• O co jde v dialogu "Multikulti?"

Teenageři v tomto dialogu vyjadřují základní diskuzi týkající se multikulturního soužití. Pavla konstatuje, že je tu cizinců příliš, a ostatní jí oponují. Taková debata může často sklouznout do nekonečné ideové/ideologické války, která nám ale nepomůže fenomén blíže prozkoumat. Pro reflexi tohoto fenoménu je třeba získat nástroje, které nám ho pomohou popsat a nějak uchopit. Následující řádky se pokusí přiblížit možnou reflexi pojmu multikulturalismus.

• Co je...?

Multikulturalismus: Je pojem, který má mnoho možných výkladů a konotací. Pro potřeby diskusí v souvislosti s Czechkidem budeme pojem používat v jeho deskriptivní a normativní podobě. Deskriptivní multikulturalismus popisuje stav, kdy na jednom území žijí lidé z různých kulturních prostředí. Normativní multikulturalismus pak dává možnost popsat, jak tento fakt lidé na daném území zakouší.

Kulturní změna: Setkávání dvou různých kultur je zapříčiněno vztahy členů obou kultur. Lidé od sebe navzájem přejímají určité kulturní vzorce, které se jim zdají být efektivní, které případně i z donucení musí udržovat. Setkávání jedinců různých kultur podněcuje kulturní změnu. Hovoříme-li o zániku určitých civilizací, ve skutečnosti často hovoříme o zániku hlavní mocenské úlohy těchto civilizací. Jejich kulturní dědictví často ovlivňovalo „nové příchozí“ kultury ještě velmi dlouhou dobu. V některých případech i dodnes.

Stejnorodost /různorodost kultury: Často se vedou diskuze o tom, zda je dobré či špatné vytvářet stejnorodé či různorodé skupiny (resp. kultury). Příkladem může být diskuse o tom, zda zakládat speciální třídy pro nadané žáky, nebo speciální třídy pro romské děti apod. Je dobré, aby v jedné zemi žili příslušníci různých kultur? Všude je třeba hledat nějaké hranice. My sami se můžeme stát někdy cizincem. Dokážeme se vžít do situace těch, kteří přijíždějí do ČR z ciziny? Jestliže otevřeně přijímáme jako stát příchozí migranty, jsme schopni a připraveni hrát opravdu roli hostitele? Jsou oni připraveni hrát roli hosta? Chceme, aby se z hostů stali našinci? Za jakých okolností? Chtějí se oni stát našinci, nebo se chtějí vrátit zpátky do své rodné země? Jestliže si neodpovíme na předchozí otázky, jen těžko se budeme moci zapojit do dialogu našich studentů zmíněného výše tak, abychom z něj udělali přínosnou debatu, a ne nekonečnou hádku. Někdo by řekl: Určitá míra různorodosti je nutná k přežití.

• Téma

Příslušníci různých kultur se setkávali od nepaměti, přejímali od sebe části slovní zásoby, zvyky, správní systémy apod., spojovali se, obchodovali spolu, bojovali proti sobě. Již Herodótovy Dějiny, Milion Marca Pola i Cesta do říše Velikého Chána Bratra Oldřicha popisují Evropanům neznámé civilizace. Uvedené autory můžeme označit za předchůdce dnešních odborníků zabývajících se studiem různých kultur. Dokázali se na jiné kultury dívat z pozice vnímavých otevřených pozorovatelů. Kultury se nám na základě jejich popisu mohou jevit exoticky, romanticky, neskutečně, stejně jako dnes. Stále o nich málo víme, nedokážeme si vysvětlit jejich „podivné“, „neočekávané“, rozdílné chování. Lidé, kteří procestovali různými kulturami, kteří tam pracují, kteří jednají s jejich příslušníky, kteří uzavřeli interkulturní sňatek, na vlastní kůži pociťují, jak jsou konkrétní poznatky o kulturách třeba. V posledních letech spolu s postupující globalizací na nás stále více doléhá potřeba diskutovat o problematice setkávání různých kultur resp. civilizací.

V následující části se budeme zabývat českou zkušeností s multikulturalismem a to v jeho deskriptivní i normativní podobě.

Z hlediska deskriptivního multikulturalismu má Česká republika (a dříve Československo, Československá socialistická republika a Československá federativní republika) velmi zajímavou zkušenost. Když bylo v roce 1918 Československo založeno, jednalo se vlastně o zemi kulturně velmi smíšenou. Jednou z možných reakcí na tento smíšený charakter bylo již samotné vytvoření Československa (jako využití možnosti posílit slovanskou kulturní entitu) s novou – československou národností a československým jazykem. Toto česko-slovenské spojenectví přineslo však i česko-slovenské tenze, které měly vyústit v odtržení v roce 1939 a pak ke konečnému rozchodu v roce 1993. Velkým problémem od samého vzniku Československa byla německá menšina čítající v té době dobré 3 000 000 obyvatel. Kromě menšiny německé se zde nacházely i další skupiny, jako byli Rusíni, Maďaři, Židé, Poláci a další.

Prvorepublikové Československo bylo budováno na tzv. principu národního státu. Důležité je však vědět, že tento princip není jediný možný. Smith (1991) rozlišuje mezi tzv. etnickým a národním pojetím státu. Rozdíl je prostý a mohli bychom ho nazvat určitou předurčeností. Rozdíl je totiž daný hlavně možností jednotlivce rozhodnout se. V etnickém modelu národa se jedinec rozhoduje pro svou příslušnost, kdežto v národním modelu získává tuto příslušnost narozením. V dnešní době nenajdeme ani jednu z těchto dvou variant v její čisté podobě. Najdeme však společnosti, které mají větší tendenci k jedné nebo druhé variantě (v Nizozemí je např. spíše tendence k etnickému vnímání národa, kdežto české pojetí je spíše národní). Toto rozdělení má jeden praktický důsledek, kterým je propustnost nebo také otevřenost té které společnosti.

Vraťme se však zpět do prvorepublikového Československa. Nově vzniklý stát byl definován národním principem, jak sděloval např. premiér Kramář v parlamentu v roce 1920 (Klimek, 2000; s. 147): „Chceme, aby tento stát byl náš, byl československý a aby každý příslušník národa československého zejména všichni ti, kteří musí žít v prostředí německém, aby cítili, že jsou příslušníky státního národa“.

Hlavně v prvních letech po vzniku nového státu se objevovala velká řada napětí mezi jednotlivými skupinami, které se ocitly v novém státním útvaru a musely nově definovat své vztahy. Tento proces se odehrával jak na úrovni řečnické, tak i v otevřených potyčkách na ulicích, které byly provokovány jednotlivými skupinami. Pro uvedení příkladu např. v roce 1922 publikoval pražský magistrát vyhlášku, že v pražských restauracích jsou zakázány německé a cikánské písně (Klimek, 2000).

Napětí mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva polevovalo na sklonku dvacátých let, pak bylo však opět vyostřeno světovou hospodářskou krizí, která nezadržitelně směřovala k vypuknutí druhé světové války. Zajímavé z hlediska našeho tématu je však např. to, že Československo bylo v předválečných letech jednou z posledních evropských zemí ochotných přijímat uprchlíky – demokratické Němce – utíkající před Hitlerem (Jesenská, 1997). Po šestiletém válečném běsnění vyvstala opět potřeba vyřešit otázku soužití jednotlivých skupin. Z českého hlediska je zajímavý fakt, že o poválečném uspořádání na našem území bylo rozhodnuto již v roce 1943, kdy prezident Beneš podepsal smlouvu s Molotovem a Stalinem. Sověti slíbili podporu pro poválečné vyhnání Němců výměnou za přijetí politické kontroly v poválečném Československu. Jedním z důsledků této smlouvy bylo i nastolení socialismu v roce 1948.

Po válce nastalo období etnického čištění našeho regionu. Vyhnání Němců probíhalo ve dvou fázích – divoký odsun organizovaný bandami národních gard vystřídal organizovaný odsun Němců z pohraničních území. Odsunuto bylo na 3 000 000 obyvatel (Bauer, 1995), během odsunu zemřelo násilnou smrtí mezi 15 – 30 000 obyvatel.

V situaci nové politické orientace po roce 1948 a etnicky vyčištěné země nebylo v dalších desetiletí příliš možností, jak se setkat s jedinci z jiných kulturních prostředí. Jen v 50. letech přišla do Československé socialistické republiky vlna asi 12 000 řeckých uprchlíků, převážně komunistů prchajících za občanské války. V 70. a 80 letech pak přicházely skupinky pracovníků a studentů z jiných zemí socialistického bloku (Kubánci, Vietnamci atd.).

Po roce 1989 se celková situace z hlediska soužití různých kulturních skupin radikálně změnila. Hranice se otevřely, lidé mohli začít snadněji cestovat, učit se jazyky, studovat v zahraničí. Přesto mělo národní pojetí státu ještě jednu dohru – a totiž rozdělení Československé federativní republiky na Českou republiku a Slovenskou republiku v roce 1993. Tímto okamžikem definitivně skončila cesta od multikulturní společnosti k monokulturní. Tento monokulturní pozůstatek předchozího mnohokulturního státu se začal postupně otevírat a nyní stojíme v situaci, kdy svůj postoj k multikulturnímu soužití (nebo chcete-li soužití jedinců a skupin z různých kulturních prostředí) musíme opět hledat. Otázka je, jak se s ním vypořádáme.

Z hlediska dnešní skladby obyvatelstva můžeme říci, že se v České republice kromě majoritní populace vyskytují tzv. „tradiční“ menšiny – tedy ty, které jsou na našem území již delší domu, a pak nové menšiny, které začaly přicházet až po roce 1989. Mezi ty „tradiční“ patří např. Němci, Slováci, Poláci, Maďaři, Slováci nebo Ukrajinci. Tyto skupiny jsou řazeny do kategorie tzv. národnostních menšin a oproti nově příchozím mají např. právo na vzdělávání dětí v jejich mateřštině při dodržení určitých počtů. Nové menšiny, které jsou nazývány etnickými menšinami, pak taková privilegia nemají.

Bližší přehled o struktuře a počtu lidí patřících mezi etnické nebo národnostní menšiny lze získat na stránkách Českého statistického úřadu pod heslem „cizinci“. Při porovnání počtu cizinců z hlediska ostatních evropských států je nutno podotknout, že v České republice je cizinců zatím skutečně jen velmi málo a podle Prudkého (2005) patří Česká republika ještě stále mezi nejvíce homogenní země v Evropě.

Co se normativního multikulturalismu týče, zdá se, že vypořádání se s fenoménem soužití jedinců z různých kulturních prostředí je vnímáno velmi složitě. Přesto, že cizinců je v České republice stále ještě jen velmi malé množství (okolo 2 % populace), jsou vztahy k nim velmi složité. Ač téměř 61 % populace hodnotí své vztahy k cizincům jako pozitivní, tvrdí již 66 %, že cizinci způsobují nárůst zločinnosti a berou práci místním (41 %). 55,2 % obyvatel by si přálo, aby zde nežili Romové, 52, 4 % osob říká to samé o Albáncích, 55 % o Afgáncích, za kterými následuje přání nesdílet zemi s Vietnamci, Rumuny a Ukrajinci (Prudký, 2005).

Podle výsledků výzkumu od Nedomové (1997) se zdá, že jedním z důvodů tohoto vnímání je doznívání nebo přetrvávání národního pojetí státu. Otázkou totiž je, kdo je vnímán jako Čech a kdo jako cizinec. Podle Nedomové se zdá, že opravdovým Čechem je jen ten, kdo se narodil dvěma českým rodičům a má tedy jak české občanství, tak českou národnost. Další možnou příčinou je doznívání post-totalitního režimu. Česká – stále ještě téměř homogenní společnost – má zkrátka obavu z jinakosti, se kterou začíná být konfrontována. Co ale s multikulturalismem?

Ten může být chápán na několika úrovních. Jednak je to osobní fenomén. Někteří lidé mohou žít v prostředí, kde se prolínají různé kultury, získávají tak multikulturní životní zkušenosti, dokáží komunikovat a jednat v prostředí více kultur. Multikulturalismus může být chápán rovněž i jako politický názor či cíl nebo jako oblast vzdělávání.

Na fenomén multikulturalismu je možné nahlédnou také z velmi praktické perspektivy dnešního světa. Vzhledem k tomu, že cestování, stěhování ze země do země, smíšené rodiny stejně jako fenomén migrace, nadnárodní koncerny a zkrátka celý globalizovaný svět jsou již dnes daností, nemůžeme se vyhnout tomu, že musíme hledat způsoby, jak spolu soužít. Pokud bychom neměli tuto odvahu, bylo by dobré poslechnout rady Magdy, zavřít se doma, nenakupovat v supermarketech, nejezdit na studia do ciziny a navíc se pokusit přesvědčit všechny ostatní země, aby se pokusily o totéž.

V případě, že se nám tenhle nápad zdá naivní, je zkrátka nezbytné hledat formy, jak multikulturní soužití v jeho deskriptivní i normativní podobě zajistit. Taková ochota má jednu premisu – a totiž připustit, že setkávání s jedinci z jiných kulturních prostředí přináší změny na obou stranách. Takové soužití je totiž dynamickou otázkou hledání nových a neotřelých cest.

• Příběhy a příklady

Příběh 1
Pan Bauer se narodil v roce 1921 v Přebuzi. Žil tam do svých 12 let, kdy se přestěhoval do Doks. Má zdokumentováno, že jeho otec byl antifašista a sociální demokrat.

Pan Bauer musel narukovat do wehrmachtu, když mu bylo 19 let pod pohrůžkou trestu smrti. Na radu otce se dal zapsat na nějaké školení, ale nakonec skončil u parašutistů. Z jeho pluku přežil jen on sám, nasazen byl v jižní Itálii. Obecně bylo hrozně nebezpečné být u parašutistů. Při obsazování Kréty např. postříleli první výsadek ještě ve vzduchu, z druhého dopadla na zem polovina a teprve třetímu se podařilo dostat na zem.

Po válce byl pan Bauer nějakou dobu americkým zajatcem a měl to štěstí, že se dostal do rukou slušným vojákům. Byl pak nějakou dobu po různých zajateckých táborech a do Přebuze se už nikdy nevrátil, protože mezitím přišel odsun.

Přestože jeho rodiče měli zdokumentováno, že jsou antifašisty, museli do odsunu. Lidé z Přebuzi je chtěli nechat, ale na jaře roku 1946 přišly Národní gardy, a pak museli pryč.

Do Čech už by se teď jako starý vrátit nechtěl. Má pocit, že na to ani nemá právo, když se o ten dům 30 let nestaral a starali se jiní, kteří přišli, až když byl dům prázdný. Říká, že není možné generalizovat, že se mezi Čechy i Němci najdou grázlové a také hodní. Podle něj se chyba stala už v roce 1918, kdy Češi neprávem obsadili tohle území. Němci vyjadřovali nesouhlas, demonstrovali a byla jim slíbena určitá míra samostatnosti v rámci RČS. Česká strana ale tyhle sliby porušila, to vedlo k rostoucí nespokojenosti, a to pak využil Henlein.

Pan Bauer vzpomínal, jak tam už tehdy napochodovali lidé v bílých ponožkách, vypadali jak Bavoráci v trachtu, ale byli to fašisti. Jeho táta už tehdy říkal, že to nemůže dopadnout dobře, že se Češi a Němci musí dohodnout.

Příběh 2
Rozdělená vesnice
Slovensko-ukrajinská hranice v roce 1946. Hranice měla po dlouhých vyjednáváních vést prostředkem vesnice, což se stalo de facto ze dne na den, z hodiny na hodinu. Šestiletý kluk šel s babičkou do kostela na druhou stranu vesnice, uprostřed stál tehdy policajt a počítal je, že prý aby věděl, kolik lidí má pak pustit zpátky. Když se ale chtěli po kostele vrátit, už měli problém – prý už šedesát lidí prošlo, a tak je málem nepustili. Babička strážníka ještě umluvila. Osmiletá holčička, která šla na návštěvu k babičce, už ale tolik štěstí neměla, tu už zpátky k rodičům zkrátka nepustili.

Když chtěli obyvatelé po dobu dalších 60 let přejít hranici, aby viděli své sousedy a příbuzné, museli ujet 39 km k nejbližšímu hraničnímu přechodu a na druhé straně to samé zase do vesnice, a pak celé zpátky. Slovenští občané to měli ještě komplikované vízovou povinností. O vízum si museli požádat v Prešově, který byl 140 km daleko, a pro vízum si také museli dojet. Kvůli návštěvě v domě vzdáleném 100 m museli tedy obyvatelé vesnice urazit cca 400 km.

Zdroj zpravodajství ČT1 – leden 2006

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Baar, V. (2002). Národy na prahu 21. století, Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia.

Bauer, F. e.a. (1995). Tisíc let česko-německých vztahů. Praha: PAN Evropa.

Gabal, I. (2004). Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků]. Praha: Ministry of Internal Affairs.

Holý, L. (1996). The Little Czech and the Great Czech Nation. Cambridge: Cambridge University Press.

Hyršlová, K. (1985). Česká inteligence a protifašistická fronta. Praha.

Jesenská, M. (1997). Nad naše síly. Praha.

Klimek, A. (2000). Velké dějiny zemí koruny české, svazek XIII. Litomyšl: Paseka.

Klimek, A. (2002). Velké dějiny zemí koruny české, svazek XIV. Litomyšl: Paseka.

Nedomova, A. & Kostelecky, T. (1997). The Czech National Identity; Basic Results of the 1995 National Survey. Czech Sociological Review, 5, 79 – 92.

Pithart, P. & Příhoda, P. (ed.) (1998). Čítanka odsunutých dějin. Praha: Nadace Bernarda Bolzana.

Prudký, L. (2005). Přináležitost k národu, vztahy k jiným národnostem a k cizincům v České republice. Praha: KVDO.

Přibáň, J. (2004). Jací můžeme být? Podoby demokracie a identity v multikulturní situaci. Praha: Slon.

Smith, A. D. (1991). National Identity. Reno: University of Nevada Press.

Veselý, Z. (1994). Dějiny českého státu v dokumentech. Praha: Victoria Publishing.

Žantovský (ed.) (1998). Česká xenofobie [Czech xenophobia]. Praha: Votobia.