• O co jde v dialogu "Cikán, rákosník, terorista" ?

Dialog se snaží upozornit na situaci, kdy se děti cítí být „házeny do jednoho pytle“. Navíc je jejich zkušenost typická pro multikulturní diskusi. Děti čelí tomu, že jsou automaticky ztotožňovány s teroristy a zloději, čelí posměškům o tom, že smrdí apod. Rozhodujícím faktorem bývá v takovém případě nějaký jasný vnější znak, na základě kterého je daná osoba začleněna do určité skupiny lidí. Tato paušální stereotypizace bývá zřídkakdy podložena znalostí daného člověka a je často doprovázena slovní urážkou, kterou je označena celá skupina.

Do rozhovoru je v tomto případě zapojeno velké množství postaviček, což ukazuje na různorodost forem, jakými se ten samý předsudek ve společnosti a v reakcích lidí projevuje. Tato zkušenost se týká dvou obecnějších témat – jednak jde o předsudky a jednak jde o generalizující způsob komunikace. Obou těchto témat se v následujícím textu dotkneme.

• Co je...?

Předsudek: Jedná se o antipatii, která vychází z chybné a strnulé generalizace. Předsudky můžeme pociťovat (tj. smýšlet o ostatních lidech bez ohledu na jejich skutečné vlastnosti) nebo je veřejně vyjádřit. Předsudky bývají namířeny nejčastěji proti určité skupině jako celku, anebo proti jedinci, protože je příslušníkem této skupiny.

Stigma: V antice bylo stigma chápáno jako „označování tělesných znaků určených k tomu, aby vyšlo najevo cosi neobvyklého a špatného o morálním statutu označovaného“. V dnešní době je stigma vnímáno spíše jako znak, který poutá na jeho nositele značnou pozornost (jiná barva pleti, specifický druh postižení apod.), a skutečnost, že se tyto osoby odlišují, je de facto přivádí k nepřirozenému chování. Důvodem tohoto chování bývají často právě různé představy, které má společnost o osobách, které stigma nesou.

Znak: Znak je konkrétní, často vizuální charakteristika, na základě které hodnotíme člověka – ať již kladně či záporně. V souvislosti se vznikem stereotypů, při procesu generalizace jsou pak pomocí znaků přiřazovány osoby či události do jednotlivých kategorií.

Stereotypizace: Stereotypy jsou zafixované „obrazy v hlavě“, díky kterým vnímáme chování a vlastnosti členů společenských skupin jako jednotné, neměnné a dané. Stereotypizace je proto paušalizované smýšlení o osobách, které na základě určitých znaků identifikujeme s nějakou skupinou.

Slovní urážka/osočování: Slovní urážka je jedním ze způsobů, jakým jsou projevovány předsudky vůči skupinám lidí. Jde o veřejný projev, ve kterém dochází k zesměšnění konkrétní osoby za účelem ji ponížit.

Narativní komunikace: Jedná se o nehodnotící, spíše popisný způsob komunikace.

• Téma

Předsudky
Osočování, případně slovní urážky patří k nejobvyklejším projevům předsudků ve společnosti.
Přestože by se v mnoha případech nabízelo říci, že se jedná o nevinné (někdy až rádoby vtipné) poznámky, které nebyly zle myšleny, pro příslušníky těchto skupin jsou podobná slova/nadávky často velmi nepříjemným a urážlivým označením. Dané osoby totiž urážíme způsobem, vůči kterému se nemohou bránit – nestěžujeme si na žádnou konkrétní vlastnost či chování člověka, ale věc, která nám skutečně vadí, zastíráme útokem na nějaký vnější znak, kterým daného člověka označíme.

Slovní útoky nejsou v mnoha případech vyvolány jednáním daného člověka, často jde čistě o projev bezdůvodné nenávisti vůči lidem, kteří patří k nějaké skupině (etnické, náboženské, národnostní apod.) nebo které my do této skupiny přiřadíme. Člověk, který je urážen, se dostává do situace, kdy je veřejně ponížen, aniž by dal k útoku nějaký podnět. Slovní útoky mohou mít různou podobu, od přímé urážky konkrétního člověka až po nevědomou poznámku, klišé, které se často opakuje a které už ani jako urážku nevnímáme, i když urážkou ve skutečnosti skutečně je.

Slovní útoky patří k formám předsudků, které s ohledem na stav ve společnosti mohou přerůstat v silnější a útočnější výrazy. Samotné předsudky nebývají do určité míry vůbec veřejně projevovány. Většina lidí, přestože může osobně pociťovat nevraživost vůči nějaké skupině, se nikdy neuchýlí k otevřeným urážkám, vyjádření své nenávisti/antipatie. Veřejným projevem negativního postoje k těmto lidem totiž překračujeme určité hranice tolerance, které máme sami v sobě a které bývají v některých případech ještě dále posunovány až k diskriminaci, fyzickému napadání těchto osob apod. Impulsem, který usnadňuje podobné projevy, bývá často také celková nálada ve společnosti, tj. pokud je smýšlení o daném etniku či skupině v celé společnosti velmi negativní, veřejná urážka bude ze strany majority akceptována, někdy dokonce ještě podpořena, což může napomoci dalšímu rozšíření či zesílení těchto projevů.

Hlavním důvodem pro vznik podobných předsudků a následného útočného chování je, že charakteristické znaky některých skupin jsou jasně viditelné. Funguje zde symbol, který nám automaticky začlení daného člověka do některé z kategorií, které máme v hlavě utvořeny.

Při prvním setkání si na základě prvního dojmu utváříme o člověku určitou představu, kterou očekáváme, že daný člověk bude mít. V případě, že se s danou osobou dále blížeji poznáme, dochází k úpravě této představy – s ohledem na charakter, vlastnosti člověka apod. Pokud se však s tímto člověkem neseznámíme, naše představa se bude odvíjet pouze z tohoto prvnímu dojmu, který může být samozřejmě naprosto mylný, protože je mnohdy vyvozován z chybných/nedůležitých znaků.

Výrazné znaky, jakými mohou být právě barva pleti, fyzické postižení, ale i různé náboženské symboly nebo výrazné oblečení, zařazení do kategorie urychlují. Často se v této souvislosti mluví o jakémsi „stigmatu“, které tyto lidi provází a které je již předem zařazuje do vybraných skupin. Jednotlivé znaky bývají také spojeny s různými fámami či pověrami, které upevňují negativní vyznění této kategorie, např. tmavá barva pleti vyvolává u dětí asociaci špíny, bílé děti si proto o tmavších dětech myslí, že se nemyjí apod. Skupina, která nese tyto výrazné znaky, se díky svému stigmatu dostává do téměř nepřetržitého tlaku, který je na ni vytvářen. Díky svým charakteristikám i díky obecným postojům vůči této skupině ve společnosti je téměř stále ve středu zájmu, je sledována, hlídána, její příslušníci musejí opakovaně dokazovat případně vyvracet názory většinové společnosti na sebe sama.

Tyto osoby jsou nuceny neustále vnímat reakce vnějšího okolí či předvídat skutečnosti, které mohou jeho přítomností v určitém prostředí nastat.

Z hlediska samotných postav to bývá právě nejčastěji barva pleti, která předurčuje mnohdy negativní a předsudečné chování lidí vůči nim. V případě slovních útoků se jak naši hrdinové, tak skuteční příslušníci ať již různých etnik nebo národů můžou bránit jenom velmi málo. Ke dvěma nejčastějším reakcím, ke kterým dochází, patří buďto ignorace těchto poznámek, která však bývá doprovázena jistým pocitem ponížení, nebo obrana, resp. zpětný útok na ty, kteří podobné poznámky pronášejí.

V konkrétních případech nahrává vzniku stereotypů a jejich veřejným projevům celkové klima ve společnosti. Ze statistik např. vyplývá, že vedle osob jiné barvy pleti odmítá žít až 22% dotázaných Čechů (CVVM, 2005), v případě romské populace bývají postoje majority ještě mnohonásobně odmítavější. Pokud se zaměříme přímo na četnost podobných projevů - konkrétně na urážky, nadávky a hrubé chování vůči své osobě-upozorňuje v jednom z prováděných výzkumů až 34% Romů. Přímou zkušenost s násilím nebo jeho hrozbou ze strany majority zažila třetina Romů, pětina dokonce opakovaně.(Výzkum, 2002: s.62). Ze statistik dále vyplývá, že jen 3% Čechů si je schopna představit, že by Rom mohl být jejich přítelem/kamarádem, jiný průzkum prováděný mezi Romy však současně uvádí, že větší počet kamarádů má mezi majoritou až 68% Romů, dalších 13% má pak kamaráda jednoho. Představy společnosti tedy mnohdy neodpovídají skutečnému stavu věcí.

Paušalizace a urážlivá označení nejsou samozřejmě pouze specifikem české majority, ale objevují se i ze strany samotných menšin. Téměř každá země má nějaké urážlivé označení pro lidi jiné národnosti. Ve mnoha případech je tedy rozhodující způsob a konkrétní situace, kdy a jak jsou tato slova používána. V některých případech jde i třeba o výraz spíše netaktnosti než cílené snahy daného člověka urazit, je však důležité uvědomit si pocity druhého člověka a zvážit použití některých slov či označení.

Nepříjemné nemusí být pro člověka z jiné národnostní skupiny jenom hanlivé označení jeho skupiny, ale také špatná identifikace skupiny, do které spadá. V daném případě se totiž jedná o stejný typ stereotypizace, tzn. paušální představy o člověku, která je odvozena z vnějších znaků – v případě Suong špatně identifikovaných.

Komunikace
Komunikace patří k nástrojům, skrze které se přibližujeme k druhým lidem, a tedy k nástrojům, kterými předáváme a ukazujeme i své předsudky a stereotypy. Komunikace je zároveň nástrojem, jímž se můžeme naučit předsudky jednak reflektovat a jednak eliminovat. Interkulturní komunikace patří k samostatným vědním disciplínám a cílem této kapitoly není podat zprávu o této disciplíně. Spíše bychom rádi přiblížili konkrétní postupy, které mohou v interkulturní komunikaci pomoci.

Negeneralizující způsob komunikace
Je jedním ze základních prostředků v oblasti interkulturních setkání. V okamžiku, kdy slyším větu:„Všichni Holanďané jsou nacionalisti“ nebo „Češi kradou“ nebo něco podobného, měla by mi zablikat červená kontrolka. Takové výpovědi totiž zbytečně vyostřují kontakt s „těmi druhými“ aniž by něco přinesly.

Narativní komunikace
Je jednou z dalších metod, které je možno zprostředkovat ve školním prostředí. V roce 2000 publikovala Carola Conle s týmem svých spolupracovníků studii o tom, jak se snažila spolu se svými studenty vypořádat s tématem interkulturní komunikace. Učit měla skupinu studentů, kteří sami pocházeli z nejrůznějších kulturních prostředí. A protože se skupina nacházela v Americe, o nejexotičtější studenty nebylo ve třídě nouze. Cílem učitele bylo jediné. Naučit skupinku komunikovat, aniž by jejich výpovědi měly hodnotící rozměr, tedy rozměr, který může zraňovat a vyvolávat pocit odmítnutí. Studenti měli za úkol referovat nejprve o své kulturní skupině, ze které pocházejí, a dále pak referovat o dalších kulturních skupinách ve svém okolí, které se od té jejich výrazně liší. Při takovýchto krátkých referátech byl sledován jediný cíl. Aby se studenti naučili používat tzv. narativní komunikaci. To znamená – popisovat to, co skutečně vidí na konkrétních příkladech, vyhýbat se výpovědím, které jednotlivý příklad zobecní na celou skupinu, hovořit o sobě a neinterpretovat výpovědi druhých. Kurz byl hodnocen studenty velmi pozitivně a skutečně celý semestr trvalo osvojení těchto několik základních dovedností. Ze skupinky studentů se postupně stal tým, který studii o narativní komunikaci publikoval.

A na závěr ještě malá ukázka toho, jak rozdílně můžeme referovat o jedné události...

Loni o prázdninách jsem chtěla odjet do Alp, ale nepodařilo se mi to. Ráno jsem se zabaleným baťohem nastoupila do tramvaje a jela na Hlavní nádraží v Praze. Někde kolem Palačáku byla najednou tramvaj hrozně plná a cítila jsem, jak se na mě spousta lidí tlačí. Uvažovala jsem o tom, že si baťoh sundám, ale byl hrozně těžký, a tak jsem to vzdala. Konečně jsem přestoupila na metro a ve skle dveří jsem si všimla, že mám rozepnutou vedlejší kapsu u baťohu. Když jsem se podívala dovnitř, bylo jasné, že neodjedu. Peníze, pas a mobil byly pryč. Zkoušela jsem si vzpomenout, kde se to mohlo stát, a tramvaj byla jediné logické místo. Teprve zpětně jsem si uvědomila, že se tam kolem mě natlačila skupinka velkých chlapů – asi si mě hezky obchvátli a bylo to…

Loni o prázdninách jsem chtěla odjet do Alp, ale nepodařilo se mi to. Ráno jsem se zabaleným baťohem nastoupila do tramvaje a jela na Hlavní nádraží v Praze. Někde kolem Palačáku byla najednou tramvaj hrozně plná a cítila jsem, jak se na mě spousta lidí tlačí. Kolem mě byla taková parta cikánů – určitě to byli oni. Uvažovala jsem o tom, že si baťoh sundám, ale byl hrozně těžký, a tak jsem to vzdala. Konečně jsem přestoupila na metro a ve skle dveří jsem si všimla, že mám rozepnutou vedlejší kapsu u baťohu. Když jsem se podívala dovnitř, bylo jasné, že neodjedu. Peníze, pas a mobil byly pryč. Hrozně jsem se rozzuřila. Nemohl to být nikdo jiný než ti cikáni v tramvaji. Je jich tady všude spousta a každý ví, že kradou.

• Příběhy a příklady

Pro ilustraci konkrétního případu a důsledků stereotypizace, která je odvozována od vnějšího vzezření člověka, je možné použít příběh samotné postavičky z Czechkidu – Andrey.

Ona sama žije mezi majoritou, která zná jak ji, tak její rodinu, a ve svém nejbližším okolí nemají žádné problémy. Jakmile se však Andrea dostane z tohoto svého známého prostředí, je ze strany majority na základě svého vzhledu považována obecně za Romku, a tedy za představitelku problematické skupiny. Na diskotéce nebo na koncertě se proto může setkat s negativními reakcemi a urážkami a to jen kvůli tomu, že vizuálně odpovídá určité skupině, která je paušálně odmítána. S podobnými zkušenostmi se mnozí romští příslušníci skutečně setkávají a to např. v případech, kdy bezproblémoví studenti vysokých škol nejsou vpuštěni na diskotéky apod.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Allport, G., W. (2004). O povaze předsudků. Praha: Prostor.

Conle, C., e.a. (2000). The Asset of Cultural Pluralism: an account of cross – cultural learning in pre-service teacher education. Teaching and teacher Education, 16, 365 – 387.

Goffman, E. (2003). Stigma – poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.

Výzkum interetnických vztahů – Zpráva. 2002. FSS MU.

Internet:

„Jak jsme na tom s tolerancí?“.2005. CVVM Sociologický ústav AV ČR. [cit.2006-01-06] Dostupné z http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100476s_ov50427.pdf (Tolerance, 2005)

„Občané o soužití s Romy a o jejich možnostech ve společnosti“.2003. CVVM Sociologický ústav AV ČR. [cit.2006-01-06] Dostupné z http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100192s_ov30311.pdf (Občané o soužití, 2003)

http://www.varianty.cz/notions.php?id=43

http://cs.wikipedia.org/wiki/Etnikum

http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod