaným vrstvám s relativně dobrými příjmy, takže sociální „skluz“ dětí z věřících rodin nebývá markantní. Nicméně vysvětlování, proč nemají nejluxusnější lyže nebo nejnovější mobil, je dětem z věřících rodin pochopitelně trapné a často se na své rodiče přece jen trochu zlobí.

Několik slov k dialogu:„V neděli na fotbal nemůžu“
Tim rozpačitě vysvětluje, že v neděli dopoledne chodí na bohoslužbu. Daniel nevěří svým uším: „To si děláš srandu, že jo?“ Po téhle otázce cítil Tim s největší pravděpodobností směs rozpaků, hněvu a trapnosti, příznačnou pro podobné rozhovory, kdy věřící vydává počet z toho, proč se on a jeho rodina chová tak divně a s úzkostí sleduje, jestli jeho vysvětlení budou přijata, nebo se stanou zdrojem výsměchu a obecného veselí. (Proto si věřící děti často vymyslí nějakou nenáboženskou výmluvu – rodinný výlet – ,aby na choulostivé téma víry nemusely zavést řeč). Reakce Daniela a Jamiho je výborná, žel poněkud netypická, oba zařadí zpátečku a dají najevo respekt k Timově rodině a náboženské tradici.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
V jednom pražském sboru církve bratrské se konala veřejná přednáška o křesťanství a jeho vztahu ke společnosti. V diskusi po přednášce řečník vyslovil (řečnickou) otázku:“ Je snad křesťanství zbytečné, je nepravdivé, nebo je nudné?“ Mezi posluchači to zašumělo. Jeden mladík, který se očividně už delší dobu nudil, zašeptal ke svému sousedovi – ovšem neodhadl sílu hlasu a nakonec to slyšeli úplně všichni: „Ne, je trapné.“ Místnost zaburácela osvobodivým smíchem.

Příběh 2
Na jedné veřejné akci pražských křesťanů, nazvané výmluvně „Pochod pro Ježíše“, nesli shromáždění věřící různobarevné vlajky a transparenty. Na jednom transparentu bylo velikými písmeny napsáno (anglicky): „Jesus is the answer!“ Majitel transparentu měl velikou nálepku se stejným nápisem také na svém autě, zaparkovaném opodál. Když se po skončení manifestace vrátil ke svému vozu, bylo na nálepce za slovy „Jesus is the answer!“ připsáno lihovým fixem: „But what is the question?“ Poznámka“ Jesus is the answer!“ znamená „Ježíš je odpověď“! But what is the question? znamená (volně):“ A koho to zajímá“?

Příběh 3
Na jedné základní škole se evangelický farář ptal dětí, kdo je podle nich Ježíš. Většina dětí si vzpomněla, že „ježiš“ nebo „ježišmarja“ se říká, když nás něco rozzlobí nebo překvapí. Několik dětí se upřímně domnívalo, že Ježíš je mimozemšťan, který kdysi dávno navštívil planetu zemi. Jedna dívenka si myslela, že je to značka mobilního telefonu (znala ho z reklamy“ Go Ježíšku go“). Jeden žák první třídy napsal do dotazníku, že Ježíš(ek) je jiné jméno pro vánoční stromeček.

Příběh 4
Jakub T. vzpomíná, jak byl v době studia na gymnáziu v devadesátých letech zkoušen z biologie (na stupínku před celou třídou). Právě v té době se začal vážně zajímat o křesťanství a připravoval se na křest. Jeho profesor, vzdělaný muž, který dodnes na onom gymnáziu učí, ho zkoušel z látky, která se týkala prehistorie vesmíru a vzniku života. Protože měl onen profesor Jakuba rád a přátelil se s jeho otcem (ovšem o Jakubově duchovním hledání nevěděl), přátelsky a familiárně mu řekl potom, co Jakub správně odpověděl na všechny otázky ohledně vzniku vesmíru a života: „A teď si představ, Jakube, že ještě v dnešní době se najdou lidé, kteří věří na pánaboha, který stvořil vesmír“. Jakub si dodnes pamatuje rozpaky a stud, když tehdy poslušně spolu s celou třídou potřásal hlavou a uchechtával se nad pošetilostí a naivitou lidí, kteří ještě v dnešní době věří v Boha.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Hanuš J., ed.(1999). Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav.

Masaryk, T., G., M. (2000). Moderní člověk a náboženství. Praha: Masarykův ústav AV ČR.

Opatrný A. (1996). Pastorační situace u nás. Kostelní Vydří: karmelitánské nakladatelství. Quesnell, M. (2002). Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme. Praha: Academia.

Vojtíšek Z. (2004). Encyklopedie náboženských směrů v ČR. Praha: Portál.

Žantovský (ed.) (1998). Česká xenofobie [Czech xenophobia]. Praha: Votobia.